JitkaCardova

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt.

PŘÍBĚHY NOVÉ ÉRY LIDSKÉ CIVILIZACE: O AVATAROVI se zbytečně pompézně říká, že je filmem nového tisíciletí. Spíš je to tak, že v něm ve vší x-rozměrné kráse vrcholí všechna vyprávění a leitmotivy tisíciletí prošlého. Je pomníkem, skrz naskrz připomíná všechno tisíckrát prožité a poznané, velkou lidskou komedii. ** Strhujícím mechanismem/ filmem naší nové éry je Nolanovo lucidní INCEPTION. Tady se už sází a pěstují nové agresivní myšlenky, interaguje se přiznaně s hlavou diváka -- ač ti, kteří výskají a tleskají nejsilněji, z toho důležitého nejméně pochopili; logická zcelenost Inception není na první pohled patrná, naopak, bystré diváky rozčilují neustálé zdánlivé rozpory, a protože bystří lidé jsou většinou líní, jen málo jich riskuje ztrátu času a zamyslí se, zda to na hlubší rovině nedrží pomocí jiného principu přece jen pohromadě -- a ono drží, a nejen to -- jiná logická cesta zahrnuje vzrušující nový krok (Nolan se jenom neobtěžoval upozornit, že jeho film není o snech, o mainstreamové zkušenosti, ale o výlučné výstavbě reality na lucidní úrovni, pomocí jiných pravidel), a výsledkem je po zhasnutí plátna fyzicky proměněný svět, do kterého pak vycházíte z kina ven, svět, v němž jste o nový princip mocnější. ** O tomhle vyprávěl DOKONALÝ TRIK (The Prestige), a v INCEPTION se to už děje otevřeně, film je už tou zbraní, tím vnuknutým zárodkem myšlenky. Film o nových možnostech mezilidských vztahů a nebezpečné komunikace, který ukazuje, vnukává nové vzrušující možnosti proměňování osobního světa, proměnami vnímání. Lucidní prožívání dává možnost vytěžit ze světa vlastním mozkem mnohem víc než dosud. Nově obhospodařovat čas, nově se afyzikálně vztahovat k prostoru a začít prožívat a svrchovaně ovlivňovat realitu příběhy, jaké se skutečně ještě neodehrály. Načít novou éru člověka a vzrušujícím způsobem předefinovat celý vesmír. ** A Nolan vytvořil první kryptogramatický film -- film, jehož povrchová logika není nic víc než zrnění holografického obrazu. Když víte, že musíte zaostřit jinak, změnit perspektivu, propojíte body novým způsobem a vyvstane Vám v hloubce obraz, který dává perfektní smysl a nese úplně nový význam -- je nebezpečný, protože jakmile ho uvidí dostatečný počet lidí, změní se paradigma a společnost, jak ji známe dnes, přestane existovat. ** Přečtěte si AXIOMAT, MĚSTO PERMUTACÍ a DIASPORU Grega Egana a zajděte na Nolanovo INCEPTION. A pak to pojďte roztočit na nejvyšší úrovni (na té nejspodnější?).

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý.

Tak z novu (re-konstruujeme): Je tu láska, čistě jako důvod začít se hýbat, chtít se setkávat. Jsou tu dva cizinci, a ti už při prvním setkání vědí, že řečí si lze vzájemně měnit možnosti svého světa - a že to bolí, i když je to "jenom" rekonstrukce reality: řečí změníte pohled, jeho, její, a pohled diváka, změníte film, a pak už to není film, je to Rekonstrukce. Sledujete sice film, ale sami rekonstruujete příběh. Film Vám klade před oči řadu setkání těch dvou. Ale nelze vědět, které z té řady setkání je jejich první, druhé, poslední - protože hlavní hrdinové jsou "hráči" a od první chvíle to o sobě vědí, smějí se na sebe a nic z toho, co řeknou, nemusí být pravda - může to být to hra, hra na první setkání, hra na loučení... Je na Vás, jaký z toho poskládáte příběh, tohle je Schroedingerův film, v krabici jsou všechny možnosti, a Vy svýma očima vytahujete některou ven. Víc za sebe vkládám do téhle hry zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=117792

Mladý Bruce Willis v prvních dílech seriálu Moonlighting – takhle si představuju Calvina, když se dostane těsně za pubertu a místo Hobbse mu osud nadělí fantastickou Cybill Shepherdovou, ještě chladnější, než je Calvinova máma, když vaří opičí mozky se špenátem. Minimálně v první sérii (a v první půlce druhé) skvělé syžetové i žánrové žertíky, rozmanité a rozverné přesahy za filmovou realitu k divákům, a v každém dílu nový geniální nápad, jak vtipně posunout a proměnit celek - v rovině příběhové i metafilmové. Radost sledovat. Jakmile se však v druhé půli 2. série z parťáků stanou milenci, napětí prudce klesá, záběr, přesahy a propracované zápletky seriálu z netradiční detektivní kanceláře se rázem zužují na monotónní milostnou problematiku lepší telenovely a úroveň celku strmě klesá - chci věřit, že jen přechodně, ale neměla jsem už po několika plonkových dílech sílu dívat se dál.

Film jako iniciační zkušenost jazzu. Rozkročený široce mezi Paříží a New Yorkem, dvěma nedomykavými, nemocnými srdci jazzu. Ale jen mezi několika málo místy a lidmi, s nimiž se lze o pokusit o souzvuk. Z ospalé, líné jam-session postupně nenápadně vzniká příběh: má téma, variace, leitmotivy, sóla, je oč se bát, v co doufat, nač být pyšný, o co se rozbít, v čem se už napořád zamotat, co ztratit. Postavy nastupují loudavě jako nástroje a s každou se film, skladba i život stává o linku bohatší. Stejně nenápadně se také vytrácejí, do noci, do smutku, do ticha, vlastní slabostí nebo náhodou, krokem vedle nebo mylnou touhou, tím, na co už nestačí, v Paříži nebo v New Yorku, se vytrácejí z pódia, ze života. Zůstává film, pro ty, kdo vydrželi, a mají sílu i vzpomínat na tu chvíli, kdy to nejsilněji znělo. Ta nostalgie potom je jazz. *** Skvostný kontrapunkt - ve všech ohledech - k Rittovu filmu Pařížské blues z 1961 s Paulem Newmanem a Louisem Armstrongem.

Film je komplementární k Dvanácti rozhněvaným mužům (DRM) a tvoří s tímto snímkem logický a ucelený komplet, který bere dech. Anatomie vraždy vznikla o dva roky později a na DRM průběžně odkazuje různými výstavbovými technikami, od vývoje a skladby syžetu po práci s kamerou a znejisťování logických myšlenkových postupů – a těsně před závěrem k nim navíc přiznaně a otevřeně vede spojnici replikou „starouše Parnella“. Film Dvanáct rozhněvaných mužů důsledně odkryl základní lidskou nevybavenost zajistit si objektivní (jedinou možnou, pravdivou) rekonstrukci minulosti – předvedl, že nic takového v plynutí času vůbec neexistuje. Minulost vždy re-konstruujeme, naše podmínky a nástroje se člověk od člověka liší, a na čem se shodneme, je věc aktuální akcidence, nikoli odkrytí „toho, co se skutečně stalo“. „To, co se skutečně stalo“, není, nemáme k tomu přístup, nikdy jsme neměli, je to vymyšlený konstrukt na uklidnění a nasměrování mas. Minulost neexistuje, vytváříme ji (což nijak neumenšuje naši zodpovědnost), znovu a znovu, a na základě svých výtvorů i soudíme, odsuzujeme, zajišťujeme si nové podmínky pro nový vývoj a pokračování existence, vytváření budoucnosti. Snímek DRM nechává diváka, aby zažil a uvědomil si tuto absolutní existenční a názorovou neukotvenost celé konstituované lidské společnosti v plynulém toku času. Ani společnost se nebude mít o co opřít, pokud se rozhodne své procesy vnímání a vyhodnocování vjemů, své metody reflexe a postupy myšlení podrobit pečlivé revizi. Anatomie vraždy pak na toto zjištění logicky navazuje a zcela v řádu věcí s ním osvobozeně od objektivity pracuje – je ironičtější, veselejší a lehkovážnější, má větší nadhled – to platí o filmu samotném i o všech jeho postavách. Děj se na rozdíl od snímku DRM přenáší z uzavřené místnosti, kde o podstatě naší reality rokuje porota, zpátky do soudní síně a nechává tentokrát diváka zažít, jak to vypadá, když všichni zainteresovaní (obhajoba, obžaloba, sám soudce, žalovaný, jeho žena a dokonce i zastřelený muž) dobře vědí či intuitivně chápou, že minulost a z ní plynoucí kauzalita je čistě otázka výkladu a aktuální situace. Přestože je zřejmé, že soudní proces je vážný (tj. bude mít reálný dopad, jasné důsledky), je zároveň evidentní, že inteligentní vtipkování soudce ani právníků nemůže jeho průběh ohrozit – neexistuje totiž jediný správný průběh – stejně jako předem neexistuje jediný správný výsledek. Vražda není součástí filmu a divák se stává sám spolutvůrcem reality, v níž je jednání obžalovaného omluvitelné, nebo ne (vinen-nevinen se tu už vůbec neřeší). Velice silné na celém snímku je, že se žádná z postav nesnaží lhát, být k sobě neupřímná nebo manipulovat s fakty: každý ze své pozice v podstatě upřímně specificky, zodpovědně a naplno pracuje s logickými možnostmi, jež se v každém novém kole nově otevírají. Výkony všech herců jsou dokonale vyvážené (i to je společné se snímkem DRM a pro to, aby oba filmy úspěšně sdělily, co chtějí, je to navíc naprosto nutné) a je radost tento koncert hereckých schopností i logických kliček a lopingů sledovat – na rozdíl od existenciální tísně DRM zde již s pocitem žonglérské a eskamotérské lehkosti, byť tato nijak neznamená nezodpovědnost.