Mzda strachu

Podle mě je první hodina až příliš dlouhá. Stačilo naznačit a pořádně natěšit na to co přijde. Ovšem co přišlo po až zbytečně dlouhým prologu, na to jsem fakt připravenej nebyl. Vědět co mě čeká, namazal bych si rty něčím dobrým, protože během filmu jsem si svoje rty okusoval s větším zaujetím než dobře propečený steak. Úplně největší nervák z toho dělala skvělá kamera. Z některých záběrů jsem fakt měl nervy úplně v prdeli. (20.12.2010)

Francouzi byli v 50. letech opravdu machři. Film trvá dvě a půl hodiny, přesto nestihne nudit. První hodinka je sice slabší, jenže to, co přijde pak, vyrazí dech. Čtyři muži na nebezpečné silnici, vezou nebezpečný náklad (nitroglycerin), který může každou chvíli vybouchnout, stačí nepatrný náraz. Veškeré napětí vychází z toho, co se může stát. Žádné násilí (jediná krátká bitka), žádné čistě záporné postavy, největší překážku si hrdinové vezou s sebou. Postavy nejsou ani černé, ani bílé, jejich charaktery se v průběhu děje mění. Co se týče herců, mladýho Yvese Montanda jsem málem nepoznal, Charles Vanel, kterýho jsem vůbec neznal (jako většinu herců tady), mě hrozně překvapil, ostatní taky dobrý. (13.12.2010)

Párkrát tu zaznělo, že první půlka je moc rozvleklá. Mně se právě první polovina líbí snad ještě více než druhá. Pomalé představení jednotlivých charakterů funguje nezávisle na druhé polovině - vytváříme si vztah k jednotlivým postavám, a představu o tom, jaké ty postavy vlastně jsou. Druhá půle pak nenápadně nabourává chápání jednotlivých charakterů a na nebezpečných zkouškách teprve rozkrývá skutečnou podstatu věci. Právě hra mezi očekáváním, zda se naše představy o vlastnostech postav naplní či ne, je pak zdrojem silného emočního náboje, který funguje v druhé polovině. Je na tom fascinující, že to, co se dá na povrchu vnímat jako jednoduché dobrodružné vyprávění, je vlastně dost rafinovaná hra na kočku a na myš mezi scénáristou a divákem. (16.02.2015)

„Mzda strachu" patří rozhodně k nejlepším filmům, vyrobeným v posledních letech na západě. O tom, že je to dílo skutečně mimořádné, nejen po stránce skvělé filmové techniky a herectví, ale též silou a pravdivostí příběhu, svědčí i skutečnost, že americká delegace, jež se zúčastnila festivalu v Cannes, protestovala proti uvedení tohoto filmu. Protestovala především proto, že tento film je příliš ostrou zbraní v boji proti vykořisťovatelskym metodám monopolistických vládců. Příběh filmu nehovoří vůbec citáty, neobviňuje nikoho a přece je otřesnou obžalobou krutosti, bezcitnosti a nelidskosti představitelů olejářské společnosti, kteří využijí bídy několika vyděděnců společnosti a vědomě je posílají téměř na jistou smrt, aby zachránili majetek společnosti. Vedle obnažujícího pohledu na kořeny moci a bohatství jedněch upoutá i psychologická drobnokresba ve vylíčení života a charakterů těch, kteří žijí v bídě. Je to především zásluha režiséra filmu, který v ostře, až naturalisticky viděných obrazech vytvořil dusnou, těžkou atmosféru pasti, do níž se tito lidé dostali. Je třeba také vyslovit velké uznání úspornosti a přece maximální působivosti výrazových prostředků, kterými tento film vypráví o osudu a tragedii čtyř hrdinů. Uvedením tohoto vynikajícího filmu mají naši diváci možnost objevit nejen nové prostředí, nové tváře herců, ale též uvědomit si, jak stále odvážněji umělci všech národů zvedají svůj hlas na protest proti vykořisťovatelům. Filmový přehled 25/1954 (16.01.2009)

Friedkinova verze, kterou jsem viděl první, zůstáva nepřekonaná. MZDA STRACHU je pro mě, stejně jako spousta filmů natočená do 60tých let, velmi tendenční. Prvky napětí na mě vůbec nefungovaly a nehty jsem si strachy rozhodně neukousával. V tomhle Friedkin zašel mnohem dál. Clouzotova verze mě zaujala hlavně dobrým vykreslením postav a několika skutečně silnými visuálními momenty (výbuch prvního náklaďáku, který Clouzot znázorní jen tlakovou vlnou, která Joovi sfoukne tabák z cigaretového papírku anebo scéna brození se v kaluži ropy), úplný závěr filmu mi přišel zase až příliš obrazný, ale budiž: myšlenka byla doručena. (15.12.2015)