revere

Mimořádně sugestivní. Nikde žádná kladná postava a vlastně ani žádný úplný baddie. Krásná ukázka toho, jak strhující dokáže být film i bez explicitní řemeslné akce. Těžko se od toho odchází. Za těch pár dní jsem toho moc nenaspal a když už, tak se mi o tom zdálo.

Mohl to být opravdu dobrý film. Jen by scénář musel ubrat na (vcelku zbytečném) vulgárním pseudohumoru a především by měl zpevnit logiku. Kromě jizvy na Ulaově břiše příliš neřeší přírodní cykly (snad Hawaii?) ani ženské cykly (havaj) a vlastně ani nic zásadního. A mohl to být opravdu dobrý film. Na hromnice o film více...

Skvělý film o charakterové proměně a nalezení smyslu života. Kéž bychom na své dozrání dostali také tolik času, jako světák Phil. Nic naplat, dostali jsme alespoň Groundhog Day.

Nepravděpodobné prostředí spolu s nepravděpodobnými charaktery a zápletkou mi dávalo od počátku jen dvě možnosti. Buď film vypnout nebo uhodnout řešení, jediné možné, které by vše ospravedlnilo. Zvolil jsem druhou možnost a nemohu říci, že bych litoval. Slušná mainstreamová zábava.

Příliš dlouhé, pás nudy.

Před více než patnácti lety mi ten film připadal úžasný. Návrat k němu byl velkým zklamáním. Namísto příběhu o porozumění, jedinečného, velkolepého atakdále jsem shlédnul průměrný instruktážní snímek o buddhismu pro druhý stupeň záladních škol. Mohu si za to sám. Trochu jsem zestárnul a trochu se vzdělal.

Manželé a manželky, kteří nevědí kam, jak a proč. Jako celý film. Ten není špatný, ale není ani dobrý. Tváří se to jako umění pro náročné, ale snaží se to zalíbit každému. To jde málokdy dohromady.

Zajímavé, temné a, přiznám se, ne vše jsem pochopil. Patrně se k filmu po čase vrátím a zkusím to napodruhé. Když to nevyjde, nevadí, ta atmosféra za to stojí.

Teď, když jsem viděl Tara Road, už mi Prázdniny připadají jako podruhé zalitá káva. Lepší herci, lepší dialogy a hlavně střih, který svou svižností udržuje děj v tempu a diváka v pozornosti. Opět jsem se přesvědčil, jak se často vyplatí nevybírat podle "červených čtverečků". Ale chápu, že určité fragmenty (nejen) tohoto filmu nemusí přesvědčivě oslovit ty, kteří si něčím podobným neprošli.

Jak se tak okolní komentáře hemží slovem duchařina, musím podotknout, že na duchy nevěřím a vážně míněný příběh jejich přítomnost v mých očích většinou sráží na úroveň trapné komedie. Den Osynglie je naštěstí ten případ, kdy si lze prvek záhrobí vyložit racionálním způsobem bez zjevných logických trhlin, takže si přijdu na své já i milovník metafyzických jevů. Především je to solidní psychologické drama zaplněné řadou patřičně rozporuplných postav a obarvené slušnou dávkou švédské deprese. A jak ono to vlastně dopadlo?