JitkaCardova

Hitchcock v plné síle a nejlepším rozmaru. Miluju, jak si vykládá film jako místo, kde se nikdo nemusí chovat skutečně racionálně a všechno se odvíjí podle rozmařilé "logiky", kterou za pochodu určují zhusta nelogická, až absurdní rozhodnutí, věčně vybočující děj neočekávanými směry. A celý systém přitom dál jede jako na drátkách, jako by nic. Lidičkové na správných místech střídají vhodné grimasy, úbory a pózy, udržují si své naivní či zlomyslné svity v očích, podle toho, jak jim byly rozdány karty, a všechno nejrozmanitějšími oklikami spěje k bravurnímu happyendu, kde se přese všechny trampoty a šmodrchanice musí třeba i náhodou prokázat, kdo byl goodguy a kdo badguy. Je to zdroj obrovské svěžesti, když se na Hitchcockovu tvorbu člověk umí takhle podívat, a samozřejmě a především od toho šibala Hitchcocka nejvtipnější způsob, jak kontuninuálně taškářsky parodovat naši západní společnost, a nezadat si. O to samozřejmější a vtipnější je, že většina jeho fanoušků by v něm sociálního kritika a posměváčka nikdy nehledala a pořád ho mají za "mistra napětí a hororu", což je opravdu povedené. Ale jestli kupříkladu zdejší bravurní vrcholná kolotočová scéna (kdo kdy viděl kolotočové koně s tak vyplazenými jazyky a uštvanými výrazy, jako by je škrtili? To si snad nechal vysochat na zakázku :) Nebo ten věčnost se plazící staříček-věchýtek, kterého všichni postrkují očima, ten klučina, co si celou u zrychlenou jízdu a pumelici mezi oběma soupeři náramně užívá, ječící slečna etc. - jesti tohle není kritická parodie spoluobčanů tak už nic...) není míněna jako komická a uštěpačná, tak jednou v nebi sním svůj klobouk před samotným Hitchcockem. Ale nějak si myslím, že mě spíš laskavě pozve na pár drinků, u kterých se celé hodiny a dny nepřestaneme hihňat a zajíkat. *~

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně.

Norma Desmondová je převlečená smrt, slepě sobecká, lačná, všežravá. Jakmile kdo podlehne zhoubnému soucitu s jejím lstivým, avšak naivním bojem o zadržení běhu života v určitém bodě, tekuté písky se dají do pohybu a oběť jí propadá životem. ** Na skvostně budovaných scénách s jedinečnou mrazivou atmosférou, kde na všech frontách laskavá ironie bez boje ustoupila nemilosrdné jízlivosti, jež krutě stíhá předžvýkané zápletky ("S vámi lektory je ta potíž, že už znáte všechny zápletky.") jak z filmařského zákulisí, tak z milostného či manželského života, sledujete nejen působivou proměnu vyprávěcí perspektivy, ale spíše její dokonalé prozření, sledujete osvícení. A osvěcuje se tu smrt. ** V prvním záběru máte mrtvolu krátkozrakého nýmanda, o níž se s opovržením mluví ve třetí osobě jako o špatném scénáristovi, vydržované oběti laciného, tuctového skandálu. A pak se díváte, jak se z něj krok za krokem stává hrdina, který má vlastní zvučný hlas, který je nakonec schopen sám převzít uštěpačný komentář nad vlastním osudem, a avizovaný závěr, jenž na počátku vypadal tak obnošeně, získává v první osobě nečekaně silný obsah, smysl a význam. ** Je to otázka života a smrti: filmovým reflektorem si tu svítíme na to, kdo je doopravdy živý, oddělujeme živé od mrtvol. Jestliže mrtvý může s jistotou vyprávět příběh o živých, protože jsou to všechno zápletky, které už zná, pak nejen Norma Desmondová, ale všichni v tom děsivém dramatu, herci, režiséři, novináři, kriminalisté, lektoři i milenci, všichni, kdo prožívají jen předem známé zápletky, jsou mrtví, život jen kašírují. ** A v závěrečné scéně pak tito mrtví s hrůzným mrazením sledují Normu scházející po schodišti, jak zaměňuje natáčení obehraných filmových scén se životem, jak je uctívá jako jediný pravý život, a dívají se na ni jako do neúprosného zrcadla, jež jim všem odhaluje jejich vlastní mrtvolnost. ** Jediný skutečně živý člověk mezi nimi je tak ve skutečnosti Max, překvapivý režisér tohoto finálního dance macabre, s neokopírovatelným životním příběhem. A Norma Desmondová není mrtvá, Norma je smrt, hlavní hvězda Maxova dramatu, zrcadla, jež je namířené i z plátna ven, k vám, divákům natočeného filmu, kteří s mrazením v zádech sledujete ty pózující mrtvé. Co tam vidíte? Jak je to s obehranými tanečky ve vašem životě? Co ukazuje Norma (norma) vám? Toužíte dát se obsazovat do kašírovaných, předem známých zápletek? Nebo jste živí.

Plakátově moralizující černobílá agitka, v níž se toliko zjednodušeně a beze stopy humoru či nadhledu ilustruje hlavní heslo, že když se něco provede, tak se to má přiznat, a čím dřív, tím líp, protože jinak se člověk udusí zevnitř - a vnější okolnosti ho stejně prozradí.  A taky, že nevěra se nevyplácí. Idylizace spořádaných manželství a klidu v rodině, kde muž chodí do vážného zaměstnání a žena doma s malým děckem vaří a uklízí a čeká a dělá si starosti a ničemu nerozumí. Herecky toporné a mizerné, dialogy jako z příručky, jediný trochu uvěřitelný a trochu zajímavý výkon podal ten kluk. *** Dobrý komentář: Matty. *~

Možná se to mohlo jmenovat Světlo na konci temného tunelu - ani jeden z českých názvů nevystihuje podstatu věci. A přitom je to právě atypický způsob, jakým se světlo na konci tohoto stále zoufaleji se zužujícího a stále temnějšího tunelu, vyloupne, který z Dark Passage činí výlučný a originální film (a který mě rozjařil a očaroval). U případů vraždy jsme zvyklí, že se nakonec vyřeší, i kdyby si kvůli tomu x vyšetřovatelů a y hrdinů mělo zničit osobní život, a všem se dostane alespoň nějaké veřejné satisfakce, včetně pokyvujících diváků, spokojených, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tady je to jinak, a byť se leckdo může cítit rozčarován, já mám radost jak z vyústění příběhu, tak z žertovného poboření detektivních stereotypů - a přitom, pokud má noir být pohádkou pro dospělé, pak filmu nelze upřít, že v tomhle smyslu dostál žánru na celé čáře.*~

Zdařilá adaptace, bohužel až na dva podstatné aspekty: hlavní hrdina je na svou roli očividně přestárlý, což neustále strhává pozornost, a ještě větší problém představuje happy end, kterým se celé dílo a jeho neúprosné směřování za neúprosného odtikávání zastavených hodin brutálně odklání od celkového smyslu knihy a významu toho, co to znamená prožít celý život s nadějí na krutě a zámyslně vnuknuté vyhlídky, celý jej tak nevratně a nehodnotně utratit. Ač jinak mám vůči Curaonovi plno výhrad, s touto látkou si poradil lépe, i když možná byl jen svobodnější si s ní lépe poradit. Umím si představit, že Hollywood Leanovi v roce 1946jednoduše zakázal vyšeptale tragický, zoufalý, bezvýchodný konec, jaký pro svého hrdinu s komicky nevhodným, nepanským jménem Pip, jež ho jako bludička z vřesoviště pomáhá vést do záhuby, nastrojil filosofující realista Charles Dickens.

Lahodná filmařina, na umenšené časové ploše 65 minut spolu čistá dějová linka, velkolepé interiéry i exteriéry, herecké výkony, lapačka kamery, zvuk i střih pracují jako dobře sesazený hodinový mechanismus k servírování gurmánského díla – krásná ukázka toho, že "noir", je-li chápán správně, nedefinuje žánr, ale – na rozdíl od hororu, dramatu nebo thrilleru pojednává výsostně estetický styl. *** Při sledování noiru nejsme pohlceni dějem a napětím, naopak jsme od nich od samého začátku rezervovaní, svolujíce předem k tomu, že s příběhem to může být všelijak absurdně zakroucené a postavám se mohou dít ošklivé věci a nebylo by rozumné na ně vyčerpávat city, asi jako nelitujeme tekoucí postavy a předměty na obrazech Salvadora Dalího... neboť všechny složky díla, včetně osudů postav a vnitřního napětí příběhu, jsou tu posuzovány toliko jako součásti rafinovaně zchystaného aranžmá, a od nás se po právu čeká, že se budeme kochat originálním, duchově vtipným a pointovaným rovržením všech myslitelných rezkvizit. V noiru nám není zdrojem libosti, zkušenosti a poučení umně předkládaný příběh, nalézáme však hravé souznění v odlehčeném ostrovtipu ducha prokazujícího se při stylistickém pojednání lidské nízkosti, zvrhlosti, chladnokrevnosti, podlosti, prostopášnosti, krutosti, zvrácenosti lumpů, jakož i útrpnosti a prostomyslnosti obětí... Zdrojem libosti je nám originální důmysl, jímž si nad nepříjemně mrazivými stránkami lidské povahy (ve své přirozené děsivosti i poučnosti akcentovanými hororem, thrillerem, dramatem) ladně zjednáváme odstup a nadhled, a oceňujeme svérázné žertéřství, s nímž si je udržujeme od těla, onu aristokratickou povznesenost nad prachsprostou nízkostí – jako by nás všechno to zaslepené, krátkodeché a opovrženíhodné, bědné násilí, lze-li z něj s humorným odstupem kouzlit film, lze-li je esteticky bravurně a humorně zkomponovat, už nemohlo živošičně ohrozit (a snad opravdu nemůže, jsme-li k sobě poctiví). U noiru se stáváme estetickými kumpány v nejlepším smyslu slova, podílíme se na božské svévoli a uvolňující svémoci při povzneseném zacházení s figurkami děje a jejich šmahem zmarňovanými nadějemi a osudy, v kompozici nezbytných standardních situací a vizuálních, hudebních i aranžérských složek, neboť to vše podléhá ryze stylotvorným potřebám a prozrazuje svrchovanou nadřazenost a nadhled tvůrčího autorského i diváckého ducha nad obsahem příběhu. Poctivý, správný noir nesledujeme sžíráni zvědavostí, jak to bude dál, ale kocháme se důmyslem inscenace. *** Snímek My Name Is Julia Ross je toho nejlepším příkladem. Po jeho shlédnutí doporučuji rovnou se bez přestávky podívat na Smrtící dech zimy od Arthura Penna (http://www.csfd.cz/film/7192-smrtici-dech-zimy/), který totiž není ani náhodou otrockým remakem, ale spíše jeho novým zvelebením a znásobením, magickým křídlem jinak natočeného zrcadla, labužnickým pandánem, určité motivy a momenty chytře podtrhující paralaxou, a zkrátka bravurním kontrapunktem, který oba filmy nesmírně výživně zahustí a dokoření. My Name Is Julia Ross se s Pennovým počinem (zcela mylně zařazeným pod žánr hororu) zpětně stává ještě výraznější a krásnější podívanou a Pennův snímek (v němž hlavní bídák nese jméno režiséra tohoto snímku Josepha Lewise a mrtvá herečka, za niž má být hlavní hrdinka náhradou, se jmenuje Julia Ross) ani nemá bez shlédnutí původního filmu smysl posuzovat – z tooto omylu také pramení jeho chabé divácké ohodnocení. ***

[8th International Film Festival in Thrissur, Kerala, India] *** Tenhle snímek je stejně propagační a agitační jako Orwellovo 1984 nebo Hesseho Hra se skleněnými perlami. Kurosawa si z družiny mladých dívek shromážděných a zacvičovaných pod odborným dohledem učitelky a skupiny plánovačů výroby učinil svéráznou duchovní školu - a v tomhle smyslu natočil v podstatě svůj tyypický snímek vycházející z pochopení, že každý člověk je přirozeným sídlem vznešenosti a soucitu a že duchovní vývoj spočívá v prohlédnutí pošetilosti pýchy a v nazření, že jednání lze motivovat z těchto vyšších a přirozenějších pohnutek. *** Na všechny morální, osobní i společenské potíže, jimiž dívky i jejich vedení procházejí a které plynou z jejich svízelné, násilné a ryze nepříjemné situace (není to radostné, jak by tomu chtěla agitka, že mohou daleko od venkovských selanek svých domovů a odtržené od chodu rodin do úmoru dřít u strojů pro dobro vlasti), představují stupně na cestě k duchovnímu růstu každé z nich - a podle toho, jestli se jiim daří nebo nedaří ve ztížených podmínkách uspět na téhle cestě, se jim pak také daří poprat se jako skupina s nástrahami výroby - linka na grafu jejich výkonosti stoupá, jsou-li se sebou vnitřně spokojeny, nikoli proto, že by uvěřily na nutnost a morální správnost plnění kvót, ale protože jejich závazek pro ně představuje úkol, trénink, a ony nesmějí selhat a nechat se jím obrat o energii. *** Kurosawa obratně vyklouzl ze smyčky vládní objednávky - propganda to je i není podle toho, kdo se dívá, jak kdo filtruje realitu. Dívky se tu však rozhodně nevzdávají osobního a intimního prožívání a růstu ve prospěch výroby a propragovaného blaha společnosti. Ba co víc, to se po nich dokonce ani nežádá, jejich vedení také ví, že cesta ke splnění jakéhokoli vytčeného cíle záleží v duševní integritě a vysoké etice každého jedince v celku. ***

Starosvětsky taktní a citlivé, jemný vtip s grácií probleskuje a probublává vším, až i těm nejvážnějším momentům v křehkých lidských životech dodává ta decentní vytříbenost formy na snesitelnosti a naději i tam, kde jako by žádná nebyla. *** Tenhle počin by spadal scénářem i provedením někam mezi naše nejkvalitnější "filmy pro pamětníky", mezi ty komediálně nepřetažené, ale svěží, kde se humor rodí z jemné laskavosti, a třeba na místě Piroviče jsem stejně polovinu času viděla Vlastu Buriana, jen by ho musel hrát ve své nejjemnější poloze. Až si říkám, jestli tohle nebyl jeden z filmů a režisérů, jejichž vliv byl znát i v naší tehdejší kinematografii? Jen to Maďarsko jsem v tom filmu nikde necítila, a to až tak, že když se postavy v angličtině a s anglickým přízvukem oslovovaly "Mistr Kralik", "Mistr Matuček", "Klara Novakova" či "Mistr Pirovič", pořád jsem si musela připomínat, že se to neodehrává v žádné imigrantské newyorské čtvrti... buď se z toho měla stát výzva a charakteristická maďarská etnicita a temperament tu měly ze všeho doopravdy čišet, nebo se na to nemělo vůbec hrát, takhle to trochu vytrhávalo a rušilo. *~

Já toho strejdu Alfréda zbožňuju. Chtěla bych být jeho neteř, vím, že bych se chvíli nebála, že se nebude něco bláznivého dít. Ten člověk miloval vyprávění, miloval konstruování nepravděpodobných zápletek a na lidech miloval, jak jsou nenapravitelně nelogičtí a absurdní, včetně kritiků a obecenstva - nechápu, jako ho někdo pořád může považovat za mistra hororu a napětí - on byl vtipálek a žertér, šibal zamilovaný do lidských chyb, protože mu umožňovaly udělat z thrileru grotesku, aniž by si toho vůbec někdo doopravdy všiml nebo se na to nebál upozornit. Jeho postavy se s železnou pravidelností rozhodují nelogicky a navzájem si toho nevšímají, takže příběh poskakuje jako tříkolka bez dvou kol na sukovaté horské dráze a člověk se může jenom odevzdaně drkotat s sebou s těmi nezastavitelnými, roztěkanmi lidičkami, a smát se, jak to všecko hloupoučce pletou a rozmotávají, a dávat pozor, aby si nepřekousl jazyk, nebo být vzteklý, že nic nefunguje, jak má, a nikdo nedává pozor. A uprostřed toho všeho rozpustilého bláznění pak zazní pár syrově humánních, od srdce pronesených slov (v tomhle filmu jsou to zrovna slova Van Meera, když si uvědomí, že se nedočká pomoci, která pronáší ke svým věznitelům o světě a záměrech mocných a o lidech, kteří vždycky budou sypat drobty ptáčkům), a to stačí, a zase můžeme drkotat a hrkat dál. Až k velkolepému finále. Díky, strýčku, za další fantastický, úsměvný i sladce mrazivý veskrze lidský i šibalský zážitek. *~