JitkaCardova

Vyprázdněná narace je pouhý protismyslný termín, ve skutečnosti se nikdy nedíváte na nic, co by neumožňovalo tušit konkrétní, díváním vznikající příběh. Film si právě proto dlouho držel mou pozornost, přesně tak dlouho, dokud se pohyboval v hranicích možností, že velice nesnadno vytěžitelný příběh svébytného, právě budovaného vztahu a druhu přitažlivosti - či snad vzájemné závislosti - dvou jedinců sleduji... Z jedné strany vedla tenká a zužující se hranice mezi nedostatkem informací a nečekaností a zdánlivou protichůdností těch, které divák přeci jen dostává, z druhé strany mezi množstvím rozporů a dovršující se stopáží. Z obou dvou stran sbíhající se a nebezpečně se tenčící hranice spějí k vyvrcholení, divák začíná být lehce nervózní, jestli se ve špičce opravdu setkají ve scelující pointě. Jakmile se chvíli před takto napjatě čekaným koncem film brutálně zlomí, hranice se setkají o kus dřív, úplně mimo ohnisko - mohlo by to být nesmírně působivé, ale není - protože prvoplánovost takového zásahu všechno přebije svou vlastní trapností. ** Myslím, že jsem pochopila a rozvedla si v hlavě všechno, co se dá z oné nečekané pointy zpětně dovodit, o postavách a jejich motivacích, po všech nitkách, jenomže je to pořád málo, pořád jsme ve stejném, nově nastoleném prvním plánu, který nenahradí a nevysvětlí to všechno jemně budované, co jsme sledovali celé dvě hodiny předtím. Ono nevyzpytatelné vyvíjení napjatého vztahu, zdánlivé nelogičnosti v chování každé postav zvlášť i vzájemně, to, na co byla upnuta vnímavost diváka a co všechno pozorováním nasbíral, zůstane ladem, nevyužito, vyjeví se nahodilost a libovolná zaměnitelnost předchozích scén, které držel v nejširším možném předrozumění, jeho soustředěnost a všímavost zůstane vysmáta, dvě hodiny takového dívání nejsou zpětně nijak zhodnoceny - závěr překvapivě udeří, ale místo aby vyjevil víc a nabídl možnost bohatší interpretace, zabije všechno, co si divák cestou filmem přinesl. ** A navíc narozdíl od předešlých dvou hodin je natočen nešikovně, toporně a nefunkčně - prvoplánovost a mechaničnost, chtěnost zapůsobit místo skutečné působivosti je tu velice citelná. A bohužel od toho momentu takto zpětně vystoupí i celý snímek, jakožto chtěný a zamýšlený, ale neúčinný. Zpětně je totiž jasné, že herecké výkony, scénář a nejasná kamera mohly být nelogické a rozporné jakkoli, klidně i špatně napsané, špatně zahrané a špatně natočené - protože není vůči čemu je sepnout a posoudit, jejich jedinou funkcí je, že tak či onak nepůjde o to si je vykládat. ** Vrátím-li se tedy oklikou k pojmu vyprázdněná narace, který se znovu tlačí na jazyk, pak u tohoto snímku to zpětně platí v novém významu - konec ukáže, že jste si celý ten málo dourčený a přitažlivý narativ budovali opravdu naprázdno.

Abrahámovo údolí představuje víc než jeden z těch magických filmů, které po svém mistrovsky obsáhnou panoramatické plynutí krajiny, epochy i rozvleklé nepatrnosti lidského života. Je to film, nad nímž cokoli vám kdo vypoví, nemůže nahradit ani znehodnotit prožitek dívání. Nepřímý vztah mezi řečí a obrazem zde vytváří neobyčejný princip výstavby samotného díla – co se vám vypráví, není potvrzováno (ani vyvraceno) tím, co vidíte. Sledujete plynutí krajiny, odvíjení životů a přecházení epoch – ale konkrétní příběh, pohnutky, prožitky a osudy těch lidí, musíte vypravěči uvěřit – nebo si poskládat vlastní verzi i o tom, kdo a proč vám to vypráví. ** Řeknu vám tolik: ta žena není vyloženě krásná, ale kdybyste ji někde uviděli, pověsíte se na ni očarovanýma očima, strnete, byť nepohodlně, a budete vědět: obraz. Nejpoutavější je na ní její nepatřičnost – mísí se v ní prerafaelitka s mučednicí a vyvolává dvojí palčivou touhu: chcete ji v její bledé, křehké snivosti donekonečna pozorovat a zároveň ji chcete probudit, ostrým políčkem dlaně či pádného argumentu ji vytrhnout, zpřítomnit a zpatřičnit – v každém záběru je příliš astenická, s nepatřičně nachýlenou hlavou, odvráceným tělem, vybraně, provokativně, ale nenáležitě oděná a s neadekvátně upřenýma, vytřeštěnýma očima – je vytržená z kontextu, nemístná, dívá se rozostřeně a mimo situaci. A to ji definuje, a to vám budiž nápovědou. ** Kouzlem magického realismu je tu marquézovsky zakleto Abrahámovo údolí (jako by se tu mísilo nezdravou izolací zatížené Macondo s chorobnou láskou za časů cholery), izolované místo, kde na každém konání již předem leží uvalen skrytý význam (tak vás na to alespoň připraví vypravěč, a všem gestům předem dodá přitažlivou hloubku závažnosti) – byť na pohled se v tu rozvleklých životech lidí téměř nic neděje. Vy se díváte na pomalé a nenápadné plynutí, a je to vypravěč, kdo vám vysvětluje, co postavy prožívají, co je vnitřně spaluje, co si myslí, po čem prahnou – byť vy sledujete málokdy zčeřený, historicky zobecněný, klidný půvab až geologicky zpomalených životů, v nichž od první myšlenky či touhy k jejímu možnému uzrání a vyjádření uplynou nezřídka nikoli dny nebo týdny, ale celé desítky let, celé životní etapy (a je to opět vzdělaný, vytříbeným, mocným jazykem vládnoucí vypravěč, kdo vám vnitřní motivy a obecná gesta postav vztáhne dohromady, vysvětlí vám, na co konkrétně se díváte). ** V magickém údolí portugalského venkova tedy máte vsazenu dráždivě nepatřičnou ženu, jež vypadá jako mučednice, jímavě kulhá (i to se odráží v tempu odvíjení příběhu) a pomalu se, jakoby v snách, posouvá životem. Je to žena, o níž vypravěč i postavy (některé, pakliže ne všechny, lze ale podezírat z ironie, intriky či slepé oddanosti) tvrdí, že je obdařena pro muže neodolatelným půvabem. (V celém filmu však nespatříte jedinou scénu neodolání – podlehnutí fyzické touze, vášnivé příběhy se pouze sugerují vyprávěním, v možnosti navenek neprůhledných, společenských životů a řečí doutnavě skryté pod povrchem, mimo kameru – vzrušení se tu dodává slovy, příběhy, jež nejsou potvrzené očima, ale jsou možné.) Krása – stejně jako inteligence – si žádá odpovídající dialog: v izolaci krása ještě krásou není, dokud není potvrzená očima a činy ostatních, svým vlivem na jejich skutečnost, zůstává pouhou chimérou, existuje jen jako možnost. Proto musí krásná žena neustále pokoušet muže i ženy kolem sebe, aby její krása existovala. Ale opravdu všechny kolem sebe pokouší, svádí, dobývá? Co doopravdy vidíte? Nic víc, než obecné společenské výjevy odjakživa zachycované na všech velkých plátnech mistrů, krajinu s řekou a loďkou, vinice s rolníky, venkovská sídla, dvorky se zvířaty, služebné a pradleny při práci i zahálčivém tlachání, rodinné stolování, komorníka asistujícího při ranním vstávání, svatební obřad či smrtelné lože, ples, salonní sešlosti, společenské konverzace, gesta, úsměvy, pohledy. Ale konkrétní významy? Nespatříte nic mimo bonton, nic skutečně soukromého. Takový příběh vám do toho, na co se díváte, vplétá až vypravěč, jehož linka se nese samostatně nad viděným. Vypravěč, jenž sám je možná očarovaný, s vlastními důvody dodávat svému životu vzrušení, uskutečnit svou lásku příběhem, který vám vnutí. Nebo máte své vlastní důvody chtít ji vidět krásnou a svůdnou? Inteligence si – stejně jako krása – žádá odpovídající dialog: ale vy zůstáváte se svými domněnkami izolováni, nikdo vám na ně neodpoví, nic vám je nepotvrdí. Pomalé plynutí velikých obrazů venkovské krajiny a života lidí v jeho typizované dějinnosti je tu prvotním prostředím, matérií k mýtům, pověrám i osobním příběhům. I ten váš bude nakonec jen jedním z nich. I tenhle můj. ** Ani řeč postav není konkrétnější. Snůška bezobsažných tlachů bez konkrétního, přesného významu, nic vám na sebe neprozradí, nedají vám znát, co si uvědomují – buď že se nechtějí svěřit, vydat vám všanc svou intimitu, a nebo to ani nedovedou, nevědomé si sebe, ztracené v dějinách lidstva, jako by to byly jen historické typy z obrazů, bezradně pomalu plynoucí s krajinou a kulisami v proměnách času do nerozlišena. Jejich nesdílnost či nevědomost je různé povahy – od chův a služek se nečeká, že by pozorovaly a přemýšlely, jejich štěbetání je tuctové a jalové. Otec té ženy je izolovaný alkoholik. Její manžel má strach se cokoli dozvědět. Dcerky jsou možná ještě hloupé děti, a možná už rafinované tajnůstkářky. Venkované, pokud vůbec, se vyjadřují v úsečných, strohých větách, v možnosti toho stejně bezduchých jako moudrých. A společenská smetánka, jako vystřižená z proustovských salonů, se utápí v bonmotech a literárních citacích, květnatých frázích a mnohoznačných gestech a pohledech, aniž by si kdo lámal hlavu s tím, že to, co říká, nedává smysl. V přemíře navrstvených slov se lze utopit stejně snadno jako se v málomluvnosti nikdy nevynořit. Na společensky nevhodnou přímou otázku, co si myslí, se lišácky usmějí, pronesou další nahodilý citát nebo posměšně poukáží na nejistou povahu každé řeči a marnost tázání. ** A nakonec zjistíte, že ani zdánlivě vševědoucí vypravěč, který vás provázel intimními pohnutkami postav, jejich vnitřními životy, není spolehlivý – tři čtvrtiny filmu vám interpretuje obrazy jako neosobní, se vším obeznámený průvodce, dokud nakonec z jeho řeči nenápadně nevyjde najevo, že je vlastně jen jednou z postav toho kraje, že jeho vyprávění vůbec nebylo rámem obrazu, ale osobním výkladem. A že vy si musíte zajistit svůj vlastní. ** Role vševědoucího vypravěče se v magickém Abrahamově údolí výmluvně přenáší na jednu z postav: v rodném sídle té ženy odjakživa slouží pradlena, o které ostatní tvrdí, že ví, co se skutečně děje, že všemu rozumí, že jí nic neunikne (tak si to o ní sdělují lidé, jako by na ní záviseli svou reálnou existencí, kterou si sami svou na pohled nekonkrétní, nevymykající se typizovaností zajistit neumějí), její vědomí má být jakýmsi proklamovaným zřídlem reality, symbolem pravosti, zárukou toho, že jsou skuteční, ona je všudypřítomná očitá svědkyně, a s jejíma očima nezřídka splývá kamera a i my se jejím pohledem díváme na svět kolem – a co byste čekali? Ona pradlena vám nemůže nic říct, protože „neslyší a neumí mluvit, všechno jí pouze prochází očima.“ Jediná postava, o které se tvrdí, že tomu všemu rozumí, je nejen němá, ale i hluchá – takže celý život dělá to, o co se při dívání snažíte i vy – vnáší si do pozorovaného dění vlastní, nepotvrditelný příběh (a je klidně možné, že vůbec nemyslí, že má hlavu prázdnou jako džber a vůbec ničemu nerozumí, že její vědomí, které má všechno držet, je nejen nepřístupné, ale vůbec neexistuje – jak byste to chtěli zjistit?). ** Přestože pomalé tempo životů postav v magickém údolí se nemění, dějinný čas se neustále zrychluje, a ačkoli postavy (jakožto modely) fyzicky nestárnou, jejich prostředí se mění závratnou rychlostí: složité úbory a róby nahradí kalhoty, konfekční kostýmky a obleky, později i bundy a džíny, květiny za pasem vystřídá levná bižuterie, komplikované účesy a řadu kloboučků prostovlasost, drožky a kočáry nahradí běžné moderní automobily, svíce se vymění za lustry, procházku vinicí vystřídá projížďka motorovým člunem, epochy přecházejí tak rychle, jako se v osobním životě mění roční období (nemůžete nevzpomenout na Orlanda Virginie Woolfové, nemůžete nemyslet na Prousta a ještě spíše na Čas znovu nalezený Raoula Ruize). ** Film se přesto ve vašich očích nestane pouhou epochální freskou, dějinnou výpovědí v obrazech, která v sobě skrývá všechny konkrétní příběhy, celé knihovny románků, jako sama minulost, ale žádný ji nezbarví. ** Naopak. Vaše mysl je pod neustálým vlivem výmluvného proudu řeči velice nevšedního vypravěče, jehož příběh, jen málo naznačený, vás nepřestává znepokojovat. Film se tak stává svérázným a poeticky útočným předvedením vztahu mezi pohledem a slovem a jeho zainteresovaný vypravěč, který vám vemlouvavě vrývá do paměti příběh o neodolatelně krásné ženě, se stává postavou velice jedinečného, byť neviděného příběhu v nejposlednějším plánu, který jste přinuceni si domyslet.

Znázornění jednoduché teze je na film málo, co stačí říct, se nemusí natáčet. Máte heliocentrickou soustavu: jeden spokojený, vyzařující pár staříků a jejich satelitní návštěvy, přitahované klidnou gravitací jejich harmonického vztahu a čerpající z nich hřejivé teplo a světlo. Po první návštěvě životního ztroskotance si ještě říkáte, jak se ten báječně vyrovnaný, spokojený pár mohl tak seknout a tohle si pustit do soukromí. Po návštěvě dalšího vyhaslého chudáka je už ovšem jasno. Celá ta soustava je mrtvá, mechanicky rotující přehlídka rozpadajících se těles, která si vzájemně předávají zbytky hybnosti jalovými řečmi. Dvojhvězda uprostřed je stejně vyhaslá jako všechny její družice. Třetí, čtvrtá a pátá návštěva, jejich opakování a kombinace už nic nového nepřidají, k ději ani k prožitku. Po prvních dvaceti minutách, kdy to rozklíčujete, už vám to až do konce celé jenom obíhá před očima, bez vývoje, a film má přesně tu očekávanou délku, která mu zasadí poslední ránu - víte, že bude trvat tak dlouho, jak je u filmů zvykem. Hodinu a půl se ujišťovat, že se už nic nového nedozvíme, protože postavy jsou takové, je ztráta času i materiálu. Abyste fyzicky zažili, jak je to únavné, na to nemusíte sedět další hodinu a půl před plátnem, nedostanete nic, co by na vás nečekalo venku v každé frontě na párek v rohlíku nebo tramvajové zastávce, a v sále by to mělo efekt, až kdyby vás Leigh přinutil zůstat tam sedět celý den. Takhle je jasné, že šlo o mechanické naplnění stopáže.

Z hlediska filmu jako uměleckého díla zdánlivě není co hodnotit. Je to celou dobu bezchybně konfekčně střižený příběh, jako ulitý, nic neurazí a všechno potěší, vyvolá správné reakce na správných místech, aniž by to bolelo, aniž by se i prostřední divák musel namáhat dívat nebo přemýšlet, aby se nechal dojmout. Přesně namíchaný koktejl, napětí mezi tradicí a novou dobou, soudržností a rozpadem, láskou a povinností, ješitností a umem, zranitelností a mocí v historicky vypjatém momentu. Plus správná míra ironie a vtipu. A dojemné finále - happy-end bez zadrhnutí. ** Jenomže výsledný efekt tentokrát za pozornost skutečně stojí - radují se všichni na plátně a všichni v kině, vydechnou úlevou a dojetím, neboť král Anglie dokázal bez zakoktání oznámit, že Evropa právě vstoupila do druhé světové války. Radují se. Radujete se. Začíná druhá světová válka, všichni mají čerstvě v paměti zvěrstva té první, takže už vědí, jaká hrůza se na ně svolává, a přitom v okamžiku oznámení o nastávajícím pekle jsou všichni, na které se díváte, a s nimiž se díváte, šťastní. Obsah té nejhroší zprávy v dějinách Evropy totálně přebíjí její forma. To tedy musí být královská řeč. Ten moment, přesunutí významu, ohniska a druhu emoce z oznámení o vyhlášení 2. světové války (jejž vnáší do dějin až tato interpretace, tento vizuální diskurz - ale kdo si to uvědomí?) za to stál, prožít ho v plném kině radujících se, dojatých lidí je rozhodně silné finále, bravurně vystavěné, a plně v intencích snímku. Čas sledování to sice zpětně neomluví, není to film k plnohodnotnému dívání, ale je zřejmé, že kdyby to nebyl tak logicky vypočítaně chytlavý, mainstreamově postavený snímek, který strhne divácké masy, nemohl by nás nechat zažít, jak se tvoří dějiny. Jako nesmírně chytrou hříčku, mocenský diskurs se silnou výpovědní hodnotou i o naší dnešní společnosti, je rozhodně třeba tento počin docenit. *** Mimochodem, po vánočním televizním dívání musím ocenit také skvělou práci českého dabingu - byl to dost specifický oříšek.

Nenechejte se zmást, tohle není další filmová moralita na americké téma, jaké místo má v našich životech násilí vs. pasivita následování tradic a předsudků, a jestli tedy máme nechat svůj život utvářet vnější nebo vnitřní odpovědností k jeho tvaru a důsledkům. **** Film se ve vší svrchovanosti odmítá zabývat „správným řešením“ téhle scestné morální vidličky, a ukazuje dvojí: za prvé svým okouzleným pohledem na zvolenou situaci stvrzuje, že odpověď leží jinde a je až směšně nasnadě (takže už není nutné o ní mluvit, ale stačí z ní rovnou vycházet), a za druhé důrazně připomíná, že filmové dílo tu není od toho, aby nahrazovalo nedělní kázání. Zůstává důsledně podívanou, filmem, vrací naše oči k dívání, život k jedinečně prožívané přítomnosti a mysl k fenoménu filmovosti, jeho narativ je čistý, ze sebe odvíjený příběh, nesupluje žádný filosoficko-společenský detektivní diskurz, na jehož konci by nás čekalo morální rozuzlení. Nevznikl z potřeby řešit za dnešní společnost její nezvládnuté chování a falešnou provinilost (jako třeba Fargo, No Country for Old Men, Antikrist aj.), nebuduje svou důležitost na žádné spasitelské interpretaci „skutečných událostí“, ale naopak vtipně a výmluvně určuje jako svou inspiraci písničku Bruce Springsteena – Highway Patrolman. (Mimochodem doporučuji na to přistoupit a před sledováním si přečíst její text, film s tím počítá a chytře si hraje s naším očekáváním.) **** Rovnovážná teze, na níž snímek klidně spočívá, se dá popsat následovně: Dokud nerozumíme všem dějům kolem sebe dost na to, abychom se chápali být jejich sebevědomou výslednicí s novým, jedinečným potenciálem, a obě odpovědnosti tak splynuly v jedinou, vnitřně intuitivní, aniž bychom předem cokoli určovali a ukotvovali se do naplánované budoucnosti, budeme pořád strháváni jedním či druhým nesvobodným modelem a pořád budeme cítit tlak, který může kdykoli všechno chatrně zbudované zničit, vyhodit všechno, co máme/víme/jsme, do povětří. **** Na obou bratrech je tu zajímavá především proměnlivá míra intuice, s níž tohle tuší, aniž by se v reálném čase svého žití a řetězení událostí, do nichž jsou vplétáni, stíhali dobrat přesného a celistvého vědomí sebe sama. Oba vzájemně si pak slouží jako připomínka toho, co potlačují, co nedokázali reflexí zpracovat, a stejnou měrou pro sebe v kterémkoli okamžiku představují zároveň rozbušku, která zlikviduje jejich dosavadní život, dveře k dokonalému vědomí nebo podnět k pokusu o útěk někam daleko „od sebe sama“, do bezpečí slepoty a bezvědomí. **** Vzniká tak velice vyrovnaný, klidný snímek, prostý mentorování, který se zabývá jediným: krásou filmového zprostředkování takové situace. **** Není tu místo pro jiné než dokonalé herectví, mimo morální manipulaci s charaktery: postavy se předvádějí jakožto takové, jaké jsou, celistvé a pevně usazené v každém svém hnutí, ať je jím záchvat vzteku, náklonnosti, slabosti, převahy či lítosti – nemáte po nich nic chtít, máte si užít jejich momentální krásu, máte si je prohlédnout. Jsou vnitřně smíření s tím, kým právě jsou, nezbavují se svých tlaků a emocí, prožívají je poctivě, jednají podle nich, otevřeně vstříc tomu, kam je to posune, odevzdávají se sobě všanc, odkrývají karty, bez krátkozraké manipulace. --- Stávají se sami zprávou o sobě, poslové se stávají poselstvím, pro manipulaci nezbývá místo. --- Viděli jste někdy vyrovnanou, dokonalou zuřivost? Vyrovnaný zoufalý pláč? Svrchované, zalíbené podlehnutí vlastnímu vzteku, nejistotě nebo dojetí? Vyrovnanou vyrovnanost, i její absolutní ztrátu? --- Jako by samy ty postavy už žily film, krásu vizualizace toho, kým právě jsou. Dávají si vzájemně zakusit, co cítí, aby to reálně existovalo, ne aby to přešlo. Jsou neustále ve vzájemném napětí, střetávají se, ale ne proto, aby se vynulovali, zlikvidovali, násilím zrušili – svědčí si v protikladech vlastní jedinečnou existenci, respektují svou životnost. Nemoralizují, narážejí, vnímají se a žijí. **** Film tak i vás jako diváky oprostí od potřeby jeho narativ (vidličku vlastního života?) pod tlakem řešit, je jedno, jak to bude dál, pokud v každý okamžik uchopíme, co se nabízí, samu tu jedinečnost a krásu, zodpovědně k přítomnosti, pobrat to všechno. Prožít, u čeho jsme, všechny emoce. Nechat se teprve tím přítomným okamžikem vést do následného, a jimi pak začít postupně chápat a budovat smysl jedinečného příběhu sebe, filmu, nás. A tak se film sám sebou stává nemanipulativně i odpovědí na morální vidličku, kterou pozoruje: elegantním únikem z ní. **** Tenhle snímek mě konečně nechává vyjádřit, proč třeba Fargo nebo Tahle země není pro starý nejsou ani tak ryzí filmy, jako modloslužebné, nedomykavostí pohledu zatížené, předem rozhodnuté morální interpretace současné společnosti (a nic proti), zatímco Muž který nebyl nebo Serious Man představují novou krásu pohledu na jedinečnou situaci. Přitom ty druhé toho zároveň vědí a ukazují mnohem víc o nespravedlivém a nelehkém stavu věcí, který ty první chtějí poučně komentovat. **** Sledujete film a všechno vás k tomu zve a potěšeně vás provází díváním: svrchované herectví, nezatížená, klidně na všem spočívající kamera, tempo a střih, osvětlení, hudba i řada obousměrných aluzí; to všechno vám pomáhá vychutnat si vytříbeně a nerušeně podívanou, propadnout diskurzu dívání, rozehrávat ho dychtivě a s vnitřní radostí dál. Nenapadají vás příběhy z černé kroniky, ale momenty z jiných filmů. Dva roky po tomto snímku například vzniká stejně divoce klidná, rovnovážná a málo morálně zatížená True Romance s Patricií Arquettovou, a teď už chápete, odkud se v ní vzaly první určující tóny hudebního motivu, jak ten snímek připadl na křehkou krásu své herečky, a rozumíte, odkud plyne jeho vnitřně vyvážená poloha, jaký pohled na skutečnost vlastními postupy rozpracovává a jakým zhodnocením snímku The Indian Runner - a jakou poctou - mu je. A zároveň nemůžete nevzpomenout například na Five Easy Pieces (1970), na stejně klidnou, harmonickou atmosféru, s níž pozoruje status quo nespokojených, neklidných jedinců a jejich těkavých vztahů, a nechává ho vizuálně dokonale rozeznít. Nebo nenápadnou perlu Buffalo 66. A je jisté, že ve vašich hlavách se koberec aluzí rozvine ještě do mnoha jiných stran. *~

Vau! Manipulace filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím. ***** Extrémně podhodnocený, lavinovitě nepochopený film - kdysi jsem si tu málem založila profil jen proto, abych k tomuhle snímku zkusila nanovo otevřít cestu. Není to film o postavách a jejich milostné romanci (jejíž nevyváženost se tu hodnotí záporně). Je to film o začínajícím, váhavém spisovateli, který nad takovou romancí nejistě a zmateně uvažuje (a pak by se tu měla ta nevyváženost naopak hodnotit jako rafinovaná a přesvědčivá). Možná romantickou zá-pletku i zčásti prožívá a nezkušené literární pokusy se tu prolínají a ovlivňují s pokusy milostnými. Tolik křehkosti – v tom spočívá pravá romantičnost tohoto snímku: v obrazu zmateného mladíka, který by si přál být mužným milencem a spisovatelem, nejspíše ale o obojím jen přemítá a v hlavě se mu příběh jemně převrací jako vrcholky trav česané co chvíli jiným větrem. Přitom jediné, co film neudělá, je ten explicitní formální krok – nevidíme spisovatele, jak začíná psát knihu (to by stačilo, aby tu pak hned byly komentáře jiného slovníku a kalibru). Vidíme pouze spisovatele, jak přijíždí, ubytovává se, poroučí si pití (kávu? nebo pivo? úplně cítíte to existenciální váhání, aby svého hrdinu neztrapnil) – a zamilovává se do mexické číšnice. ** Kde nastává ten přechod od prožívání k představám, se nikdy nedozvíme, ve filmu to opravdu vyznačeno není – to je právě ten trik. Možná žádný románek nikdy nezačal, možná nikdy nezačal román. Neboť ani není jisté, že mladík v některou chvíli začal skutečně psát. Jako by ty jemné nenávaznosti, v atmosféře, v napětí, to kolísání, ty trhliny v chování postav či v jejich psychologii, byly spíše známky chaosu ještě v hlavě, protože papír nelogičnost nesnese, to hned spisovatelé v úzkých vytrhávají stránky ze strojů a zmuchlanými papíry posévají zem. Tohle je snad stav ještě před psaním, skicování, zoufalá nerozhodnost a touha. A přitom musíme přiznat, že talent ten mladík má, vedle žánrových klišé – noční koupání v moři, palmy, jižanské vášnivé pohledy, uhrančivé křivky a gesta, bosé nohy, nahé opálené paže, rozpuštěné vlasy, pýcha a vztek, a také zatoulané štěně, azyl v chatrči, zlověstná atmosféra nemoci – jsou tady i momenty jemné, dojemné, vtipné, originální - především v tom, jak se všechny přechody a skoky dají číst i jako mladíkova jízlivá sebeironie, mstí se těmi opravami na postavách a ději své naivitě a přehmatům, skoro až vesele, a to z něj už dělá zárodek sympatického, nadějného autora i neodolatelného muže. ** Ta milostná, erotická scéna – takto viděno uznejte, že bere dech – musíte za ní vidět mladíka, roztouženého, je sám v pokoji, představuje si, jak napsat – a nebo dramaticky prožít své první, a přitom už dávno mužně sebevědomé milování – s postavou na posteli si neví rady, je ještě holobrádek, zkouší to, napíše si ji různě, povolnou i ostražitou, svádějící i vzpírající se, svázanou i unikající, přibližně, váhá, neví, ale chce, touží, po milování, po virtuózním i animálním sexu jako z filmů, i po literární slávě. ** A to máte jednu scénu, ale jemu vří v hlavě celý divoký, vášnivý, romantický a tragicky dojímavý život s kráskou v ústraní, na kraji džungle, stranou všedního dění. Jak se mu tam míchají všechny ty šestákové rodokapsy, zbarvené osamělou touhou. Je to přece jen smutný kluk s naivními ambicemi, co je nad tím papírem nespravedlivě sám, vždyť by stačilo, kdyby tam byla, opravdová, ženská, a on už by poznal, co s ní - v životě, i v knížce. Talent a touhu má, ale jasno ne – chybějí mu zkušenosti, a tak se nikdy nedokáže rozhodnout, bezradně si osahává postavy, zkouší si různé dramatické zvraty (to noční koupání v moři), zkouší poskládat uvěřitelné puzzle tím, že v prstech toužebně otáčí figurkami a rozpačitě sleduje, že to pořád nesedí. Takhle se na ten film dívejte a budete tím mládencem něžně dojatí až do samého finále. A nepochybujte, že ten „návrat po letech“ je jen další žánrové klišé, které se tam ten dobrý hoch rozhodl přilepit. ** Aby to ode mně nezůstalo jen jako návrh na alternativní čtení – ve filmu je jedna postava a scéna, která se jinak než takhle ani vysvětlit nedá. Diváci s oblibou zapomínají, že tam vůbec byla, paměť všechno cizorodé ráda vyoperuje. Těžko ale v příběhu jasné žánrové romance vysvětlíte onu naprosto bizarní, shůry spadlou groteskní postavu nešťastné, absurdně tragikomicky zohavené ženy – spisovatel ji za takových podmínek nedokáže učinit šťastnou, a když ji hrdina zhrzenou opouští, celý fikční svět zachvacuje nepochopitelné zemětřesení, při němž se bortí domy i ulice. Tvrdit po tomhle, že se jedná o nepodařenou mexickou romanci, znamená sednout filmu na lep: je to totéž jako tvrdit, že Lynchův Příběh Alvina Straighta je dojemný snímek o klidném životě dvou starých lidí – protože musíte z paměti vymazat tu hysterickou řidičku, která každý den na dálnici na stejném místě srazí jelena, to máte už stovky a tisíce zkurvenejch jelenů.

Není nutné souhlasit se základní premisou o tom, co stačí chlapovi ke štěstí. Odněkud se začít musí, třeba z nenápadné parodie na americký sen – Vy sledujete vývoj. Klíčem, hnacím motorem je sebepřesvědčování. Člověk sám sebe vmanipuluje do připravené situace, vize, obrazu, chiméry. Jakmile na okamžik přesvědčíte sami sebe, něčím zlákaní (zde čtyřmi miliony dolarů), že nějakou situaci můžete se všemi důsledky udržet pod kontrolou, pro dosažení něčeho konkrétního, jakmile tomu na okamžik uvěříte – a uděláte první krok, sklapla past. Dál už je to jenom přemlouvání, svobodu jste ztratili, když jste si začali hrát na to, že skutečnost je zmanipulovatelná – ale skutečnost se odvíjí sama ze sebe, a tohle, všechny ty mocenské choutky mamonářů a vizionářů, je započítáno. Zevnitř se celek ovládnout nedá – ale pokud někdo udělal první krok, potom kvůli vlastní konzistenci, aby zpětně nezešílel z hrůzy toho absurdního činu a jeho prvních zlých následků, už přijme a spáchá každou další hrůzu, která bude logicky následovat. Neúprosnost odvíjení je tu zobrazená stejně čistě jako v řeckých tragédiích, jenom se odehrává v reáliích a atributech amerického snu. A chápete – všechno se tu celou dobu děje a vrší jen kvůli konzistenci, ty peníze jsou chiméra, vidina – nikdo z nich ani neví, jaké to je, mít tolik peněz – co to znamená – projektují si do nich – zoufalí z přítomnosti – svoje sny, které ani pořádně neznají, a pak už tautologicky i naději, že těmi penězi se jako Zlatým rounem vyřeší vše, co na cestě k nim spáchali. ** Radosti navíc: hudba Dannyho Elfmana jako neodlučitelná součást atmosféry. A privilegium pozorovat herectví Billyho Bob Thortona v další z jeho precizně odstíněných podob (na škále uprostřed mezi Bandity a Mužem, který nebyl – co do mimiky obličeje i povahy role).

Bylo by to pět z pěti, každý "záběr" je skvěle připravený, promyšlený a zpracovaný, funkčně se střídá mnoho sofistikovaných a ad hoc vyvinutých postupů, jak vytvořit scénu, jak docílit nejplnohodnotnějšího záběru - animace tu proti kameře uplatňuje veškeré možné výhody - už to samo o sobě poskytuje napínavý příběh, který se dá sledovat a k potěše diváka se pořád rozvíjí. S tím nutně souvisí dějová a myšlenková náplň - i zde se - v naprostém souznění s formou - nabízí mozaika různých pohledů. Film je introspektivní, zkoumá, jak člověk-jedinec rozumí svému životu, co to znamená chápat svůj život jako srozumitelný celek, a jak se na takovém pohledu podílí selektivní paměť a schopnost myšlení zacelit beze zbytku každou případnou mezeru. Jakou past či ochranu představuje paměť, zapomnění, nevědomí? Materiál k takovému zkoumání je jedinečně zvolený - muž ve středním věku si náhle za určitých okolností začne matně vybavovat, že jako voják musel zažít něco zlého, možná se na něčem krutém dokonce podílel? Ve filmu se formálně i obsahově brousí nástroje zkoumání, zpozornělý muž začne více pozorovat sebe i okolní svět, pod jeho nátlakem se objevují trhliny v původně koherentním tkanivu vědomí o sobě - sledujeme trhání nakašírované reality, dobývání nového smyslu, rozkrývání povahy lidské paměti napjaté mezi strachem a zvědavostí, a jak se to vše navzájem ovlivňuje. Je tu další skvělý film o zkoumání identity, naprosto excelentně a inovativně vytvořený. /JENOMŽE/ Pátou hvězdičku striktně odebírám za samotný závěr, který to celé shodí jako domeček z karet - po té znejisťující a inteligentně rozjeté animované laboratoři o podstatě vytvářené reality každého člověka přijde dokumentární závěr a bez logické i formální návaznosti nám přehraje citově vyděračské, výchovné a opotřebované BBC záběry na válečné utrpení. Mohli tam být klidně svědci Jehovovi, Strážná věž a Probuďte se. Ženská obřízka. Týrání zvířat. Hamburger. Zkrátka zástupně cokoli z tohohle kadlubu. Nejen že tak polopatický závěr nebyl zapotřebí, inteligentního diváka musel urazit, ale celému filmu nevratně uškodil, zazdil všechny alternativní pohledy na skutečnost, s nimiž se film celou dobu tak mazlil, přebil je tím nejkřiklavějším a nejznámějším, co je ve světě k dispozici, a strhl celou výpověď minimálně o jednu rovinu níž, pokud ne až na samo úzkoprsé názorové dno.

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe...

Někdy je copy-paste matkou moudrosti ;) Parkerův film The Wall se pokoušel o totéž mnohem sentimentálněji. Zachytit mašinerii. V tomto i předchozím Budovského prostořekém filmku, na nějž se tu navazuje (http://www.csfd.cz/film/249806-bathtime-in-clerkenwell/), je však "mašinerie, v níž společnost drtí sebe samu", nikoli cílem poněkud vyčpělého sdělení, ale jeho dávno přijatým základem - zbytnělá idea se tu hravě rozvíjí střihem, originálními výtvarnými nápady, významovou i vizuální hrou s mnohočetností, geometrií, rytmem, zpomalováním, zrychlováním, zaplavováním. Zkuste mi uvěřit, že každému detailu lze udělit v rámci toho čtyřminutového příběhu smysl, a že to má plynulý, logický vývoj, a pak se zblázníte z toho (zrychlí se Vám tep), že všechno, co jest tak očividné, nejde naráz pochytat a uvést do vztahů. Strhne Vás a to pohltí, a přestože písnička je veselá, je to titanikové veselí - vyvzlínává zpod něj prožívané zoufalství, že v čase nejste pány dění a jeho smyslu, že to (život jedince i společnosti) utíká, aniž byste mohli pochytat, co se to děje. Filmek si naštěstí lze pustit opakovaně, ale je to chabá útěcha, která jen upozorňuje, že s životem se to udělat nedá. (Oba filmíky jsou dostupné na YouTube.)