tidwell

Zapomenutý poklad, který si s analytickou logikou nemůžeme vychutnat. Zámek s prazvláštními figurkami - ztroskotaní šlechtici, úlisný personál, neodbytná stará dáma, záletný duchovní a mezi nimi cizinec-Hudec, který se usilovně pachtí vyznat lásku rozmarné Veronice. Manýrismus okázalých gest, které jsou vzápětí parodovány, směs atributů vytržených z červené knihovny, detektivek i hororů v zábavném a zneklidňujícím koktejlu, který nutí k zamyšlení. Herecké jádro čerstvě založeného Činoherního klubu spolu se všemi dalšími herci naprosto exceluje, jejich souhra plná jemný nuancí vyvolává zdání čiré improvizace a naprostého oddání se příběhu. K tomu je třeba připočíst i nádherné secesní kostýmy Ester Krumbachové, "liškovskou" hudbu Svatopluka Havelky a neokázalý scénář Antonína Máši plný drobných narážek a situační komiky: "Je to bedla jedlá. A já jsem Rosická." /.../ "Vy snídáte chřest, pane Hudec? Dělají Vám bedlu!“ Věty vytrhané z červené knihovny ohnuté do groteskního absurdna: "Veroniko, všechno jsem kvůli Tobě ztratil." "Ale vždyť jsi nic neměl." A téma? Láska a její unikavost, kdy se všechno drolí mezi prsty – ale je to zároveň žádoucí a krásné. A taky nebezpečně tenká hranice mezi kulturou tradovanými klišé ze zprofanovaných šestákových příběhů, v nichž slova ztrácí svou referenční funkci a neutralizují hodnoty jako je právě láska nebo i smrt: "Jak říkám, pánové, život bez smrti, to je jako ryba bez života."

Zajímavý sebereflexivní pohled polských filmařů na hnutí Solidarity, který nepochybně zpříjemní místním školákům hodiny dějepisu (protože nebude hrozit písemka atp.) a který nám ostatním může naznačit, že polský film je v tomto směru o několik mil dál, než film český (kde snad reflexe nedávné minulosti ještě vůbec nezačala). Samozřejmě nechybí špetka tradičního patosu, ani papeže, bez toho by to v Polsku nešlo. Vtipnou nadsázkou z celého „balíku“ vyčnívají povídky J. Machulského, A. Jakimowského a Piotra Trzaskalského (tedy těch „mladších“). Zajímavá je i filmová esej Roberta Glińského snímající výpravu japonských turistů v pustém muzeu rozpadajících se budov v areálu gdaňských loděnic. Mezi ty spíše trapné kousky patří především film J. Domaradzkého, který připomíná náborové PR video do odborů gdaňských továrenských podniků. Pravděpodobně nezamýšlený „vedlejší“ efekt má pak scéna z Wajdovy rozšafné rozmluvy s Lechem Walęsou, kteří v první řadě kinosálu obsáhle filozofují nad filmem Člověk ze železa, zatímco kamera klouže po prázdných sedačkách...

Minimalistický snímek vypráví o (z našeho pohledu) méně známé poválečné historii německých "vlčích dětí", které přišly o rodiče nebo se jen ztratily a toulaly se v malých tlupách po celém území středo-východní Evropy „osvobozené“ Rudou armádou. Téma je pro Němce důležité i dnes a vracejí se k němu i ve filmech nejen díky vzpomínkám pamětníků. Jistě, scéna, kdy umírající matka apeluje na své syny, aby nezapomněly, kým jsou a jak se jmenují (Hans a Fritz), v nás může evokovat něco nepříjemně ideologického – ale i tohle k té složité době patřilo a kdyby před tím měl Ostermann zavírat oči, nemohl by podat tak syrové a problematizující sdělení, jaké jeho film přináší. Děti nemohou za hříchy svých rodičů, rozhodně ne takhle malé děti, které nesly na svých bedrech výhradně svou existenci a německý patriotismus byl zcela mimo jejich dětský obzor. Film naplněný tichem a zdánlivě útěšnými obrazy letní krajiny vytvářejícími pozadí pro kulisy poválečného chaosu, v němž sovětští vojáci nahánějí po lesích vyplašené malé děti, které mluvily "špatnou" řečí a jen se snažily přežít...

Michela Houellebecqua, tak jak si myslím, že jej znám z jeho románů, jsem v tomto lehce exhibicionistickém filmu hledal marně. Z diváckého hlediska utrpení, ve středu pozornosti je intelektuál (má to tak asi vypadat), který toho vlastně nemá svým únoscům a ani světu okolo sebe moc co říct, ani oni jemu (snad jen tehdy, kdy se mluví o boxu :) - na tomto směšném a trapném nic má asi spočívat kouzlo celého filmu. Střet ironického intelektuála (ovšem, ironie tady spočívá spíše v H. pobaveném zírání na vše okolo, než v tom, že by něco legračního říkal) s lidmi z okraje francouzské společnosti mi k "legraci" nestačí a film nenabízí nic víc než právě tohle. Zkrátka, snímek pro fanoušky M. Houellebecqa plný politické satiry, nekorektního "humoru" a provokativní potravy pro novinářské titulky. Ale jedno se Houellebecqovi upřít nedá, v něčem může mít pravdu a i když ho třeba nesnášíme, jeho konzervativní oportunismus potřebujeme...

Vizuálně zajímavý, lynchovsky stylizovaný, do barvy černého sametu zahalený příběh plný klišé a prázdna, které přebíjí precizní formální zpracování. Hélène Fillières ve svém dlouhém hudebním klipu (hudba: Étienne Daho) neklade žádnou otázku a témata jako prozkoumávání hranic přitažlivosti, (bez)moci peněz a krajních podob lásky tu spíše jen šustí papírem a chce se po nás, abychom v tomto filmu četli něco, co v něm není.

Zvjagincevův kompromis s realitou společenských i politických poměrů kdesi v přímořském ruském regionu daleko od Moskvy. Ve filmu se nám neříká nic víc, co bychom doteď o korupci, moci oligarchů a jejich provázání s pravoslavnou církví nevěděli, pouze je vše zasazené do "pěkných" širokoúhlých záběrů, které však v Leviatanovi, narozdíl od předchozích Z. filmů, nefungují (kriticky), nic nevyprávějí. Film se úzkostlivě drží známých klišé, pro jistotu otupených vrstvením náboženské a přírodní symboliky, a také rozbouřenými hormony, které sice mají tragické důsledky, ale jakoby tu šlo o nějaký jiný příběh v příběhu (a zajímavější - pohledy a mlčení Jeleny Ljadove říkají mohem víc, než celý zbytek filmu). Smysl se tady utopil v hektolitrech vodky a maskulinní tuposti (střelecký "piknik" byl vskutku vrcholem nevkusu), takže si člověk říká, že nakonec se ve filmu vše asi děje tak, jak má (není to nakonec oslava těchto poměrů?). Není tu žádný chudák, kterému berou dům, není tu žádný zloduch, který zneužívá moc, všichni svorně žijí podle nepsaného řádu, který si sami svým jednáním vytvářejí - kdo jsi bez viny...

Film, který se naštěstí nežene za originalitou a může se zdát, že podobný příběh s podobným poselstvím (třeba jen v jiném zeměpisném nebo historickém kontextu) jsme už viděli a budeme mít pravdu. Ale proč se pořád hnát za něčím novým a originálním, co "svět neviděl", když se stačí podívat "jinak". U těchto filmů často víme, co bude následovat - zkrátka, životní koloběh - a lze s nimi velmi rychle sklouznout do falešného patosu oslav vztahu nezkažených prostých lidí k zemi a půdě, Kukuřičný ostrov se těmto nebezpečím v mých očích vyhnul. Dívka, stařec, kukuřice a řeka - pro vyprávění příběhů, které mají univerzální poselství stačí málo. Dokud pro nás poselství těchto meditativních lyrických snímků naplněných tichem, křehkostí přirozenosti a obrazy přírodního dění, včetně hrozby jejich zkázy přicházející zvenčí, nebudou něčím samozřejmým, bude existovat nějaká naděje.

"A někdo najednou zpívá, že nemá konkrétní cíl. Že mu není dobře. V časech, kdy se to cíli jen hemží. Až se množí ty cíle, jeden za druhým nastupují...Kdy kolektiv za kolektivem...Kdy jsou lidé opravdu všude spolu...Kdy se ustavičně cítí nějak navzájem svázaní. A náhle někdo zpívá, že je sám a že se nemá kam zařadit...když se ví, že máme velmi konkrétní cíle..." Nekompromisní polská parodie vyprázdněného komunistického žargonu a gymnastických hrátek s životem celé společnosti, které k vykreslení režimem naprojektované absurdity života 70. let stačila jedna loď, pár výborných herců a 65 filmových minut. Na svou dobu odvážný a odvázaný film...

Okouzlení...být tak (znovu) malým Stefkem a věřit, že se zaťatými pěstmi pro štěstí a figurkami vojáčků-strážců je možné změnit běh věcí. Andrzej Jakimowski kouzlí s filmem, poetickými obrazy, ospalým letním Walbrzychem, ale i herci (Damian Ul a Ewelina Walendziak) takovým způsobem, že se divák celých 95 minut (ale i dlouho poté) ocitne ve zcela jiném, důvěrně hřejivém, melancholickém a přece podivně zneklidňujícím světě, kde smutek tlumí jemné detaily, jako je v téměř každém záběru kroužící hejno holubů nebo vtipně absurdní rozmluvy domorodců. Každý obraz jako by zde mluvil dvojí řečí - na straně jedné Stefkova touha setkat se s otcem a bezútěšná realita zchátralého pohraničí se vším, co k tomu patří, na straně druhé je tato "sociálně-realistická" tíseň zasazená do poetického akvarelového obrazu s výbornou hudbou a vtipnými vsuvkami. I ten Kieślowski tam možná je přítomen svou barevností, hudbou a vlaky... Takhle poetické filmy pojednávající s povznesenou lehkostí o smutku, ztrátách a míjení už se dnes moc netočí - a Fígle jsou jedinečnou esencí této evropské filmové tradice, která už asi bude minulostí...

...Trošku...to připomíná...Muži v říji (starosta)...Vesničko má, středisková (obecní blázen)...Divoké včely (T. Vilhelmová :)...Mistři (štamgasti, Sudety a televize)...Ahoj!