tidwell

Když po více než hodině padla ve třech tisíci metrech na jednom z alpských vrcholků otázka: "Nemůžeme si raději promluvit?", myslel jsem, že omdlím. Po tom bezbřehém tlachání a pracném vytváření manželské krize už toho bylo na můj vkus až příliš. Pocit, že vysokohorská dovolená s rodinou je to nejhorší, co se může v našem životě stát, je trochu mimo (byť, tak jak je to ukázané ve filmu, uznávám tu odpornou sterilitu prostředí), ale nic víc jsem si z toho neodnesl – Östlund zapomíná, že jaké si to člověk udělá, takové to má – a všechny nesympatické postavy jeho filmu si vzájemné zraňování svých eg báječně užívají a slouží jen k tomu, abychom si je jak v akváriu promítali na své vlastní svědomí. Tomu zbytku odmítám rozumět, ale pro následné smysluprázdné vztahové diskuze je tento film výborný služebník, let's go on...

Anna je investigativní reportérka, která se v Bangkoku snaží rozplést nitky obchodu s lidmi, tj. dětskou prostitucí, jež sahají až do Montrealu. Jenže při svém nebezpečném povolání utrpí vážnou "nehodu", po které bude muset začít vzpomínat... Rozumím tomu, že už jsme podobný příběh možná někdy viděli, ale film Charlese-Oliviera Michauda přece jen má něco navíc - je nekompromisní, nepotrpí si na falešné efekty, chce ukázat, že se téma týká i nás osobně. A těch pár klišé mu lehce odpustím (až doteď jsem nevěděl o existenci "quebeckého thrilleru"). Silný příběh, syrové drama, minimalistická hudba Michela Corriveau a skvělá Anna Mouglalis, pro kterou byla role psána přímo "na tělo", a to doslova...

Sledování filmů Naomi Kawase je meditace, povznášející zážitek, který z všednosti činí svátost. Hanezu je přitom film dějově bohatý, nechybí dokonce pár dialogů, i když je, jak bývá zvykem, ponořený do zvuků přírody, tekoucí vody, šumění deště. Smysl (autorského) filmu je podle mě v první řadě mít, co říct a až potom pro to hledat adekvátní jazyk – Kawase je však výjimečná tím, že jako by už od začátku jasně věděla, za čím si jde, co hledá... Fascinující pokora ke krásám i bolestem života, resp. smrti, respekt k tajemným dějům okolo nás, empatie a tak trochu něha ke svým postavám... Tuším, že japonská kultura nezná idylu v našem evropském pojetí... v těch jejich ke svahům se krčících domečcích obklopených zarostlými lesy a zeleninovými políčky si čas plyne svým rytmem, zdá se, že konflikt je z tohoto prostoru navždy vytěsněn – opak je pravdou, tím spíše v zemi jako je Japonsko s celou svou minulostí, kde je krev a bolest skrze prastaré (i ty méně staré...) příběhy a děje (viz ty časové variace ve filmu!) součástí prostředí, v němž se lidé rodí, žijí a umírají... Kouzlo jejích filmů spočívá v tom, že se divák nechá vést, nechá uplývat čas, nezanáší děj symbolikou – právě z tohoto důvodu je užitečné nečíst si před shlédnutím "obsah" výše, abychom si nemuseli hrát na japanology a do filmu násilně projektovat "význam"... přitom se "jen" stačí dívat...

Film Jeana Viga a zrod tohoto filmu dělí 65 let. Je možné, že dvacet let, které zase nás dělí od natočení À propos de Nice znamenají takový zlom? Je to krásná pocta Nice, pestré historii města i lidí, kteří v něm žili. Ale: mám pocit, že "tenhle" svět roku 1995 zachovaný na filmovém pásu už není příliš rozdílný od černobílých roztřesených záběrů Viga ze 30. let - jako bych pozoroval nějaký vzdálený a definitivně mrtvý svět. Ne, v tomto roce jsme přece žili, ten svět roku 1995 nám patřil, neseme ho v sobě. Ale dnes? Jen postupné mizení, devalvace všeho (ten roztomile "evropský" sentiment lokálního koloritu, folklóru, hrdosti na pestrost vlastního města, nevinného lelkování na promenádě...) ve světě, který už nikomu nepatří a nikoho to nezajímá. Kam se poděly všechny ty tváře z filmu? Kam odešel TENHLE svět? A vezme nás s sebou, protože my k němu přece patříme? Claire Denis jako by už ve své povídce tušila...

Chvílemi super komedie navazující na tu nejlepší tradici francouzských komedií a grotesek. Chvílemi prvoplánově "kameňákovsky" teenage-hollywoodsky vulgární trapnost s přeslazeným závěrem. Kde je to "navíc", co má taková komedie mít? A hlavou mi rezonuje otázka: jak se film líbí neslyšícím? Jinak - Karin Viard vynikající. Ale stejně vzpomínám na mnohem smysluplnější (sic "vážný") snímek Za hranicí ticha (1996), který Lartigau trochu (možná náhodou) kopíruje...

Baladický příběh ve stylu Glazarové nebo Šlejhara - zaostalý obecní pasáček, jemuž se svět proměňuje ve fantaskní pohádkové příběhy, které mu vypráví jeho děda. Leč, to nadčasové a univerzální v příběhu se zde trochu vytratilo. Film se pitoreskně drží detailů "správného" výkladu událostí na východním Slovensku v poválečném tříletí, kdy se lesy hemžily Banderovci a na polích stále ještě stály rezavějící německé tanky. Ani Vláčil už asi nemohl nic udělat s tím protivným ideologickým nánosem a jednostranností některých detailů či situací - slovenská obec plná vzdychání na staré pořádky, jaksi "venkovsky" přirozená krutost a zloba uložená v lidech (těch bohatších, přirozeně), nedůvěra ve správný vývoj událostí, sklony pomáhat Banderovcům, rigidní katolicismus, viz slova starosty: "No ba. Seděl jsem na obci před vojnú, za vojny, starostuju vám aj včíl. Hergot..." Tady se doba natáčení na filmu dost podepsala. Ale když je v záběru pouze notně šumlující Vlastík Drbal s Josefem Kemrem, je to Vláčil, jak ho známe. I ta hudba stojí za poslech...

Ach ten kapitalismus, vzácní brouci, osamělé starostky, napravení podvodníci a déšť - o tom už se jednou musel natočit film, tak tady ho konečně máme i s hlavním liberálobijcem Depardieu v čestné roli drsného kriminálníka. Ušlechtilý záměr pozvednout současné téma se Giannolimu vymkl z rukou v okamžiku, kdy začal ve scénáři hollywoodsky mísit žánry a podceňovat diváka. Je to špatný film, neuvěřitelný a trapný. Bez smyslu pro realitu, což je u filmu, který se inspiruje skutečnou událostí, zásadní problém. Všechny postavy se chovají neuvěřitelně. A za zobrazení venkovanů a stavebních dělníků by si Giannoli zasloužil doživotní zákaz opuštění Paříže. Když se Cluzet coby stavbyvedoucí prochází v slušivé reflexní péřovce po staveništi a dělníky povzbuzuje k většímu tempu potleskáváním "Allez! Allez!", je velmi pravděpodobné, že by se mu v reálu brzy čirou náhodou přihodil pracovní úraz... Ale v tomto filmu už jsou tyhle detaily úplně jedno, v něm jde jen o povrchní efekt. P.S. Cluzet byl jediný, komu se ve filmu dalo věřit (ovšem, vzhledem k faktu, že hrál podvodníka... :-)

Tak nějak "současný" film, nezávazný, hravý, instantní, precizní po formální stránce (až na tu hudbu - Morriconeho jsem v ní nepoznal), ale zoufale prázdný, od filmu čekám víc, musí mít co sdělit. Natočit film o iluzi lásky je mnohem jednodušší než o ní prostě jen vyprávět jeden obyčejný příběh. A všechny ty sentimentální propriety typu robot z ozubených koleček z 19. století, stovky starožitností až po liliputánku nebo "pražskou" restauraci Night and Day plnou obřích hodinových strojků (chacha...) svou kýčovitostí a falší upomínají na celou paletu podobně "současných" trendy filmů od H. Pottera po V Bruggách...

Na jednu stranu člověka irituje, jak je to prázdná formální hra, na druhé straně je tou hrou fascinován - přiznávám, že mi to přišlo opravdu zábavné. Dupieux si minimalisticky utahuje z fungování filmového průmyslu, diváckým očekáváním i maniakální touhou interpretovat filmové příběhy. Fikce a realita absolutně ztratily své referenční body, co se zdálo být realitou je fikce a zase obráceně, a takhle se to nepřestává míchat, až začne být všechno úplně jedno...

Citově-vyděračský queer kýč. Jako by Ozon už všechno podstatné řekl a nyní si jen v dalších a dalších variacích efektně hraje s pohlavními identitami a vrací se k motivům, které se objevily už v Kapkách deště na rozpálených kamenech (a ani tehdy mi nebylo jasné, o co tady jde). Une nouvelle amie už je jen prázdná šablona bez života i citů (tím spíš, že se mohutně snaží o opak). Příběh je navíc zasazený do kulis okázalého přepychu, v němž si dva zhýčkaní a finančně velmi dobře zajištění lidé hrají s mužskými a ženskými "převleky", protože jejich prázdné životy už je zřejmě začaly nudit. Tuším, že takhle to být asi "nemělo", ale ta přesladká režie nám pod nos nehrne nic jiného...