JitkaCardova

Po uchvacujícím Foxcatcherovi jsem se na to, že uvidím starší Moneyball, dost těšila. Čich na námět Bennett Miller evidetně měl už tehdy, ale vůbec mě nenapadlo, že by zpracování mohlo být až takovéhle fiasko. Celá myšlenka je důležitá i vzrušující, převratná z mnoha důvodů a s možným dopadem pro tolik oborů a profesí a životních a charakterových kvalit lidí, kteří se jim věnují. Dalo se z toho pro vybudování komplexního snímku tolik vytěžit a člověk nemůže přestat myslet na to, jak by to BM natočil dnes, po Foxcatcherovi, kdyby dostal druhou šanci. Protože tenhle film vyrobil, jako by vůbec neměl cit, jen suchopárně převyprávěl osnovu příběhu v bodech, tak mechanicky a otrocky, že i z filmových klišé tu zbylé okoralé koncepty. Jako by vůbec nechápal svoji režisérskou tvůrčí moc. Jako by ve skutečnosti nevěděl, že může cokoli zvoleného ztvárňovat, vyjímat, zachycovat, přibližovat, dávat pocítit, prožít.... Přitom to není chytrý kalkul, strategie, ale tvůrčí nepromyšlenost, nedbalost, osobnost režiséra tu absentuje, opominutá, neobsazená role tvůrce. Scény ze scénáře mechanicky převedené do obrazu. Jenže i netečná realita faktů by se dala zachytit o tolik líp, přesněji. Například záběry hry byly tak odbyté, že ani kolikrát nebylo jasné, co mají právě vyjádřit, ať už šlo o to, který tým zrovna vítězí, nebo jaké kvality který hráč nemá či má. Všecko je to nahodilé, natočené rutinně, podle prvního klišé, které lze namontovat, a bez skutečného zájmu, citu, zápalu. Promarněná příležitost. Jestli se na tom ale naučil, že to celé chce příště udělat úplně jinak, a výsledkem toho je Foxcatcher, pak nelituji, že mu tenhle námět padl tréninkově za oběť.

Filmu není až do konce co vytknout, precizně sleduje svůj zvolený směr, ať už směr zobrazování, vedení polemik, morálního tázání či hudebního a zvukového výkresu. Kamera, scéna, výstavba dialogů čaromocně inspirované divadlem, předválečný kabaret a expresionismus, impresionismus, noir, umocněné o možnosti filmu, techniky naplňování i zcizování, zralost postmoderní koláže, explicitnost i zahalování, laterna magika i charakterní monologické herectví, nakonec se v tom odrazí i laskavost a propastnost Dürrenmattovy existenciální detektivky... Rozepisovat se důsledně nechci, jen přibližně a nedbale rozevírám vějíř... Čili k technickému i estetickému provedení, k morálnímu myšlenkovému vykroužení a k originalitě počinu na tuzemském ledu vytahuji karty s nejvyšším možným hodnocením. Pět hvězd čistě vysloužených až do konce - ale právě, až na ten konec samotný, kde přijde zdánlivě maličké zaškobrtnutí, které výsledný dojem hodně pokazí. ***** Celý názorový souboj o to, zda se zrůdy na náš svět rodí, nebo je musíme teprve vychovat, umožňuje, aby postava obhájce v určitých momentech přistupovala k projevům násilí i nevinnosti naivně, s jakýmsi obnovením tázáním a sebezpytem. Potud je to v pořádku a téměř se jedná o nejsilnější momenty v díle, a to hlavně proto, že zůstávají nerozhodnuté. Lze je číst a domýšlet obojace. Ale když obhájce po procesu opustí svůj dosavadní věřený svět, šmahem odsoudí bez tázání rodiče a odebere se za svou naivně vysněnou Evou někam do ráje, a kamera pak dál ještě dokumentuje, jak se k sobě tulí hlavami a úsměvy (byť co do kulis to ještě pořád skutečně může být jen sen), balanc, na kterém celý film stál, se hroutí ve prospěch rozhodnuté možnosti: příklonu hrdiny k víře v naivní, nekomplikované štěstí, což ještě - sen nesen - jako hřebíčkem do rakve přibije osobní sdělení, že film je věnován Haně Ševčíkové. Režisérově matce? Či manželce, osobní projikované Evě? Přiznání v závěru, že režisér si vybral, čemu chce uvěřit, a že k tomu nakonec přiměl i svoji postavu, Justuse, je osikovým kůlem vyděšeně jednajícího venkovana do sympaticky vampírské povahy jeho vlastního filmu. Toho krkavčího zabodnutí je přeškoda. Jako kdyby bruslařka ve vítězném finále zakopla tak nešťastně, že si bruslí uřízne s vlastní nohou i nesmazatelnou ostudu. Taková škoda to je, že film si ode mě zaslouží buď jednu hvězdičku za koncepční sebevraždu, nebo prostě plných pět s tím, že ten konec musím ignorovat, pachuť zpětně vrženou na viděné si vší vůlí mocí odmyslet, a pak mi zůstane fantasticky povedený film - a protože to hejno skvostů na českém porevolučním kinematografickém rybníce je tak smutně řídké, tenhle jedinečný přírůstek jim já neupřu.

*****Bude "Eightful Hate" posledním filmem z Tarantinovy tematické osmice?***** Hang on! :) Klíčové zvolání, vzpomeňte si, museli jste přeci i Vy takhle v duchu prosit u každého záběru, i sebedelšího, až do toho konce koncovatého. Ještě tak zůstaň, ještě, ještě se mi pozdrž, jen ať si to dobře užiju. *** Neb toto je opus magnum, zchystané k prodlužovanému zálibnému držení chuti jednoho vyzrálého, plného záběru po druhém na půnebí vědomí a k soustředěnému a opakovanému upíjení, vpíjení se, vychutnávání a zpíjení. *** Jedním z vrcholů pochopení tvůrčí síly je, když si praktikovaná meditace může dovolit vzít si za svůj předmět láskyplně ironického, rozkošnicky odpoutaného pojednání i naveskrze kruté, obhroublé a sprosté téma a otáčet si s ním jakoby zadumaně, avšak lišácky zvesela v prstech ze všech vyprávěcích i zobrazovacích úhlů dle libosti. A promítat si je do všech plánů, divadelních, filmových, krajinných, interpretačních i dalších. *** Mám fajnšmekrovskou radost, že se Tarantino po slibném, leč zhůvěřile nedopracovaném, kdovíproč (ale jednu odpověď nabídnu) tehdy tak zbrkle odbytém Džangovi ukáznil (--natočil to ve chvíli, kdy mu zůstala nevypracovaná celá jedna rovina, tři plochy nastíněné fešné rubikovky, se společným vrcholem v prázdné, jen načrtlé, neprokreslené postavě oné otrokyně, čímž pádem se rozkulhala doztracena veškerá motivace ostatních, jejichž jednání se k ní tak či onak zásadně vztahovalo, a interpretační meditační hra se vůbec nemohla rozběhnout--) a jakoby o to kajícněji se vrací na trpělivou a stále pracnější stezku Mistra, který s každým novým dílem nejen vstupuje do další dimenze tvorby (a smyslu tvorby), ale zároveň opečovává a dovršuje i slávu a smysl svých předchozích počinů, takže celek jeho díla v čase nekornatí a nekorá, staré jako překonané neodpadá, ale všechno se v nové skladbě a uděleném drajvu znovu a znovu živě přeskupuje, rozrezonovává, pomrkává, proměňuje, kultivuje, prohlubuje a rozbohacuje a stává se zdrojem nové a nové radosti. O víc už ani nemůže jít. *** Nic soudnějšího či konkrétnějšího tu ode mě nečekejte, u takového zrale celistvého díla by můj komentář toho, jaké všechny rafinované doklady stále harmoničtějšího a důslednějšího tvůrcovství jsem si tu s potěchou a úctou procítila, povšimla a prožila, musel vyhlížet jako zoufale splasklý bezedný měšec s hrstkou laciného cinkotu, leda bych ho rozepisovala půl života, a to zas není proč - on je tu dobrý fyzikální důvod, proč to QT (Cutie) natočil jako film. Úžasně to koncentruje čas. *** Pár bonusových postřehů bokem si však přece dovolím. PLUS: K názvu H8ful 8 - osmička je mj. symbolem dokonání, završení, dosažení rovnováhy, spravedlnosti, celistvosti. Bodu obratu k novému cyklu. Vystihuje tak nejen téma filmu, ale jakoby i spojovník celé Tarantinovy osmice filmů o gaunerech, zločincích a vyvrhelích - ne nadarmo se na plakátech k Hejtful Ejt zdůrazňuje, že se jedná o jeho osmý film. Poslední film z osmice o odporných hrdinech? Možná, vtipkuju si, že toho Džanga minule natočil tak fofrem, aby mu to tady vyšlo správně do počtu? Možná že se tu říká, že tímhle filmem opravdu završil svoji dosavadní tematicky ucelenou sérii, a jeho příští film bude už odjinud, prvním vykročením do nové etapy na cestě? I proto si pro sebe do češtiny název překládám trochu jinak, pracovně si tomu říkám "Odporná Osma" či "Osmice Ohavných" (a ta dvě O mi graficky skládají osmičku, ať už stojatou, nebo ležatou). *** PLUS: Hlavní ženská role je tak ďábelsky propracovaná, tak zvěrsky napsaná, aby ji neodmítla a zvládla uhrát jedna herečka z miliónu - všechny ostatní se stopou marnivosti v duši by se sice v duchu kroutily studem a nenáviděly se za to, ale nikdy by mu to dobrovolně neodehrály. Zato JJL se do téhle strmé gradace degradace, žensky vášnivého tupení ženství, zarytého prohlubování samého dna opovržení, zoufale sebeopájivé svobody zmaru, zkázy a ošklivosti, obula s ryze zavilým ženským gustem a veškerou brutální grácií Grácie. *** PLUS: Ohromilo mě stejně silně, ne-li na okamžik ještě víc, že i Morricone zas ještě vynašel způsob, jak svoji pověst velikána čistým ladným obloukem přehodit a všem znovu vytřít sluch. Větřím, že až jednou půjde Věčnost na odpočinek, tenhle legendární chlap jí k tomu složí a vlastnoručně zahraje uspávanku, jakou svět neslyšel. ***

Jak se rozevírá hrozivá černá propast mezi lidmi, když spolu a přece každý sám přecházejí přes generační švy, přežívají mezní události v osobních životech a řezy mezi epochami... - manželé a děti, přátelé a milenci, známí, sekretářky, služebné... co koho s kým doopravdy spojuje? Snímá se tu, jak se taková propast kolem každého člověka hrozivě rozevírá, na každém kroku, s každou drobností, která může odkrýt nezvládnutelné neporozumění, fatální trhlinu... opál v zásnubním prstýnku, hodiny herectví, sklenka piva, náruč květin, kopie obrazu, časopis o dobrmanech, brožurka o mateřství, špinavý hřebínek, sklenka mléka, knírek pod nosem, kašlající motor starého lincolnu... Všechno plyne a odplývá, ale všechno se také na každém kroku zadrhává a všecko záleží na tom, čeho si je kdo odhodlán všímat... U každého zadrhnutí hrozí, že když to člověk vzdá, když se tomu poddá, už nikdy se nedostane na druhý břeh, k ostatním, k úlevné útěše z jejich společnosti, k jejich opoře... Manželé Bridgeovi nejsou ani jeden o nic silnější než ostatní, a jsou oba ke křehkosti a odplývání všeho vnímaví, vědí, že kolem každého je temnota. Ale zároveň vědí, že je třeba se upínat, že je třeba pokračovat dál bez děsu - a že je třeba nepropadnout nekonečným analýzám té děsivé tmy, těch zaškobrtnutí a trhlin... že jen při určité rychlosti a tempu kola vozu trhliny pod sebou bez nehody přejedou. A tak si oba galantně smlčují většinu toho, o co každý z nich denně škobrtá, a když to přece paní Bridgeová někdy nevydrží, pan Bridge jí decentně pomáhá ony chvíle přemostit (bridge), aniž by se dal strhnout dolů, do propastí zoufalství. Není to tak, že by viděli méně než kupříkladu jejich přítelkyně, žena bankéře, která z narůstající evidence oněch naškrobených propastí postupně zešílí a nakonec si vezme příliš mnoho prášků na spaní. Je to ale tak, že jsou rozhodnuti pokračovat, a to se počítá - a v těch časech se právě tomu nakonec mohlo říkat pravá láska a úcta k životu, a třebaže v další generaci se i tenhle pojem skrze nové možnosti naplňování významově posunul, něco z něj přeci jen zůstalo jako dědictví, podědilo se z otce na syna, ze syna na vnuka.... Film o zadrhávání, plynutí a stálosti, jak je člověk věčně a pokaždé znovu zakouší, o každodenním nejtěžším boji člověka se sebou o život, o sílu pokračovat, film i právě proto nanejvýše klidný a laskavý, vyslovující se nekonečnou řadou úzkostí o lásce a smíření. Ivory opět projevil své mistrovství, vnímavé porozumění pro paradoxy života, proměny v trvání, jež člověk nesmí příliš přehlížet, ani jim příliš propadat. *~~

Marná sláva, Američané v sobě tenhle anglický klid a bohorovnost prostě nemají a jejich novější adaptace nemá valnou cenu, necitlivá k nakládání s časem, netrpělivá, unáhlená, křiklavá, nedopřeje přirozený zrod ničemu skutečně hodnotnému, neboť anglické kvality luhuje pod tlakem teprve nesnesitelně se vrstvící čas - a to je něco, čemu Američané obecně nehoví: jakmile je jim něco nepříjemné, nenaučí se s tím zacházet, ale netrpělivě to změní nebo utečou, věční puberťáci ohánějící se odvahou k novým začátkům, aniž by se uměli v čase posouvat. To Angličané naopak vynikají schopností poradit si s každým, sebezkostnatělejším souborem pravidel s rozvahou a jistou zmoudřelostí, dokud se jim nepodaří je ovládnout a dosáhnout jimi přesně svého - vědí, že trpělivost přináší růže, a dovedou i z kamene vodu vyždímat. Tak ve srovnání vychází anglický seriál lépe, i pokud jde o filmařské pracovní postupy. Klidně se a z hloubky přerozující příběh, ve vzájemném setrvalém působení se přetavující a sbližující charaktery... - nic z toho nepotřebuje být jakkoli ozvláštňováno, klidná vnímavost diváka by naopak neměla být rozptylována vymyšlenostmi. Oživující a rafinovaná moderní americká kamera se proto k pojednání románu Jane Austenové hodí pramálo. Staré dobré jednoduché techniky střihu a řazení klasických záběrů, jejich tempa a rytmu atd. jdou spolu se štědrým časovým rozpočtem příběhu k duhu mnohem lépe - svědčí tomu, aby se rozvinul v úplnosti jako čajový lístek, když se mu ponechá čas a klid. O to delikátněji se tam pak pracuje s nasvícením - přirozeným světlem různě zakaboněné a vyčasené oblohy - neboť je to počasí, co na anglickém povětří až k průsvitnosti prozařuje pleť žen, zjemňuje a projasňuje výrazy jejich tváří či po nich nechává přeběhnout zamyšlený stín. Američané jsou místo takových jemných her otřepaně polopatičtí, doslovní. *** Ze srovnání obou slavných počinů tedy vychází tento o deset let starší skvost na celé čáře velkolepěji. Je citlivější, věrnější duchu předlohy a jen v jeho vnímavějším podání a poctivějším historickém zobrazování (pytlovité šaty pod přestřihnutými živůtky dokonale skrývají jak nepochybné nedostatky, tak i možné přednosti ženských figur, ale dá se v tom časem najít jisté zalíbení atd.) vynikne i veškerá jemnější logika a hustě vrstvená smysluplnost. Čas je tu v hlavní roli a nelze to pominout - jeho přílišná hojnost, jak ony neprovdané dívky na venkově bez valných vyhlídek nemají nic než čas, sám o sobě vleklý, nudný, prázdný a tíživý, s nímž se musejí naučit obratně zacházet, aby z něj nebyl otupující nepřítel - s trpělivostí a pokorou, ale zároveň obezřelostí tak, aby je nepřipravil o svěžest mysli, vřelost a dychtivost srdce a schopnost se z okamžiků donekonečna za sebe kladených upřímně těšit - jak se v nich doslova časem zušlechťuje láska k životu samotnému (bez nadějných vyhlídek) jako sama tresť životních šťáv, které jim proudí v těle a vyživují je. A tak zatímco z tohoto šestidílného seriálu nemůžu vymazat z paměti ani vteřinu, u pozdější americké adaptace, zrychlené pro málo vytříbené, málo vyběravé a málo vytrvalé diváky, jsem přivírala oči rozčarováním nad tím, jak se s unáhleností a překotností, jež pronikají všemi složkami filmu, vytratila veškerá plná obsažnost, jemnější, ušlechtilejší a bohatě tkaná výšivka rozehraného příběhu, jak byla beze stopy odpárána delikátnost, velkodušnost, důstojnost, zdrženlivost a ona postupně v tikajícím čase nazrávající a uvoňující se dobrota duší, smířlivost a laskavost obou nejstarších Bennetových dcer, stejně bystrovtipných, oduševnělých a moudrých jako spanilých. Ona prvoplánově vyhublá, lacině hezká, lehkomyslná, uhihňaná, máločeho dbající třeštiprdla v americky obhroublé verzi posílají neomaleně k šípku veškerou klidnou a rozvážnou sofistikovanost původního literárního díla i tohoto velkomyslně pojatého filmového počinu z r. 1995, aniž by z nich cokoli podstatného mohly nahlédnout. *~~

Marná sláva, tato novější adaptace v sobě prostě nemá ten vpravdě anglický klid a vychutnávající bohorovnost, naopak je necitlivá k nakládání s časem, netrpělivá, unáhlená, křiklavá, nedopřeje přirozený zrod ničemu skutečně hodnotnému, neboť anglické kvality luhuje pod tlakem teprve nesnesitelně se vrstvící čas - a to je něco, čemu tenhle snímek nehoví - jakmile je jeho postavám něco nepříjemné, nenaučí se s tím zacházet, ale netrpělivě to změní nebo utečou, věční puberťáci ohánějící se odvahou k novým začátkům, aniž by se uměli v čase posouvat. Přitom Angličané naopak vynikají schopností poradit si s každým, sebezkostnatělejším souborem pravidel s rozvahou a jistou zmoudřelostí, dokud se jim nepodaří jimi dosáhnout přesně svého - vědí, že trpělivost přináší růže, a dovedou i z kamene vodu vyždímat. Nejen co do zachycení podstaty anglickosti vychází seriál ze srovnání lépe, ale i pokud jde o filmařské pracovní postupy. Klidně se a z hloubky přerozující příběh, ve vzájemném setrvalém působení se přetavující a sbližující charaktery, nic z toho nepotřebuje být jakkoli ozvláštňováno, klidná vnímavost diváka by naopak neměla být rozptylována vymyšlenostmi. Oživující a rafinovaná moderní kamera tohoto novějšího díla se proto k pojednání románu Jane Austenové hodí pramálo. Staré dobré jednoduché techniky střihu a řazení klasických záběrů, jejich tempa a rytmu atd. jdou spolu se štědrým časovým rozpočtem seriálově pojatému příběhu k duhu mnohem lépe - svědčí tomu, aby se rozvinul v úplnosti jako čajový lístek, když se mu ponechá čas a klid. O to delikátněji se zde pracuje s nasvícením - přirozeným světlem různě zakaboněné a vyčasené oblohy - neboť je to počasí, co na anglickém povětří až k průsvitnosti prozařuje pleť žen, zjemňuje a projasňuje výrazy jejich tváří či po nich nechává přeběhnout zamyšlený stín. Zde jsou tvůrci k takovým jemným hrám hluší a slepí, nahrazují je otřepaností a doslovností. *** Ze srovnání obou slavných počinů tedy vychází onen o deset let starší skvost na celé čáře velkolepěji. Je citlivější, věrnější duchu předlohy a jen v jeho vnímavějším podání a poctivějším historickém zobrazování (pytlovité šaty pod přestřihnutými živůtky dokonale skrývají jak nepochybné nedostatky, tak i možné přednosti ženských figur, ale dá se v tom časem najít jisté zalíbení atd.) vynikne i veškerá jemnější logika a hustě vrstvená smysluplnost. Čas je tu v hlavní roli a nelze to pominout - jeho přílišná hojnost, jak ony neprovdané dívky na venkově bez valných vyhlídek nemají nic než čas, sám o sobě vleklý, nudný, prázdný a tíživý, s nímž se musejí naučit obratně zacházet, aby z něj nebyl otupující nepřítel - s trpělivostí a pokorou, ale zároveň obezřelostí tak, aby je nepřipravil o svěžest mysli, vřelost a dychtivost srdce a schopnost se z okamžiků donekonečna za sebe kladených upřímně těšit - jak se v nich doslova časem zušlechťuje láska k životu samotnému (bez nadějných vyhlídek) jako sama tresť životních šťáv, které jim proudí v těle a vyživují je. A tak zatímco z onoho šestidílného seriálu nemůžu vymazat z paměti ani vteřinu, u téhle pozdější adaptace, zrychlené pro málo vytříbené, málo vyběravé a málo vytrvalé diváky, jsem přivírala oči rozčarováním nad tím, jak se s unáhleností a překotností, jež pronikají všemi složkami filmu, vytratila veškerá plná obsažnost, jemnější, ušlechtilejší a bohatě tkaná výšivka rozehraného příběhu, jak byla beze stopy odpárána delikátnost, velkodušnost, důstojnost, zdrženlivost a ona postupně v tikajícím čase nazrávající a uvoňující se dobrota duší, smířlivost a laskavost obou nejstarších Bennetových dcer, stejně bystrovtipných, oduševnělých a moudrých jako spanilých. Tahle prvoplánově vyhublá, lacině hezká, lehkomyslná, uhihňaná, máločeho dbající třeštiprdla v obhroublé verzi posílají neomaleně k šípku veškerou klidnou a rozvážnou sofistikovanost původního literárního díla i velkofilmového počinu z r. 1995, aniž by z nich cokoli podstatného mohly nahlédnout. *~~

Každý, koho si tenhle snímek i jen trochu podmaní, by měl povinně shlédnout původní stejnojmenou adaptaci tohoto románu od Johna Schlesingera z r. 1967. Připadá mi, že Vinterberg natočil jen jeden dobrý film, hned ten první, Rodinnou oslavu, a od té doby mu rychlá sláva stoupla do hlavy a on už jen vymýšlí, jak si znovu lacino získat či udržet lásku publika, podbízí se a zkouší kdeco kromě soustředěné, smysluplné a osobně zabarvené vlastní individuální tvorby. *** Tady ale hodně nestoudně přestřelil hranici slušnosti, protože vpodstatě kompletně převzal, opsal, jako nedostačivý školák, chcete-li to jasně, Schlesingerův storyboard - knižní předlohu lze na plátno převést různými způsoby, každý režisér si musí nad knihou sám po svém lámat hlavu, promyslet, co a jak poskládat, co vyzdvihnout, jakou linku vynechat, čím začít, jaké zvolit tempo, proklady, triky k udržení pozornosti, napětí atd. Když si ale pustíte po Vinterbergovi i Schlesingerův film, zjistíte velice brzy, hned u první scény, že právě a jenom to udělal i Vinterberg - pustil si Schlesingerův film. On nepracoval po svém s knihou, jen si prohlédl cizí film a u každé scény si řekl, jak ji přetočí, nebo dokonce co úplně vynechá, protože by to bylo komplikované. Každému trochu analyticky nadanému člověku musí být jasné, s jakým zdrojem Vinterberg pracoval: že nerozvrhoval nově knihu, ale otrocky vyraboval a předělal právě tento film. Tomu se ovšem říká podvod, pustá krádež, pokud film není avizován jako čistý remake, a i v takovém případě novější počin musí mít vlastní cenu, musí v něm tkvět a být rozeznatelné, jakou novou kvalitu proti minulému dílu přináší, musí být ospravedlnitelný vydobytím něčeho, co nám i při obeznámenosti s původní prací, a dokonce právě tehdy, vyrazí dech. Ale když si oba snímky porovnáte, dojdete k závěru, že Vinterberg cizí scénář jen prokrátil a všecko znovu natočil kýčovitě, novoromanticky schematicky, upraveně a zjednodušeně - sebral dílu duši. Všecko je čistější, přehlednější, umetenější, barevnější, uhlazenější, pěkné návodné pokoukáníčko, hlavně nic složitého, aby se divákům netrávila špatně večeře. Špína a pot vždycky jen na chvilku, pro kameru v detailu, a pak už zase ne. Jen ta první scéna - ovce padající z útesu: ty Vinterbergovy nafouklé chudery leží dole tak pěkně rovnoměrně rozprostřené, všimli jste si? Statistici by se tetelili radostí. Logici by nevěděli, kam s očima. A tak je to tam se vším. *** Je to nepěkný hejskovský kousek. Než jsem viděla Schlesingera, do tohoto filmu nikoli Vinterbergovou zásluhou propsaná Hardyho genialita i vnímavost a promyšlenost původního scénáře nepřipustí, aby Vinterbergova levná obsese všechno divácky zjednodušit a zhezknout původní efekt úplně zrušila. Po odchodu z kina jsem si jen posteskla, že to nemuselo být tak naleštěné, ale vlastně jsem byla ráda, že se mi ta kniha připomněla, že se z ní do filmu tolik přelilo. Až pak se ve mně začala nad tím pseudouměleckým dánským floutkem vařit žluč, to když pohopila, co je v něm shnilého - když jsem se okouzleně a ohromeně nechala vtáhnout do Schlesingerova bravurního filmu, který nechává Hardyho nemilosrdné, ale svérázně podmaňující vyprávění jednotlivých lidských osudů zmítaných v područenství životních přeryvů, nešťastně šťastných losů, obratů i ran, v předivu soupeřících, nepředvídatelných sil, proudících jak z drsného světa lidí tak i nevlídné, necitelné a vznešeně nepodplatitelné přírody, vyniknout s veškerou virtuozitou po svém mistrovsky obsáhnutého filmového umění - a dokonce jde tak daleko, že si tu a tam dovolí jemně odtažité kousky s kamerou, které jsou nejen ústrojné a důstojné, ale působí zároveň i jako sympatické pomrkávání na diváka - zvlášť ke konci toho eposu to je, jako když se vypravěč poutavého příběhu, vědom si jeho i svých kvalit, ptá uprostřed věty trochu pobaveně, jestli mu posluchač neusnul, a přitom ví, že ne (např. ta rozkymácená a s perspektivou a poměry velikostí objektů kejklující scéna, v níž podroušený a unavený vozka přiváží rakev s Frankovou milou a novorozencem). Vinterberg vůbec nemá pro takové záležitosti cit a jeho komerční rasovina zpětně působí, asi jako by působilo upravené vydání Hardyho knihy v edici pro esteticky a rozumově nenáročné publikum: jako kdyby ho vydal Penguin pro čtenáře se slovní zásobou omezenou na dva tisíce slov. ***

Existuje slovesný skvost, Jiná země černého spisovatele Jamese Baldwina, o němž se vcelku věrně na webu dočtete, že: "Román situovaný do 60. let 20. stol. zachycuje na osudech tří milostných dvojic společenské a psychologické problémy mezirasového soužití v současné Americe. -- Ústřední hrdina, černošský hudebník, platí za svůj mučivý milostný vztah k bílé ženě duševním rozvratem a sebevraždou a jeho osud je mementem pro jeho přátele. Milostné vztahy vnášejí do existence ostatních riskantní okamžiky a nejistotu, umocňovanou bezradností a pocity vykořeněnosti. Za východisko považují dokonalou lásku, duchovní i fyzickou, která je přenese přes ostatní problémy. Ve světě odcizení jednotlivců i ras je podle autora taková láska jediným prostředkem, aby lidé byli lepší než společnost." *** Nenechte se však mýlit, ta kniha není černobílá ani naivní, jako není černobílý ani naivní Cassavetesův film. Všechno mezi černými a bílými lidmi je v ní vyplněno stíny, zmatením a zatemněním, v němž předem není jasné nic, stíny, jež probouzejí naděje a přísliby stejně dobře, jako přikrývají selhání a násilí. Dojemně lidské a nečernobílé jsou pochybnosti, nezralosti, zkraty, výbuchy, čerstvá zakoušení, pozdní lítosti, vzdory, střetávání, vyhýbání, vzdávání, zklamávání, puzení, touhy, vášně, přízně, síly lámané o křehkosti a zranitelnosti, dojemně lidské je upřímné zoufání z nemožností a hloupě, neústrojně vytvořených, leč nezrušitelných propastí stejně jako neuhasitelný stesk citlivých duší po absolutním přijetí, po absolutním splynutí, se sebou i mezi sebou a vším. Cassavetesovy Stíny k tomu románu - k Baldwinovu cítění a líčení jeho světa - tvoří nervní črtu, představují stejně chemicky a alchymicky výbušný jako uhrančivě přitažlivý předpokoj. ***

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. ***

Míním, že režisér by se neměl opakovat, pokud se tak děje s menším, nikoli větším účinkem. Lola je ve všech ohledech slabým a mdlým odvarem do posledního okamžiku okouzlujícího a překvapujícího Manželství Marie Braunové, nikoli soběstačným filmem pomyslné volné trilogie (jejímž završením má být Touha Veroniky Vossové). Je to obměna, variace, a bylo by to v naprostém pořádku, pokud by zvyšovala dojem a prohlubovala porozumění, obohacovala a rozvíjela hlavní téma, jenže to se neděje – první film toho pokryl více a lépe, rafinovaněji, obsáhleji, složitěji i zdobněji, jeho děj se rozvíjel organicky a přitažlivě dynamicky, jak si Marie po liščím způsobu ochočovala okolní tvrdý svět a objevovala svoje možnosti v něm, zkoumala a podmaňovala si nástroje ženskosti, a přitom si v sobě ženu zároveň chránila. Zatímco tenhle druhý snímek s mechanicky vykonstruovaným dějem z něj pouze v malém těží, jako vycvičený kapesní zlodějíček. Jeho existence – pokud ho divák sleduje druhý v pořadí – vzbuzuje soucit místo radosti, a místo projevů vzrušení nutí potlačovat leda netrpělivost, aby se to už všecko dokonalo podle šustícího scénáře, a to se pro žádné skutečné dílo nehodí. Jako by si Fassbinder chtěl vyzkoušet, kam až se dá mechanika konstruování v díle zviditelnit, zdělničnit, znádeničtit. A nebo k tomu měl jiné důvody, těžko říct. Vážím si Fassbindera pro originální, plnohodnotné, neodvislé filmy, jako je Čínská ruleta nebo Manželství Marie Braunové, a pokud potřeboval z jakýchkoli důvodů natočit tuhle schematickou převařeninu, pak mu to pro ta ostatní působivá díla prostě promíjím. *~~