tidwell

Film vzniklý z ryzího nadšení, nevýrazné deklamace textu prozrazují amatérismus - není však "co" hrát. Vycentrované obrazy na postavy, tváře - záběr cesty, jezdec na koni se přibližuje/střih/jezdec na koni se vzdaluje zády (přestal jsem počítat v polovině :) Nesnesitelně neinvenční statická kamera, která se marně snaží vyprávět obrazy, ve kterých se NIC neděje - bez přesahu. Topornost a vážnost působí nechtěně směšně. Nepřirozeně upracovaný dojem pomalosti a meditativnosti. Významový potenciál Vrchlického (viz kontext vzniku!) básně ("hledání Syna") spíše nevyužit. Celý film jsem čekal, kdy "to" přijde - díky Bohu "to" v závěru přišlo, cosi se tam míhá... Odvážní se na tu cestu vydají. Jen více odvahy být originální, spontánní! --- Za hudbu, za snahu a za to, že "něco" přece jen přišlo...

Krása a velikost se skrývá v obyčejnosti, všednosti. Opravdový film, který se svou neokázalostí a precizností vymyká všem módním trendům a škatulkám. Nutno vidět....

Už v "Utiš vodu" Naomi Kawase naznačovala příklon k tradičnímu filmovému vyprávění a "An" se tak vskutku stal jejím prvním konvenčním filmem s daným scénářem, postavami a tradičními dialogy. Příběh, který krouží okolo osudů několika postav setkávajících se u stánku s dorajaki (lívance se sladkou fazolovou pastou), bohužel zabředává do nesnesitelného patosu a co víc – vynucuje si dojetí za každou cenu. Nenásilnost vyprávění a síla obrazů z předchozích režisérčiných filmů ustoupily návodnému dovyslovování tam, kde dříve zůstával prostor pro tajemství a dobrodružství z objevování. I proto tento film vnímám spíše jako příběh pro mládež (bez nadsázky). Kawase sice neopustila své téma hledání skutečných životních hodnot, avšak příběh tentokrát zasadila do již stokrát použitých kulis, které pouze jinak přeskládala a výsledek je stejný jako u všech podobných sladkých příběhů. Postavy dobrotivé babičky s pohnutým osudem, muže poznamenaného minulostí i citlivé dívky z problematických rodinných poměrů stejně jako mírná porce gastrofilozofie spíše vycházejí vstříc snadno stravitelným příběhům pro masy, u nichž se lze konzumentsky na krátkou chvíli dojmout a jinak nic víc... P. S. Film mi připomíná román Muriel Barberyové.

Přehlídka žánrových klišé o mizérii Texasu. Příliš mnoho chlazených lahváčů, knírů a drsných kovbojských dialogů... Občas k tomu všemu zahouslí Warren Ellis. Nijak nápaditý produkt. Bez atmosféry jen obyčejná kriminálka s nedůvěryhodným sociálním podtextem...

...když oni pořád jen zmateně chodili, tekla tam voda proudem a nic se vlastně nedělo... Asi takhle by Malickův film popsal milovník rozvíjejících se zápletek, tříbení charakterů postav a sofistikovaných katarzí. Nic takového ale od filmu-eseje přece čekat nelze, takže výtky tímto směrem spíše prozrazují, že spousta diváků zřejmě šlápla vlastní vinou vedle. I pokud si odmyslím větší míru patosu než jsem ochoten snést i trochu explicitně exaltovanou křesťanskou víru - pořád ještě zůstane dost zajímavý film, který skrze působivé obrazy, neuchopitelno a pomalost dává prostor k osobnímu přemítání a reflexím nad láskou, vztahy, životem. Ano,dokonalé facelifty Bena Affecka a Olgy Kurylenko jsou k výše uvedenému nejméně povolané (nebo jim alespoň existenciální krize lze těžko věřit), ale v celém filmu je přece mnohem víc autentičtějších (a zajímavějších) postav, které mají rány života vepsané do tváří - Malickův film je (pro mě) v prvé řadě sondou do ducha jižanství, se vší bídou, ale i krásou krajiny tohoto zapadlého koutu Ameriky (viz též Memphis z roku 2013)...

Po filmařské stránce Scorsese nezklamal, ale způsob vyprávění a kvůli závěrečným minutám filmu znejasněné čtení nakonec stojí za hodně nevyrovnaným diváckým zážitkem. Scorsese na jedné straně zkoumá podstatu jezuitské "mise", a to poměrně hluboko, byť v trochu nevěrohodných intelektuálních diskuzích mezi zástupci japonské šlechty a portugalských jezuitů. Tady opravdu vzbuzuje otázky o podstatě importované víry zredukované do fetiše symbolů, kde se Bohy stávají cizí kazatelé a venkované trpí a prolévají krev za něco, čemu ani příliš nerozumí. Ovšem, tohle čtení sám Scorsese v závěru trochu popřel...nic není černobílé. Stejně si myslím, že smysl utrpení prvních křesťanů v Japonsku, jezuty nevyjímaje, měl mnohem víc rovin, než je film schopen přiblížit. Snad více v Endóově knize...

Ještě pár takových filmů s takhle vysokým hodnocením a islámští radikálové v klidu počkají, až se naše západní civilizace zhroutí sama, svou hloupostí a naivitou. Představuji si Talibance, který se podívá sám na sebe očima francouzských filmařů… pustí film svým mladším nevyzrálým soukmenovcům a je na světě další propagandistické video o ubohosti Evropanů. Neskutečně hloupá akční podívaná, kterou neomlouvá ani rok vzniku – 2011, kdy se ještě terorismus držel v jistých mezích. Přehlídka stereotypů (investigativní novinářka vs. humánní drsňáci ze spec. jednotky, okázalé smiřování rozdílných pohledů, terorizující Taliban vs. mírumilovní venkované). Naivitu celého námětu symbolizuje scéna, v níž dva Afghánští muži spontánně přikládají kameny na improvizovaný hrob francouzského výsadkáře a společně s černošským důstojníkem se pomodlí za jeho duši. Jak symbolické, ušlechtilé a nebetyčně naivní. Ostudné je, že film vznikl jako památka na padlé francouzské vojáky v afghánské misi. Něco tak nedůstojného si určitě nezasloužili, stejně jako diváci donedávna ještě výběrové stanice ČT2! P.S. Taktiku speciálních jednotek tvůrci postavili na hlavu. Ušetřete si tak nervy při sledování tohoto odbytého filmu, který okázale ignoruje logiku i jakékoli detaily. Připomíná mi to propagační video pro nějaký paintballový park… Tak!

Úchvatné. Film-noirový skvost. Rád jsem se nechal unést a nestydím se za to...

Postmoderní vyprávěnka s nezakrývanou stylizovaností, sentimentalitou, s patosem romantických příběhů se všemi tradičními kýčovitými motivy, která však v citlivé režii V. Donzelli neztratila syrovost emocí a sílu (sic trochu neobvyklé) lásky. Od začátku jsem si vyprávění ve vyprávění užíval, vždyť se nám nijak nezakrývá (docela vtipné) vykrádání motivů i různé filmové aluze (Bonnie a Clyde např.) a pointa celého příběhu je skvělá. Prostě jen originální film s dobrým příběhem, a to není málo. Nebýt rušivého věkového rozdílu mezi hlavními představiteli...

Klasická villeneuovština. Jako bych už na začátku tušil...konec...nebo začátek?...snad nedokážu předpovídat budoucnost...nebo se mi to jenom zdálo?...nebo se mi jen zdálo o tom, že se mi to zdálo?...nebo je to doopravdy?...ale co je doopravdy? Malick by si k poselství tohoto filmu vystačil s obrazy pramenité vody a šumícími korunami stromů, zatímco Villeneuovi do tohoto symbolického rámce musí přiletět rovnou dvanáct kosmických lodí s dohromady 168 (...nelze popsat) na palubách. A několikasetčlenný tým grafiků se nad efekty asi dost zapotil. Ale dost cynismu, působivé to je a stojí za shlédnutí...jednou určitě...a napodruhé už asi ne...