JitkaCardova

Patetické a nepřesvědčivé v charakterech, proslovech, dialozích i sportovních výkonech, zároveň v něčem sympatické - dobře to tu vystihl LeoH, tak budu šetřit síly. Jen mě zaujalo, že Lindsay Anderson, sám autor trilogie filmů, které počínaje If (Kdyby) šijí do zkostnatělé britské upjatosti a pokrytecké morálky, si na stará kolena zahrál ve snímku, který ji ani tolik netematizuje, jako je jí celý možná i nechtěně prosáknut. *~

Jako mnozí i já zřetelně a s lítostí vnímám rozpolcenost snímku - a jako mnozí si pro ni kladu svoji vlastní hranici. Pro mě všechno funguje naprosto úchvatně jak na rovině osobního příběhu kajícnictví, milosrdenství a víry, tak i v rovině církevních a státních sporů o moc nad kolonizovanými územími - a potud mi připadá, že fantasticky fungují i všechny filmové prostředky: vtahující kamera schopná zachytit divokou krajinu a v ní jak přirozené domorodce, tak i nepatřičné rozličné cizince s vlastními záměry, vedení herců - a právě zdaleka ne jen ústředních, ale všech lidí na plátně, hudební prolínání i scénář - a téměř všechno se pro mě bortí ve chvíli, kdy se církevní hodnostář vydává s knězi navštívit misii Guaraniů nad vodopády - a my se marně ptáme, jak se do ní i s ním dostali - protože je jasné, že tenhle  pán by se těžko vyšplhal po skále, a kamera nám to zbytečně zatají, přestože nemusela. A pak se scénáristicky bortí i další body - celý závěrečný drtivý útok Portugalců na misii a obrana Guaraniů jsou příliš demonstrativní, hnané na efekt a málo ústrojné - nedává smysl, že Guaraniové nechají vojáky (kterých není zas tak moc) jednoho po druhém v nejzranitelnějším místě cesty pracně šplhat na útes a tahat nahoru po lanech lodě a děla - že na ně právě tam nezaútočí šípy a noži a neházejí je jednoho po druhém do vodopádů... Nehledě na to, že ta děla vůbec nedávají smysl, nejsou k ničemu potřeba - chýše vojáci zapalují ohnivými šípy, tu hrstku domorodců střílejí. Žádné pevnosti na dobývání děly v misii nejsou - a ví se to samozřejmě předem. Souboje na řece, na loďkách, které domorodci nutně musí ovládat o mnoho lépe než Portugalci, a taky je umí převrhovat, jak bylo o pár scén dřív ukázáno, jsou v průběhu i výsledku stejně absurdní. Ani nedává smysl, že domorodí muži ve svém vlastním prostředí čekají na - celkem zbytečné a nepřekvapivé pokyny knězů, a nepřevezmou iniciativu sami. Atp. To, co mělo působit nejvíce realisticky, krutě a zdrcujícně, je bohužel ztvárněno až směšně neadekvátně. A s tím (pro mě alespoň) přichází o svou působivost i kamera, hudba a vůbec všechny filmové prostředky. Člověk si jen představuje, jak mrazivé to mohlo a mělo být - a aspoň tenhle dojem přetrvává, spolu s lítostí, protože do dvou třetin je to opravdu silná podívaná a všechno ve mně si přálo, aby to vydrželo až do konce. A i tak to ve mně silně doznívá. *~

Dojem po prvních dílech už jsem si až do konce neopravila. Jde o polopatické ilustrování autory zbádaného hořkého stavu věcí ve školství, o epizodické demonstrace žalostného statu quo, znázorňované na přehledných exemplech, podložené statistikami a zakončované melodramatickými věnováními. Propojené chabou a stejně schematickou linkou osobního života hlavního hrdiny antihrdiny. *** Záměr asi záslužný, provedení nicméně chabé. I jako vzdělávací materiál pro středoškoláky k rozborům v hodinách občanky by mi to připadlo příliš... účelově strojené. Raději než tohle bych s nimi rozebírala skutečné, nesimplifikované případy - anebo pravá umělecká díla, protože obojí v sobě má nezjednodušitelnou komplexitu, hloubku a šíři kontextu, kterou tenhle divný seriál - panoptikální sled schematizovaných problémů ve školství a výchově - neskrývaně postrádá. Co je to za formát a žánr? Krimi ani drama rozhodně ne. To už dramaturgové diváky a jejich schopnost rozumění a vnímání tolik podceňují, že si troufají předkládat jim takovéhle hybridní bezduché formáty na půli cesty mezi nejapnou edukací a bezkrevnou zábavou, na hony daleko od nervního umění, kterým to klidně mohlo být? Nechává mě to upřímně na velkých rozpacích... *~

U trojky už jen dodávám, že mi víc a víc překáží i ta patetická varování předem, závěrečná shrnutí a okolnost, že každá epizoda vždycky končí minimálně natřikrát. *~

Dojem po dvojce: aha, ono jde o polopatické ilustrování hořkého stavu věcí. O epizodické pedagogické demonstrace žalostného statu quo ve školství na názorných, přehledných exemplech. Hm. Ono i jako vzdělávací materiál pro středoškoláky k rozborům v hodinách občanky by mi to připadlo příliš... strojené. Raději bych s nimi rozebírala skutečné, nesimplifikované případy - anebo pravá umělecká díla, protože obojí v sobě má nezjednodušitelnou komplexitu, hloubku a šíři kontextu, kterou tenhle divný seriál - panoptikální sled schematizovaných problémů ve školství a výchově - neskrývaně postrádá. Co je to za formát a žánr? To už dramaturgové diváky a jejich schopnost rozumění a vnímání dramaturgové tolik podceňují, že si troufají předkládat jim takovéhle hybridní formáty na půli cesty mezi edukací a zábavou, na hony daleko od umění? Nechává mě to upřímně na velkých rozpacích... *~

Dojem z prvního dílu: neobjevné, populisticky vděčné téma, u nějž se hodnotí "odvaha do toho říznout",  je doplněno neobjevným, povrchním přístupem a vyšustěným scénářem. *~

Vlastně vůbec nechápu všechny ty komentáře, které s výčitkou poukazují na to, jak nesympatickou, poškozovanou a přitom klasicky doprošovanou postavu Tomáš symbolizuje, a přejí si v podstatě jiný film o něčem jiném. Prušinovský přitom je dalek toho, aby stvrzoval klišé a stereotypy, film je o nich, ale toliko je zobrazuje a předvádí, a přitom nás vtahuje do toho, jak se v nich postavy cítí v pasti. Konec není happy-end, jen smíření se stavem věcí a pokus všechna ta poškození akceptovat a přežít. Ani si neumím představit, že bych od takto zvoleného ohniska chtěla víc. Všechno přepálenější (viz třeba - byť poutavé - úvahy, jak by s takovými postavami naložil Trier) by bylo o něčem jiném než o té žabomyší malosti a bezvýchodnosti, která tu prostě stále je a jejíž kvalitní filmové prožití má smysl samo o sobě. **** Formální zpracování bez zbytečných parádiček bylo přiléhavé jako kůže na těle. *~

Ti (naštěstí nemnozí) diváci, kteří zde tenhle snímek haní, nebo se vysmívají jeho protagonistům, dost možná viděli jen začátek, první část... Nebo je to každopádně to jediné, co vstřebali, co si pamatují, co hodnotí, první dojem z prvních desítek minut. *** A to je velká škoda, protože se minuli se sdělením i posouváním formy, neboť celý film je mnohem působivější a jeho pointa přichází později. *** Andrea Culková má cit pro dramatickou výstavbu: sledujeme, jak se z nenápadných zrnek prachu, z drobných kapek obyčejných izolovaných lidských snah, emocí, úsilí, které samy o sobě, izolovaně, nic nezmohou a tonou v zoufalství, přičemž mohou ve své obyčejnosti a intimitě působit i směšně, trapně, nevyrovnaně, přepjatě, bezradně, ztraceně, naprosto antihrdinsky, čímž nás spolehlivě vyvádějí z komfortní zóny na mnoho způsobů, postupně sbírá rozeznatelný, silný a dále mohutnící proud, který má ovšem najednou úplně jinou, celospolečenskou výpovědní hodnotu, platnost i přitažlivost - zrnka prachu se spojují a pomalu, pomalu z nich ve vzduchu vyvstává dechberoucí obrazec, do něhož každý nezaměnitelně patří a který už nelze ignorovat, ani odvrhnout - který dokonce má smysl obdivovat, brát vážně, k němuž má smysl se připojit. Z antihrdinek jsou najednou hrdinky. *** Právě tyhle citlivé lidi (zdaleka ne jen ženy, byť ženská citlivost, síla a inklinace k péči a starání, k mateřskosti, k bezpodmínečné lásce a touze po harmonii je tu podstatná a udává tón) totiž dokument odkrývá spíše jako první izolované seizmografy přicházejícího zemětřesení, jako pověstné kanárky v kleci. Ovšem na rozdíl od kanárků v dolech nejsme bezmocní, když se spojíme. A tak se postupně s tím, jak proud sílí, lidé se skrze počáteční zoufalství a bezmoc propojují a jejich kreativita z nezbytnosti nabývá na síle a akčnosti, proměňuje i jejich nálada, nastavení, a také houževnatost, odolnost a vliv, dostavuje se optimismus, naděje, jiskření, vtip i šarm - a proměňují se jejich akce a sílí jejich hlas. Roste moc bezmocných. *** Asi se dnes už nemusíme dohadovat o tom, jestli tu máme klimatickou a ekologickou krizi - jenže tihle lidé se s tím zjištěním, s dopadem záplavy náhle zveřejňovaných faktů, potýkali v roce 2020 mezi prvními - nebáli se (nebo prostě nemohli jinak, často právě jako vzdělané matky dětí nebo ženy spojené s krajinou) si uvědomit racionálně i emočně, co to znamená, a začali se svolávat a pořádat akce burcující k témuž širokou veřejnost - neboť cesta k nápravě - pokud vůbec ještě je, spočívá v prvotní odvaze k beznaději: Teprve když si naplno uvědomíme, jak špatná jsou naše dnešní východiska, a co všechno a jak rychle potřebujeme změnit, když se nebudeme bát toho zoufalství, které nás přitom přepadne, máme ještě šanci k zásadním zásahům. *** Ale i kdybyste nesdíleli premisy snímku a jeho protagonistů, ta dynamika dokumentu, který sleduje, jak něco velice silného nabývá z drobných, nenápadných, až trapně intimních a slině autentických soukromých projevů ve společnosti na síle, je rozhodně magická. *~

Mému srdci nejmilejšímu filmu tu dlužím komentář už tak dlouho, že vám místo něj dám nečekaný dárek. Dostanete komentář s odrazem o jiný film, a neprohloupíte: Zastavení na Missouri. Jo a podívejte se na Divokou bandu, tyhle dva filmy mají vedle roku vzniku překvapivě mnoho společného, včetně postavy pana Harrison z První železniční. Někdy si musím dohledat, jaký je jejich skutečný vztah. *~

Přinejmenším tou zpovzdálečí sledující kamerou, nesdílností postav a zanořeným dějem, který v sobě nese tragédii, celým tímhle nedialogovým způsobem filmového vyprávění, z jehož šumů si příběh musíme vyseparovat, Mira Fornay - aniž by sebeméně ztrácela punc vlastní originality - připomíná jiného pozoruhodného režiséra, o sedm let staršího Jaime Rosalese. Formálně jako by byl Můj pes Killer rozkročený někde mezi Samotou, Kulkou do hlavy a Sněním a tichem, přičemž si ale jde jednoznačně za svým a po svém. Ostatně pozdější Fornayiny Žáby bez jazyka mě v této zajímavé podobnosti obou autorů jen ještě utvrzují - oba dva nesmírně osobitě operují s propracovanou formou, aby se dostávali na kobylku nejsilnějším emočním stavům pramenícím z potřeby lidské blízkosti a jejího ohrožení, z nečekaných rozvratů, z bezvýchodnosti, nevratnosti a krutosti, přičemž akcent je na vědomí, že všechny osudy se navzájem podmiňují a nikdo není primárně viníkem...  *~