JitkaCardova

Krátký film, který musíte vidět, a dlouhý komentář, který nemusíte číst. *** Tvůrce s charakteristickým rukopisem, mj. režisér filmů Kandidát (2013) a Amnestie (2019 – jde právě do kin) natočil vloni desetiminutový provokativně krásný spekulativně-apokalyptický snímek o mechanismech vytváření naděje v beznadějném světě – na který vůbec nejste připraveni, i když byste radši být měli. Pro jistotu se podívejte. *** Čím více minut reflexe po těch deseti minutách dívání se snímku věnujete, tím budou nabitější. Všechny minuty, tak vůbec. Je to taková zdvořilá, velejemná existenciální pistole u hlavy u srdce u hlavy – kam to chceš: hlava říká srdce říká hlava říká srdce říká... *** Nenechte se na začátku odradit zdánlivou naivitou a přízvukem té holky a předpokladem, že po prvních krotce se tvářících minutách už člověk ví, co a jak. Ono to evolvuje – a pohled člověka, zástupce lidstva, musí spolu s tím. Nelze jinak. *** Pokud lidstvo zavčasu nezmění své aktuální směřování tak, aby byl udržitelný nejen holý život, ale i jeho smysl a z něj se odvíjející vnitřní krása osobní účasti a spění k novým, nadějnějším formám, dospějeme společně do krizového bodu, po jehož překročení se evoluce nenápadně, ale nevratně změní v devoluci, nezadržitelné směřování k sebezáhubě. Nepoznáme to hned, ale od té chvíle všechno začne být převrácené, doslova zvrácené, jen si nepřipustíme, že naději vystřídala v jádru beznaděj: rozmanité úkazy tak či onak spjaté s devolucí, úpadkem, budou to jediné, nad čím budeme moci jako jedinci žasnout a plesat, abychom vůbec měli vůli dál žít až do konce. Budeme chytře a znale obdivovat podivuhodné projevy postupující zkázy, aniž bychom si jejich význam přiznali, abychom se z neúprosné povahy našeho ustrojení mohli dál chovat jako lnoucí a doufající, krásu a fascinaci prožívající tvorové. Funkční naivita, či analytická slepota, se stane životaschopnou strategií k dožití lidstva. *** Přitom sami (my diváci) nevíme, vzhledem ke stavu klimatu, nebývale masivnímu vymírání živočichů a rostlin, rozpadu hodnot a vztahů, růstu izolace, tísně a depresí, jestli už jsme ten bod náhodou nepřekročili. Jak to bude doopravdy vypadat, až zjistíme, že už jsme za ním, že už nikdy nic nebude doopravdy dávat smysl a naději, to nevíme, nemůžeme to vědět. Teď si to ještě nejde doopravdy představit, to je princip nepředpověditelnosti střetu s ne-známým, ale představovat si to musíme, to je zase princip záchovné sebereflexe, odhadu vývoje na základě empatie, pravděpodobnosti, extrapolace logickým dovozováním... A právě kolem těchto dvou principů, vláken dvojšroubovice lidského vývoje a osudu, se otáčí tenhle film. Představuje si, představuje nám, jak by to za tím bodem mohlo vypadat, čím bychom se poháněli kupředu, jak by pracovala v té nouzi hlava a jak srdce, co bychom vytvářeli za mýtus, aniž bychom si dovolili připouštět, že se ženeme ke srázu, do propasti. *** Vyžvýkanou, zpomalenou nahrávku skupiny ABBA na pomačkané pásce kazety, topornou východoevropskou angličtinu, zmutovaná zvířata přežívající v čím dál horším prostředí i všechno ostatní, co z toho apokalyptického světa zahlédneme a co je z našeho pohledu jasnou známkou rozpadu, protože víme, jak to vypadalo či bylo míněno původně, ta holka tak vnímat nesmí, nebo ani nemůže. Musí budovat naději a dychtivost, motivovat se k životu, z toho, co má po ruce. A my, kdo ji sledujeme, při tom nesmíme zapomínat na jednu věc: ta holka je dál než my. D á l. Ta holka je naším možným pokračováním, její (pro nás zoufalou) vynalézavost důvodů k naději, aby i ona chtěla mít děti a žít, dost možná zakládáme my teď tím, k čemu se dnes a denně rozhodujeme, čemu přitakáváme vším, co jako jedinci i celek děláme, anebo neděláme, oč neusilujeme – ta holka, ta vize té holky, je alarmujícím lakmusem našich každodenních motivací, pohnutek a rozhodovacích procesů. Ta holka v té – z našeho pohledu – mizérii vytváří nové naděje, estetické i filosofické kategorie, konstruuje kauzality a buduje si životní výhledy z toho, co zbylo, co jsme jí nechali, ze smetiště – životní princip, mechanismus, je správný, ale životnou podstatu jsme mu dost možná sebrali už my, tím, co děláme, co zahazujeme, dnes. --- A navíc není jak se ujistit, že už jsme tu cestu sami nenastoupili, že cokoli, čím se dnes my utěšujeme, místo abychom odvážně čelili hrozící beznaději, je doopravdy smysluplnější, pravdivější a nadějnější, než co dělá ona. Že někdo jiný se odněkud nedívá na nás se stejnými pocity, s nimiž my sledujeme ji. *** A těch deset minut nabízí prudce efektní podívanou. Zdánlivě přehledné, nenápadně vtahující černobílé domácí video se mění ve filmové dílo s účinností tříštivé střely. Rozkladné, na prvoničitele, pakliže rozklad je zároveň nádhernou tvůrčí exegezí hrozícího pádu do propasti. *** Ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=XRpitJm1q3g

Srovnávací komentář, psaný před čtyřmi lety k nové verzi z r. 2015: Každý, koho si nový Vinterbergův snímek i jen trochu podmaní, by měl povinně shlédnout původní stejnojmennou adaptaci Hardyho románu od režiséra Johna Schlesingera z r. 1967. Připadá mi, že Vinterberg natočil jen jeden dobrý film, hned ten první, Rodinnou oslavu, a od té doby mu rychlá sláva stoupla do hlavy a on už jen vymýšlí, jak si znovu lacino získat či udržet lásku publika, podbízí se a zkouší kdeco, kromě skutečně soustředěné, smysluplné a osobně zabarvené poctivé vlastní tvorby. *** Tady ale hodně nestoudně přestřelil hranici slušnosti, protože v podstatě kompletně převzal, opsal, jako nedostačivý školák, Schlesingerův storyboard - knižní předlohu lze na plátno převést různými způsoby, každý režisér si musí nad knihou sám po svém lámat hlavu, promyslet, co a jak poskládat, co vyzdvihnout, jakou linku vynechat, čím začít, jaké zvolit tempo, proklady, triky k udržení pozornosti, napětí atd. Když si ale pustíte po Vinterbergovi i Schlesingerův film, zjistíte velice brzy, hned u první scény, že právě a jenom to udělal i Vinterberg - pustil si Schlesingerův film. On nepracoval po svém s knihou, jen si prohlédl cizí film a u každé scény si řekl, jak ji přetočí, nebo co dokonce úplně vynechá, protože by to bylo komplikované. Každému trochu analyticky nadanému člověku musí být jasné, s jakým zdrojem Vinterberg pracoval: že nerozvrhoval nově knihu, ale otrocky vyraboval a předělal právě tento film. To je ovšem podvod, pustá krádež, pokud film není avizován jako čistý remake, a i v takovém případě novější počin musí mít vlastní cenu, pointu, musí v něm tkvět a být rozeznatelné, jakou novou kvalitu proti minulému dílu přináší, vstupovat s ním do diskuze, musí být ospravedlnitelný vydobytím něčeho, co nám i při obeznámenosti s původní prací, a dokonce právě tehdy, vyrazí dech. Ale když si oba snímky porovnáte, dojdete k závěru, že Vinterberg cizí scénář jen prokrátil a všecko znovu natočil kýčovitě, novoromanticky schematicky, upraveně a zjednodušeně - sebral dílu duši. Všechno je čistější, přehlednější, umetenější, barevnější, uhlazenější, pěkné návodné pokoukáníčko, hlavně nic složitého, aby se divákům netrávila špatně večeře. Špína a pot vždycky jen na chvilku, pro kameru v detailu, a pak už zase ne. Už jen ta první scéna - ovce padající z útesu: ty Vinterbergovy nafouklé chudery leží dole tak pěkně rovnoměrně rozprostřené, až by se statistici tetelili radostí. A tak je to tam se vším. *** Je to nepěkný hejskovský kousek. Než jsem viděla Schlesingera, do tohoto filmu nikoli Vinterbergovou zásluhou propsaná Hardyho genialita i vnímavost a promyšlenost původního scénáře nepřipustí, aby Vinterbergova levná obsese všechno divácky zjednodušit a zhezknout původní efekt úplně zrušila. Po odchodu z kina jsem si jen posteskla, že to nemuselo být tak naleštěné, ale vlastně jsem byla ráda, že se mi ta kniha připomněla, že se z ní do filmu tolik přelilo. Až pak se ve mně začala nad tím pseudouměleckým dánským floutkem vařit žluč, to když jsem pochopila, co je v něm shnilého - když jsem se okouzleně a ohromeně nechala vtáhnout do Schlesingerova bravurního filmu, který nechává Hardyho nemilosrdné, ale svérázně podmaňující vyprávění jednotlivých lidských osudů zmítaných v područí životních přeryvů, nešťastně šťastných losů, obratů i ran, v předivu soupeřících, nepředvídatelných sil, proudících jak z drsného světa lidí tak i nevlídné, necitelné a vznešeně nepodplatitelné přírody, vyniknout s veškerou virtuozitou po svém mistrovsky obsáhnutého filmového umění - a dokonce jde tak daleko, že si tu a tam dovolí jemně odtažité kousky s kamerou, které jsou nejen ústrojné a důstojné, ale působí zároveň i jako sympatické pomrkávání na diváka - zvlášť ke konci toho eposu to je, jako když se vypravěč poutavého příběhu, vědom si jeho i svých kvalit, ptá uprostřed věty trochu pobaveně, jestli mu posluchač neusnul, a přitom ví, že ne (např. ta rozkymácená a s perspektivou a poměry velikostí objektů kejklující scéna, v níž podroušený a unavený vozka přiváží rakev s Frankovou milou a novorozencem). Vinterberg vůbec nemá pro takové záležitosti cit a jeho komerční rasovina zpětně působí, asi jako by působilo upravené vydání Hardyho knihy v edici pro esteticky a rozumově nenáročné publikum: jako kdyby ho vydal Penguin pro čtenáře se slovní zásobou omezenou na dva tisíce slov. ***

Tenhle film jsem kdysi, více než patnáct let zpátky, viděla ve filmovém klubu v Olomouci a zůstala jsem z něj úplně perplex, pravda, ještě mládě, ale zaryl se do mě tehdy tak, že jsem na jeho působivost už nikdy nezapomněla - jméno autora ani snímku jsem si v paměti nepodržela, jen ten silný prožitek, a doteď po něm marně pátrala. Až nyní jsem ho rozeznala v programu 3kino 2019, tzv. Festivalu středoevropského filmu, který se ale jeví spíš jako historizující polské filmové defilé s přicmrndávkou z Česka a Slovenska. Nešť, jsem ráda, že záhada je rozřešena. Znovu se na něj jít podívat sílu ani motivaci neshledám, stejně jako bych podruhé nešla na Krátký film o zabíjení, takže o jeho filmových kvalitách nemůžu popravdě říct nic, tehdy jsem z toho ještě neměla rozum, chybělo mi veškeré srovnání, rozhled i odstup a ráda věřím, že zdejší komentáře vyhmatávají slabiny právem, ale něco věrohodně silného v tom bylo, protože když se dnes řekne polský film, tak kromě stejnojmenného českého podvratného snímku mi na mysli vytanou regulérně tyhle dva, a pak opravdu dobrého dlouho nic, jen řada větších či menších přepjatě patetických zklamání.

Tři, ale jen za tu nádhernou rvačku na motorkách, kde vedle střihu, kamery a akce fungovala ještě i zajímavá myšlenka, která to držela v napětí, protože se z ní mohlo rozvinout něco ducha-plného. Jenže příběh byl nakonec hodně prosto-duchý, prostě hodně prostoduchý, prostě hodně. Místy až nechtěně komický. A jestli si dopodrobna vzpomenu, jak jsem vlastně zmlsaná MI: Fallout, mohla bych to stáhnout i na dvě... Aj, vzpomněla! ;) *~

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~

Naprosto nečekané, strhující překvapení. *** Podle zdejších hodnocení, komentářů a vlastně i zavádějící a reputaci filmu škodící anotace bych vůbec nepředpokládala, že se bude jednat o tak zásadní filmovou záležitost. Jako by nikomu nestálo za to důkladně zmínit, že se ve skutečnosti nejedná o žádný historický romantický snímek, ale o mnohem náročnější reflektivní žánr filmů o natáčení filmu, kde se složitě, ale pochopitelně a uhrančivě, propojuje a vzájemně ovlivňuje žitá realita herců s realitou postav natáčeného příběhu. *** Čili děj se rozumově vzato odehrává v moderních osmdesátkách 20. stol. - jenže s postupem času sledování je možné to úspěšně zpochybnit - co spolu oba hlavní protagonisté prožívají při studování rolí a nevěře, má zřejmě vliv i na to, co a jak uvěřitelně se odehrává mezi postavami v natáčeném filmu - a kam to povede (Jak to vlastně skončí? Slyšel jsem, že scénář se neustále přepisuje.). Pak je tedy těžké rozhodnout, která linie by měla být hlavní, anebo dokonce zda je vůbec možné je uvažovat oddělitelně. My lidé nežijeme nikdy mimo říši příběhů, jsme (bez)nadějně narativní, ať chceme nebo ne, a všechny příběhy jsou svým způsobem univerzální a všeplatné, v prostoru i čase, a posilují se v kontinuu navzájem. *** V obou rovinách však obecněji vzato muž i žena tíhnou k naději na nějaký opravdovější život, ať už jim k tomu má dopomoci jiný vztah, anebo pouhý únik z těch dosavadních - ať už reálných nebo smyšlených. A každá z obou zdvojených hlavních postav těm ostatním třem něčím přispěje k jejich finálnímu rozhodnutí - je to složitá escherovská čtverylka -, byť není vůbec jisté, pro koho se nakonec co a zdali vůbec změní k lepšímu a jaká nepoctivost koho nakonec stejně dožene. *** Otázka možnosti dosažení zralé upřímnosti výjimečných, citově i rozumově silně založených jedinců k sobě samým, jinak pojednaná ve fikční historické rovině, která odráží romantické ideály a naděje a kde je na všechno v životě ideální dostatek času a prostředků, a jinak v moderní době, kde není potřebný čas a klid vůbec na nic, a možnost následného dosažení zralého, upřímného naplňujícího vztahu s někým druhým - a s kým - se tu důkladně pojednává v archetypálních i stereotypních varietách v jediném plasticky propleteném obrazci, ale naštěstí se nijak jednoznačně a banálně nerozřeší. Tuhle otázku si musí každý položit ve svém životě sám, včas, a vydat se poctivě do téže nejistoty, aby měl na takový vztah vůbec naději, ač nikdy nebude mít záruku. *** Francouzova milenka je velké filmové dílo, ve světě zřejmě jednoznačněji ceněné a správněji uchopené, na ČSFD nespravedlivě nedoceněné, podhodnocené a především trestuhodně špatně anotované. ***PS: V románové předloze je oním malířem, do jehož domu se Sarah uchýlí, aby se zde v ústraní zklidnila a našla, Dante Gabriel Rossetti - a když si vygooglíte, jaké obrazy žen tento prerafaelita maloval, bude vám jasné, odkud se vzala estetická stylizace postavy Sarah. *~

Ode mě tři a půl, bez chlupu - a jako bonus k vysvětlení nevyžádaná rada na závěr. *** Není to milostný trojúhelník, ale milostný čtyřúhelník složený ze dvou trojúhelníků tak, aby se dohromady neživotně zaklesly na těch nejtuctovějších (ale proto neméně tragických) životních schématech: Leonardo má na výběr mezi hodnou, milou a tupou holkou, svazek s níž spustí oboustranně kýženou rodinnou a podnikovou fúzi a dopřeje mu pevnou obchodní kariéru na jedné straně a na druhé s jedinečnou, charismatickou, ale nespolehlivou sousedkou se sklony k závislostem nejen na lidech, která souzní s jeho rozháranou, křehkou, ale také odvážnou a vzletnou duší. Michelle i Leonard potřebují někoho druhého, kdo by jim dal impulz, motivaci, aby se odhodlali k velkým, neobyčejným věcem, kdo by jim stvrdil právo žít bláznivě a byl jim v tom partnerem. Ale jinou částí svého nitra Michelle tíhne k životu v obvyklém sebeklamu vydržovaných milenek, které roky a roky o samotě v zaplaceném bytě čekají, až jejich plešatící milenec s vlivem a postavením bude mít čas na chvilkové potěšení s nimi a snůšku omílaných slibů, doufají, že je to láska a že kvůli nim opustí ženu a děti a rozvrátí si úspěšný život, a jsou ochotné si donekonečna stavět vzdušné zámky, raději než vykročit do úplné nejistoty. Leonard svou intenzitou, ryzostí, naléhavostí a oporou dá Michelle sílu chtít ten sebeklam opustit a začít jinde, jinak, a ona, byť nechtěně, se mu stane impulzem k důvěře v novou životní etapu. Možná jsou to u obou jen nepodložené křehké chiméry, ale možná ne, a možná že by se spolu dokázali vymanit a posílit k souladnému životu ve vyšší citlivosti a jejich zdánlivě labilní osobnosti by se ustálily v té excitované, nadšeně okouzlené rovině, kde jim je oběma dobře a odkud by se už nemuseli propadat do beznaděje, kam by je už - spojence - nemohla srážet přízemnost a nepřiléhavost okolního světa, v němž se necítí být přijatí pro svoje kvality a cítění. Stačí však málo a jeho i její - možná právě proto od počátku liché - naděje berou za své a nad křehkým a přinejmenším z její strany ničím nepotvrzovaným spojenectvím vítězí pro danou chvíli příklon k jistotě stereotypu a sebeklamu. Leonardo pak místo dalšího pokusu o sebevraždu volí navenek stejně - nalinkovaný rodinný a pracovní život vedle tuctové holky, o níž ví bezpečně, že mu nikdy nebude rozumět a nebude v něm probouzet dychtivost a nadšení. *** Přestože film tady končí, nepřináší svým postavám klid ani smíření, nic se tím neřeší a je jasné, že trýzeň a nedorozumění budou v tomhle nastavení jen beznadějně pokračovat dál. *** Byť celý film je o stereotypech a klišé, nelze mu upřít onu ambivalentní polohu, že totiž všemi prostředky snímání, zobrazování a budování atmosféry dává najevo, že jeho hrdinům jejich závěrečná rozhodnutí nemohou přinést úlevu. Tohle mu u mě vyneslo půl bodu nad průměr, ale ani při tomhle vědomí mě film vlastně celou dobu spíš otravoval, protože chtě nechtě z těch nejobecnějších klišé a stereotypů prostě nevystoupí a nic na hlubší úrovni nenabídne. Na rozdíl od mnohých zde komentujících jsem v něm právě proto neviděla dospělé drama, ale naopak - drama dospělých lidí, kteří zůstali v zajetí prvotních nezralých pubertálních představ o štěstí, přijetí a souznění, nepřekonali nikdy prvotní šok z rozbití nejnaivnějších snů o snadných osudových vztazích, nezpracovali bolest a neprodrali se skrze ni dál, k hlubšímu rozumění lidským dramatům, ale zůstali zaskočení na prahu, doufající ve vysvobození někým zvenčí. To je sice slušný námět na film, ale pak bych od něj čekala mnohem víc než prodlužování tohohle rozdírání se o stereotypy a nabíhání na jejich hroty. *** Pokud už ale divák vážil svůj čas u tohoto snímku, zcela jistě by se mu vyplatilo jeho porovnání s Francouzovou milenkou, kde se vlastně řeší úplně stejné téma i stejný propletenec dvou milostných trojúhelníků - jenže tam se nejedná o jednoduchý čtyřúhelník, ale spíše Escherovy propletence dvou různých realit a všechno je o několik řádů výživnější. I konec je poctivěji nejednoznačnější, pokud jde o skutečnou naději na opravdový zralý vztah zralých lidí v žité realitě a ne jen na filmovém plátně. *~

Tohle není film pro mě a viděla jsem ho omylem, protože se zrovna víc zaobírám Maryl Streep. Vtipy vystavěné na toleranci nelogičnosti, nedůslednosti a nedomyšlenosti a jednoduchá zápletka sloužící jako věšák na "směšné gagy" k popukání neudrží moji pozornost, když je to celé samoúčelně nastrojené a banální. To není nic proti satiře či ironii, ale ty mají sloužit vyššímu smyslu a naopak musejí být důsledné, pravdivé, aby měly sílu. Např. ve filmu Brazil jsou téměř navlas stejné situace, postava, která se brání zestárnutí čím dál absurdněji a protismyslněji, ale v celku spletitého filmu s širokým společenskokritickým přesahem má tahle tragikomická satirická linie nepoměrně větší hloubku, smysl i závažnost a člověk se u ní směje i pláče mnohem upřímněji a bolestivěji, zasaženěji. Tenhle film je pro mě slabý, prostořeký, neambiciózní odvar nápadů, které byly natočeny mnohokrát lépe, pro ty, kteří se rádi bezmyšlenkovitě baví. Chápu, že si najde svoje příznivce, a nepovažuji ho za špatný, jen za zbytečný. *~

Moje hodnocení je pro každou z obou sérií diametrálně odlišné - vizte oba jednotlivé komentáře pod nimi. *~

Překvapeně koukám, že si pro jednou můžu ušetřit vlastní analýzu. Víceméně (sic!) bych se pokoušela zformulovat tutéž kombinaci základního zklamání a dílčích okouzlení, jak je tu vypsal uživatel Spiker01, samozřejmě až na tu jeho ryze soukromou zášť vůči Meryl Streep, kterou nesdílím. ***** Dál už jen několik dílčích poznámek. K tomu podrazu, který Kelley s Valléem ušili na režisérku, když se na ni domluvili, ve finále jí ve správnou chvíli sebrali dohled nad konečnou podobou série a všechno si to přestříhali, předělali a zprodukovali podle svých představ a proti dohodě, už jsem vyplakala do Deníčku. Po shlédnutí dvojky musím říct, že stejně vnímám proti jedničce citelný rozdíl v režii, kameře, střihu, sekvencování i celkové výstavbě mindfucků a struktury příběhu, a Andreu Arnold tam zároveň necítím - a na škodu je obojí. Nevyšla jim ani ryba, ani rak. Buď si to měli chlapi natočit zase sami, až na to najdou ve své honbě za vyděláváním čas, nebo to nechat v rukou jí tak, jak to slíbili. Ale je zřejmě pořád ještě v řádu mužského světa, který filmovému průmyslu vládne, že k tomu ve skutečnosti neměli odvahu, chtěli jenom pořádně vydělat a dosáhli toho i násilím na autorce a podvodem na divácích. Je příjemnou ironií, že i druhá série přitom názorně předvádí, že i na ně dojde a jednou se nějaká nerespektovaná obětavá ženská nasere a vezme na ně a jejich hračky a lži pomyslnou baseballku jako Laura Dern a všechno jim to rozmydlí. Dost by mě zajímalo, jestli je tohle vyústění dvojky u nich projevem takové sebeironie, nebo takové bohorovně ješitné samolibosti. Těžko rozhodnout. ***** PS: Meryl Streep tu manipulativní mrchu skrývající se za starostlivou tchýni a zablokovanou, zdeptanou matku (že její postava nebyla ani jedno, myslím jasně dokazuje scéna, kdy svému právníkovi chladně a zamyšleně vysvětluje, že v té soudní při o svěření dětí do péče je jí úplně jedno, že se s tak špinavým přístupem definitivně připraví o případnou lásku obou dětí - že je chce dostat za každou cenu, nějaká láska je jí ukradená) zahrála tak přesvědčivě, až jsem se s hrdinkami propadala do stavů naprosté bezmoci a v duchu žehnala světu, že v reálném světě stojí Meryl Streep na světlé straně síly, protože kdyby ne, tak s námi se všemi byl neodvratně už dávno ámen. ;) *~