JitkaCardova

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. *****

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád.

Film neumí vyprávět, ani slovem, ani obrazem. Určitou dobu lze držet pozornost na tom, že je to poetický záměr, postup, jenže neúčelný, křečovitě rádoby umělecký obraz se omrzí velice brzy, protože nefunguje, a později začíná být jasné, že příběh nepůjde dostavět, a minuty se začnou jevit zbytečné. Téměř - téměř. ** K vyprávění - nevadilo by, že nelze poskládat soudržný vývoj a pospojovat scény, u filmové básně by to bylo v pořádku. Ale pokud u básně smí syntax chybět, protože stačí z náznaků vybudovaná atmosféra, pak i ta se zhroutí, jakmile vznikají logické rozpory. Tvrzení by mělo být buď méně, aby diváka nenutila zasazovat je do celistvého kontextu, anebo by si v daném množství neměla odporovat. ** Sám klimax budiž příkladem za všechny: klíčová scéna (bez ohledu na předchozí děj, v němž se sice dají najít silné podpůrné argumenty, ale zbývá i spousta nerozhodných a nadbytečných, nevřaditelných momentů) evidentně ukazuje, že Jesse si volí a vybírá svůj poetický konec sám, dokud je ještě při smyslech, slavný, šťastný s rodinou a na svobodě, a rozmyslně pověří Roberta Forda, aby ho zastřelil (věnuje mu nový kolt, aby se nemusel bát, že se ten starý rozpadne, až mladej příště zmáčkne spoušť, a v pravou chvíli sundá opasek s pistolemi, nahlas na to významně upozorní, přestože spolu mnohokrát mluvili o tom, že jej beze zbraně nelze přistihnout, pak pomalu přejde k obrazu, aby z něj setřel prach, jak oznamuje, stoupne si na židli, v odrazu skla se ujistí, že Robert Ford na něj míří, a čeká nehybně na ránu), a Robert Ford, do té doby vskutku zbabělec, pochopí velikost té chvíle, ke svému úkolu se postaví statečně a udělá to. A přitom se od toho momentu ve filmu na rovině vypravěčské i rovině postav řeší jedině to, že Robert Ford byl zbabělec, který zabíjel pro slávu a peníze a potlesk, ale nic z toho si nevysloužil, a patří mu to - a navíc sám litoval, že JJ zabil, protože mu chybí stejně jako zbytku Ameriky. Hm. ** Kamera je manýristická, chtěné umění různých triků (uprostřed scén beze střihu přechody z barevné na černobílou a naopak, rozostřené okraje, záběry proti světlu, významné nájezdy na detail atd.), jenomže se trýznivě míjí s účelem, je to vše na efekt, jako by si režisér losoval, jaký trik použije v dalším záběru... Jako by básně mohl psát každý, kdo zná klíčová slova a rýmy a umí je přibližně namíchat ve správné délce a pořadí. ** Jediné, co je skutečně fascinující, je vybudování postav Bradem Pittem a Caseyem Affleckem - a to neomrzí až do posledního záběru, a proto říkám, že minuty dívání jsou zbytečně utracené jen téměř. Film to není, na to snímek nedrží pohromadě, ale etudy či studie těch dvou jsou uhrančivé. Protože alogičnost, zborcenost příběhu tyhle dvě postavy nemůže rušit. Zatímco Brad Pitt svérázně a nonšalantně vystupuje jakožto westernový don Corleone, kterému se postupně rozpadá říše pod rukama (ale zde je ve filmu těžko dopátrat, zda se rozpadá, nebo je on sám jejím likvidátorem, a zda záměr sledujícím, nebo už ve vleku stihomamů a duševních poruch - ani jedna linka není ve filmu přesvědčivá, vždy toho hodně nesedí), avšak on neztrácí svou pózu (nikoli pozici, ta právě jasná není) - a mladý Casey Affleck při něm buduje postavu psychopatického, nesebevědomého a nakohoutěného páska, který si naopak není jistý ničím, bez ohledu na to, jestli se filmový příběh rozpadá nebo ne. A jeho uhlazený, chorobný vzhled, stejně jako každičký uhýbavý pohled, pomýlené gesto, z vody vařená věta i čin (až na ten poslední, který se nečekaně mění v triumf jeho prozření a odvahy, alespoň pro ten moment, zachovat se historicky, vytvořit legendu, nepokazit tragické spění k silnému vyústění) ve Vás vzbudí rozpaky a pocit trapnosti a strachu z chorobné mysli a uražené ješitnosti a přeskakujícího hlasu a utkvělé představy. A říkáte si trochu jízlivě, jak se patří vůči všem těm nefunkčním rovinám snímku, jestli tenhle hoch hrál jako bůh, a nebo se to v něm všechno prostě jenom přirozeně nasbíralo, protože to je závistí zelený, slávou posedlý mladší brácha Bena Afflecka. ** Každopádně sledovat tuto dvojstudii byl jedinečný zážitek a za pozornost rozhodně stál, bez ohledu na to, že film zůstává nesourodým, nepodařeným, ač usilovným pokusem o umění, křečovitě kořeněným několika dobrými, jenže tím spíše vlastní větev si podřezávajícími vtipy (Nick Cave). ** A také by se dalo se ctí vyváznout a alibisticky tvrdit, že svou rozpadlostí, kýčovitou kamerou a neumělým vyprávěním chtěl film chytře ukázat, z jakého prachu vznikají rozmazané pověsti kolující mezi obyčejným lidem, který vyprávět neumí - a opřít to o úvodní scénu tlachání lumpů před přepadnutím vlaku: "měla vlasy žlutý jako -- jako -- no jako nevímco" - "jako svit slunečního paprsku?" - "jo, přesně takový, panejo, ty to holt se slovama umíš... a fakt mě měla ráda, protože takový věci by neříkala každýmu, a taky mi udělala dobrou cenu". Ale to by bylo jako vytouženě hledat dokonalý záměr Velkého bratra tam, kde bolest působí jen chaos myslí malých lidí, takže film je spíše ukázkovým příkladem, že síla legend se udržuje a roste na podhoubí neumětelsky, podbízivě, ale nadšeně či vyděšeně vykládaných příběhů. **

Mně to předvádění totalitní reality přišlo natolik vypočítavě zkonstruované, pokud šlo o to, na jak citově vyděračský příběh to napasovat, jaké kulisy, ingredience, doktríny, stereotypy a lapení něžné mladé lidské duše v nich zhuštěně a hlavně zploštěle předvést, že drsné "kouzlo" totalitní reality se příliš často hroutilo pod náporem nevěrohodnosti, povrchnosti a sčítajících se vnitřních logických diskrepancí, až šlo do kytek úplně... *** Z žižkovského kina jsem odcházela tak otrávená a zklamaná, že mě to nepustilo celou cestu tramvají a pak nočním vlakem až do Olomouce, a ještě po téměř deseti letech si ty pocity vzteku vybavuju v plné síle, kdykoli užasle narazím na nová kladná hodnocení. *** Pro mě tenhle film představuje ukázkový příklad prvoplánové duševní fušeřiny, trivializace, schematizace a mrzačení témat, která zasluhují mnohem jemnější, vrstevnatější a poctivější zpracování, protože podobná vyděračská klišé jim uberou přesně tu hloubku, v níž by se jejich hrůznost teprve vyjevila v plném rozsahu. *~~

Pokud je pro tolik fanoušků PV dokladem jeho mistrovství Černá kniha, tak pro mě je to zrovna film, který se mi z nechuti ani nechtělo dokoukat, jak trapně na efekt a melodramaticky jsou ty scény budované - jako by PV nějak nezaznamenal posledních 60-70 let vývoje vyprávění filmových příběhů a jel pořád podle té počáteční naivity a jednoduché opájivosti samotnou filmovostí, hraností, strojeností, a tak scénář pracuje podle měřítek a očekávání, za nichž se promítal třeba KingKong a bylo jen nutné dostrkat postavy tam, kde bude připravený divák moci udělat ách a ou a pištět hrůzou a bude si tu frašku užívat, protože to tak chce... *** Je možné, že právě tohle se snadno promine ve scénáristicky hrubších akčních bijácích, kde jemnou reflexi přebíjí pudy a vášně hnané příbojem krve a/nebo spermatu, ale v jemnějších psychodramatech, kde působivost děje stojí na předivu motivací a na přísně logickém vývoji postav a souběhu událostí, to prostě leze ven jako sláma z bot. Je jedno, jak složitě scénář vypadá, když se ho pokusíte převyprávět. Pořád je to melodramatický konstrukt předem vypočítaný na efekt, stavící se nad přirozený běh příběhu, který by člověka strhnul svým komplexním neodvratným spěním, a v obratech, zvratech a pointách místo toho vystupuje předem vykonstruovaná hra režiséra-boha příběhu, který odolává námitkám. A zatímco přirozený příběh by ohledával i jiné možnosti, on a herci pod jeho taktovkou to valí vytčeným směrem, aby se všichni v kině mohli ve správné chvíle dojímat. Jenže scénám, ve kterých si hrdina (obrazně míněno) naběhne na osudovou kulku za dojemné hudby a s dlaněmi přištitěnými na srdce, z nějž začne na bílou blůzku probublávat krvavý pramínek, a s leskem v očích padá zpomaleně k zemi, už je snad nějaké to půlstoletí odzvoněno. *** Verhoeven možná používá moderní efekty, ale nikdy se nevymanil ze starého filmového myšlení a není sám nijak moc chytrý. A to je nuda a navíc zrovna tady jde o ironii o to krutější, že scénář má vycházet ze "skutečných událostí". *** PS: Vůbec se nedivím, že Tarantino přesně kvůli takovým vykrádačům skutečnosti a velmistrům dojáků musel natočit Hanebný pancharty a zatančit tak na mrtvolách těch nacistických hajzlů i režisérských šmelinářů s nimi, čímž mohl zároveň i složit neskutečně šlechetný tribut obětem - těm historickým i těm z řad filmových diváků třeba takového Paula Verhoevena;)

Zpětně si sem uložím alespoň korespondenční poznámky k tomuhle počinu, beztak za víc nestojí ;) Ale jsem ráda, že jsem přece jen dostala příležitost to vyjádřit, a ještě u toho splatit tribut Gilliamovu neprávem opominutému majstrštyku: "Já Faunův labyrint popravdě nesnáším, ale především proto, že mi připadá strašně mizerně, lacině udělaný, zpackaný. Vykradené náměty i estetika, urážlivě spleskané dohromady, bez kvalitního vývoje příběhu, který je prostě jen postavený na banální tezi, všechno lacině naplácané na válečnou tematiku, citově vyděračské využití holčičky vs. násilí, strašidelná atmosféra, kýč nejhrubšího zrna dle mého, nic hlubšího... Ostatně když se podíváš na další produkci del Torra, je to předtím i potom samý populistický blockbuster, Hellboyové, Hobiti, kýčařina... --- Ve stejnou dobu, resp. o rok dřív, přitom tehdy vznikl v podobném duchu naprosto bravurní film, geniální, s pozoruhodnou a pozoruhodně herecky vedenou dívenkou v hlavní roli a s taktéž děsivou atmosférou, který zcela neprávem zapadl. --- Kdo dneska zná Tideland, Krajinu přílivu, od Terryho Gilliama? A z těch, kdo ho i viděli, kdo pochopí, že nejde o surreálné předivo bizarních výjevů, ale že se tím vším vypráví velice citlivý a chytrý příběh o tom, jak si ve střetu s děsivou realitou (ta místná sociální kritika v podtónu!) jako dítě zachovat zdravé netraumatické dětství, jak správně odžít, co potřebuji a mám, zatímco dospělý divák (ten vnímavý, který si nenechá odvést pozornost) pochopí, ve světě dohry jakého smutného, tragického a dokonce romantického příběhu se holčička ocitla? --- Neuvěřitelné herectví, vedení, originalita příběhu i ztvárnění, a přitom právě - archetypálnost. Ale bez sentimentu a patosu, bez vyděračského a kýčovitého hraní na city diváka. Ne zadarmo nabízí Terry Gilliam tenhle prožitek. --- A taky že to málokdo pochopil, zatímco Faunovu labyrintu, který tomu nesahá ani po paty, všichni - kupodivu fakt všichni - skočili na lep jako hejno vos. --- A tak Terry Gilliam chudák natočil i ty kýčovité pitomosti Kletba bratří Grimmů a Imaginárium, aby vyrovnal finanční ztráty (resp. si dovolil natočit si Tideland bokem, během práce na Grimmech, kteří byli určení na výdělek, Tideland je umění, a taky kasovní propadák). Myslím, že to byla jeho rytířská forma výsměchu, protože ty dva filmy jsou přibližně stejně blbé a kýčovité jako Faunův labyrint a asi stejně tak oblíbené. --- No, ale pak si zase mohl dovolit všechno to vydělané vrazit do Muže, který zabil Dona Quijota. Naprosto chápu, proč ho ta postava fascinuje." *~

Nejen Inland Empire, ale vůbec celý spojitý řetěz Lynchových filmů představuje točitý žebřík do nitra - čím hlouběji sestupujete, tím jasněji vašemu pohledu vyplývá, jak je každá příčel šířeji a výmluvněji spjatá s událostmi, postavami a jevy napříč historií i povrchem planety. Mikropříběhy z dětství vypovídají o legendách a mytologiích - vše nabírá enormních rozměrů a souvislostí a hlava se točí a žebřík pod vámi ani rozrůstající se a zdrcující trychtýřovitá spirála nad vámi neberou konce. Věděli jste na počátku, kdo jste? S pokračujícím sestupem do nitra už brzy téměř není nikoho, kým byste někudy nebyli. Horse to the well? Anebo snad Whores to the well? (Přivést koně ke studni, anebo obrátit děvky na panny, k dobrotě?) Každé slovo a každá věta vedou jinam, jsou to klíče a hesla k branám dalších spojitostí. Nemůžete být dost paranoidní, všude se něco přikládá a mění smysl, nekontrolovaně vás narůstá za horizont na každém rohu. *** Odkud kam je naše existence jen hrané představení s jasnými konturami a dějem? - A nebo je jím vždy, dokud máme dojem, že držíme v moci hranice svého vědomí? Kým tedy jsme doopravdy, když povolíme otěže podrývajícím otázkám? Existuje někdo, kdo po tom žebříku sestoupil až úplně dolů? Je nějaké úplně dole? Nezbudou ani značky v místech, kde se které vědomí, jež se o tu cestu pokusilo, nechalo sebou zevnitř pohltit. Viděli jsme jediný případ na plátně - ale: ona už se stala součástí našeho vědomí - a která ona? Kdy? ... *** Výborná, sugestivní cesta vědomí nořícího se do sebe, nevinně nastartovaná - neboť divadlo či film a vžívání se do rolí a pokusy vystupovat z nich i v nich mají tu moc zrcadlením a počátečním vědomím rozdílů v nestřeženou chvíli rozpoutat sebereflexi nezadržitelnou a nezvratitelnou jako štěpná reakce. **** Jen v kině jsem tenhle unikátní Lynchův snímek, jímž dostoupil sledovatelného a logického vyvrcholení řetězce svých velkých děl o různých druzích strachu (z lidské přirozenosti a fyzického násilí ve společnosti v Blue Velvet, z iracionálna a nepochopitelna v Lost Highway a ve Zběsilosti v srdci, z racionální interpretace v Mulholland Drive a v The Straight Story, jež se tak výmluvně mylně a komicky překládá do češtiny jako Příběh Alvina Straighta, a nakonec z hlubin i vlastního vědomí v Inland Empire - a v TwinPeaks, které Lynche nenechali udělat podle svého, takže to v půlce vzdal, se myslím mělo dovršit vše - synergická prostupnost různých rovin lidských strachů, stejně jako jejich zbytečnost v konfrontaci s drtivou a neobejitelnou existencí samotnou - k tomu však Lynchovi diváci zatím nedorostli, vždyť i tenhle geniální film je hrubě nedoceněný, a Lynche pranýřují a lynčují vlastní neochotou být a sebe-nedůsažností), viděla čtyřikrát. Poprvé bylo narváno, druhý den přišlo pár lidí, třetí a čtvrtý jsem tam tehdy seděla ve velkém sále sama, díval se se mnou jen promítač, pokud vůbec. * Film je logicky vybrušovaný oboustranný trychtýř, v jehož středu je úzká trubice lidského vědomí, a přesýpací hodiny omezené lidské věčnosti. *** Plus: Ani po letech nezapomenu, jak jsem strnulá a naplněná krásou zírala na detail ztrhané tváře Laury Dern zabírající po dobu mnoha nekonečných sekund celé obrovské plátno, mocný, obklopující, omračující svou smrtelností a křehkým neladem, přestoproto krásou, velice lidskou. Inland Empire je film, film na plátno, ta závrať a závratnost lidskosti se působivě vyjeví až při správně nelidské velikosti v kině. *~

Mírně edukativní či esejistický snímek o tom, jak za podivných spletitých okolností (ale které životní okolnosti takové nakonec nejsou?) několik bludných eskapistických duší převezme odpovědnost za svůj život a štěstí svých bližních a přestanou se chovat jako malé děti. Příjemně odtažité, aby to nebyla romantická lovestory, a s překvapivě svěže gradujícím finále. *~

Koktejl z Mannových oblíbených klišé. Dobře nasnímaná, dobře zahraná další Mannova namixovaná variace na téma výběru povolání - aneb další instruktážní film o tom, že ani dobří hoši, ani zločinci nemají tu správnou perspektivu, která by jim umožnila skutečně v čase vychutnávat krásu a hodnotu života, ale že mezi těmi, které jejich povaha či řízení osudu předurčily pohybovat se v šedé zóně mezi oběma stranami, se občas vyskytnou výjimeční jedinci nucení dotýkat se podstaty věci, svého bytí - a že vzácně se při troše štěstí mohou letmo dotknout i jeden druhého. Byť jen na okamžik, v němž se protínají dramatické úsečky jejich životů, jen na tak dlouho, nakolik se jim podaří to protínání svých komplikovaných vektorů v tom okamžiku silou vůle zpomalit. *** Mannovy ústřední postavy ovšem nejsou žádné osvícené bytosti, které by na té hraně dokázaly vybalancovaně žít - jsou to lidi, kteří si nikdy nedopřejí dost času na rozmyšlenou, za co jim život opravdu stojí a proč, a jeho zbytek stráví zase ve zrychleném tempu událostí, smíření s rutinou štvané či štvoucí zveře, pohánění nostalgickou vzpomínkou na ten vzrušující zpomalený okamžik, v němž si užasle sáhli na něco pravého, a namlouvající si, že to je nejvíc, čeho se dá vůbec dosáhnout, takže po zbytek života jim stačí vzpomínat. *** Od filmu Heat, kde se Mannovi podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posledností riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze opakuje, omílá, předvádí své staré teze v nejrůznějších nových a třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, a působí tak poněkud vyčpěle. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na Dirty Dancing v žánru kriminálního thrilleru.

Hodně emotivní a vizuální - ale zároveň v tomto směru nevybočující - film, kde scénář je jen málo racionálně propracovaný. Věřím, že někomu to v tomhle případě vadit nemusí, ale mě to kontinuálně rušilo a přispělo k tomu, že mi snímek připadá povrchně vypočítavý a silně ignorantský. Nejhlubší zklamání pro mne plynulo z toho, že přestože má jít o scifi, nedozvěděla jsem se pranic konkrétního o situaci, do níž se lidstvo dostalo, o důvodech ani o možnostech řešení či o motivacích kterékoli zainteresované strany, natož jednotlivců. Nedozvíte se to základní, na čem musí být drama založeno, takže žádné drama nesledujete. Dokonce ani o vztazích kterýchkoli dvou postav se nedozvíte nic. Zprostředkované emoce tak neměly žádný jedinečný podklad a všechny byly tím pádem obecné a tuctové, nevtahující. Bez jedinečného příběhu jim nelze udělit žádnou pádnou sílu. Na zařazení do žánru scifi tohle dílo nárok jednoznačně nemá, ničím se k tomu nekvalifikuje, je to pouze tuctový výjev z libovolné válečné a chaotické apokalypsy. *~