JitkaCardova

Velice důležité téma, ale naprosto promáchnutý pokus. Když už se někdo dostal k Chodorkovskému tak blízko, urdžoval s ním roky kontakt a korespondenci, měl ho doopravdy vyzpovídat, na všechno se ho konkrétně vyptat, ale tady nepadne jediná zásadní otázka, přitom se jich člověku tolik tlačí na mozek. A nic nenaznačí žádnou odpověď. A Chodorkovskij zahalen v oparu se svým jemným samolibým úsměvem, zakulacenější, prokluzuje z plátna jako had. Nedozvíme se o něm nic konkrétního - z jakých přesvědčení konal a žil, co kdy proč udělal? Jak si sebe váží a zač? Jak by sám vyprávěl příběh svého života? Neřekne ani nic, z čeho by se dalo usoudit, že je génius. Samé blazeované prázdné řečičky, polozasněné pohledy, rozpitý duchazpyt stran toho, jak ve vězení plyne čas. Víc než vlastní charisma Chodorkovského je z filmu cítit nepodloženou opojenost režiséra jím. Po devadesáti minutách nevíme o nic víc, kdo je Chodorkovskij, než předtím. Film kolem něho přešlapuje v nepatřičně uctivém oblouku. Sleduje z povzdálečí, panáčkuje, aby nerušil. Služebníčkuje. Režisér například stráví celé dny ve vlaku transsibiřské magistrály s rodiči MCH, ale nevytěží z toho nic. Normálně by člověk věděl, i kdy chlapečkovi narostl první zub, jakou první knížku vzal do ruky. Tady se snad celé dny pietně a zasněně dívali z okna a hlubokomyslně mlčeli. Je režisér tak neschopný? Nebylo mu dovoleno natočit cokoli nepohodlného, nebo se ani nepokusil, paralyzovaný vlastní představou o MCH, ačkoli ani tu se mu nepodařilo do filmu promítnout? Pak ale stejně, jaký význam má, aby o tak provokativní postavě vznikl takhle nemastný neslaný dokument? EB věnoval natáčení celé roky, spoustu životního času - a takhle neuctivě ho zahodil? *~~

Pro mě intelektuální stokrát omletá samohana s neomluvitelnou stopáží, natahovanou provařenými dlouhými scénami z kanonizovaných filmů světového fondu. Téma by mě zajímalo, ten chlápek, pokud jde o jeho osobní zážitky a zkušenosti taky, ale je k nevydržení cedit si střípky informací mezi natahovaným utrpením nad jeho názory na filmy a na režiséry a hlavně co chvíli muset přetrpět autorčin důkaz, že viděla ten či onen film. Scény z manžlského života i záběry na schody z Potěmkina bych si s dovolením ordinovala raději sama a jindy. *~~

Temné sociální podhoubí z jižních států Indie tu vypouvá na povrch psotupně, jak se mladá rodina právníka noří stále houběji do případu a už nemůže, než se nechat vtáhnout až na jeho dno, odhalit děsivé souvislosti u kořenů, v roné kmenové vesnici svojí služebné. Žila jsem půl roku v malé vesnici v jihoindické Kerale a cestovala po Tamil Nadu. Znám tyhle číhající hrůzy osobně, v tušeních a pocitech, které vyvovávají, když se tam dlouho pohybujete, i v jejich věcné realitě, když občas zakopnete o něco, co potom při troše úsilí vyleze na světlo. Výborně uchopené téma, umožněné originálním skutečným příběhem a vytrvalostí se ho dopátrat. *~~

Doporučuju na stejné téma pro srovnání dokument Cartel Land - aktuálně ho promítá festival Jeden svět 2016. Výrazně lepší příběh i biják, především méně čítankový, zploštělý a předvídavý, a - kupodivu - je realita dokonce pořád ještě drsnější - a samozřejmě zároveň složitější a jemnější - než digitální americké thrillery bez citu pro substrukturu. Trapný, mechanický, černobílý scénář tu zabil všechno, co se hýbalo. *~

Rozhodně lepší biják než Sicario, řekla bych, na stejné téma. *~~

Téma dobré, hlavní postava zajímavá, akorát ta otravná "dramaterapie" se nemusela dostat do scénáře. Kdyby byl snímek postavený od základu jinak, mohl by myslím být na sledování přitažlivější. *~~

Ďábelsky uhrančivý snímek s ironickou vtahující hudbou a kamerou a revoltujícím zabarvením. Snímek představuje napjatou vnitroměstskou dopravní situaci v mnoha velkoměstech planety, Sao Paolu, Los Angeles, Torontu..., kde se radnice cíleně zbavily sociálních a ekologických výhod systému městské hromadné dopravy ve prospěch tučných finančních zisků a jsou servilní vůči automobilovému průmyslu a kamionové přepravě. *** Do hry ovšem stále silněji vstupují i opačné požadavky masově narůstající komunity nezávislých cyklistů, dožadujících se oprávněně vlastní struktury pro pohyb ucpaným městem. Situace ve městech zahlcených kolonami stojících aut se ostatně stává neúnosnou pro všechny, včetně řidičů samotných. *** A jak vypadají konkrétní podmínky, překážky a existenční okolnosti cyklistů ve zmíněných městech z jejich vlastního pohledu? A jaké mají možnosti pomocí občanských aktivit něco změnit? S jakými mocnostmi bojují, co všechno hraje roli a proč je v kriticky přetížených oblastech tak těžké prosadit základní právo na bezpečný pohyb lidí ve městě na kole? Jak je možné, že se místo urychleného zavádění cyklistických stezek někde pruhy pro cyklisty dokonce systémově odstraňují a civilisté na kolech kvůli špatnému značení přicházejí při dojíždění do práce či školy běžně a s vědomím úřadů o život? Může být záměrem úřadů nerentabilní cyklisty takhle brutálně odradit? Kam až sahají chapadla automobilového průmyslu? Jak fungují například lobbystické aktivity automobilek v Berlíně? *** A naopak, jak vypadá každodenní život lidí s auty třeba v takové Kodani nebo Amsterdamu, kde je naopak běžnou rutinou cyklistická přesila? Jak se pěstuje lidská vzájemnost, vnímavost, možnosti spolubytí? *** A to hlavní: jak se vůbec kdy mohlo z hlediska zdravého rozumu rozhodnout, aby auta měla ve městech absolutní přednost před lidmi na kolech? V čí prospěch se tu dláždí cesta do pekel? *** Přestože je snímek natočený svěže a s velkou mírou ironie, vtipu a odstupu, jakmile po Vás začne pálit fakta a statistiky z jednotlivých měst, neubráníte se trnutí, když pochopíte, že sociální urbanistika se tu stává nástrojem, s jehož pomocí radnice za úplatu nechávají cíleně umírat nezávislé lidi na kolech podle toho, kdo si na ně došlápne a kdo je zaplatí. *~~

Téma dobré, film ar-t-ristní, někoho si jistě dokáže podmanit. Pro praktický vhled do téže problematiky z jiného úhlu doporučuji z Jednoho světa vidět film The Chinese Mayor, nebo jestli na to někdy narazíte, tak dokumentární film The Land of Many Palaces, který se týká přímo Ordosu, ale na Jednom světě nakonec letos nebude. *~~

Na motorové lodi se Suzanne a Gerard stěhují se svými třemi dětmi, dvěma kočkami, psem a hromadou zásob do hloubi kanadských lesů. Ve srubu bez elektřiny, internetu, mobilů a především a důsledně bez ukazatelů hodin zjišťují, jaké to je, jak to chutná, být přirozeně a neomezeně spolu – jen tak, v ostrůvku domova uprostřed divočiny, na devět měsíců odříznuti zamrzlou řekou od rušivých vlivů civilizace, mimo dosah vnucených schémat a rozvrhů. Učí se spolupracovat, naslouchat svým přáním a potřebám, vychutnávat přítomnost, trpělivě a tvořivě si vystačit s tím, co mají. Nic je neodvádí pryč, utíkat není kam a přes různé strasti si ověřují, že prožívají zatím nejúžasnější čas svého života. Autorkou nápadu i výsledného filmu je Suzanne osobně a ze snímku dýchá nově objevená láska, hravost a klid celé rodiny. *** Samozřejmě že druhou otázkou je, co všechno se do pečlivě sestříhaného filmu "nevešlo", či spíše záměrně nevešlo, je to rodinný autoportrét, video do památníčku, které maminka ničím zkazit nechtěla. Při delším zamyšlení ale divákovi dojde, že tu chybí zaznamenaná veškerá skutečná komunikace, proces řešení problémů, nesouladů, ladění, obyčejného partnerského diskutování... manželé spolu v celém filmu snad ani jednou doopravdy nemluví. Snímek totiž ve skutečnosti nedokumentuje, jak to probíhalo, krušné chvíle ani nutné komunikační mechanismy celého toho ozdravného rodinného procesu chybí, je to koláž z hezkých chvil, dílčích výsledků, úspěchů, sada momentek - je to ale vědomá volba a je možné na to v pohodě přistoupit. ~~

Podbízivý reklamní šot, pečlivě zrežírovaná sada klišé, v žádném smyslu dokument. Krátkých snímků ze stejné produkční firmy (doslova, stejný mustr, stejní tvůrci, zřejmě stejná objednávka, zakázka) se na festival JS bohužel nepochopitelně dostalo několik. Dalším takovým je například skeč "Not Made of Sugar". *~~