Freemind

Je to sice dlouhé jako normanské kopí a ukecané jako welšský šenkýř, divadelní předloha z toho leze všemi švy, ale ... sakra, stojí to za to! Strhující slovní přestřelky, živočišný Peter O'Toole, božská Katharine Hepburn, pikle, úskoky, překvapení, incest, sodomité, zrada, lest, faleš - a hned nato vřelý cit a něžnost. Jedno z nejlepších historických dramat, jaké jsem viděl.

Jeden z nejlepších filmů o pomstě, co znám. Snímek, který má americký rozmach a tah na bránu, ale evropský cit pro detail a civilnost. Philippe Noiret ve své životní roli zdrceného otce snažícího se udusit zoufalost a žal okamžitou revanží na vrazích své ženy a dcery. Akční, brutální scény jsou prokládány tísnivými vzpomínkami na nenávratně zničenou rodinnou idylu. Jeden z nemnoha skvostů, ve kterých bych nevyměnil ani jeden záběr, ani jedno slovo.

Nejgeniálněji zpackaný film nejgeniálnějšího packala. Radost trpět!

Před shlédnutím každého dalšího Bergmanova filmu jsem vždycky trochu nervozní - mám na jeho tvorbu ty nejvyšší nároky a bojím se, že mě zklame (což se jednou či dvakrát stalo u jeho komedií). "Podzimní sonáta" je jistota pro každého Bergmanofila - komorní, minimalistické drama s bestiálně vybroušenými, dusnými dialogy. U hysterického záchvatu Liv Ullmannové mi na rukou naběhla taková husina, jakou jsem nezažil už roky. Krásné, křehké, kruté dílo. Krásné, křehké, kruté ženy.

Je mi jasné, že nejednoho diváka tenhle prapodivný film unudí k smrti, já ale pokaždé slastně vrním. Hodnocení je tedy čistě subjektivní, prostě mi tenhle mysteriózní thriller sedl jako prdel na hrnec. Snad to mohlo být ještě drobet lepší, ždibíček kratší, konec o fous méně rozjetý, v hudbě méně mdlých synťákových ploch, ale co - prostě nemohu nenasázet plný počet hvězd. Jedna * za úžasné, tísnivé katastrofické scény - led uprostřed pustiny, černý déšť, stromy prorážející okna. Druhá * za naprosto dokonalé využití Aboriginských mýtů. Třetí * za krásně, klasicky vygradovanou smyčku nezvratných událostí a scén na pomezí reality a snové halucinace, směřující až k epickému závěru. Čtvrtá * za kameru, práci se zvukem a domorodou hudbou, pátá * za sluncem sežehnuté, rudé australské krajinky. Můj soukromý mikrokosmos.

Jsem o krok od toho, abych dosadil Clouzota do mého top ten nejlepších režisérů. Tenhle film o minimálně dvě desítky let předstihl všechno, co mohl nabádnout hollywoodský thriller a drama - a v mnoha detailech zůstává dodnes svěží a nepřekonatelný. Na rozdíl od mnoha kritků mi vůbec nevadí pomalý úvod, jde totiž o přímo ukázkovou představovačku hlavních hrdinů a už zde můžeme sledovat první silné momenty - přílet letadla, silácké scénky v baru, oběšence, střihové zkratky. Ovšem to, co se rozpoutá v okamžiku zahájení strastiplné cesty přesáhlo všechna má očekávání. Epické, nervydrásající, chladně dokonalé. Jen si vemte, že taková Nebezpečná rychlost staví téměř dvě hodiny na tom, co je zde zahrnuto do jedné scény. A takových scén je zde v rychlém sledu hned několik. Krásné, čisté umění strachu a napětí. Napínavé, dojemné, nebanální.

Skvostné. Když se vám podaří proniknout do atmosféry tohoto veledíla, můžete se snadno utopit. Krásná scénografie, neuvěřitelně plastická kamera, po takřka sto letech stále naprosto strhující výkon představitelky titulní role.

Nejsem schopen hodnotit objektivně. Mám obrovský sentiment jak pro hudbu Sigur Ros, tak pro jejich estetiku, ale hlavně pro Island jako takový. Pro mne je to tedy výhra na celé čáře, film mi poskytl celou škálu pocitů od stísněnosti po euforii. Meditativní zážitek.

Dokonalost sama. Rodinný film se pomalu mění nejdříve na mysteriózní drama, pak na sci-fi, a přitom po celou dobu nese přirozeně načrtnutý sociální komentář. Samozřejmým druhým dnem je parodie bezduchých konzumentů - manželek, pasivních slepic a manželů, bezpáteřních, kariéristických gumáků. Lidí, kteří obětují své zájmy a touhy společensky přijatelným šablonám a zvykům. Mrazivý konec a závěrečná idylka patří k tomu nejlepšímu, co nabídl kinematografii žánr sci-fi a horroru. Nechte se překvapit.

Viz můj komentář ke Strašení (1963). Je fascinující, jak dva "na papíře" prakticky stejné filmy mohly dopadnout tak odlišně. Zatímco americké Strašení skončilo jako nenáročný, plytký bubu-film, Neviňátka nabízejí hustou, mystickou atmosféru, hrátky s podvědomím a archetypálním strachem. Pomalu a precizně stavěná atmosféra bázuje spíše na efektu dusna a ticha, tvůrci si hrají se symboly a matnými náznaky, nebojí se hrábnout i do témat, která jsou vcelku ostrá i pro dnešní kinematografii (prodloužený polibek na dobrou noc). Prostě - film s pořádným drápem, nekompromisní a bodavý. Jak jsem psal u Strašení (1963) - Jsem pro Neviňátka, jsem pro evropské pojetí, jsem pro strašení nevyřčeným. Klenot.