JitkaCardova

Tohle nám s maminkou ani nestálo za komentář, jen za několikeré pokrčení ramen a obočí. *~

Vzhledem k temné sociální tematice, kterou Mira Fornay sympatickými metodami pitvá v předchozích filmech, jsem předpokládala, že ani tady se tomu nebude vyhýbat. Konečně, když pětiletá holčička zaujatě bloumá lužním lesoparkem bratislavského předměstí a potkává všelijaké existence, o temnotu by přirozeně neměla být nouze. Ale tady byla, a bylo hodně cítit, jak je to nepřirozené. Jak ty interakce s bezdomovci, vyděděnci, hippíky, zmatenými stařenkami nebo vojáky z války (wtf?) nemají nikdy končit mrazením z pocitu ohrožení, ale tak nějak spíš laskavě, až z nich nakonec přece jen mrazí, ale umělostí... Ano, děti jsou tu (většinou) přirozené a člověk se na ně rád dívá, i když zrovna úvodní scéna dost drhne, jak holčička ve zverimexu snaživě deklamuje, že chce, aby ji mama pustila do lesa, a zní to jako špatně naučená básnička, ale i když pak postupně se to lepší, sám děj přirozenost a logický vývoj postrádá, a dost se to spolu tluče a bije to do očí. Formátu chybí pevný svorník, scénář je rozpadlý, pokud vůbec nějaký scénář s jasným záměrem pro vyznění filmu byl. Ano, holčička s pomocí druhých prošla lesem, nenašla, pro co tam přišla, a vrátila se proměněná - nebo ne? V tom je ta potíž, že cesta lesem tu nebyla nijak transformativní ani iniciační, hezké dítě do lesa vejde a zase z něj vyjde a nic moc to v ní ani v lese a potkaných lidech patrně nezanechalo. A nic z toho, co s ní viděl i divák, nemělo jinou než epizodickou hodnotu, nezformovala se žádná zkušenost, nesepjalo se to dohromady žádným svorníkem. Náhodná setkání s různými pointami nebo bez point, a celá anabáze bez uspokojivého postupu a finále. *** Často jsem vzpomínala na Krajinu přílivu, nebo na Divoká stvoření jižních krajin,  protože tyhle dva filmy mají přesně to esenciální, co tomuhle chybí: skutečnou hrdinku, která projde pomyslným lesem a reálnou brutální temnotou a svět už pak nikdy nebude stejný, stejně netečný: její, divákův, ani ten větší, vše přesahující, společný. Kdežto tohle - tohle byla jen milá covidová kratochvíle, ale chybí tu to nezbytné, naléhavé, transformativní, co by natočený materiál a radovánky štábu proměnilo v hodnotné filmové dílo, v poznamenávající umění. *~

Tenhle film jsem vidět nechtěla, nic moc jsem nečekala, ale zbyl na mě v tom letním večeru, a bylo to buď film, nebo nic. Dala jsem mu šanci, filmu o tom, kolik životů se rodí osudovost, a jak nenaplňující může být její naplnění, a jak naplňující může být učit se to nenaplnění unést. *** Film o zkušenosti lásky, která má tisíce a miliony podob, a my musíme spolu projít všemi, abychom rozuměli, abychom byli opravdu propojení hlubokým "injonem". Láskou prožitou v odevzdání i láskou prožitou v odloučení, láskou prožitou v setkání mezi větví a ptákem, na kterou jedinkrát v životě kratičce usedl, mezi dvěma cestujícími ve stejném vagónu, kteří se ani neseznámí, mezi dvěma silně si nakloněnými, jejichž životy k sobě nepasují tak, jak možná čekali - a i k takové osudovosti, vzniká-li právě mezi určitými dvěma, směřujeme osm tisíc různě prožitých životů a nezbývá, ač se nenaplní naše představy o blízkosti, než se stejnou pokorou, pevností, silou a důvěrou, s vnitřním klidem a v posledku i hlubokou radostí přijmout  a milovat ne tu podobu, jakou jsme si vysnili, ale jaká se nám nabízí. *** Tenhle vnitřně pevný, silný a klidný film, v němž smutek a bolest jsou jen jiné cesty k porozumění, lásce a přijetí, a tedy i životnímu humoru a laskavosti, mi byl ve skutečnosti souzený :) A budu ho chtít znovu vidět a sdílet i s O. a R. a taky J. a Lí.*~

Netvor byl nakonec skvělý strukturálně, to musím uznat a jsem rozhodně moc ráda, že jsem to viděla, ale hrozně mě na Kore'edovi obecně nebaví, jak smířlivý je a falešně laskavý vůči světu, ve kterém žijeme. *** A dál už SPOILING: Nejdřív v první vyprávěcí perspektivě navodí vlastně o dost dramatičtější a především zlověstnější situace, aby až jim ve třetí perspektivě dodá poslední chybějící kontext a vyplní veškeré mezery (to mě nadchlo, jak se i pro ty temné kakofonické žestě, co se tam dvakrát objeví, potřetí našlo vysvětlení a úplně všechno do sebe zapadlo), mu z toho vyšlo, že jsou skoro všichni vlastně mnohem hodnější a uvědomělejší, než to vypadalo v prvním i druhém vyprávěcím kole. Zatímco po první metě soucítíme s marným bojem matky se systémem jako z Kafkova Procesu, a když hotel shoří podruhé, soucítíme s učitelem jako ve Vinterbergově Honu, aby se nakonec napotřetí ukázalo, že malý Jori je ve skutečnosti vyloženě zlatíčko k zulíbání, učitel Hori správňák, ředitelka skrytě moudrá babička á la femi-Yoda, hlavní hrdina něžně, byť komplikovaně zamilovaný nesmělý hoch s dobrým srdcem a maminka velkorysá a empatická vdova-superhrdinka, která záhadně s dobrou náladou a soustředěností zvládá jak šichty v práci, tak péči o synka i věčné pochůzky ve škole... Jediný padouch je tam Joriho otec, co chce ze syna vytřískat homosexualitu a chlastá. A ani ta "šikana" nebyla nakonec nic horšího, než co si žárliví kluci v páté třídě běžně provádějí. *** No tedy, v takovém světě by byla radost žít, akorát že si potísící říkám, co všechno Kore'eda ignoruje, když mu připadá nejdůležitější natáčet takováhle vlastně milounká mikrodramata. *** Co se mi hodně líbilo, bylo to neustálé přistihování lidské mysli, jak si ze střípků bez úplného kontextu vyvozuje mylné soudy (ale tuhle hru s perspektivami hráli mnozí a za mě nejlépe to fungovalo už v r. 1964 ve snímku Zneuctění), nebo to ponechávání diváka bez kontextu, které hraničí s frustrací - např. při tom horečnatém hledání dětí v zasypaném vagónu, kdy se bez adekvátního kontextu nelze naladit a sdílet hysterii postav - to až teprve zpětně. *** (S Lí v Přítomnosti, kde mě vlastně ten snobský luxus soustředěný nikoli na filmový prožitek, ale na pohodlný přísun barových a kavárenských služeb  extrémně rušil, a příště už tam nepůjdu, bude-li možné konkrétní film vidět jinde.) *~

Osobně a nejspíš i trochu sobecky mám raději, když Nolan vypráví exkluzivně. výlučně, když ku potěše a povznesení ducha posouvá možnosti narace, sdělování a žité reality za dosud myslitelné horizonty. Ale uznávám, zvlášť když tutéž tendenci pozoruji i u sebe, že tady a teď je mnohem smysluplnější hovořit inkluzivně, od srdce, jednoduše a zřetelně. *** Oppenheimer není ani tak film o muži, který sestrojil atomovou bombu, pronásledovaném výčitkami svědomí, jako je to historicky nejpůsobivější a Nolanem toliko přesně vyhmátnuté a vycizelované exemplum o různě dávkované, systémem poháněné ješitnosti, zaslepenosti, soutěživosti, pomstychtivosti, potřebě předvádět se, eskapismu, utíkání před odpovědností, sebelítosti a manipulaci, čili o všech nejhorších nešvarech patriarchátu, které do sebe zaklesnuté nepovolí, dokud nespustí řetězovou reakci, jež nakonec tak či onak zničí svět. *** Je to nenápadná, a přitom zároveň okázalá předváděčka a obžaloba všech nejhorších vlastností hrajících prim v mocenském, násilném systému řízeném pěstovanou mužskou ješitností a pýchou (což, opakujme, není nic proti mužům, naopak, ale všechno proti vychýlenému systému), ženoucím nás do záhuby, a i když to asi bude málokomu zřejmé, je to vlastně zatím nejzásadnější feministický film tohoto tisíciletí - protože nás vrací k samé podstatě hrozby kolapsu v důsledku mužsko-ženské nerovnováhy. *** Mimochodem není od věci, že zrovna Oppenheimer a Einstein opovrhovali matematikou - útěk do virtuálního světa dokonalé matematické abstrakce je útěkem před reálným světem a odpovědností za něj, je eskapismem par excellence. A Einstein je pro Oppenheimera pozdě rozluštěnou hádankou o osobní odpovědnosti za to, na čem se podílím. *** Po srovnání je pro mě jednoznačné, že 70mm projekce má i tentokrát své opodstatnění - i kdyby v tomhle případě hlavně proto, že je schopná nás mnohem autoritativněji vtáhnout, zaujmout, vyplnit naše smysly a učinit nás pokornějšími, odevzdanějšími a nepatrnějšími vůči svému sdělení - když je na nás hřímá z takové výšky a my zakláníme hlavy, ozývá se v tom zas něco prapodstatného, a v dnešní chaotické době změtení, postpravd a rovnostářského práva na jakýkoli názor je takovýhle pocit umenšení sám o sobě ozdravný.  (Viděno poprvé v IMAXU 70mm s R., O. a Lí, podruhé o samotě ve Velkém sále Světozoru.) *** PS: Jeden nečekaný spojovník mezi Barbie a Oppenheimerem přeci jenom je: koně ;) *~

Zachycená zkušenost těžkosti unikání ze známého prostředí, i pokud je toxické a odpuzující. Svoboda vábí, provokuje i leká. První pokus se vymanit a překonat gravitaci, která člověka strhuje zpět, se může i nemusí podařit. A hranici podlehnutí máme každý jinde. *** Téma je samo o sobě přitažlivé. Natočené je to ale banálně, očekávatelně a nepřekvapivě, a také až nepříjemně amatérsky. *~

V podstatě instruktážní film o euforii, která přichází v tom momentu strhnutí, kvalitativní změny, kdy člověk najednou nezvratně pocítí, že se svým drobným rozhodnutím stal součástí vyššího celku s jedinečnou nabalující se silou, celku, který každému jednomu z nich vrací důstojnost a naději a vědomí vnitřní síly a integrity, ale který se zhroutí ve chvíli, kdy by první z nich začali víc myslet na svůj osobní prospěch než na to, čeho mohou společně dosáhnout. *** Film mimochodem, na pozadí, naprosto sžíravě reflektující brutální ekonomické a sociální nespravedlnosti dnešního systému, bezpráví, bezskrupolóznost a bezprecedentnost nůžek rozevřených tak absurdně, že už je ten rozměr skoro nemožné reflektovat, a přesto film vehementně podávající poměrně přesné instrukce o funkční sebeobraně (včetně důkazů), doložitelné na případu dobré praxe, který se odehrál teprve předloni, a klidně by ještě mohl mít mnohem eskalativnější pokračování, a důraznější následky. Necítíte to zdravé verbování? Necítíte taky tu intenzivní chuť okamžitě si koupit akcie GameStopu nebo čehokoli jiného se stejnou motivací? Necítíte tu euforii? Pak jste museli být na jiném filmu. *** Fantastický soundtrack, ostatně jako vždy, nenápadně vynikající obsazení, svižný střih, architektura obrazů a kompletace děje, Craig Gillespie v nejlepší formě a za nejlepším účelem: strhnout lidi k sounáležitosti, naději, k funkční vzpouře proti aroganci, přehlížení a bezpráví. To si přece musíte říct: Sakryš, proč by ne! *** (ČSFD projekce Anděl.) *~

Tématu placené i neplacené práce, péče, jakož i nepodmíněného příjmu se věnuji už hezkou řadu let, takže jsem možná na rozdíl od mnoha diváků lépe postřehla, že nešlo jen o povrchní, zábavný a lehce nekonzistentní, či eklektický pohled na fenomén práce doplněný nevinnými úvahami o tom, jak (špatně) by to dopadlo, kdyby chudáci bezradní a nemotivovaní lidé dostávali nepodmíněný příjem a byli ponecháni napospas nečinnosti, ale mohla jsem dobře sledovat dosti jednoznačně zákeřnou manipulativní linku. *** Film byl brutálně a nemorálně manipulativní, vytrhával eklekticky uváděné jevy z kontextu a podsouval silně zkreslená, či vyloženě nepravdivá účelová tvrzení. Jako by snad opravdu 30–40 % mládeže v Řecku a Itálii byli bezstarostní dědici, co právě proto jenom paří na plážích a nic do nich není, nebo jako by si Američani, potažmo Korejci ad. vybírali přepracovanost dobrovolně – kde jsou pojmenovány skutečné příčiny? Sílící tlaky růstové ekonomiky, správně pojmenované příčiny fenoménu prekarizace práce (nucení lidí pracovat za stále větších nejistot a zhoršujících se podmínek, aniž by měli doopravdy vyjednávací sílu vymoci si důstojné zacházení), marketingem, trhem i školstvím poháněná soutěživost, tlak na výkon a s tím spojený stres a pocity viny z nedostatečnosti, skutečné příčiny a povaha fenoménu N.E.E.Ts ad.? Pro zajímavost k tomu posledně jmenovanému – reálně je to úplně naopak, než nám podsouvá přesvědčivý hlas ve voiceoveru: https://ied.eu/project-updates/the-general-approach-of-the-term-neets-in-greece/, ostatně sama jsem na řeckých ostrovech místní frustrovanou mládež bez možnosti studovat nebo pracovat za peníze a bez naděje na slibnou budoucnost zažila. *** Tudíž i veškeré následné pseudofilosofování ve voiceoveru o tom, že lidé s nepodmíněným příjmem by dělali totéž jako lidé v předešlých případech (zpovykaná nezodpovědná mládež, Kuvajťané, kteří dostávají peníze jen za to, že nečinně tráví čas nuceným pobýváním ve formálně přidělené práci nebo jako syn a dcera burzovního multimiliardáře, kteří tráví izolovaný život absurdními koníčky), že by totiž všichni obyčejní lidé jen pařili, neuměli se smysluplně zaměstnat, nevěděli, co si počít a rozhodně by nedělali nic užitečného, bylo postavené na hodně cynicky a zvrhle lživě interpretovaných jevech, které ve skutečnosti – jak víme i ze sociálních studií – svědčí o pravém opaku, o prohlubující se nouzi, tísni, frustraci, depresi, pasivizaci, demotivovanosti, oprávněné nedůvěře v soutěžní systém růstové tržní ekonomiky, který nechává stále rostoucí většinu lidí na pospas úpadku kvality života, ba jím přímo zaviněné ponižující degradaci psychického i fyzického zdraví, kvality sociálních i rodinných vazeb, strmě rostoucí úrovni chudoby a vynucené rezignaci na skutečný vlastní i společný potenciál, aniž by měli možnost skutečné volby atd. *** Ve skutečnosti si film vybíral ty nejextrémnější jevy z obou konců světa rozděleného na stále bohatnoucí a mocnější procento bohatých a stále chudnoucí a v možnostech omezenější zbytek planety, ale vykládal je lživě a vyvozoval z nich zavádějící závěry. Jak je možné zároveň tvrdit, že 85% lidí – v podstatě – oprávněně nemá k nenaplňující práci, co níž jsou nuceni kvůli obživě, vztah, a zároveň divákům vnucovat, že jedině taková práce (míněno placená, nedobrovolná, nedůstojná a s výjimkou výdělku buď ve své podobě neužitečná, nebo dokonce přímo škodící planetě i lidem, kteří ji vykonávají) je smyslem života a že nepodmíněný příjem by nám tento smysl vzal (kolik je v tom kontradikcí!) a jiný nepřinesl  – a zároveň podsouvat, že přepracovaní lidé na celém světě si to prostě vybírají víceméně dobrovolně a ze setrvačnosti, a přitom z úvah úplně vynechal fenomén růstové ekonomiky a s ní související nezaměstnanosti, levné pracovní síly, nutnost velké části lidí brát kvůli základní obživě i druhou a třetí podřadnou práci a nemít čas na kvalitní pečující život, neférové danění práce, souvislost bezohledného růstu zisků nejbohatších s klimatickou změnou a s tlakem na drastické vyčerpávání nejen přírodních, ale i lidských sil, stoupající počet ekonomických sebevražd, ekonomické (ale ve skutečnosti existenční a přitom zákonem záměrně zakázané) migrace atd. atd. *** Už dlouho mi z žádného dokumentu nebylo  tak zle kvůli tomu, že by byl tak cynický a prolhaný, a to za účelem vykreslení lidí jako v podstatě pasivních, závislých chudáků, kteří si nezaslouží nic jiného než stát u pásu nebo sedět v kanceláři a nechat si diktovat počet a náplň pracovních hodin, protože na nic smysluplnějšího sami nemají, a jinak by se nejspíš uchlastali k smrti. Nehledě na to, že i v tomhle si film zhusta protiřečil (jiní lidé či celé národy jsou zase chudáci, kteří nemají na nic jiného, než aby se k smrti dobrovolně upracovali, a jinak by nevěděli, co dělat s volným časem, a jen by koukali do holé zdi). Uff. *** Ostatně o tom, jak by svět práce změnil nepodmíněný příjem, nemusíme takto povrchně freestylově spekulovat - o tom, jakou nepodmíněný příjem přináší nezávislost na destruktivních jevech růstové ekonomiky a s tím spojenou lokální a osobní odolnost, soběstačnost a udržitelnost, ekologickou, ekonomickou i sociální, aktivizaci, vznikání malých a středních rodinných a sociálních podniků, regeneraci duševního i fyzického zdraví, rozvoj svobodného vzdělávání, osobního potenciálu, vzájemné solidarity a spolupráce, už víme hodně, protože pilotní programy se uskutečňují po celém světě už od 70. let minulého století a stále jich přibývá s neuvěřitelně pozitivními výsledky. Jen to plošně prosadit proti zájmům korporátu a jím zkorumpovaných politiků. (Viděno v Plzni, na festivalu Jeden svět, kde jsem na pozvání účastnila debaty po filmu za náš spolek Nepodmíněný základní kolektiv.) *~

S plným počtem jsem váhala, jen dokud jsem tu neviděla zařazení. Není to plnohodnotný film - o sobě stojící umělecké dílo. Ale jako užitné umění - instruktáž, edukační či terapeutický film je to nedostižné. Perfektní výtvarná technika ilustrující řečené, dodávající hloubku a obsah. Stručnost a výstižnost jako stavební plán, jehož se lze univerzálně držet, pokud byl někdo podobně roztříštěn a potřebuje se poskládat, a zároveň jedinečný, nepřenosný a proto plně věrohodný, výtvarně i myšlenkově podložený a doložený přístup. Jizvy - pentle - draci, animé hrdinka-bojovnice, modrání vlasů, překlik victim -> victor, velká síla a paráda. *~

Vlastně čím víc minut ubíhá po skončení filmu, tím víc ve mně roste jistota, že než to tu dopíšu, přidám i pátou hvězdu. A pozor, dále poměrně spoiluji. *** Žánr "home invasion" s jistou repetetivností absurdních, nesnesitelných, neakceptovatelných, veškeré meze překračujících domácích překvápek počítá, a tady to ve správnou chvíli začne zlehounka nabírat zcela nečekané obrátky. Postupně mě nadchlo (jen chvilku trvalo, než jsem tomu přišla na chuť, ale pak jsem si ten obrat zamilovala), jak se původní (zdánlivě) oprávněné pobouření mladého páru začíná měnit na pobavený nadhled a postupně se zároveň i otočí perspektiva celé situace do velice příjemné (nebo nepříjemné, to už jak pro kterého diváka) relativizace všech rádoby daností: navzdory tomu, jak nehorázně a prospěchářsky to matka servíruje: mají opravdu mladí právo na zděděný luxus velkého bytu v dobré čtvrti? možná nelétají do resortů, ale je úplně v pořádku, a nikoli ekologicky, objednávat si módní jinokulturní předražené jídlo donáškou z restaurace? je ten jejich domácí klid u okrajové literatury na 100 m2 zadlužených možná nepotřebnou drahou rekonstrukcí opravdu životem víc než nevyžádané vaření při umcárara tydli bum? je vlezlá matka opravdu tak strašně mimo svými poukazy na nutnost užívat chvil dosyta, i když u toho vyhrožuje prděním a obnažováním? má syn právo se v dospělosti zlobit na matku za to, že se rozhodla ho jako děcko opustit a žít jiný život? nemá matka pravdu, že jim s otcem možná chyběla, ale nepotřebovali ji? že ji mezi sebe prvorepubliková honorace nepřijala? že je ok nechtít děti? a že je ok i přijít na to až ve chvíli, kdy už je dítě nějaký čas na světě? ten moment, kdy se s mladým párem přeneseme přes první pocit absolutního bezpráví, konsternovaní, že s tím vlastně nic moc nedělají, a posuneme se s nimi po jemných stupních až k nadhledu, poklidu, odstupu a pobavení, nás otevře, aby do nás mohly začít volně, bez zaťatých křečí předsudků a pseudo-oprávněností a pseudo-nároků, proudit i všechny tyto otázky bez hodnocení, a také např. všímavě oceníme, že Kocour je ve filmu první postava, která si nesplete litevštinu s lotyštinou, a navíc má poměrně případné poznámky k životu v luxusu a v chudobě i k realitě bezpráví a absurdního božího úradku, a doceníme i všechny ty velice dobré vtipy na téma hladu a bídy, co ve filmu postupně padnou, nebo matčin přehled při výčtu italských režisérů i grácii, s níž Viscontimu velkoryse přidá slabiku... A můžeme si pak v dobré náladě zálibně vychutnat i ten poklidný, smířlivý konec, kdy mladí matku hledají, protože přece jen, a v rekonstruovaném, kdysi příliš prázdném a tichém bytě se jim místo vlastního mimina usídlil alkoholovou i morální kocovinou rozežraný někdejší disent - a všechno to v tónech harmoniky s ruským přízvukem česko-anglického popěvku o marihuaně začíná trochu vonět po pokorně akceptované absurditě života, jak ji uměl vylíčit snad jen Dostojevskij. ***  Parádní scénář, režie, přesah, vtip, šarm i filosofie, herecké projevy, kamera i zvuk. Bez jediné vady na kráse. A taky plakát se hodně povedl (ten bez obrázku), evokuje doby androše a disentu, kdy takovéhle zdařilé typografické československé vizuály pořád ještě hojně vznikaly. *** Viděno v předpremiéře v Letním kině u Keplera, s milou účastí Jana Vejnara, a bylo to i moc fajn promítání. *~