tidwell

Naturalismus ala Mel Gibson v ryze českém minimalistickém podání, s průhledným zadáním nastínit odvrácenou stranu války a její deheroizaci - splněno jak domácí úkol, a to bez jakékoliv invence nebo myšlenky, s řádně šedivou, syrovou každodenní ušmudlaností, s plochými charaktery postav téměř švejkovského střihu a saharskými větry ošlehanou tváří záporáka Nebřenského. Tristní "pocta" lidem, kteří pro něco skutečně bojovali a film se nad tím ani nezamyslel...

Llazaro je minulost. Llazaro je člověk minulosti. Llazaro nám svým pohledem, nestárnoucí tváří, (samo)zřejmou přítomností zjevuje - kým jme kdysi byli, naši minulost (nebo jen vzpomínku na ni?), neúprosné plynutí času, nenávratnost, nezvratnost událostí. Okolnosti, které nenastaly. Řád i lidství, které svírá, zbytky jeho neporušenosti a ryzí lásky. A bolest současnoti - její vznešenost i špínu...

Takhle to vypadá, když umělec začne mluvit sám k sobě - a dokonce cituje vlastní filmy. Hodnocení je za těch pár situací, kdy se v orgiích sebezahleděnosti nevědomky a vtipně dotkl něčeho z naší současnosti...

"To je dobrá otázka, zda je možné milovat někoho, aniž by Vám dokonale rozuměl. Stále si myslím, že je to absolutně možné." Dokumentární film je nejen o těžkostech autistů žít ve světě, který jim nemůže zcela rozumět, ale i všeobecnou sondou do tajemství krásy mezilidských vztahů v jejich nejčistší podobě - lásky. Tam, kde slova přestávají mít význam a "sdělením" se stává výraz očí nebo tiché spolubytí, kde se nekladou žádné podmínky, kde se s city nijak nespekuluje a vládne bezprostřednost. A je to i o bolesti a nereálné touze být někým jiným a marně hledat pochopení. V dokumentu nahlédneme na příběh autistického páru, nešťastného mladíka, který hledá své místo v životě a staršího pána se specifickým vnímáním světa, který přichází o svou milovanou manželku. Dokument plný naděje, který stojí za to vidět...

Dvouhodinová variace na téma bezradnosti ve stylu rumunské nové vlny. Deskriptivně zachycený postupný rozklad mileneckého vztahu násobený umělými vsuvkami v podobě psychoanalytických kvazidialogů a pokusů léčit neurózu pravoslavím. Anina psychická nemoc, která je sama o sobě závažným, smutným tématem (a příběh by se na ni měl soustředit), režisérovi slouží jen jako záminka pro depresivní obrazové kreace beze smyslu. Bohužel, takový film nemůže nic říci ani o životě s psychickou nemocí, ani o problematických vazbách dětí na rodiče...

Ach, první zklamání od Claire Denis, to opravdu bolí. Ano, láska, bezradnost ve vztazích, neuspokojené touhy ukryté v hlubinách duše, pronikající živelně na povrch a odrážející se v krásných lesklých očích J. Binoche, která stále marně hledá toho pravého. Jen kvůli ní jsem "to" celé vydržel usledovat. Jinak pusto, zoufalé plkání, bezpodstatnost, žádný nosný důvod pro vyprávění, potažmo sledování - "příběhu" - jeho zrání, rozvíjení a naplnění smyslu. Nic. A promiňte - obsazovat na posledních deset minut ruského renegáta G. Depardieu, jehož žvanivý monolog sice zapadal do kontextu, snad už dnes není zapotřebí a od C. Denis mě to mrzí o to víc. Obraťme list, vyhlížím příští film...

Vyprávět příběh "osudové lásky" v černobílé kompozici a v kulisách "stalinského Polska" není nic snadného, ale chladnější odstup k Pawlikowskému patří, má své kouzlo, neruší, neunavuje jako v Idě, umožňuje soustředit se na to ostatní, zdánlivě okrajové, co naplňuje čas vyprávění - a právě tohle tvoří Studenou válku. Při scénách lidových zpěvů a tanců mrazí a je znát, že Pawlikowski se umí dotknout kořenů, emocí, základů stejně jako hlavní představitelé Joanna Kulig a Thomas Kot. V podstatě je to hudební film, co záběr, to krásná černobílá fotografie. Ano, detaily a příběh někde ujedou, ale v takové atmosféře na ně jde snadno zapomenout...

Další uhrančivý film Arnauda des Pallièrese, mírně zavánějící samoúčelností a nejasnou strukturou... Spletenec několika ženských osudů jen velmi matně poukazuje na jakousi generační spojitost, která však při pohledu na tváře čtyř hlavních představitelek může fungovat jen stěží, ale to není to nejpodstatnější. Paradoxně jsem celý film vnímal jako esej, jako pokus vylíčit temnější část ženské duše, se vší iracionalitou, rafinovaností, krutostí, křehkostí i bezradností, kterou lze číst v jejich očích - a samotný vyprávěcí koncept postavený na návaznosti mi připomínal spíš hru variací, různých možností, jak příběh rozvinout, pootočit jiným směrem, k nějaké naději pro jejich smutné bezútěšné životy plné krutosti, kterou jsou samy poznamenané. Zaplnit citovou prázdnotu různých lidských "sirotků" se však v příběhu moc nedaří, selhává bezradným vyústěním do prázdna...

Poctivá syrová žánrovka, kterou notně zvedá z průměru hudba (N. Cave, W. Ellis) a netradiční prostředí indiánské rezervace (Wyoming). Zároveň komplexní obrázek problémů současné Ameriky, rozhodně ne netendenční, ale s přimhouřením oka a kapkou tolerance si lze film užít i bez toho. Naopak, třeba téma násilí na indiánských ženách zmíněné v závěrečných titulcích rozhodně stojí za angažovanost...

Patos z prvoplánového dojetí nad historickým "usmířením" národních pamětí evokovaný plakátem k filmu, kde po skončení války dánský voják objímá německého chlapce, zajatého vojáka Wehrmachtu, naštěstí příliš nekoresponduje s vlastním příběhem, stylem vyprávění. Filmu se docela podařilo vyhnout laciné sentimentalitě naprojektovaného "člověčenství". Minimalistický film nevypráví a neukazuje nic jiného, než co se skutečně mohlo odehrávat – zajatce nahnané na pláž určenou k odminování, chvějící se ruce, cinkající pojistky a také utrpení, spoustu bolesti... Lidskost? Na tu se nepamatovalo tehdy a na některých místech světa o ní neslyšeli doteď. Historie byla taková, krutá, je zbytečné rozsuzovat, stačí se dívat, vnímat a cítit někde uvnitř sebe alespoň malé pohnutí... pak ještě zbývá naděje...