JitkaCardova

Trapná nádeničina, kterou si Terry Gilliam ryze prakticky a s téměř stoprocentní úsporou logiky a invence vydělal čas i peníze na ve stejné době chystaný skvost Tideland, kterému dal veškerý talent, um, pronikavost i odvahu - a vyplatilo se to miliónově (ne, ne, nechápejte mě špatně, Tideland peníze nevydělal, ale bez něj by umění filmu a příběhů bylo o dimenzi míň bohaté). Tohle ovšem není film, ale správně umístěná rohožka s kasičkou.

Minuciózní orchestrace komedie, žánru, který pro mne v rukou bratří Coenů přestává být handicapem, anebo spíše je to tak, že si Coenové žánr komedie často volí právě jako startovní handicap, aby hned zkraje neutekli příliš rychle a příliš daleko někam, kde už by se nedali sledovat. *** Stejně jako u každého z jejich dobrých filmů, ať už je kdo dělí na vážné nebo žertovné, to skutečně vtahující totiž není sled gagů, vtipných větiček nebo nárazových absurdit, ale neúprosná logika mechanismů a prvků tak či onak odvislých od světa, jak ho známe, a s nadhledem jej komentujících. Logika, s níž opět rozehráli novou chirurgicky přesnou kulečníkovou hru s víceúrovňovým křížením, a po sérii bravurních šťouchů, jež odkrývají jejich téměř konejšivou důkladnou obeznámenost se všemi aspekty partie a jistou ruku na tágu, nám umožňují zorientovaně sledovat ty troufalé doteky, ťuky, rozstřely a teče až do elegantně završeného a nevyhnutného tragikomického finále. Je jedno, kolik v tom samospádu nakonec vyteče krve, ta výpověď o světě a důsledcích života v něm pro různými vektory definované a limitované valící se osudy figurek je tak smysluplná a vlídně ironická, že závěrečný karambol je stejně uklidňující jako pohled na prvotní čistý obdélník zeleného sukna. *** Osoba nejpovolanější (nejlépe informovaná a s největším odstupem) pronese ve filmu stručný komentář k dění mezi sledovanými postavami, o němž se dozvídá zprostředkovaně z raportu svého špiona - ten komentář obsahuje výstižné hodnotící slovo, které jsem myslím slyšela poprvé. To slovo (skutečně užívané v hantýrce armádních velitelů i informačních služeb) je zároveň slušivým komentářem k celému filmu, a tímto ho vděčně zařazuji do svého slovníku aktivní angličtiny: "What a clusterfuck!" *** Výborný komentář k filmu sepsal Matty, takže jsem to už po něm nechtěla celé opakovat jinými slovy, a jen tu tak spokojeně lechtám hladinku.

Komentář mého známého, který filmu nelze odpárat. Neudělám nic jiného, než že ho doslova uctivě okopíruju, protože je to text, který si zaslouží existovat na světě minimálně dvakrát (Pierre Menard by věděl, jak to myslím): "Spring Breakers páchá krásnou filmovou loupež. Co bylo do té doby zprostředkováváno pouze videoklipovými záběry k tanečně popovým songům (a jenom a právě ony videoklipy vymyslely celý beach party styl i obsah), se tady stalo chytře vybraným dějištěm uhrančivého příběhu. Tohle byste nikdy nečekali. Dokonce i když odhodíte počáteční nedůvěru, nejspíš neodhadnete příští momenty filmu dost odvážně. A nepřekvapilo by mě, kdyby většina diváků vlastně úplně přehlédla, co se jim to skutečně odehrálo před očima. *» O prázdninách čas běží jinak. Tedy pokud nepodlehnete mánii masového odreagovávání se a v tentýž moment neprovádíte na tomtéž místě navlas tutéž činnost jako stovky ostatních, čímž fakticky ničíte volné možnosti prázdninového režimu a vlastně jen pokračujete v ubíjejícím, pro všechny stejně odpočítávaném čase školy. Tudíž by se mohlo zdát, že to poslední místo, kde byste hledali probuzená vědomí pro magickou krásu jedinečného okamžiku, je floridská pláž obsazená rozjásanou, zpovykanou bohatou omladinou v době jarních prázdnin. A ejhle... *» Stačí sledovat děj, čas a sebe v čase, a pak se prázdniny mohou stát školou vlastní intuice, vlastního očekávání a vnímání času, ať jste, kde jste. Ovšem pozor. Ve Spring Breakers se do toho pustí čtyři exempláře svého druhu, které mají do hloubajících existencialistek opravdu daleko: šestnáctileté středoškolačky. Přestane jim stačit pouze kopulačně vrtět boky na večírcích, šňupat koks, relaxovat v hotelovém bazénku. A rozhodně se nespokojí s "pomádovým" prázdninovým románkem, nezůstanou v bezpečných vodách rádoby hříšných tanců, při nichž ve skutečnosti nic nehrozí. Ale budou rozmetávat každou minutou veškerá svá i divákova očekávání a rozjedou hypnotickou hru na život a na smrt. *» „Nechci se vrátit. Tady mám konečně pocit, že jsem sama sebou. Chci kliknout a zastavit čas.“ Tohle přání je klíčem – k příběhu i zasmyčkované struktuře filmu. Může ho paradoxně splnit jediná věc: odvaha pokračovat, nezastavovat. (Dívka, která přání vznese, to příznačně vzdá první – ale zanechává touhu.) Čas prázdnin, čas Spring Breakers se může zpomalovat, natahovat, je to jeden ze zázračných aspektů jeho „toku“, může nechat vracet ve smyčkách ty momenty, které jsou tak mimořádné a fantaskní, že „utkví“, „nezmizí“, jsou jako zvukové vlny, rozvibrované všudypřítomnými strunami. Tento efekt se může udržet a znovu opakovat jen tehdy, pokud odhodlané postavy mají odvahu jít ještě dál, do ještě fantasknějších a napínavějších důsledků. Pokud protáhnou magický čas prázdnin až tam, kde ostatní už se poslušně vracejí do zaběhlých smyček školního a rodinného bezčasí. Zbylé hrdinky pokračují v největším paradoxu lidského života: zastavují čas jeho udržováním v pohybu. Nutí ho, aby znovupřehrával a zastavoval mimořádné momenty, tím, že ho akcelerují, že dál logicky rozvíjejí příběh. Potom jim čas jako nekonečné echo přivolává neustále všechno: je, jejich současnost i minulost, to, co právě dělají, i to, co už udělaly (přepadení kavárny), aby se dostaly sem. To už jednou provždy definuje je a jejich příští možnosti: právě jich, surfujících na zcela konkrétně rozvibrovaných vlnách času jejich konkrétní existence. Jakmile s tím přestanou, budou prostě jen „trávit prázdniny“. *» Pokud vám tohle všechno zní i při nejlepší vůli školmetsky, pusťte si rovnou Spring Breakers. Je to čirá dechberoucí napínavá magie."

Příliš chytlavě, klišovitě rozehraný příběh v příliš hladkém a bezbolestném provedení. Myslela bych, že Coenovic kluci jsou už dost staří i ještě dost rozjívení, aby si tradiční westernové zadání vtipně a chytře ztížili. Napadalo mě, jestli by dokázali zařídit, aby jim stejný příběh tak spolehlivě šlapal, kdyby řekněme hlavní hrdinka byla třeba tlustá a ošklivá a nebo mnohem lépe: dětská, dětská se vším všudy, co to obnáší a čím se může situace komplikovat. Realisticky dětská. Myslím, že by to při své bravuře a talentu zvládli a film by žánru cizorodým a přitom ve vyrávění ústrojným prvkem získal nějaké skutečné dramatické napětí, důvod vteřinu za vteřinou napjatě sledovat každé zachvění v ději, takhle je to jen odtažitá a neosobní, byť řemeslně precizní žánrovka, stylistické cvičení.

Roztomilé, ale ještě příliš doslovné, následná dílka jsou více pohlcující v tom, jak i sám proces transformace hmoty je neodhadnutelný. Delší a výstižnější komentář k celé kulinářské sestavě jsem myslím přiložila k Čerstvým guacamole. *~~

Ono to mimochodem fantasticky zachycuje pocit, jaký jsem měla z jídla odmalinka já, a ano, pocit, jaký má každý člověk na tripu, ve změněném stavu vědomí, že je totiž všechno nejedlé, potraviny jsou ze dřeva, plastu a gumy, kov a piliny, tělu cizorodé, uzavřenými pohárky na sliznicích nevychutnatelné, jako když po sklu klouže sklo, a že se s všelijakými věcmi nakládá nepochopitelně nepatřičně, až vznikají záhadné, složité, byť vizuálně lákavé útvary nového druhu, jejichž tvorba i následná dekompozice nás stojí spoustu sil, jež se přitom dají transformovat a excitovat do vyšších stavů, rovnou, krásněji, smysluplněji a beze ztrát. S vědomím, že celý ten zbytečný proces je zároveň svým způsobem nesmírně fascinující, podmanivý a hravý, i když nás vlastně zdržuje. V těchhle originálních autorských filmcích přesně tohle je.

Poutavá, magizující hříčka na téma citu, vědomí, vědomí citu, nezkušeného androidství a jím zkušeně zahanbeného lidství, probírajícího se z otupění dotekem nově zrozené, rozhlížející se a už už pod tíhou světa hned i umdlévající krásy. Fantaskně a fantasticky rozehraná arabeska, a včas utnutá, aby v ní ještě všechno vztahové zůstalo před počátkem, nerozvinuté, nezprofanové, nezkažené... křehce nadějné, jako v tajemně zjeveném cizím zámotku, jako v poupěti záhadné květiny. Ještě tam není, kdo koho bude zachraňovat a učit o kráse a jestli potom budou žít šťastně až do smrti, ještě je pouze nerozhodnutý okamžik a v něm všechna naděje, že se možná poprvé stane něco úplně nového.

Chatrnější fimové vyprávění aby pohledal. Je laciné vydávat neschopnost odvyprávět logicky konzistentní příběh za mysteriozitu a ne, pokud není atmosféra podložená neúprosným odvíjením děje a vyprávěcí sevřeností, pak hezké obličeje zbarvené nočními neony či kontrastně zasazené do strohých všedních kulis špíny a dřiny a zručná rámovací kamera na to samy nestačí. Ani interpretace "poučeně" odkazující na asijskou obrodu zakladatelů drsné a ponuré americké detektivní školy to nezachrání, pokud základní linka vůbec nešlape, je výsledek o to usvědčenější ego-nástěnkou. Další vizuálně dobře vyvedená, ale nefungující záležitost, která se hroutí, sleduje-li pozorovatel postavy nejen ve světle lamp, ale také ve světle logiky věci a intuitivního zkoumání. *** Nebudu se ptát, proč bruslení, proč vrah nechával obětem brusle na nohou a kde je na tom kluzišti asi mohl zabít, v čase, než by si brusle sundali (chápu, kdyby neměli brusle, tak jak by se přišlo na kluziště, že - jenže tahle obrácená, z prstu vycucaná konstrukce důvodů je nejhorší, dětinsky naivní prohřešek proti ústrojnému, přirozenému vyplývání dějů), nebudu se ptát, proč Zhang jako svědek nenechá zastavit vlak a kousky mrtvoly svého kolegy posbírat, nebudu se ptát, proč potřebovali zápletku okořenit tím, že budou hlavní hrdinku nutit, aby jim manžela vydala, když ho mají v hledáčku sami a vůbec ji k zátahu nepotřebují, nebudu se ptát, proč on musí nejprve jít kupovat cigarety, aby se za ním nakonec tak nepřipraveně z jednoho směru ulice vrhlo odnikud deset příslušníků a málem ho ještě nechali utéct volným koncem ulice, nebudu se ptát, proč si ona pět let schovávala usvědčující kabát i s vizitkou, aniž by se ho prostě zbavila, proč vůbec dřela celou dobu v prádelně, když ji muž finančně podporoval ze své loupežné činnosti, nebudu se ptát, proč on z toho nakonec vychází jako zamilovaný dobrák, jenž se kvůli ní dostal na zcestí, když vyprávění začíná jeho nepovedenou vražednou loupeží, po níž se trikem zbavil mrtvoly a začal žít "duchovou existencí", nebudu se ptát, jak je to s tím... ne, nebudu se ptát, protože logických lapsů a nedořešeností je tam tolik, že z nich emanuje neschopnost přirozeně vyprávět a důsledně sledovat odvíjenou nit, a naopak z nich prosvítá upachtěná snaha pokaždé ad hoc vymyslet libovolný důvod či podsunout umělou nápovědu (brusle na nohou obětí, vizitka v kabátě, vzkaz s SPZ v autě kolegy atd.), která děj mechanickým poskočením posune k následné scéně. Autor, s citem pro kompozici a atmosféru, který ty líbivé záběry umělecky ukřižuje na chatrně smontovaném lešení příběhu. Další, který se nesoudně mýlí ohedně toho, jak minuciózně dosebe musí zapadat střípky kriminálního dramatu a že tenhle žánr nelze beztrestně zneužít. (Je to právě naopak, kde jinde se musí klást takový důraz na bezchybnou, nemilosrdnou logiku, s níž se věci nakonec stanou a dostihnou iniciátory i aktéry? Nechala bych režiséra tři roky číst jenom existenciální detektivky Friedricha Dürrenmatta, dokud by případy komisaře Bärlacha neuměl se slzami v očích odvyprávět krok za krokem i vytažený o půlnoci z postele). Zkrátka ne, nestačí to, to všecko hezké špinavé padá dolů s vypachtěným, zflikovaným příběhem, kácí se to jako židle s podřezanýma nohama. *** Leda snad kdyby tomu někdo vymyslel nový žánr, v jehož rámci bychom pak mohli hodnotit specifické kouzlo toho snímku, například: kterak naivistické i pošetilé vyprávěcí postupy čínské kinetamografie rozrušují základy existenciálního detektivního dramatu, komizují noirovou poetiku a zesměšňují hard-boiled school tvrďáky - ale myslím, že bych se tomu nechtěla soustavněji věnovat a porovnávat, kdo v této kategorii dosáhne většího mistrovství.

V Pelíškách už bohužel není nic z té nadějné, rozechvělé a nesmělé kuráže k neobvyklému a čistému, byť dojemně neotesanému tvaru Šakalích let. *** Sice hlavně zpočátku se tu drsně esenciálně zachycuje ta destruktivní neláska, nenávistná zhrublost, zaslepená, sobecká omezenost a zuřivá nemohoucnost různých typů mužských trosek té bezdějinné éry, ale jistá vtíravost, otřelost, podbízivost některých levných vtipů, poplatné humorné postupy a osvědčené inscenační rámce téhle linii značně srážejí hřebínek, přičemž absurdně melodramatický zvrat a konec jí doslova lámou vaz, takže co se až bolestně, byť komediálně, týkalo něčeho zabijácky životného, vyšumí do prázdna a zbude jen harmonicky uzavřený příběh s patetickou douškou a zalkáním. Zůstane jen eunuchovsky mile, literárně vypointovaná, zinscenovaná povídka. Škoda, ale míním, že Hřebejk nic lepšího a životnějšího než Šakalí léta nestvořil, od té doby se šusem zaprodává a valem ztrácí rozum i cit. Mezi Šakalími léty a Pelíšky je sedmimílový krok do tvůrčí normalizace, a Hřebejk od té doby kráčí po šipkách a sám sebou zatlouká do rakve svůj mladý talent, tak předčasně skonalý.

Po letech nečekaně zjišťuju, jak dojemně neohrabaně, ale zároveň neodvozeně, dychtivě a nepoplatně, nešablonovitě, promyšleně a nesměle natočený snímek plný odvážných a milých nápadů a nakažlivé nálady to je, a dostává mě křehounkou krásou, která z něj emanuje i skrze to všechno úsměvné, co plyne ze způsobu, jak to asi na koleně a za pár dní a korun asi museli natočit. Jsem překvapená a usmátá.