Ilicka

Některé scény zavánějí genialitou (lokomotivy a most, skok přes oheň), Buster Keaton ve své nejlepší formě muže s kamennou tváří, škoda toho místy úplně nepadnoucího střihu.

Nuda je svině. Věděla jsem, že to bude nanejvýš hloupé, ale především kvůli původnímu filmu jsem se tomu rozhodla dát šanci a kupodivu jsem se i bavila. Takže guilty pleasure jako vyšitá, s hlubokým hlasem mladého Pecka a popkulturními narážkami milé Kate.

Animovaný a nesympatický Sherlok Holmes. Studie v Šarlatové jakožto kniha mě úplně dostala atmosférou, o seriálu tak samo bohužel říct nemůžu.

Vida Drew Barrymore, z profláklé herečky režisérkou energického a nikoli nezajímavého filmu o kráse divokého, kontaktního rychlobruslení. Ačkoli pracuje s těmi nejprofláklejšími filmovými klišé o loserech a jejich cestě pod vrchol, těží z dynamického a nekokoukaného sportu, stejně jako z milé a bezprostřední Ellen Page, celého bruslařského týmu (mimochodem mě asi popadá ignorance, protože Drew jsem si uvědomila až v titulcích) a pohodové (?) maloměstské/sportovní atmosféry.

Už jsem mírně odrostla pohádkám i osmdesátkám, ale tahle je kouzelná. Ale ty triky... prostě osmdesátky....

Vítej zpět, Quentine!!!

Kdyby zůstalo jen u prvních deseti či jedenácti minut, nešla bych pod pět hvězd, kronika obrazů jednoho (nenaplněného) rodinného snu mě totiž dojala k slzám. Avšak po tomto fenomenálním úvodu se pak nic moc extra neděje a potom se toho zase děje příliš mnoho, uvrčeného dědu doplní otravné (!) dítě a jede se na výlet do džungle. Tam mě ze všech stran mlátilo morální poselství, že sobectví a ubližování zvířátkám je špatné etc. A ačkoli se objevilo několik výborných vtípků glosujících stárnutí a stáří (za všechny: Spit it!), tak se ani o komedii nejedná, spíše o akčně-sentimentální mezigenerační povídku. Pixaru opět tleskám za výbornou animaci nejen postav, i za přesně načasovanou gradaci akčních momentů, ale nemůžu nad čtyři, protože má očekávání v úvodu narostla o 150% a bohužel nedošla naplnění.

Jednou už to přijít muselo, jen jsem nečekala, že mě Peter Jackson zklame právě teď. Vždyť já ani nevím, jestli za to mé zklamání může opravdu Peter a jeho úchylka na detaily a kýčovité vizuály nebo knížní předloha, kterou jsem v ruce nikdy nedržela. Zkrátka a dobře, nudila jsem se po většinu stopáže, protože mě neoslovovali ani pološílení rodiče Susie ani záludný vrah, dokonce ani vizuálně vychytané scény z kýčovitého (před)nebe. Místy jsem se má čelist neubránila pádu na podlahu (plán vraždy, louka plyně měnící se v jezero, upoutávka na Tolkiena ve výkladu knihkupectví...), tyto místa se však vyskytovaly spíše sporadicky. Herci byli celkem fajn, překvapil vlasatý Mark Wahlberg, hudba v pohodě, ale... prostě ne. Sorry Petere. Máš sice plus, za to, že peníze vložené do projektu jsou opravdu vidět, ale méně je někdy více.

Trvalo mi víc jak hodinu, než jsem si Juno pustila blíž k tělu, ale nakonec jsem byla za tohle příjemné setkání celkem ráda.

There's always choice. Aaron Eckhart by ukecal téměř kohokoli, o demagogickém senátorovi za stát Vermont ve skvělém podání Wiliama Macyho nemluvě, a spolu s Jasonem Reitmanem mě skvěle bavili celou tu hodinu a půl.Joey: ...so what happens when you're wrong? Nick: Whoa, Joey I'm never wrong. Joey: But you can't always be right... Nick: Well, if it's your job to be right, then you're never wrong.