JitkaCardova

Není to umělecké dílo, ale publikovaný výraz bezmoci, pseudofilm, záznam průměrné mysli lapené ve filosofické pubertě, repetitivně zadrhnuté na základním rozdílu mezi myšlením o bytí a reflektujícím bytím, čili tvořením. Autor sám se nedostal od myšlení o umění k tvorbě, proto zde nemáme umělecké dílo, jež by stálo samo o sobě, a dalo se tvořivě interpretovat, ale upachtěnou neobjevnou esej, u níž lze pouze stopovat individuální projevy nedomykavosti, zacyklenosti, nedostatek kritického porozumění základním premisám existenciálních filosofií, a která se místo logických posunů pouze snaží diváka ohromit řadou dokola předváděných optických iluzí (které si ostatně všechny mechanicky vypůjčil od pravých tvůrců stejně jako učené citáty). Pokud by někdo natočil na takové téma film, záleželo by na perspektivě a přesahu, zda by byl krásný. Jelikož zde výsledek předvádí, že autor sám řešený problém nepřekročil, je to tristní mrhání materiálem a časem a projev zaslepené arogance vydávat nezvládnuté cvičení ze základů filosofie za svrchované umělecké dílo. *************************************************************************************************************************************************** Po drobných diskusích v poště doplňuji komentář poupřesněnou citací ze svojí rekace: "Moje rozmrzelost ale neplyne z toho, že se u nějakého filmu rozejdu s druhými ve vnímání a hodnocení, to se stává často. Tady mě to alarmuje prostě proto, že ten chlapík udělal ten nejobyčejnější looping mezi okecáváním tvorby a tvořením, jaký jde, a dost lidí, u nichž jsem tu sázela na inteligenci, mu to sežralo doslova i s navijákem, když to samozvaně prohlásil za film. *** Je to filmový teoretik (obecně nic proti) a v životě žádný film neudělal. Na plátně pořád dokola jenom ukazuje, jak se postava ptá na to, na co se ptají všichni filosofičtí novici v zácviku, zoufalí vyprázdnění akademici, intetelektuálové a teoretici věd i umění, a také všichni zen-buddhističtí adepti :), kteří mají tušení, že jim "to" zásadní ze života utíká, že nemohou zároveň reflektovat své bytí (psaním, filmováním, tvorbou vůbec, a tedy i myšlením) a přitom i tzv. autenticky být, a hledají triky, jak se zbavit falešných představ o sobě, a konečně být sám sebou - a pak už jen dokumentuje, jak do toho zoufale zabředá, kam se podívá - nejen postava, ale i autor - celý ten elaborát, co vzniká, je dokladem, jak do toho zabředl sám, a nevymanil se, a ty svoje neúspěšné vymaňovací křeče jenom natočil, sestříhal a zveřejnil. Všechno, co ukazuje, si půjčil - Eschera, Neckermana, Möbia, Husserla, Heideggera, zen-budd. - všechny ty nic-není-jak-se-zdá-koncepty. Po deseti prvních minutách, kdy to vypadá jen jako rozjezd, z toho začne být nuda, protože se to už jenom opakuje. *** Díla tvoří až mistr - tohle je práce zacykleného žáka, který dostal své první pero a písanku: s vyplazeným jazykem píše o tom, že píše (pouhý akt), ale že by chtěl Psát (řekněme román), a píše, že neví, jak poznat, kdy se ze psaní stává Psaní, cituje pár pouček z knížek o tom, jak to poznat, a pak jejich rozepisováním pouze dál bezmocně dokládá, že se z nich o ničem nepoučil. Takže čtenář je právem otrávený - tohle by přece nikdo nechtěl číst na sedmi stech stranách místo Doktora Fausta nebo Sto roků samoty. Nicméně on právě to, co takhle napsal, aby se pokusil (marně) utřídit si myšlenky, pak nekriticky vydává za Román, a sebe za spisovatele, přestože to není nic víc, než výše uvedené, dostatečně natahované, aby to počtem znaků vydalo na knížku. *** Co mi tu speciálně vadí, je, že to je ten nejlevnější sebeklam, podvod, jakého se může autor dopustit, a že inteligentní lidi, s nimiž je člověk nakloněn vstupovat do smysluplné diskuse, by se měli jednoznačně otráveně odvrátit. Proto mě u tohoto snímku osobně bolí vysoká hodnocení některých, jimž jsem byla ochotná naslouchat.

Něžně krutý film o pastech, ve kterých se lidé udržují, jimiž si ničí životy, maří vzrušení. Napodruhé teprve vynikne krutost, přesnost vyprávění příběhu, strukturace. Maniakální dekorativnost scén má obrovský význam - preciznost provedení, do nějž se přelije energie, zástupná nenaplňované opravdovosti života. Jako maniakální leštění mříží. Stačí sledovat všechny ty látkové vzory na šatech stále stejného střihu. Zoufalá energičnost, s níž se hrají stolní hry. Ale opravdu. Napodruhé. Ten střih, ten tvar, to origamí poskládání příběhu. A ta strašlivá naivní důstojnost, disciplinovaná odtažitost, s níž se přijímá a vykonává rozsudek nad vlastním životem. *~

Payne v nejlepší formě. Mistrně propracované, ďábelsky komplikované a na jedničku fungující dílo, kterému stojí za to věnovat veškerou pozornost. A k tomu Mattyho bravurní, vše důležité ve správných proporcích a vztazích postihující komentář, který mi tu ušetřil hodně lopocení a dopřál výlučný pocit sdílené radosti. Dva dárky v jednom, Díky, světe. *~

Holčičí vykrádačka Přeletu nad kukaččím hnízdem, což sám nebyl zrovna poklad, z nějž by stálo za to krást, a to ani ve svojí době, natož o generaci později. Stejně zjednodušující psychologie podle čítanek ze staré školy, stejná křiklavost a patos, k tomu slabá logika a nulová vykreslenost osobních příběhů, které se tak stávají nefunkčně a nezajímavě generalizující. Hezčí tvářičky, ale zase vzhledem k tomu, že je to o dvacet let novější věc, spousta minusových bodů za zamrznutí ve vývoji a další za ten zlatokopecký plagiát. Víceméně vypočítavý zákusek pro otylky, co to rády jednoduché a milé, či pro ty, co rádi sexy děvenky v nesnázích. Nevinným kočičkám, ukřivděným černochům a chuderům postiženým se dostane satisfakce, všechno vylézající svinstvo se zamete zpátky pod koberec a křehulky můžeme hurá vypustit zpátky do světa. Jakoby nic. S před sebou vytrčenou vlaječkou ze zmrzlinového poháru, na niž dobrá, psychologicky proškolená víla vyšila mezi směnami poselství, že i když je svět plný hulvátů a nevšímavých tupců a jinak nic, tak je lepší v něm být než nebýt, a nevyšilovat. Vždyť skoro všichni blázni jsou přece jenom trochu zpovykanější puberťáci, co z toho vyrostou. A o tom tohle je. Inu, každému jeho hap-hap-hap-happyend. *~~

Tak dějově nadupané ani tak širokospektrální, pokud jde o různé podoby neopětované i opětované lásky, jako Láska nebeská to úplně není. A tak vyzrálé jako třeba Na Hromnice o den více taky ne. Pro jednou příjemné, zvláště díky pekelné postavě ztvárněné Rhysem Ifansem, ale víckrát bych to asi vidět nemusela. *~

V Pelíškách už bohužel není nic z té nadějné, rozechvělé a nesmělé kuráže k neobvyklému a čistému, byť dojemně neotesanému tvaru Šakalích let. *** Sice hlavně zpočátku se tu drsně esenciálně zachycuje ta destruktivní neláska, nenávistná zhrublost, zaslepená, sobecká omezenost a zuřivá nemohoucnost různých typů mužských trosek té bezdějinné éry, ale jistá vtíravost, otřelost, podbízivost některých levných vtipů, poplatné humorné postupy a osvědčené inscenační rámce téhle linii značně srážejí hřebínek, přičemž absurdně melodramatický zvrat a konec jí doslova lámou vaz, takže co se až bolestně, byť komediálně, týkalo něčeho zabijácky životného, vyšumí do prázdna a zbude jen harmonicky uzavřený příběh s patetickou douškou a zalkáním. Zůstane jen eunuchovsky mile, literárně vypointovaná, zinscenovaná povídka. Škoda, ale míním, že Hřebejk nic lepšího a životnějšího než Šakalí léta nestvořil, od té doby se šusem zaprodává a valem ztrácí rozum i cit. Mezi Šakalími léty a Pelíšky je sedmimílový krok do tvůrčí normalizace, a Hřebejk od té doby kráčí po šipkách a sám sebou zatlouká do rakve svůj mladý talent, tak předčasně skonalý.

Marná sláva. I Snílci dávno vybledli, Poslední tango v Paříži zbanálnělo. Ale po sedmnácti letech, co jsem viděla tenhle film, můžu říct, že ta završující scéna u fontány se mnou bude už do konce života, a nejspíš i dál. *~

Nuda. Rozkymácená kamera zblízka sledující uspěchané, křečovité pohyby hlavní hrdinky z toho bídného, leč tuctového osudu, který se kdovíproč chce takhle předestřít, prostě neudělají strhující film, nic hodného speciální chvíle k dívání. Od toho tu máme lavičky s bezdomovci, kdykoli se nám zachce se dojmout. Tohle není film, jen špatně a lítostivě ždímaná idea naivně parazitující na osvědčených, leč lhůtou poživatelnosti prošlých tzv. amatérských filmařských postupech. Pokud chcete vidět silnou hrdinku v úzkých, zajatou v originálním příběhu, vyprávěnou zároveň magicky i civilně, doporučuju podívat se na mikrodrama Kelly Reichardt - Wendy a Lucy: http://www.csfd.cz/film/242290-wendy-a-lucy/

Tresť nejživotnější filmovosti, v jejímž těle kolují třeskuté nápady, bujaře rozváděné z hlavních tepen a ztišeně pronikající až do nejjemnějších vlásečnic... – ptáci a psi, bizarní dopravní prostředky, moderní a klasický design, zatahování závěsů, přelézání plotů a zdí, převleky, víno, kalvádos, pivo, staré i mladé ženy, muži, zpěvy, kavárny, žebráci... – francouzština, polština, němčina, italština, ruština... – podvody, čachry, triky, spiklenectví, vlídnosti, chuti a nechuti, pozornosti i nevšímavost, žerty i krutosti (jen „lásky“ ne, láska je ve filmu všudypřítomná jako vzduch, nenucená láska k životu, ve své jediné pravé podobě, a postavy mezi sebou zkrátka prožívají buď upřímná a nesobecká přátelství, nebo se všelijak humorně využívají a podvádějí, aniž by si to zazlívaly, a „lásku“ na sebe nevytahují) – kypící jak v proudu městského života, tak i mezi umně propletenými pravidly vysoké aristokracie a byznysu, přičemž obě oblasti jsou jako dvě dobře pracující plíce provázaného organismu, nasávající i vydechující jednotné ovzduší a vzájemně propojené tisíci chemickými procesy... ***** Fantasticky vynalézavý, hravý střih, sklad a návaznost scén, kouzlení se zvukem, svižnost a temperament, ušlechtilost, noblesa, nadhled a až hudební plynulost, s níž do sebe všechno to nečekané a okouzlující rejdění zapadá... ta úsměvná orchestrace, nad níž se vznáší opar laskavosti (mocně podtrhovaný podvratnými hudebními podkresy), s níž všichni, žebráci i zazobanci, děti a zvířata, umělci, zloději i úkladní vrazi přijímají zákruty života, dary i boly, míjení i střetávání, nezadržitelné spění, i schystané pasti, včetně těch, které sami nastražili a jež za nimi zaklaply, jako by nutně upomínala na o generaci staršího kouzelníka Jacquese Tatiho (oni se ostatně oba pánové v mnohém podobají), ale tenhle film se nezastavuje u postihnutí koloběhu a ruchu a není nostalgický, ani tak černobílý – je hlubší a ještě rozmáchlejší – není tu žádná figurka v protikladu, všichni jsou ústrojně zapojení, hbitě reagují na změny prostředí a chápou, že nemá smysl ničeho litovat... A pak, po třech čtvrtích, následuje cézura, asi dvouletá přerývka, odmlka, děj poposkočí a my sledujeme všechno v časovém posunu, rychle a výživně se v posunuté fázi rozehrávají proměněné leitmotivy, dourčujeme si, ne co se s kým za tu dobu stalo, to už zůstane navždy nepolapitelné, ale kdo se v jaké situaci aktuálně nachází a jak se změnila doba, a znovu se s navrátilcem napojujeme, plynule a střemhlav naskakujeme do dění, které jako když délkou svého toku bohatnoucí řeka tuší finále, spěje čím dál nosnější a napjatější ke svému obzoru – a pak se náhle rozlije do delty nesmírného uvolnění – a tak i film a příběhy v něm kamsi dospějí a v životě několika postav se rozhostí – ve stejnou chvíli a jen na okamžik – výsostný klid. Než, jak tušíme, celé to kolotání začne pro každého z nich nanovo, v nových souvislostech, střetech i míjeních, po další cézuře... situacím se uniknout nedá, to je život – ačkoli pro ty dva starce na moři, jedním z nichž je režisér osobně, to možná neplatí! :) – a každopádně, to objevené vědomí smírné hloubky a rozlehlosti, oceánu i výšin klidu, ta znalost uvolnění, už budou v každém příštím spění a životním proudění těch několika, kdo k tomu dozráli, uloženy navždycky. ***** Film v mnohém přesahuje můj netrpělivý komentář, jímž si ho chci jen zaznačit, patří k těm nejpůsobivějším filmovým opusům, které se podjaly zachytit přirozenou lásku k nevšedně všednímu životu.

Není nutné souhlasit se základní premisou o tom, co stačí chlapovi ke štěstí. Odněkud se začít musí, třeba z nenápadné parodie na americký sen – Vy sledujete vývoj. Klíčem, hnacím motorem je sebepřesvědčování. Člověk sám sebe vmanipuluje do připravené situace, vize, obrazu, chiméry. Jakmile na okamžik přesvědčíte sami sebe, něčím zlákaní (zde čtyřmi miliony dolarů), že nějakou situaci můžete se všemi důsledky udržet pod kontrolou, pro dosažení něčeho konkrétního, jakmile tomu na okamžik uvěříte – a uděláte první krok, sklapla past. Dál už je to jenom přemlouvání, svobodu jste ztratili, když jste si začali hrát na to, že skutečnost je zmanipulovatelná – ale skutečnost se odvíjí sama ze sebe, a tohle, všechny ty mocenské choutky mamonářů a vizionářů, je započítáno. Zevnitř se celek ovládnout nedá – ale pokud někdo udělal první krok, potom kvůli vlastní konzistenci, aby zpětně nezešílel z hrůzy toho absurdního činu a jeho prvních zlých následků, už přijme a spáchá každou další hrůzu, která bude logicky následovat. Neúprosnost odvíjení je tu zobrazená stejně čistě jako v řeckých tragédiích, jenom se odehrává v reáliích a atributech amerického snu. A chápete – všechno se tu celou dobu děje a vrší jen kvůli konzistenci, ty peníze jsou chiméra, vidina – nikdo z nich ani neví, jaké to je, mít tolik peněz – co to znamená – projektují si do nich – zoufalí z přítomnosti – svoje sny, které ani pořádně neznají, a pak už tautologicky i naději, že těmi penězi se jako Zlatým rounem vyřeší vše, co na cestě k nim spáchali. ** Radosti navíc: hudba Dannyho Elfmana jako neodlučitelná součást atmosféry. A privilegium pozorovat herectví Billyho Bob Thortona v další z jeho precizně odstíněných podob (na škále uprostřed mezi Bandity a Mužem, který nebyl – co do mimiky obličeje i povahy role).