tidwell

Už už jsem si myslel, že Villeneuve tentokrát vydrží u té temné nervy drásající a v jádru minimalistické thrillerové zápletky, ale přesně po jedné hodině a padesáti minutách to najelo na obvyklý villeneuovský standard, který zcela shodil veškeré předchozí vyprávění. Mám pocit, že Villeneuve chce točit povrchní, rádobyhlubokomyslné "cool" filmy, které dějovou spletí v závěru vezmou dech, ale možná by se mohl podívat na nějaký film Andreje Zvjaginceva, aby zjistil, že to není nutné (tedy, je to nutné, pokud chce jen vydělat peníze, nevím). Vizuálně působivé, ovšem bez vztahu k příběhu - záběry na detektivovo tetování, zajímavé, ovšem, k čemu to? Jinak ve filmu skutečně "hrají" pouze Jake Gyllenhaal, Hugh Jackman a Paul Dano, ostatní jim jen vytvářejí pozadí, to je Villeneův rukopis, takhle to má i v dalších filmech. I tak to kvůli těm prvním dvěma hodinám stojí za to:) P. S. Věřím tomu, že režisérská verze mohla mít stopáž klidně 780 minut a režisér by klidně zápletku rozvíjel donekonečna, koneckonců, ono to vypadá, že celá jeho filmografie je takový jeden dlouhý film...

Asi mám na Jima Jarmusche přísnější metr: chci moc nebo se s ním (s námi) stala nějaká nepříjemná změna? Všechno to křečovité dovysvětlování, pomrkávání na diváka ("Ten musí být z Clevelandu."), laciné vtípky z kulturní historie, manýrismus a dokonce (pravda, upírské) moralizování - ve všech jeho dosavadních filmech nebylo nic tak "explicitní", a proto měly svoje kouzlo neokázale nechtěného. Oživovat žánrová schémata a vskrytu na ně roubovat dobová poselství se po Hranici ovládání začíná ukazovat jako východisko z nouze (a dělá to hodně současných filmařů). Řemeslně je to samozřejmě úplně všechno od první scény krásné, od hudby až po herce, alespoň v tomhle je Jarmusch jistota, bohužel, všechny hvězdičky patří "formě", jinak nic...

Spoutat bloudící duše do chladu klášterních stěn nikdy nepřinášelo příliš dobrého, a to ani ve 30. letech, kdy už byla psychiatrická péče přece jen na jiné úrovni než ve středověku (což se panu režisérovi asi moc nehodilo, a tak to tedy ve filmu vypadá jako ve středověku). Ale zde je kontrast řádu, sebeovládání, církevního chladu a spontánních projevů duševně nemocných pacientů pojat téměř karikaturně, zcela zbytečně. Stejně exponovaně je tu vylíčen i katolický intelektuál Paul Claudel, jakési démonické monstrum v rukou Božích deklamující verše Rimbauda... I když Camille je v centru pozornosti téměř neustále, film nám o ní téměř NIC neřekne (s výjimkou závěrečných deseti minut), takže se nabízí otázka "proč", když je J. Binoche tak vynikající.

Když není z filmu zřejmé, proč se to celé děje a jako vcelku sympatické postavy se jeví pouze "esenbáci", někde se musela stát chyba, protože román tak dějově plochý jako tento "profesionálně amatérský" film naštěstí není a vlastně teď zpětně úplně nerozumím (nebo spíš nechci rozumět) snaze udělat z filmu skrze undergroundovou auru něco jiného než je. Kéž by se ve filmu více mlčelo (nebo aspoň víc hrála ta hudba), protože poslouchat se to moc nedá a často to všechno vyznívá nechtěně komicky, což je vzhledem k Pelcově románu opravdu škoda...

Krásný tichý film. Ona si myslí, že utíká sama před sebou do irské krajiny. Tady potkává Jeho, osaměle žijícího na poloostrově. Oba už od života nic nečekají, protože (zřejmě) o všechno, na čem jim záleželo, přišli. On je s tím smířený a bere s nadhledem její mladickou vzdorovitost, zatímco Ona ještě tu zlobu v sobě nosí (první polovinu filmu), a proto se asi chová tak nesnesitelně. Oba přijmou "hru" na sdílenou anonymitu, odmítání "všeho osobního", protože v takovém vztahu už nelze nic ztratit. Jenže ta vzájemná tajemství je začnou přitahovat - v jakémkoliv vztahu je vždycky co ztratit, zvlášť když jsou si tak podobní. To "osobní" nakonec člověka vždy dostihne, někdy až příliš, příliš pozdě...

Francis F. Coppola se nás rozhodl v tomto filmu ustepovat k smrti. Film splétá osudy černošských umělců (skoro to vypadá, jako kdyby celý Harlem sestával z tanečníků, hudebníků, stepařů), gangsterů (jakýchsi novodobých bílých otrokářů) a Richarda Gerea s N. Cagem, kteří se pletou do mafiánských záležitostí. Ne, není to Kmotr, i když atmosféra tady je, Coppolova velkolepost se nezapře, ale na můj vkus je tady příliš hudebních sekvencí (nic proti kvílejícím saxíkům, falešným playbackům a romantickým chvilkám s piánem, ale těch "čísel" v Cotton clubu bylo jak v nějakém muzikálu). I když se film příliš neposunuje, pořád je tu napětí z nepředvídatelného chování mafiánů, kdy v každé chvíli mohou "thompsony promluvit" - a že promluví. Stojí za to tento atmosferický polomuzikál shlédnout. P. S. Nevím proč, ale geometricky precizní knírek (nejen) R. Gerea mě celou dobu trochu zneklidňoval...

U těchto filmů je to těžké. Inu, filmová pocta Hannah Arendt pro další generace, která se hodí pro promítání ve školách. Nejde tu o ponor do duše slavné filozofky (moje očekávání), ale téměř hraný dokument o tom, jak vznikala její kniha Eichmann v Jeruzalémě a polemiky, které vyvolala. Promarněná příležitost, filmové "zpracování" nepřidává vůbec nic, filozofické dílo je servírováno ve zkratkách a zhuštěně, což je něco, co z principu jakémukoliv filozofickému dílu ubližuje. Zkrátka, je lepší si přečíst ty knihy než trpět při sledování filmu, který říká spíše méně než více. Nejsilnějším momentem filmu tak jsou až vložené autentické záběry z procesu s Eichmannem. Nutno podotknout, že ta ve filmu zobrazená hysterie kolem vydání knihy, trochu upozaďuje fakt, že její teze o banalitě zla není nějaká PRAVDA, kterou lze prokřičet za pultíkem v posluchárně, ale názor, s nímž lze polemizovat - a dobová reakce v USA a Izraeli, jak ukazuje film, ještě nebyla na tuto diskuzi připravená. Konvenčně natočený životopisný snímek, trochu statický a příliš dlouhý.

Nejsmutnější film o generaci května 68, ale nejrealističtější, jaký byl zatím ve Francii natočen. Nejde tu o opájení se revoluční romantikou (film se zaměřuje na dobu po květnových protestech) a žánrovými obrázky ze života hippie komuny na opuštěném venkovském sídle (to jen trochu). Generační perspektiva, kterou režiséři zvolili, problematizuje obvyklé stereotypy - životní okolnosti nutí postavy přehodnocovat věrnost revolučním ideálům - ale kdy lze ještě mluvit o kompromisech a kdy už o zradě ideálů? Dějiny se kolem nás zběsile ženou, politici se střídají, De Gaulle, Mitterrand, Chirac, ideje jsou zrazovány, očekávání zklamávána, ale i s tím se musí žít. Film splétá osudy několika přátel a jejich potomků, kteří se snaží vybojovávat svoje malé revoluce, snaží se přežít ve světě, který se žene jiným směrem, než by si přáli a ovlivňuje jejich (smutné) životy. Děj je v podstatě úplně obyčejný, je o ztrátách ideálů, o stárnutí, o smrti, o životě, o lásce a naději v budoucnost. "Nés en 68" je opravdu monument, skrytá perla francouzské kinematografie, intenzivní a silný příběh o autentičnosti životních osudů příslušníků "revoluční" generace tváří v tvář "velkým dějinám". Celkově melancholickou atmosféru taky dokresluje výborná hudba Philippa Millera. Pokud vám nevadí pomalejší tempo vyprávění, nemůže Vás film zklamat...

Otázka zní: dělají western westernem "drsné" pohledy, krev na tváři a nábojnice v břiše? Nikoliv, ale James Mangold si to zřejmě myslí. Těšil jsem se, ale bylo to utrpení - zcela absurdní děj (téměř parodie, ale nebylo čemu se smát, když se ten film bere tak moc vážně), dlouhé záběry na Russella Crowea, nepochopitelné střihy ("jsou 80 mil opačným směrem, uštveme koně" - střih a záběr, jak jsou jim v patách...chachá...), laciná klišé, postavy jak vystřižené z kartonu, psychologická motivace žádná a vskutku výživný závěr, při kterém zjistíte, že jste promarnili 122 minut. Smíchat dohromady "sociální" potíže chudého farmáře a jeho rodiny, válku Severu proti Jihu, veteránský syndrom, čínské dělníky na stavbě železnice a jako bonus tři Apače, kteří však přežijí jen několik sekund, to by dokázal jen Quentin Tarantino. Ale tady to nezachránil ani Christian Bale. Amerika potřebuje hrdiny, ale tady je ta morálka opravdu zvrácená. Je mi líto, tenhle film se vůbec nepovedl a s westernem nemá nic společného...

Filmová groteska, lepší než Víla (2011), protože kratší a jednodušší - a o to v grotesce jde - gag střídá gag a jejich souhra je dokonalá. Ale nikdy bych neřekl, že přijít o nohu může být taková zábava...