Marcel, ulita s botami

Jeden z nejhravějších i nejdojemnějších filmů roku 2021 a celovečerní debut Deana Fleischera Campa kombinuje prvky hraného a filmu stop-motion animace, je vyprávěn skrze formát mockumentu (hraní si na to, že jde o skutečný dokument zachycující skutečné události) a je jedním z těch důkazů, že kreativita v rámci audiovizuálního formy ještě rozhodně nezmizela. Příběh mušličky Marcela má nejen neskutečné srdíčko a hloubku, jde o film s neskutečně bravurní atmosférou, kterému prostě nelze odolat. Mušlička Marcel byl už hvězdou série krátkých animáků, které spolu vytvořila dvojice Dean Fleischer Camp a jeho tehdejší partnerka Jenny Slate. Společně stáli i za scénářem, Camp se poté chopil režie, Slate dabingu titulního hrdiny. I přes rozvod ovšem spolu dvojice očividně nadále dobře vychází, jinak by totiž tahle skvělá podívaná nejspíš vzniknout nemohla. Především v tak perfektní formě. Kdo v roce 2022 tvrdí, že ho už v rámci audiovizuální tvorby nic nepřekvapí, ten by si měl sednout a nechat Marcela předvést se v jeho celovečerním filmu. Na jednu stranu jde vlastně o ideální podívanou pro celou rodinu, která dětské diváky vtáhne už díky roztomilému a sympatickému hlavnímu hrdinovi, dospělí se ovšem u ní nebudou muset trápit. Marcel Mušlička s botičkami na obou nohách je totiž do velké míry též existenciální podívanou, která dokáže zasáhnout u srdce, sázet na chytře využité dvojsmysly a pozitivní nádech jde ruku v ruce s hořkým nádechem. Mušlička Marcel působí jako kreativně vypiplaná záležitost, která nepostrádá bohaté audiovizuální nápady, tvůrčí vynalézavost a skvělý mockumentární nádech.  Na povrchu jde o neokázalý film, který ovšem pod povrchem přináší silné životní lekce o překonávání strachu či síle vůle. Mnoho filmů se snaží vyjádřit svůj pohled na lidstvo, málokterý z nich to ovšem dokáže tak silně jako právě Mušlička Marcel a přitom tak povrchově. Sledovat celovečerního Mušličku Marcela a radovat se z jeho detailů, to je jednoduše neskutečná slast, protože se toho v něm i za hodinu a půl dá objevit neskutečně mnoho. Je vlastně snadné propadnout roztomilosti hlavního hrdiny i celého konceptu, jakmile ovšem dojde k propuknutí slávy hlavního hrdiny, zjištění hlavního hrdiny o tom, že lidé jsou pokrytečtí a mnoha z nim jde jen o sebe a jakmile pak dojde na jeden zásadní (a neskutečně vyspělý) moment, člověk jen musí smeknout, jak fenomenálně tenhle film funguje. Málokterý film dokáže být tak neskutečnou emocionální jízdou jako právě Mušlička Marcel s botičkami na obou nohách. Málokterý film dokáže z těch nejtvrdších cyniků udělat naprostá hovada, protože emocionální vyhrocenost Mušličky Marcela nikdy nezavání patosem, ale skvěle gradovaným scénářem. I vztah mezi Marcelem a jeho babičkou Connie je vykreslen tak učebnicově, že všechny klobouky světa vlastně ke smeku nad genialitou tohohle snímku nestačí. I přes krapet chmurný nádech jde navíc skutečně o film plný energie, který dokáže předat naprosto bravurní náladu a zahnat jistou formu chmur. Jde o dojemnou záležitost, která ovšem člověka v součtu dokáže i povznést a nepůsobí tak, že představuje černobílý pohled na svět. Paradoxně je titulní mušlička o poznání lidštější, než kdejaký lidský charakter poslední doby. Často padají názory o tom, že filmů o rasismu a útlaku homosexuality vzniká v poslední době až příliš, po zhlédnutí Mušličky Marcela ovšem musí začít souhlasit i ten, který se vzorovými rasisty a homofoby nesouhlasí. Jestli totiž svět něco potřebuje, není to x-tý prázdný film o rasismu nebo homofobii, ale víc komplexních filmů jako Mušlička Marcel, kterého jde bez problémů pasovat na jeden z nejlepších filmů loňského roku. Dean Fleischer Camp nejen před kamerou předvádí solidní herecký výkon (o dabingu Jenny Slate ani nemluvě), ale vytvořil jednoduše výjimečný film, který se v oblasti audiovizuální tvorby bude vyjímat ještě hodně dlouho.... (15.09.2022) (méně) (více)