Javert

You're tearing me apart, Lisa! Tommyho pochechtávání se soundtrackem tohohle filmu v pozadí - tak nějak si představuju opravdový peklo v praxi.

Na podobnou emocionální nálož jsem čekal roky. Půl hodiny po projekci a stále se mi nedostává dechu. Whiplash je mezi filmy tím, čím byla sóla Buddyho Riche pro jazzovou hudbu - ultimátní peckou. 10/10

Plné hodnocení musím Pittovi a jeho tankistům udělit, i když jsem si plně vědom, že Fury není objevným, originálním a nepředvídatelným filmem. Asi proto, že mám slabost pro WWII a válečné akčňáky, užíval jsem si každou minutu, obdivoval každé smítko z té nepřeberné hromady špíny a hnusu a spolu s posádkou prožíval praktickou ukázku onoho notoricky známého rčení - zabij, nebo budeš zabit. Rád se k Fury zase brzo vrátím.

Máte štěstí, že jedu kolem!

Ať si říká kdo chce co chce, já si z těch čtyř a půl hodin užil každou minutu i sekundu. Ač by se tak dle námětu mohlo zdát, minisérie se nevyžívá v sentimentalitě a patosu, ale skutečně prezentuje krutost války z německého pohledu, což, přehlcen americkou a sovětskou/ruskou produkcí, vždy velmi ocením. Zvlášť, když je to tak povedené jako Unsere Mütter, Unsere Väter...

Jeden z těch "studenoválečných" paranoidních thrillerů, které se už dnes, i vzhledem ke geopolitické situaci, netočí. A je to škoda, takové filmy, ač měli často velmi podobnou zápletku, dokázaly zaujmout něčím specifickým, charakteristickým, a divákovi tak připravit příjemně napínavý filmový zážitek. To platí i pro Mlčenlivého, kde Venturova poker face prochází celým filmem, zdánlivě odtažitým, ale přesto nabitým spoustou energie a napětí. 90%

Na Coeny netradičně melancholické, po celou dobu stopáže nevysvitne ani jeden sluneční paprsek, exteriéry procházíme s hlavním hrdinou výhradně v dešti, sněhu, a/nebo větru. Ne, že by to vadilo, to vůbec ne. Llewyn Davis je totiž tak neskutečně charismatický charakter, že vás na své odysee za štěstím vtáhne a pak ani nepostřehnete, že prožíváte úplně stejné pocity zoufalství a bezmoci jako on. Co však nechybí jest přítomnost tradičně bizarních coenovských detailů a postav, výjimečně kvalitní hudby a stylových kulis bohémské Greenwich Village na počátku 60. let. Inside Llewyn Davis splnil má očekávání beze zbytku.

Esteticky i pocitově něco tak přenádherného, že se to ani slovy nedá popsat. Okamžité okouzlení velkou nádherou Velké nádhery. Jen tak dál, italský filme!

Ještě ten večer, co jsem film poprvé uzřel, jsem si říkal, že na pětihvězdičkové hodnocení je poněkud brzy, že jsem dost možná opojen přicházející nocí a že tedy vyčkám do střízlivého rána. Avšak i po uležení mi na film zůstaly jen ty nejlepší dojmy, všudypřítomná tísnivá atmosféra, nejdříve podávaná ještě za syrova, avšak v poslední třetině filmu se přetvářející do chladnokrevna. Nevím proč, ale moje pocity při závěrečných cca 30-40 minutách byly téměř totožné s těmi, které jsem měl při prvním sledování Carpenterovy Věci. Za svých pět hvězd se tedy nemám proč stydět, film hodnotím téměř výhradně podle dojmu, který zanechal, a ten je v tomto případě takřka bezchybný. P.S. Nejsem fan zombie filmů, Brada Pitta, ani zuřivé akce.

Okouzlen naprosto vším, chce se mi nasednout na první spoj směr La Provence a prožít tam v rytmu rumby Edmunda Rose stále lehce ovíněn zbytek života...