Lupes

Tento film je dokonalý v každém svém detailu. Každý záběr je jako promyšlený tah štětcem, černobílé tónování, hudba, výběr herců a jejich výkony, scénář, gradace, propojení s realitou... vše je naprosto dokonalé, bez chyby. Spielberg natočil mnoho skvělých filmů, tohle je ale z filmařského hlediska nejlepší práce všech dob a pokud Spáčilka čeká na svých 100%, jednoznačně je v tomto případě přehlédla (a obávám se, že se jich tak už nikdy nedočká ani ona, ani my). Přes nepřekonatelnou úroveň a kvalitu je člověku tak nějak stydno dát tento film mezi své nejoblíbenější. Příběh zobrazuje historické události, které vedou k pocitům hanby, hlubokému smutku, depresi a slzám. Mnoho lidí proto odmítá Spielbergův film vidět, stejně jako mnoho lidí odmítá holokaust přijmout. Je to pochopitelné. Nákladní auta odvážející mávajících děti do plynových komor jsou tísnivou skutečností, stejně jako vědomí, že Oskar Schindler byl jen jeden, resp. že jeho židé byli jediným zachráněným transportem z tisíců dalších. Bože, to je tak hrozně málo. Tak hrozně moc málo.

Opravdu špatné, překombinované, nelogické, navíc okořeněno soudobou manýrou v LGBT a neopětované lesbické lásce (zřejmě proto, že fanatickou lásku k Bohu si už dnes člověk nedovede představit). Člověka může trknout, že už samotný vzkaz ze záhrobí nahraný na gramofonovou desku nevěstí nic dobrého, nicméně tiše doufá, že z pramálo uvěřitelného společného zájezdu se vyklube něco smysluplného. Nevyklube. Role bohyně pomsty přinese v závěru jen teatrální smrt viníka a přesně v tu chvíli litujete, že jste to nechali dojít až sem. Myslím, že i slečna Marplová s překvapením sleduje, jaké že komedie se to zúčastnila.

Ačkoliv se mělo jednat o film s misijními tendencemi, dělá křesťanství velmi špatnou službu. Oceňuji nápad, že navzdory době a místu příběhu, Ježíše Krista v něm neuvidíte. Dále už je ale vše špatně. Emoční rozpolcenost dávají postavy najevo jen potácivou chůzí, občas má člověk pocit, že křesťanství je jen jistý druh šílenství a ochromení. Sáhodlouhé rozhovory jsou příšerně kýčovité, a ani velkofilmový kostýmový spektákl Římské říše si nelze užít. Caligula a další jsou karikaturami, nikoli historickými postavami. Film tak splňuje jedinou roli. Kdykoli si člověk stýská po starých dobrých časech Hollywoodu, může si u této slátaniny uvědomit, že Oskary se už tehdy dávaly na společenskou či politickou objednávku.

Tématem detektivek Michala Sýkory je do značné míry i frustrace nad stavem novodobé společnosti, nad absencí morálky zlaté polistopadové mládeže (Živé terče) či nad arogancí porevolučních zbohatlíků a jejich propojení s lokální politickou scénou či policejními strukturami (Pět mrtvých psů). Že ani v akademických kruzích není vše v pořádku ukázal už Případ pro exorcistu, v Modrých stínech je ale negativní vliv byznysu ve vysokoškolském prostředí mnohem markantnější. Přidává se hluboká deprese nad nejvyššími politiky, jejichž éra začala v polistopadových dobách ODS. Modrá není dobrá, navzdory Hejnově písni vrhá škaredé kmotrovské stíny. A právě to je evidentně ústředním motivem Sýkorovy sociální studie. Zločiny, které ve skutečnosti tematizuje, zůstanou ale nepotrestatelné a z pocitu bezútěšnosti nás nevysvobodí ani banální odhalení v příběhu tematizovaných vražd. Skutečný zločin zůstává na pozadí, celospolečensky známý, přijímaný s pokrčením ramen. A hlavního padoucha je člověku navzdory jeho agresivitě vlastně líto. Jeho motivace je více než pochybná a stává se jen obrazem těch, kteří v tom "neumějí chodit". Sýkora v Modrých stínech nesmiřitelně pranýřuje nejen nástup zla v devadesátkách, ale samotné tvůrce revoluce a tzv. oběti Normalizace. Zjištění, že odpor vůči režimu z mániček lepší lidi nedělá, není sice nijak překvapivé, ale v intimně rozehraném příběhu lásky vyšetřovatelky má třeskutý náboj i vyústění. Výsledkem jsou překvapivé sympatie s bývalým estébákem. Je nakonec jediný, kdo na sebe vezme úděl viny a na nic si nehraje.

Tématem detektivek Michala Sýkory je do značné míry i frustrace nad stavem novodobé společnosti, nad absencí morálky v politice místní (Živé terče), celostátní (Modré stíny), celoevropské či akademické (Případ pro exorcistu). Mafiánků krajské úrovně propojených s policií se Sýkora dotkne i v Pěti mrtvých psech, ovšem ve Vodníkovi se opře plnou silou do poměrů komunistických a případ je tak jistou genesí ostatních sérií. Vodník voní létem i nostalgií mládí Husákových dětí, čemuž je bohužel podřízena i přeexponovaná kamera. Také střih by této retrospektivní podívané seděl, některé scény je divák nucen shlédnout víc jak dvakrát. Poslední výtka míří opět do lokalizace policejní služebny. Skleněný palác v polích je opět obskurním výlevem originality, která se v podobě interiérů vyšetřovacích prostor objevuje ve všech sériích Detektivů od nejsvětější trojice. Vše ostatní je ale perfektní. Muzika, včetně Kemelovy písně Za naší stodolou, či objevující se motiv Dvořákova Vodníka. Závěr je nádherně symbolický (zločin je promlčen a zbývá jen kráčet po cestě, kde není cesty zpět a není kam uhnout, byť konec je v nedohlednu). Stavební úpravy vesnického stavení ukazují neúprosně tikající čas i jistou míru současné okázalosti a drahého kýče. V kontrastu s tím nám závěrečná obytná "loď" uprostřed lesa připomíná nepříjemnou pravdu o těch, které blahobyt nepotkal, a které je třeba vyslechnout spíš než zastřelit. Zásadní pro pochopení Sýkorových detektivek je poznání, že o krimi žánr jde až v druhé rovině. Primární zůstává rovina sociální, která je v tomto případě u Sýkory nezvykle intimní a rodinná. Krajský hejtman zůstává kdesi v podvědomí a policejní ředitel relativizuje politické tlaky zástěrou a grilováním. Zůstává tak jen těžká rodinná anamnéza a příjemné hororový příběh z doby, kdy letní prázdniny více voněly a po večerech se četlo při svitu baterky.

Po Zapomenutém světle asi nejlepší náhled do reálného života kněze. Skvělá kamera, která se nebojí zůstat "na silnici a čekat na další auto". Výborně zvolené venkovské exteriéry, a byť luxus městské smetánky byl bez bazénu a latifundií mimo realitu, policejní služebna s nákupními vozíky působila překvapivě stísněně a klaustrofobně. Paráda! Sýkorovi a celé sérii je bůhvíproč vytýkána vyšetřovatelská neschopnost hlavních hrdinů. Ano, není to 1. oddělení, ale proč by mělo? Jde o jiný styl, události přicházejí bez velkých policejních zásluh, rozuzlení se dočkáme, a tak se během cesty můžeme soustředit na osobnostní detaily a z nich plynoucí situace. S jemným mrazením v zádech se tak pobavíme fobiemi policajta ze staré školy a užijeme si sypání slepicím pod taktovkou obecní policie. V Případě pro exorcistu je radost sledovat venkovské reálie, s návratem do města začnou ovšem vykukovat krimi klišé ze skříně (rozvedený policajt bojující o dceru či ředitelský "kobereček").

Skvěle zachycená atmosféra, reálie. Takto vypadá život duchovních správců zapadlých farností. Odhlédnuto od krimi žánru, prostě paráda. Satanská symbolika je možná trochu navíc, ale pravidla severských krimi tak velí a lid musí být uspokojen. Zde navíc působí docela logicky v rámci zobrazených reálií.

U této série může člověk ulevit své frustraci ze vší té zbohatlické pakáže. A právě v tematizované frustraci nad řádem současného světa je série skvělá. Není v ní kladných hrdinů, jen nezletilých obětí a rodičovské bolesti. Zcela pochopitelně tak spěje děj do finále v rytmu Deseti malých černoušků, čemuž je podřízeno vše a vyšetřovatelé jsou pouhou stafáží. Slovní výměny jsou sice brilantně černé, jen by to chtělo zpomalit (takhle pohotově prostořeký není ani Kraus). Produkční tým se navíc zbláznil a policajty usadil do open spacového akvária na kraji polí. Sterilně a nevěrohodně působí i ostatní lokace, pramálo humoru se vytěžilo z neschopnosti české policie kohokoli uhlídat. Krobot je kořením celé série, zde je však bohužel zbytečným přídavkem. A chorvatské finále i přiznání v nemocničním pokoji na závěr jsou spíchnuté tak neuměle, až to vzbuzuje rozpaky, případně otázky. Došly peníze? Došla nálada? Nebyl čas? Nebo se realizační tým opil, a pak vjel do dětí na procházce?

Výborně to vystihl Maq! Skvělá uživatelská recenze.

Do půlky se celkem drží knižní předlohy, takže lze odpustit lacinou výpravu, špatné barvy, mizerný zvuk i pokusy o komiku (je to přece pro děti, no ne?!). Pak to ovšem přijde. Režie se zhruba v půlce ujme zhulenej levicovej progresivista a nejen, že ze všech kapitalistů udělá záporáky, ale taky je nechá do jednoho pokapat. Pokud v tuto chvíli odvoláte děti od TV, věřte, že už je pozdě. A pokud jste s nimi snad četli předlohu, věřte, že se z toho budou sbírat dlouho. Závěrečné vedení lodi dvěma staříky o třech nohách a malým klukem, to vše do zapadajícího slunce... to už je taková nálož, že nezbývá, než si dát taky něco hodně silnýho a zapomenout. Snad. Kéž by!