tidwell

Film, který může zbytečně svádět k radikálním závěrům, ať už máme jakýkoli názor na dílčí problémy, kterých se dotkne nebo na způsob jejich filmového "podání". A právě to je na něm nejcennější - vzbuzuje otázky, svébytným jazykem mluví o problémech současné doby (vztahů, svobody, egoismu, sobectví, deprivace...), něco podstatného opravdu říká. Příběh i formální stránka filmu zrcadlí vnitřní stav matky (vynikající Alba Rohrwacher), která ve slově antibiotika čte význam protipřírodní a svého sedmiměsíčního syna ukrývá do domnělého bezpečí přísné sterility a specifické stravy. Sama se přitom propadá do schizofrenní spirály, kde neexistují žádné kompromisy - Mina začne být nebezpečná nejen sobě samé. Režisér Saverio Costanzo využil řadu žánrových pomůcek, které zapadají do postupné proměny melodramatu v sociální drama a nakonec vrcholí vpravdě thrillerově. Zkrátka, je to jeden z mála současných filmů, který nás nutí zaujmout postoj k "obyčejným" (avšak podstatným) otázkám naší každodennosti, k běžným návykům, jež už sami nevnímáme...

Z filmu je znát obrovská radost z vyprávění, celý film jsem tím byl fascinován a nechtělo se mi pryč, poslouchal bych Bo donekonečna. Kupodivu se mi ani okamžikem nevkrádalo do mysli, že by tu mohlo jít o nějakou "oslavu" života v pustině - naopak, je to (ne)idylický příběh o vnitřní bolesti a démonech uvnitř nás - každá z postav je tam má, včetně té dívky, všichni se s nimi musí potýkat, podléhat jim, ve vzácných okamžicích radostného sdílení na ně zapomínat. P. S. Jižanská verze Betonové zahrady (a taky Vliv gama paprsků na měsíček zahradní)...

Síla a kouzlo Camusova románu spočívá v jeho realističnosti, v něčem, co každého z nás může oslovit – člověk odsouzený k existenci, člověk odsouzený za svou každodennost, člověk odsouzený za to, co neučinil, když se každý den nabízí tolik možností volby, člověk odsouzený za to, že nevěří v Boha... Pro Viscontiho jako by nic z toho nebylo důležité a doslovně převedl na filmové plátno pouhý povrch, tedy „děj“ celého románu, vložil hercům do úst pečlivě opsané věty z knihy a ti tak už neměli co hrát, jsou jak loutky. (Vidět tak dvojici Mastroianni-Karina v lepší adaptaci!) Schází zde jakékoliv kouzlo imaginace, tajemství, nejednoznačnosti nebo vůbec touhy něco z románu vyslovit. Film působí jako školní referát z Cizince, v němž se přeříká děj a zkopíruje se kanonická „interpretace“. Zdá se mi, že Visconti Camusův román uchopil konvenčním filmovým stylem své doby (asi neorealismus), a proto mu z celého Cizince zbyla jen kriminální zápletka a sociální pozadí (Alžír, kolonie, Arabové, prostitutky, francouzská justice). Univerzální a nadčasový smysl příběhu se pak touhle politizující optikou zcela zadusil a v kombinaci s doslovným přepisem vět z románu vznikla jen nedůvěryhodná bajka o divném muži, které jen neví, co dělá...

Superlativy se k tiché a neokázalé tvorbě Naomi Kawase nehodí, ale mám pocit, že jde o zatím její divácky nejvstřícnější a velmi sdělný film, který má jasně danou příběhovou linii, jasné téma a úžasné zpracování včetně výborné práce s hudbou. Sice jsou pro mě šintoistická symbolika, tradiční rituály nebo obsah písní v jejích filmech trochu neznámou, vždy je ale na plátně cítit přítomnost něčeho univerzálního, podstatného, emocionálně silného. Ne jinak je to ve Futatsume no mado, kde je hlavním tématem umírání, posmrtný život a taky láska v různých podobách, protože všechno spolu souvisí a film mimořádným způsobem tento východní přístup ke smrti (a životu) zprostředkovává - i když je to možná paradox, jeho sledování bylo navzdory tíživému tématu povznášející a obohacující. Zkrátka, je to jeden z těch mála ryzích filmů, který skutečně něco předává, kde má každý obraz své místo a kde vše míří nekompromisně k samotným kořenům smyslu života vůbec...

"Hele, mně se nelíbí nic. A nelíbíš se mi ani ty. Napadlo tě někdy ráno, když ses probudil... že třeba dneska budu muset někoho zabít? No není tohle paranoia? Jó? Pro tebe je to paranoia. Ale pro mě je to skutečnost." Kerrigan je mistr ve vykreslování lehce vyšinutých postav vzpírajících se normálnosti, ale to neznamená, že jen klouže po povrchu a některé kontroverzní nebo syrové scény, v nichž Greene "pracuje" s břitvou a nožem, jsou samoúčelem. Kerrigan totiž naprosto podřizuje strukturu vyprávění a sled obrazů na plátně specifickému vnímání skutečnosti jeho hrdinů (naopak, oni se často zdají jako jediní při smyslech v ne-smyslném světě) - jako zrcadlo jejich duše i mysli - kterou si všichni bez výjimky, ať už trpíme schizofrenií nebo ne, skládáme z dílčích jednotlivin v "pro nás" smysluplný celek. Nenávistný hlas, zprávy z rádia, které ve filmu slyšíme, možná jen proudí skrze hrdinovu paměť, v jeho vnitřním světě. Film po celou dobu "sbírá důkazy" a přesvědčuje nás, že sledujeme pachatele a jeho provinění, ale ve výsledku je to možná všechno úplně jinak (všimněte si, že to, co bychom měli vidět, abychom hlavního hrdinu odsoudili, prostě nevidíme, nemáme žádný důkaz, stejně jako detektiv). Pro mě je to film o předsudcích a navzdory tomu, že je jako debut trochu neučesaný, stojí za shlédnutí, ostatně, jako všechny filmy Lodge H. Kerrigana...

Estonští "Samotáři". Film kultovních parametrů, který se o to maličko snaží, ale ve výsledku to vůbec nevadí. Dokonalé zachycení esence podzimu, lyrické klipové pasáže z ulic nočního Tallinnu s výborným hudebním podkresem a mozaiková tříšť osudů několika ztracených duší ve ztěsnaném prostoru panelákových bytů na sídlištní periferii velkoměsta. Osamělost a bezvýchodnost ze složitých životních situací, ztroskotávajících vztahů a izolovanosti ve vlastním prostoru tady nejsou samoúčelem, který má prohlubovat už tak depresivní atmosféru, ale naopak vede nás k tomu hledat v tom temnu záblesky naděje a katarze - a to i kvůli černému (a jemně absurdnímu) humoru, který trochu připomíná severskou kinematografii (Kaurismäki). I ty nedokonalosti a nedotažené scény sem prostě patří. Je to film, který dokáže pohltit a z hlavy jen tak nezmizí a co víc - mám pocit, že se k němu člověk bude mít chuť vracet (nejen na podzim :)...

Film, který chce být jiný než Hollywood, ale je úplně stejný, ne-li horší. Estetizovat smrt jako součást popkultury je nechutné i v evropských koprodukcích :-). Potom ještě všechno podložit nějakou soudobou muzikou, aby to bylo cool, a hlavně spoustu zpomalených klipových záběrů na gejzíry krve prýštící z těl zloduchů. Co naplat, od začátku byl ten příběh hodně divný, ale raději o něm nepřemýšlet, když ho přijmeme, potom to asi může být "krásná" podívaná, hlavně když Sam Riley nabíjí pušku a pěkně z pár centimetrů zmáčkne spoušť a roztříští lebku tomu prašivci svíjejícímu se na zemi, však si to zaslouží, to by jinak nebylo ono, že. No, asi tak nějak o tom ten film je. Nedá se nic dělat, v čase 01:24, kdy Sam Riley zaspal na hlídce, už bylo o hodnocení stejně rozhodnuto, Hefaistos na konci už tomu jen nasadil korunu. Čekal jsem „tak trochu jiný western“ typu Meek's Cutoff a ono je to zatím „tak trochu jinak natočené“ drsňácké béčko typu 3:10 Vlak do Yumy, napěchované klišé od prvního záběru na zahloubaného pomstychtivého jezdce na obzoru, přes hluboké dunivé melodie, až po bratrský klan terorizující jednu svéráznou horskou dědinu – však taky zlých Brennerů ubývá, jak po másle :-). Ale pěkně se dívá aspoň na ty hory a sníh...

Podivné existenciální drama, s nímž nemohl nic udělat ani vynikající Petr Čepek, který zde představuje vězně se suicidálními sklony na pětidenní ozdravné "vycházce", kterou mu naordinoval vězeňský psycholog, zřejmě s úmyslem, aby se "Drsňák" vyrovnal s vnitřními démony a vlastní minulostí. Téměř surreálná pouť na jižní Moravu zahrnuje depresivní výjevy normalizovaného jihomoravského venkova, několikero odhalených ňader a žádný děj. Bohužel, všechno jde na vrub špatnému scénáři, který z Čepkovy postavy udělal psychopatickou loutku, ke které všichni mluví v existenciálních šifrách - stačí jen chvíli poslouchat pár dialogů a lze zjistit, že si postavy vlastně nic nesdělují, pouze vytvářejí jakýsi dojem něčeho hlubokého, vážného...a prázdného. Za pozornost stojí (vedle podařeného plakátu) syrový obraz doby v pozadí. Jinak se mi opravdu zdá, že tento film vznikl hlavně proto, aby se měla Kristýna Hanzalová kde odhalit, nepochybně na to čekala spousta mužů nejen ve Východním bloku...

Jeden z těch nepříjemných novovlnných filmů postavených zčásti na tematizaci samotné formální techniky filmového vyprávění, který naše zhýčkané oči nutí notně zpomalit a precizně vteřinu po vteřině (bez přetáčení!) prožívat emoce vlastní i emoce na plátně. Ve výsledku ty čtyři hodiny dávají smysl, to je jediná útěcha, protože po dvou hodinách by se zdálo, že tomu tak nikdy nebude (připomnělo mi to nesnesitelný Godardův Sympathy for the Devil, kde taky musíme sledovat, jak se zdlouhavě „kutí“ Umění, jenže ten neměl žádnou pointu). Režisér Sebastien se snaží uvést v život Racinovo klasické drama, zatímco sám jedno drama žije – a ani jedné „hře“ není schopen vnutit život, herci znuděně deklamují text, bušení do tympánů má zvýraznit Slovo, které – zbavené života ostře kontrastuje s příběhem Claire, která je ve filmu jediná, kdo je zřídlem emocí, šílené lásky, která jí strhává na hranu bytí a nebytí. Sebastien sám je jen prázdnou FORMOU, bez něhož hra nemá žádný smysl, hercům zbývá jen čekat a zírat na prázdné jeviště. Claire je totiž ta, která skutečně vede celý příběh, právě v okamžicích, kdy znuděně přihlíží hereckým zkouškám v bytě, to ona reprezentuje skutečný PŘÍBĚH, život i smrt zároveň. Ale pravda je taková, že to je možná všechno úplně jinak...

Nejlepší betonář této planety řídí svět po telefonu ze svého luxusního BMW připomínajícího velitelské stanoviště kosmické lodi (automatická převodovka, odhlučnění, palubní počítač... :) Přesný obraz odcizujícího se povrchního světa, ze kterého mizí přirozená lidská komunikace. Věci se sdělují jen skrze technologie, protože je to pohodlnější, snadnější a zdá se, že to míň bolí (Ivan Locke přece měl na výběr, mohl ty věci sdělit i osobně) - jenže život je mnohem složitější, než se z filmového pohledu na veledůležitého pána se sluchátkem u ucha sedícího v měkké sedačce drahého auta svištícího po dálnici s pomyslnými pákami ovlivňujícími životy lidí okolo něj, může zdát... P. S. Současným trendy slovníkem: "krizový management"? :)