Freemind

Dokument je natočený vcelku slušně, ale nemotorně. Soustřeďuje se pouze na centru a východním pobřeží, vůbec nezmiňuje Great Barrier Reef, Tasmánii ani národní parky na severu - i přes toto omezení ale nejde nijak do hloubky, přitom právě v outbacku žijou stovky, ne-li tisíce opravdu kuriózních zvířat a rostlin. Jinými slovy - film nedokázal dostatečně vystihnout sílu Australského života a geologických dějin. Přesto dávám vysoké hodnocení hlavně za samotnou Austrálii, úžasné letecké záběry a podmanivou hudbu.

Po dlouhé době opravdu nevím, co s tím. Naprosto úchvatná hudba Clinta Mansella, svěží nápad a slibná atmosféra i zvraty v ději. Pak ale přicházejí pochyby, zda zrovna Sam Rockwell disponuje dostačujícím arzenálem hereckých prostředků; ze začátku krásně propracované prostředí začíná lehounce připomínat divadelní kulisy (což třeba nehrozilo u sledování Vetřelce či Vesmírné odysey, ačkoli šlo o designově a scénograficky velmi podobná díla); pak začnou vyčuhovat drobné logické chybičky (viz Renton). Přesto ale musím ocenit odvahu jít proti proudu, navíc v žánru, který už dost dlouho produkuje samé akční kraviny - proto zvedám hodnocení ze silného průměru na čtyři hvězdičky.

Tohle je přesně ten případ, kdy si u závěrečných titulků říkám "Do prčic, jak tohle ohodnotím?" Mám jasno ohledně slabin - tento film strašně trpí hlavně tím, že byl natočen v pošahaných 80tých letech, což do jisté míry ospravedlňuje toporné Neillovo herectví (dost možná nejděsivější úkaz tohoto snímku), celkovou teatrálnost ztvárnění všech postav a mizerné masky. Za tohle bych dal s klidným svědomím dvě hvězdičky. Zulawski ale exceluje v jiných disciplínách - v těch prokletých 80tkách, kdy většina evropských filmů vypadala jako televizní inscenace, nám Ondra servíruje klouzavé pohyby kamery, atmosférickou práci se světlem a místy vysloveně krásnou kompozici záběrů. Isabelle Adjani, která se většinu filmu chová jako ztělesněný model PMS, předvede několik záchvatů, které by měly vejít do dějin horroru (viz. naprosto strhující scéna v metru). Ale co už, prostě se na to podívejte. Když si to srovnám a vzpomenu si na posledních 10 letošních horrorů, které jsem viděl, tak se mi chce brečet.

Tenhle typ filmů se mi prostě líbí - když to navíc srovnám s dramaty, které se aktuálně objevují v kinech, níže než čtyři hvězdičky opravdu jít nemůžu. Proč se takhle obhajuji? Protože film má několik nepříjemných nedostatků. Hlavním z nich je podivné chování postav a kostrbaté dialogy - nejlepším příkladem je příběh dcery a matky, kdy se zájem/nezájem jedné nebo druhé strany přepínal jako v telenovele. Kamera, střih a hudba tradičně vynikající, plus předvídatelný, ale velmi hezky vygradovaný závěr.

Kaju se. Před pěti lety jsem tomu dal za tři, dnes to hodnocení rozhodně zvedám. Krásně syrový předchůdce House of Cards, pocta novinářské klasice a lá Všichni prezidentovi muži. Scéna v podzemní garáži za pět hvězdiček.

Geniální věci mnohdy přicházejí v mini balení :) Tyhle bezchybně konstruované krátké hříčky bych mohl sledovat donekonečna.

Ježíš, to byla krása :D Výborně zpracované téma střetu generací a životních filosofií, scénárista tady opravdu šel do extrému - přesto si uhlídal rozumnou hranici a nesklouzl do banální karikatury. Peter O´Toole je naprosto dokonalý, hluboká poklona.

Takže nejdříve mínusy - trošku už se mi začíná přejídat ta manýra ze školy Dogmy97, nejde jen o kameru, ale taky o exaltované scénáře, které vrší devastující zlomy děje a natahují strunu až k prasknutí. Přesto mě tento film opět dostal - Mads Mikkelsen se definitivně ocitl na seznamu mých oblíbených herců, skandinávci opět ukázali, že stokrát vysosaná témata lze udělat znova a svěže, několik scén mě skutečně překvapilo, čehož si v dnešní době naprosto předvídatelných dějových linek začínám velmi vážit. Samozřejmě vřele doporučuji.

Přes všechny nedostatky dávám tomuto filmu čtyři hvězdičky - jednu pro Stefana, jednu pro Petera, jednu pro Arna a jednu pro Torkilda. Jensen zde sice teprve nesměle vystrkuje růžky, přesto už tehdy bylo možno vycítit základy jeho nezaměnitelného rukopisu a citu pro tvorbu degenerovaných, ale podivným způsobem sympatických postav.

Jedničkou celé trilogie je jednoznačně Oldboy, u první a poslední části mi vadily až příliš dýchavičné komické vložky a efektní, ale nesmyslné násilí. Přesto jsem si pošmáknul na krásné kameře a originálním scénáři, Park navíc tyto vcelku jednoduché příběhy rozhodně nepodává na stříbrném podnosu a nutí diváka k pozornosti, což většinou u filmů dost postrádám.