revere

Řekne mi někdo, jak se z hladiny oxytocinu dá zjistit, kde budu za 916 dní, 16 hodin a 23 minut a koho tam potkám? Řekne někdo paní Schaefferové, že by si měla všechno pořádně rozmyslet, než se pustí do natáčení? Vrátí mi někdo 99 minut promarněného života?

Příjemný, uhlazený, sentimentální, naivní, úsměvný film s lehkým morálním přesahem. Takový, jaký má romantický film být. A na nic víc si to nehraje. Myslíte při něm na Harryho a nejen na něj. A že si závěr zasloužil, aby realizační tým trochu zabral, to tu píše téměř každý. Mně v tom závěru navíc, protože mám rád volitelně racionální vysvětlení, vadí ten Jackův ošoupaný ohoz.

Když své dítě milujete, i jeho nedostatky se vám na něm pak líbí. To potvrzovala Georgesova maminka, tak to cítím i já ve vztahu k tomuto filmu. Odpustím mu, že jsou v něm postavy a vztahy až na výjimky schematické jak piktogramy na informačních tabulkách. Nevadí mi, že snad o každé scéně ví divák předem, jak dopadne. Osmý den mám opravdu rád, protože je milý, jiný, tak nějak čistý a van Dormaelovský. A proto, máte-li opravdu rádi, nemusí nutně zaznívat nějaká proč. Ale ta fraška, co vede k závěru...ta trapná jízda beze špetky logiky... ta není ani vtipná, ani dojemná, ani dramatická, ta je prostě hloupá a zbytečná. A zamrzí. Jako když vám milované dítě přinese na vysvědčení čtyřku z hudebky a pokazí si tím vyznamenání.

Film Mimino jsem viděl v kasárnách během vojenské služby a patří k nejsvětlejším zážitků z tohoto životního období. Příběh poštovního pilota z gruzínského venkova, který se rozhodne, že má na víc, než mu doposud život dal. Opustí svůj malý svět, kde je oblíben, vážen a snad i milován a vyrazí do Moskvy, aby se na poslední chvíli odrazil k vysněné kariéře pilota velkých dopravních letadel na mezinárodních linkách. Byl to, pokud si pamatuji, jednoduchý přiběh o tom, že člověk má být tam, kam patří. A bylo to vtipné, milé, plné typicky ruského úsměvného sentimentu. Závěr, kdy si při telefonickém omylu dva Rusové, každý na jiném konci světa a nemajíce společné téma k rozhovoru, zpívají společně dumku za nevěřícného přihlížení telefonní operátorky a tichého vrnění taxametru, tahle scéna se mi vryla do paměti navždy.

Tak jako Štěstí, Požitek, Žal a Láska, mohly se jednotlivé epizody jmenovat Vepřo, Knedlo, Zelo a Pivo...nebo jakkoliv jinak (na nějaké souvislosti by se přišlo). Otázkou je, zda dílem nedostatku talentu anebo jen hamižné touhy vydělat, režisér smíchal všechno, co se mu zdálo v danou chvíli atraktivní a zpeněžitelné. A vznikla směs plytkých myšlenek, šroubovaných souvislostí, plochých postav, se kterými není sebemenšího důvodu sdílet jejich radosti a strasti a to vše, podbarvené nepřetržitou sérií kopanců něčích nohou do do něčích hlav, zarámoval vděčným odkazem na východní filosofii. Pardon, tenhle guláš mi opravdu, ale opravdu nesedl.

Řemeslo má zlaté dno. Stošest minut módní zábavy, po které nezůstanou žádné dojmy, ale člověk má neurčitý pocit, že je mohl strávit hůř.

Rozrušená země z pera Jaroslava Dietla. Slabou stránkou seriálu z venkova je výprava, po dvorcích nepobíhá drobné zvířectvo, ve světničkách se, kromě dialogů, nic neděje. Scénářem naopak prolínají uvěřitelná a silná lidská dramata v podání skvělých herců. Nepříjemně je naruší v další Dietlově tvorbě již tradiční postava hodného a mocného komunistického funkcionáře, který vlídně, leč rázně pomůže, když je třeba. Naučil jsem se tyto nepravděpodobné a době poplatné postavy odfiltrovat a bez nich si seriály i po letech užiju. Narozdíl od současné seriálové tvorby, kde po podobné čistce prakticky nic nezbyde.

Seriál jsem v době jeho premiéry s despektem ignoroval, proslýchalo se, že jej napsal či dopsal s posvěcením paní Dietlové Jiří Hubač na kostře Dietlova scénáře. Teď, po mnoha letech, jsem se na něj podíval a byl bych ochoten tomu uvěřit. V každém případě jsou tu postavy o něco méně ploché, dialogy zas méně nápadité a konec rozhodně méně rozverný, než jak jsme byli u Dietlových příběhů zvyklí.

Zvědavost je nebezpečná vlastnost, jak píše i Jezinka v obsahu. Já byl kupříkladu zvědavý na obdivovanou Annie Girardot po boku oblíbeného Alaina Delona v krimi horroru. No, neměl jsem strkat nos, kam se nemá. Dostal jsem za vyučenou.

Příliš mnoho dlouhých a komplikovaných dialogů, vedených energickými postavami ve vysokém tempu na popředí dynamických scén podbarvených dramaticky pulsující hudbou. Nic nového, nic nervydrásajícího. Jakékoliv napětí se rozmělnilo v záplavě informací, předávaných mi v únavné záplavě slov, připomínající rozhlasovou hru. A když jsem se na pět vteřin zamyslel nad zápletkou, uniklo mi mnoho "podstatného" a už jsem byl zcela mimo děj. Nevadí, film si i tak dospěl k nepřekvapivému a vlastně jedinému možnému rozuzlení a k nepřesvědčivému morálnímu přesahu. Komentář píši pokud možno hned, než se mi film zcela vykouří z paměti. A vlastně už ani nevím ... o čem že to vlastně bylo ...?