Gattolino

Tak jako mne příliš neuchvátila Hra o trůny svou rozvleklostí, překomplikovaností a zdáním kopčení ze všeho možného (fanoušci prominou), Rok draka mne naopak nadchl. Přehledná a logická síť zápletek, věrohodnost, výborné herecké výkony, skvělí draci, exteriéry i interiéry, působivé souboje, tajuplnost a originalita. Výborný Matt Smith v roli zprvu rozporuplného, pak ale stále sympatičtějšího prince Daemona, stejně sympatická je pro mne Rhaenyra nebo starý král Viserys. Naopak jako mizerné charaktery (bravurně zahrané) mi připadají slizký Larys Strong, intrikán Otto Hightower a nakonec bohužel i královna Alicent, která nahrála nečestnosti a zradě přísahy princezně Rhaenyře. Těším se na pokračování.

Výborná natrpklá komedie o snaze opustit pakárenský způsob vnímání a obnovit ideály mládí, a to snaze přes všechny zvraty v 75% úspěšné. Koncovka však taková být musela, jinak by příběh zůstal roztřepený. Film který pobaví, inspiruje, varuje i nakopne. Také oslava čistého kamarádství. Přitom trapně nemoralizuje, neprudí, a je pěkně vnitřně provázaný. Klobouk dolů, takových počinů více!

Nějakou dobu jsem se díval, souboje byly atraktivně udělané, občas trochu legrace, ale pak jsem shledal, že si radši dám kafe a něco jiného. Nevím, možná mi něco uniklo, ale nutit se nebudu.

Dobře odpozorované a nemilosrdné. Je asi zbytečné hledat mouchy, ty se najdou všude, když člověk chce, spíš mi to připadalo jako časově nezakotvené - částečně ponořené v době komunismu a částečně po sametu. Ale asi to byl autorův záměr a nevadí to. Stejně jako početné výrazné modely lidských typů mezi studenty i pedagogy, což ve skutečnosti spíše nebývá, to je spíše o jednotlivcích, ale takový film by byl nudný, a tak to mohu brát jako takový extrakt povah a vyhraněných osudů. Na rozdíl od řady českých filmů 21. století zde nebyla záplava  hysterického buranství a čecháčkovského  plebejství. Obraz líhně intelektuálního undergroundu na střední škole je podle mne celkem věrný. Ale to vše je věc názoru. Celkově dost krutopřísné, jak by dnešní teenager řekl. Každopádně pan Vorel zaslouží uznání.

Maximální filmová lahůdka! Technicky vybroušená a výtvarně krásná kosmická loď je svědkem osobního dramatu dvou cestujících, kteří jsou postaveni tváří v tvář základním otázkám lidského bytí. Dokonale odlištěný svět fascinujícího monstrózního prostředí se tak stane scénou pro bouření stejně dokonale základních lidských citů, představ, tužeb, jejich konfrontací s absurditou věčnosti a pomíjivosti. Film se občas svou nevzrušenou plynulostí a meditativností někdy blíží světu 2001 Odysey. Rovněž zde nechybí katastrofická, vypjatá,. ale stále uvěřitelná akce, byť pohybující se těsně na hraně logiky, sladkobolná romantika vztahu obou výborných herců, střízlivě chlapáckého Chrise a éterické, vnitřně silné Jennifer, a nakonec nezbytný happyend, bez kterého by se celý snímek sesypal. Perfektní triky, záběry dalekého vesmíru i bizarní vesmírné lodi. Krásná působivá hudba. Může tomu leckdo něco vytýkat, ale příběh je klasicky dokonalý, uzavřený, logický (to se taky dnes už málokdy vidí), a celkové vyznění je ohromující.  Občas je tu i trochu legrace, ale přitom silný spodní proud víry v ty nejkrásnější a nezjevné hodnoty. Jakoby film síly šedesátých let natočený moderním způsobem techniky 21. století. Pro mne jednoznačně filmový skvost za pět hvězdiček.

Důležitý film s mnoha významy, varující před přijímáním absurdního a zbytečného jako normy, před otupením z vnímání prosté krásy opravdu důležitých hodnot. před přijímáním vymožeností světa jako samozřejmostí, před nenasloucháním ostatním, před nafukováním vlastního ega, před narůstající komplexitou společnosti, a to vše zábavnou a atraktivní formou. Výzva k návratu k uvědomění si smyslu svého bytí, k prostotě a přirozenosti, k úctě a duchovnu. Vedle filmů s mocným nadčasovým dosahem jako byly třeba 2001 vesmírná odysea, Stalker, Srdce v Atlantidě, Království nebeské, Interstate 60, a jiné je to další velmi hodnotný snímek s přepychovým obsazením. A také zrcadlo dnešní covidové době s její armádou bezohledných sobeckých pitomců.

Kubrick, Cruise, Kidman, Pollack, atd ... to je velké lákadlo, takže i očekávání, ale dlouho jsem jako divák netušil, kam se příběh přikloní, a zda bude vyústění uspokojivé. Zhusta bývá tajuplná zápletka vysvětlena křečovitě, násilně, nevěrohodně, uměle, někdy vůbec, a to nemám rád. Mistrovství je myslím v tom, když rozuzlení přinese netušené a přitom logické překvapení, nebo naopak když se vyjeví, že rozuzlení ani není potřeba, že se vše odehrávalo vlastně "normálně", pokud zde můžeme nazvat "normálním" opulentní erotický rituál zmlsané smetánky, což se ovšem nesporně děje.  V literatuře první kategorii pro mne představuje román "Na loučení nebyl čas" Linwooda Barclaye, druhou neméně skvělý román "Řád žen" Daniela Cordoniera. Zde se vyústění vydalo zjevně druhou kolejí a bylo elegantně ukončeno.  A eroticky vkusné. Takže bravo! Mimo výborné herecké výkony, scény, hudbu, kameru, a vše ostatní, také ucelený příběh. Takže naprostá spokojenost.

Nijak oddechový, ale skvostný a odvážný film. Paradoxně asi vznikl právě během socíku, kdy autor nemusel hledět na komerční stránku věci, a dostal-li se nějak přes hranici hloupé komunistické cenzury, což v roce 1969 ještě celkem šlo,  mohl se oddat své vizi bez vražedného kalkulování.  A tak vznikly tři nádherné  filmy: toto biblické podobenství od Chytilové, surrealisticky poetická Valerie a týden divů od Jireše a pohádková snová Morgiana od Herze.  Ovoce v sobě obsahuje mnoho někdy těžce rozklíčovatelných či vůbec nerozklíčovatelných obrazů, nicméně svým plynutím na vlně starověky tajuplné hudby držících divákovu pozornost v napětí. Film by zasloužil digitálně zrestaurovat, je to mocná duchovní a filosofická freska. Volně asociované tajuplno cíleně občas přitáhne zpět k zemi civilní dialog, což vůbec není na škodu. Ve výsledku prolínání zdánlivě nesouvisejících obrazů a bizarních scén je ale film zázračně kompaktní a vyvážený. Filmová technika a triky se od té doby posunuly sice jinam, ale tyto stále obstojí, stejně jako obstojí Zemanova Cesta do pravěku vedle Jurského parku. Když film srovnám třeba s Němcovým O slavnosti a hostech, který je sice slavnější, tak u Ovoce jsem se na rozdíl od Slavnosti nenudil. Byl tam nějak stále přítomný tajuplný a nadčasový vnitřní náboj a vzrušení z možnosti objevovat nové a nové významy. Pohybové kreace nahých milenců v úvodu překrytých ornamentálními přírodními motivy, přes rybí oko snímaný tanec s kamenným vejcem nebo snaha o překonání stěny snad rajské zahrady v závěru, s dramatickou hudební podkresbou, to jsou jedny z nejmocnějších momentů tohoto výjimečného filmového veledíla.

Naprosto skvostný, krystalický film, tak typický pro Eastwoodovo pozdní dílo. Vyzrálá, na nic si nehrající, běžnou filmovou tvorbu daleko přesahující a po ničem se ambiciózně nenatahující duchovní poetická suita. Nádherné herecké výkony Matta i Cécile, jemné chvějivé napětí bez jakýchkoliv křečovitých a uměle cílených scén, podmanivá meditativní hudba a vyvážená celková kompozice. A vůbec nechyběla nějaká stupidní "úžasná pointa". Nebyla vůbec třeba. Příběhy se vzájemně dotýkaly velmi jemně a nenásilně, nikdo divákovi nevnucoval zbytečné akce, a téma, které by se velmi snadno dalo zpracovat banálně a nudně, nenudilo ani vteřinu. Nenaplňovalo vzrušením, vypjatými emocemi, šokováním ani nečekanými zvraty, nýbrž poklidným vyrovnáním se s tušenou skutečností světa, který nás přesahuje. Eastwood prostě léty vyzrál v naprostého velmistra!

Velké očekávání a velké zklamání. Brutální prostředí černošských slumů plných násilí, drog, prostituce a zločinu se vleče tak strašně dlouho bez nějaké gradace a očekávání, že nakonec začne nudit. Jistě, herecké výkony obdivuhodné a znázornění deklasovaného prostředí je asi věrohodné, ale dost dlouho jsem jako divák očekával rozklíčování, jak vlastně celý film pojmout, až jsem u toho skoro usnul . Prostě mi to nesedlo, brutalita neměla význam a děj mi připadal kostrbatý a někdy trochu zbytečně komplikovaný a nepřehledný. Nerad, ale protože čtyři hvězdičky dávám výborným filmům (pět výjimečným skvostům), a tři filmům, které se mi přece jen líbily více, musím dát jen dvě.