revere

Jeden z průměrných videozáznamů koncertů Johnnyho Cashe. Ten, už dávno ne tak démonicky drtivý, jako byl v padesátých, šedesátých a částečně i sedmdesátých letech a ještě ne tak temně osudový, jakým se stal ve famózním závěru své kariéry, podává standardní výkon. Kapela hraje příliš profesorsky a v některých fázích programu se zdá, že hudebníci jsou myšlenkami jinde, než jsou jejich prsty, jejich publikum a možná i jejich šéf. Ve srovnání s přelomovým koncertem na rockovém festivalu v Glastonburry, kde Cash vystoupil ve stejném roce, je to jen padesátiprocentní odvar. (V rozporu s oficiálním doprovodným textem, Johnny Cash za život nenahrál více než dvěstě alb, natočil jich zhruba stovku, ale i tak je to úctyhodné číslo. Jak ovšem, proboha, dospěl distributor k názoru, že I Walk The Line, v diskutabilním překladu Sekám dobrotu, je "kriminálnický song"?)

Poměrně velkolepě pojatý veskrze laciný kokteil křivdy a pomsty, mafie, akce, heroických klišé a všeho možného, co zabere a vydělá peníze. Přesto jsem se, narozdíl od řady patrně lepších snímků, vydržel dívat až do konce.

Matrix mne zpočátku doslova pohltil. Ještě zhruba hodinu jsem se královsky bavil a žasnul. Pak už jsem jen sledoval akční podívanou a čekal, co přijde. Následně jsem buď usnul, nebo se našlo něco jiného, co bylo důležitější, než sledování tápajícího scénáře. Věřte nevěřte, nikdy jsem to nedokoukal do konce.

Jako kluka mne tenhle film nijak zvlášť moc nebral a neuchvátil ani dnes. Snad mám Belmonda v podvědomí zařazeného do žánru krimikomedie a tak už v něm vidím sice sympatického darebu, rošťáka a trochu i kašpárka. Snaha o seriózní kriminální drama mne pak míjí. Úvodní scéna mi, stejně jako Belmondův nástup, navozuje atmosféru Muže z Acapulca, ale tak to tvůrci zjevně nechtěli. A Belmondovy úctyhodné kaskadérské kousky ztrácejí lesk ve světle dnešních digitálních triků, naopak ve srovnání s nimi někdy paradoxně působí jako filmová montáž.. Jinak před Belmondem klobouk dolů a ani Mistr Morricone nezklamal.

Režisérská virtuozita, enigmatická tvář B.B. Thorntona, propracovaný scénář, úchvatný, brilantní, bravurní .... a k čemu to všechno? (Fanoušky bratří Coenů prosím za prominutí, také špatně snáším neúctu k mým modlám.) Viděl jsem zajímavou filmařskou studii, velkou porci originality, ale film jsem téměř nestihl zaregistrovat. Když jsem se učil hrát na klavír, hrával jsem často náročné etudy pana Petra Ebena. Byly to dokonalé kompozice plné zajímavých prvků, ale já jsem si pak vždycky s chutí zahrál nejakou muziku.

Thriller? Jediný opravdu překvapivý moment nastane, když se ve dveřích objeví temná postava Stephena Kinga. Horror? Ta stopáž. Ta mne opravdu vyděsila.

Tenhle film hodnotit nebudu, vydržel jsem u něho 16 minut. V té chvíli jsem usoudil, že ve společnosti lidí, kteří mi nepřijdou sypatičtí ani zajímaví, mluví jazykem, který je mi protivný a nepřetržitě se exponují, více času trávit nehodlám. "Smočíme ti brko", byla poslední věta, kterou jsem slyšel. Nezazněla poprvé a tipoval bych, že ani naposled. Víc mi za těch šestnáct minut příběh neslíbil.

Zločin a trest po bretaňsku. S tragickou předehrou a tragickým epilogem. Hra postav, se kterými jsem schopen cítit, které dokážu litovat, nenávidět nebo třeba pochopit. Snad mi tu chybí ještě trocha těch emocí. A kupodivu dynamiky, jíž se dnes ve filmu tak plýtvá, že ji jindy už pomalu nemohu vystát.

Meg Altmanová s dcerkou Sarah se po rozvodu nastěhuje do bytu pro dvanáct osob, dostatečně členitého a vybaveného právě tak na hodinku akčních scén. Navíc je tu tajná místnost na přežití, český překladatel by za slovo "panikárna" zasloužil odebrat licenci. A jaká náhodička! Hned první noc se do bytu vloupou tři týpci. Jdou si vyzvednout dvadvacet milionů dolarů. (Kde jsou ty časy, kdy grázlům stačil milion a divákům se z toho čísla tajil dech.) Jenže ouha, byt už není prázdný. Spí tu nějaká ženská s dítětem. Tak. A zde bych si dovolil příběh dovyprávět. "Vetřelce peníze lákají, ale nejsou dočista blbí. V tichosti odejdou, počkají, až paní Altmanová odveze dcerku do školy a sama pak zaskočí na univerzitu. Za dvacet minut odvrtají zámek skrytého trezoru, sbalí prachy a v tichosti zmizí... Konec filmu." Žádná velká zábava to nebyla, ale průlet kamery uchem konvice a úvodní titulky stály za to. Nejlepší krátký film Davida Finchera. Pokud tedy nestojíte o opravdové drama: Honička výtahem. Dveře se zavírají pronásledovateli těsně před nosem. Kulky sviští, ale míjejí o vlásek. Inzulín, jak jinak, na poslední chvíli. A zvraty jak na houpačce: Zavoláme o pomoc! Nejde telefon... Mám mobil! Není tu signál... Spravila jsem telefon! Neberou to... Už to vzali! Někdo přerval vedení... A k tomu trocha ohně, trocha krve a Jodie Fosterová se ohání dvanáctilibrovým kladivem, jakoby to byla plácačka na mouchy. Nu, pokud nemáte do čeho píchnout, za oknem se nic zajímavého neděje a pozorovat rybičky vás už nebaví, tenhle film je také jeden ze způsobů, jak strávit večer.

Jaco van Dormael neseká filmy jako Baťa cvičky, ale když už něco vytvoří, je to precizní, originální, plné nápadů a má to duši. Vypráví o osudových věcech s dostatečným nadhledem a s mimořádným vkusem. V jeho filmech nenajdete zbytečné dialogy ani záběry, jsou plné nápadů a zanechají po sobě hlubokou stopu. Zdatný agent by to nazval plýtváním, já tomu říkám umění. Tenhle film je příliš krásný a dokonalý, než aby se o něm dalo rádobyodborně polemizovat. Navíc mne úplně zaměstnávají otázky a emoce, které ve mně vyvolal.