angloumene

Recenze slibovaly divokou jízdu po hraně rozevírajících se nůžek korejské společnosti. Naneštěstí jsem se nechala unést a moje očekávání byla přehnaně vysoká. Po slibném rozjezdu, kdy se párek chuďasů infiltruje do nepatřičně bohaté rodiny, snímek začíná ztrácet tempo. V protikladu k ostatním divákům mi dějové "zvraty" dávaly smysl, takže se nekonalo žádné velké překvapení. Škoda, Parazit by působil lepším dojmem, kdyby sociální propast představoval skrz komické situace. Dramatická část filmu má příliš hluchých okamžiků.

Tak tomuhle říkám parádní představení záporáka! Sedím v narvaném, ale dokonale tichém kině. Přede mnou se odehrává mrazivý, ale skvěle fungující příběh a v hlavě se mi točí: "Sakra ono to dává smysl, ono to dává fakt velkej smysl!". Běžte na to taky, děti nechte doma a své přecitlivělé já jakbysmet.

Pravdivý příběh má potenciál, jenže by potřeboval režiséra, který ho posune o kus dál. V Gooldově podání sledujeme nepravděpodobně propletený život dvou osobností. Obě jsou vylíčeny až pedantsky neutrálně s celou šíří kladů i záporů. Tahle popisná struktura má diváka pobídnout k utváření vlastních závěrů, jenže pane Goolde, film přeci není odborný článek. S veškerou nezaujatostí snímku mizí i divákův zájem. Finále s celým odtajněním jenom vyšumí a zanechá pocit promarněného materiálu.

Předvídatelná konverzačka, která má už tak trochu stereotypní Allenovskou pointu. Lehké, milé, tak akorát na nedělní odpoledne. Nic víc ale Vicky Cristina Barcelona nenabízí.

Zajímavý příběh uchopený velmi neprofesionálním způsobem. Dokument ztrácí tempo, manipuluje divákem a podává zkreslené informace. Z dokumentární hlediska se jedná o naprosté dno, bohužel.

Tým lovců sériových vrahů získává podporu shora a může se vrhnout na první celostátně sledovaný případ. Jenže tentokrát to není žadná hra na honěnou, ale setkání s pořádně mazaným manipulátorem. Jak by řekl Ed, psychologický profil je sice fajn, jenže je k dispozici jenom od zabijáků, kteří se nechali chytit... Mrtvých příbývá a opravdový podezřelí stále nikde. S tímhle tempem druhá série neztrácí krok za první. Nabízí o kousek víc ze soukromí vyšetřovatelů, s menším odklonem od Holdena. Ten postupně vystupuje jako větší a větší podivín. Psychologie týmu funguje skvěle a nechává mnoho prostoru pro další sérii. Stejně jako samotné pátrání...

Vox Lux se přes svou dějovou přímočarost snaží obejmout řadu aktuálních témat. Naneštěstí vždy jen lehce nastíní problém a dál už vše nechává na divákovi. Nejasné směřování snímku se občas zvrtne v nudu. Přesto se jedná o vizuálně zajímavý film, kterému se daří předestírat mnoho problémů dnešního světa.

Zajímavá analýza vztahů a egoismu. Skupina studentů, kde každý vidí jen špičku svého nosu, vycestuje do Skandinávie. Nepochopení a dysfunkce se stupňují s každou minutou strávenou ve velmi harmonické, ale záhadné švédské komunitě. Negativní emoce jako závist, sobectví, chtivost "normálních" Američanů ostře kontrastují s pochopením, sebeobětováním se a láskou "děsivých" Švédů. Snímek si po celou dobu drží tempo a baví. Halucinace jsou vizuální třešnička na dortu téhle emočně vypjaté, ale určitě ne strašidelné podívané.

Stejně plíživě jako radiace i Černobyl pomalu mění podstatu. Z klasického filmového zpracování pomalu přechází do čistě dokumentární podoby. Od emotivního až drásavého prvního dílu, kráčíme cestou zajímavých, i když někdy na sílu tlačených osudů lidí, kteří se (ne)pokojně rozejdou ve vysvětlujícím finále. Super je, že si Černobyl vcelku drží svou tvář, neupadá do patosu a diváka skutečně obohatí ze strany historie výbuchu elektrárny, ale také poodhalí odvrácenou stranu režimu v autoritativní světové mocnosti.

Letní oddechovka jak má být. Ono teda žádné vyrůstání není lehká věc. Najít si nové přátele, poprvé se postavit matce, určit hranice staršímu bráchovi. Chce to pořádnou dávku odvahy, ale něčím takovým si musí projít každý. V Devadesátkách je navíc vše zahaleno do slunečných paprsků LA, kde vám v uších zvoní kolečka projíždějících skatů. A to je fajn.