JitkaCardova

Krásně natočený, místy rozmanitě rozptylující a různými způsoby pozornost odvádějící, ale vlastně celkem přímočarý film o rozptylování a odvádění pozornosti od toho, co je podstatné. *~

Začnu rovnou spoilerem, stejně už jste to všichni viděli. Ten film měl fantasticky našlápnuto a ohromně mě zajímala každá vteřina, dokud ho nezabila úplně zbytečná sebevražda a neodklonila ho na jinou, mnohem falešnější kolej. Bylo přirozeně uchvacující a pohlcující, dokud se oba kluci potýkali s nutností unést, obhájit či nějak přetavit svůj blízký vztah v proměňujících se okolnostech a kolektivu, a následně, jak se jim to hned nedařilo, s tíhou samoty v rozkolu, v odtahování se i v bytí odstrkován, s ponechaností, s touhou, pocitem zrady, zarputilostí, vzdorem, nejistotou a hlavně s vlastní nezralostí, jak se s tím vším vypořádat, jak komunikovat a jak o sebe navzájem pokud možno úplně nepřijít kvůli hloupostem. Tyhle kruté tragédie dětství a dospívání, domnělé nebo skutečné zrady našich nejlepších přátel, jejich neakceptovatelné reakce a postupné proměny, trýznivou osamělost, stud, opuštěnost, zrazenost, ztrátu něčeho nenahraditelného, nemožnost být v tom pochopen a utišen, neschopnost komunikovat něco, co neumíme vyjádřit ani sami pro sebe, známe všichni, jsou to strašlivá, bolestivě nás formující poznání, rubová strana křehkého dorůstání k utváření vztahů, plná uzlů, překřížených, zamotaných a přestříhaných nití, nenapravitelných chyb. A film tu dusivou tíhu celkem uvěřitelně a fascinujícně zpředmětňoval a rozehrával. Ale jen do chvíle, než naprosto neústrojně a nelogicky nechal Rémiho někde mimo obraz se zabít. Od toho momentu se z něj stává jen nepochopitelné, nepravděpodobné a bohužel i nezajímavé, od nosného tématu odbočující jalové melodrama o zbylém chlapci a jeho znovuzapojování se do „benetonově“ vstřícné a chápavé společnosti za podpory učitelů i rodiny. Sebevražda Rémiho přitom nejen že vůbec nedává smysl, ale navíc doslova zabila ten film i tím, že se na to nijak nepoukazuje. 99,999999 % dětí – nás! – se přes tahle vztahová dramata, jimiž pokaždé končí celý svět, nakonec nějak prodere, poskládá se skrze ně a upevní si svoji identitu, hodnoty, schopnost otevřít se, sdílet a pracovat s očekáváními ve vztahovém chování, a všechny ty způsoby a cesty stojí za to sledovat víc než to, co nakonec nabídl tenhle film, který si k vydírání emocí celkem zbytečně, až protismyslně, pomohl scénářem zkratovitě nastolenou sebevraždou. *** Přežít rozpad či přerod dětského přátelství je mnohem silnější i věrohodnější téma, než ho nepřežít. *** Rémi přitom nebyl nijak extrémně vyhrocenou, z kolektivu vybočující postavou, ale ve filmu se přitom všichni tváří, že je sice smutné, ale běžné, aby si citlivé děti braly život kvůli kamarádění. Ostatně - jak? Vážně, podřezal si žíly ve vaně? Oběsil se? Hodil si do vany toastovač? Film se tomu obloukem vyhýbá, nechce s tou představou být vůbec konfrontován, obejde to jako zamlžené tajemství, o kterém se nemluví, protože se to k postavě Rémiho v jeho prostředí ani k celému příběhu vážně vůbec nehodí. Tohle přejděme, přece se nebudeme zabývat dětskou sebevraždou, to je nepůvabné a narušilo by nám to koncepci, pojďme se raději věnovat už jen dojemnému zacelování, to umíme a to nám vynese body. *** Doprčic, dokonce i sledovat film, v němž se to mezi kluky takhle rozbije a jeden z nich pak náhodou přijde o život dřív, než se někam vyhraní a posunou, takže ten druhý v tom tázání a nejistotě, co nenahraditelného to vlastně mezi sebou měli, zůstane sám, by bylo mnohem zajímavější a autentičtější. *** No tak nic. U Dívky jsem si ještě myslela, že to "podpůrné chápavé prostředí" okolo hlavní postavy je součástí originálního nápadu, ale s druhým Duhontovým filmem se  spíš ukazuje, že je to poměrně naivní a nudné východisko jeho jakýchsi dramat o ničem - hlavní hrdina vybočí, protože se s něčím (v podstatě čímkoli, umím si představit, že příští film Duhont natočí se stejným dramatickým obloukem o vrahovi) potýká, a pak najde cestu zpátky do milujícího prostředí  školy, rodiny a ekonomické střední třídy. *** (B12 v jednom podzimním odpoledni s o.) *~

Vy dny, kdy člověk objevuje nečekané zázraky, díky za vás nastotisíckrát. *** Broadway je dech vyrážející, suverénní zralý originál, který má pevně daný vyprávěcí rámec, v něm dramatický příběh o několika málo postavách, dynamický a se spádem, ale i klidem na hloubku, na konci skvostnou, nelíčenou pointu, a navrch k tomu všemu organicky vyladěnou kameru a celkově perfektně vyváženou estetiku. A umí ve vás navodit smyslno, fyzično, nechat vás pociťovat, vyvolat zaujetí, vtáhnout. To jsou veliké devizy. V rukách režiséra jako řeckého vozataje navíc pevně spočívají i otěže scénáře, a nikdy bych nehádala, že je to debutant. *** A to hlavní: dílo efektně těží ze svého řeckého původu. Vychází z podstaty i schématu (od expozice přes kolizi, krizi, peripetie až ke katastrofě) antické tragédie, ale nijak krkolomně ani hledaně, ale lakonicky ji rekapituluje a vychází z ní elegantně pryč, do prostoru svobody - katastrofa se tak týká jen těch, kteří nepřekročí svůj stín, a i konec příběhu je tedy ambivalentní. *** U vstupu do Broadwaye najdeme graffiti v řečtině: "nacházíte se tady a teď", čímž máme vymezenu jednotu místa a času. Hlavní postavy jsou jen tři a zápletka jednoduchá: Nelly, Markos a Jonas/Barbara, vztahový trojúhelník. Nelly, která to celé vypráví, je typickou starořecky tragickou postavou, ale je tak přirozeně sympatická, a tolik nenápadná v samém centru dění, že nám nejdříve nedojde, že to ona bude nástrojem zkázy i (svou vlastní) obětí. Přitom to první i poslední, co o sobě divákům zdánlivě smířeně či lhostejně sděluje, je, že je dcerou své matky, a že její matka byla prospěchářská mrcha. Až později pochopíme, co nám tím říká: tohle mám napsáno v osudu, a osudu je marné se protivit, pokoušet se ho přemáhat, i když bych od sebe nečekala, jak krutý čin budu schopná dokonat. I Markos je typický řecký hrdina, ješitný ochránce a (s)vůdce, majetnický a povýšenecký narcis, imperátor, což ho definuje i limituje, ohraničuje, drží v mezích možností i jeho osudu - jeho život jako život každého césara a dobyvatele je vydán napospas úkladům druhých, nemá ho ve svých rukou (nevzdá-li se své touhy po moci). A pak je tu Jonas/Barbara. Jonas, který žádné hranice/omezení nemá. Nenese si minulost, jež by ho definovala - nevíme nic o jeho predispozicích ani charakterových vadách. Naopak víme, že Jonas umí hranice přecházet: mezi životem a smrtí, mezi mužem a ženou, mezi nebezpečným velkým světem venku a relativně bezpečným mikrosvětem scény, a stejně tak i mezi limitacemi a svobodou. A víme, že ani touhy ani potřeby ho neovládají. Mimochodem: jméno Barbara znamená "cizinec", "neznámý", jméno Jonas zase "znamení od bohů". Jonas je deus ex machina, či posel řeckých bohů, jehož prostřednictvím postavám zajatým ve vleku jejich dispozic a v klinči vzájemných konstelací výsměšně ukazují, že člověk může být strůjcem svého osudu, že se - navzdory tomu, co nás učí antické tragédie -, může vymanit rozmarům bohů, tomu, co mu určil životní los - že může říct ne, odmítnout, osvobodit se. I když tím zároveň odmítne naplnění svých přímočarých potřeb, tužeb, které dostal do vínku se svými limity a v nichž tkví jeho Achillova pata, možnost sebezničení. Sympaticky nejde o žádné přesvědčování, ale jen o prosté položení antiteze, otevření možnosti antitragédie. Poslední pohled do kamery je Nellyin: ukáplá slza a úsměv prozrazují, že přinejmenším něco z toho pochopila a že v ní je svého druhu láska. Co s tím udělá nebo neudělá dál, to už je jiný příběh. *** (Objeveno 22. 8. 22 v Evaldu s R, v hledišti jsme byli zázraku přítomni celkem čtyři diváci.) *~

Prvoplánové, mělké, příliš doslovné, neobratně vyprávěné a zbytečně na sílu vydřené dílko s tuctovým námětem, chabou jazykovou, myšlenkovou i fantazijní výbavou a s nemotivovaným výtvarným provedením, které mohlo být celkem jakékoli a nepřiznaně nahodile inspirované čímkoli. (Pilotů, o podzimních prázdninách s R., J. a P.) *~

Formát je brilantní nápad, samotné vtipy už tolik ne, myslím, že se do těch konfrontací naivní mysli s mainstreamovým pohledem na příběh lidstva vzhledem ke stavu dnešní společnosti a planety, dalo propašovat mnohem víc krutých point, ale zvládla jsem jenom dva díly, tak nevím, jestli je to dál stejně málo výtěžné.

Fantasticky ryzí, hluboké, jemné a - dospělé. Sotva existuje těžší úkol než vzít si za téma smrt psího kamaráda a vyhnout se klišé, patosu a citovému vydírání, infantilitě nebo umělé spiritualitě, přílišnému ponoru, anebo odstupu. Tady se to beze zbytku povedlo - a nápaditá kresba je sama o sobě organickým médiem procesu onoho dospění. Něco takového člověk vnímá v japonských kresbách krajiny (díky, Lí, za ten postřeh), v obrazových haiku, které několika tahy vystihnou univerzální podstatu i jedinečný moment, a nepostrádají zároveň humor, lehkost i tíži daru vnímání a prožívání, bytí. Filmové dílko, zdánlivě nepatrné, nás od smutné, ale ústrojné události v rodině provede velice přirozeně k propojení se sebou, vlastní duší a celým univerzem prostřednictvím mistrně zvládnuté výtvarné techniky. Bylo by mi myslím ctí poznat osobně autora, musí to být hluboce laskavý člověk dotýkající se s úsměvem naší podstaty. *** S Lí v Pilotů. *~

K nevydržení svévolně "umělecké" v tom smyslu, že jednotlivé záběry a scény jsou útržkovité a enigmatické a záměrně divákovi všemožně ztěžují pochopení, co se jimi chce vyprávět za příběh, a do toho se náhodně mění tempo, bezdůvodně zpomalené sekvence střídají chaotické scény, pohyb, tma, nezřetelnost. Výsledný dojem z filmu mám stejný, jako bych se místo na film dívala na nepřehledný dvouhodinový trailer k němu a nebyla schopná si z něj nic s jistotou poskládat, protože právě tak to autoři chtěli, ale bohužel také aniž by od toho chtěli nebo z toho uměli dostat ještě něco víc. (Be2Can, Kino Petrohradská, s Lí.) *~

Vtahující uvedení do patové životní situace lidí s lidsky nepřijatelnou, zároveň však nepotlačitelnou potřebou, do jejich osamělosti i do vytoužených nebo naopak nevyžádaných vztahů jak v rámci nesourodého společenství, tak v oblasti rodinných vazeb, přátelství i intimních partnerství. Kde leží hranice mezi nezbytným utrpením, patologickým chováním či rozkošnickou zvráceností? Jak (jak všelijak) lze za daných podmínek oprávněně naložit se svým vlastním osudem, a jak s osudem někoho dalšího, ať už vlastního potomka, sourozence či partnera? Jak být, či nebýt? Potud je to nesmírně silný snímek, který jsem sledovala bez dechu do poslední vteřiny. *** Jenže po strhujícím uvedení do děje (při němž perfektní práci odvedla tentokrát především zvuková složka) nenásleduje už nic dalšího. Film, příběh i zkušenost vyvolá silné emoce a vzbudí řadu důležitých univerzálně platných otázek, ale skončí uprostřed rozvíjení situace, bez dovršení, vypointování a smíření, bez katarze, bez transformace, a i když to lze akceptovat, je zároveň zřejmé, že Guadagnino tak náročné téma nezvládl, že jeho příběh se o ně rozbil, nedokázal ho krok za krokem dovést do bodu, odkud by se nám dostalo pochopení, proč jsme se tímto tématem vůbec měli zabývat, neobdaroval nás jedinečným momentem cenné reflexe ("aha momentem"), který se tu měl odehrát, ale že od své postavy utekl uprostřed chaosu, jenž rozpoutal v jejím i divákově srdci i hlavě. ***  Nemůžu se v tomhle ohledu ubránit srovnání s Jarmuschovým mistrovským snímkem Přežijí jen milenci, který nám předkládá stejné etické dilema, avšak jehož hrdinové ho zvládli zpracovat a vykupují své činy hodnotou nezměrného zušlechtění v nekonečném čase, již by lidstvo jinak do své zkušenosti pojmout nemohlo a která tedy jejich činy vyvažuje a vrací svět do rovnováhy. *** Nepodsouvám Guadagninovi stejné řešení (ostatně jeho postavy si neprodlužují život do věčnosti), jen trvám na tom, že pokud si ukousl tak velké téma, měl nás jím také umět provést až k adekvátní katarzi, odměně. Takhle si na něm jen vylámal zuby a své diváky trápil neúměrně zisku, což je známkou špatného díla, a je mi to o to více líto, oč nadšenější jsem byla z jeho debutu. *****

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, aneb o pokrytectví z bídy a zoufalství z pokrytectví. Velmi civilně a dobře natočeno. Speciální sílu příběhu dodává, jak přirozeným svědkem i aktérem všeho morálně vykloubeného dění je bystrý devítiletý chlapec. *** (Inspirace festivalem Kino Brazil, na B12, sama.) *~

Dokument je poměrně obsažný, konkrétní jak co do vybraných specifik rodinných, tak společenských, v nichž Elfride vyrůstala nebo jimiž se rozhodla ve svých dílech zabývat, ale připadá mi - a jsem vůči tomu krajně ostražitá -, že dokument toliko předkládá vlastní spisovatelčina vysvětlení toho, proč a kým se Elfride Jelinek postupně stala a proč už 20 let žije a tvoří v ústraní, přičemž do roku 2004 se dozvídáme především o tom, jaká nepříjemná témata si vybrala, aby s nimi svůj národ konfrontovala, a od roku 2004 už se o ní nedozvídáme nic. Je to pro mě příliš zatížené autorským narativem Elfride Jelinek, jako by Claudia Müller jen posloužila silnější osobnosti, která si přála právě takový narativ vytvořit a pustit do světa. Každopádně už to, že to tak vyznívá, mi připadá jako filmařské selhání. Chybí mi více informací o Jelinek z různých stran, nasvícení jejího života a díla z dalších pozic a od dalších lidí, kteří by ji dobře znali. Tahle promyšleně seskládaná mozaika, která má podat určitý obrázek, mi jen ukazuje na podezřele mnoho nevyplněných ploch. *** Navíc: Elfride Jelinek jsem celé roky měla na seznamu dlužné (ještě nepřečtené) světové literatury, a hodně jsem se na ni těšila, jako filoložka umím ocenit promyšlenou autorskou práci s jazykem, dovedu číst v potřebně přehýbané syntaxi a novotvarech, mám slabost i pro německy psanou literaturu, a tak mě nyní navíc silně zaskočilo, že literární jazyk Jelinek, jehož je v dokumentu plno, je pro mě téměř nerozklíčovatelný - především to, jak od výstavby možných sledovatelných point uniká k paradoxům a kontradikcím a mimoúrovňovým, ale k sobě svázaným větám, aniž by to mělo hlubší utvářený smysl než pouhé protivenství. Tak se mi aspoň zdá... *** Celkově ve mně vznikl dojem, že unikání je tady tak vůbec klíčové slovo: Elfride Jelinek uniká posouzení od svých blízkých, dokument o sobě má pod kontrolou a vyřizuje si to přes něj jen s veřejným prostorem, který si to vyřídil s ní, a v textech uniká od kauzální logické sdělnosti, skrze niž by vystavěla něco sama o sobě, aby jen podrážděně nereagovala na to či ono, co je (a jistě je) hodno nelibosti. Ale co je tedy hodno její libosti a co kromě odsudků a zahořklosti (obousměrné mezi ní a její společností) plní život Elfride Jelinek? Nevím a na dokumentu mi tohle zaryté smlčení hodně vadilo. *** S Lí, Velký sál Lucerny, v rámci Das FilmFest.) *~