Adam Bernau

Vlastně by mělo stačit napsat „tak zvané Práče je Kachyňův film o přechodu Dukly“. Ale znáte mě, takže: Mistrovský příklad filmu pro dítě i dospělého. Poprvé viděno na školním promítání v kině, podruhé po asi 35 letech na kompu. Dobový propagační étos dítěte – „pionýra“ jako budoucího obránce vlasti, řízlý zde směsí dojemnosti a úsměvnosti, je ve vzorové postavě malého „práčete“ (a v chování dospělých vojáků vůči němu) očividný a spolu se svým dějovým vrcholem v odhalení špiónů i se svým přímým protikladem v náhlé expozici ulejváckého postoje nadporučíkova téměř protivně agitační, jsem však nucen konstatovat, že po 60 letech od vzniku tato stránka Kachyňovu filmu neškodí, nejen díky ztrátě dobového referenčního kontextu. Byť spočívá v plakátových klišé, je zvládnuta – zejména v gestech jak dospělých, tak i dětského hrdiny – v obdivuhodném spojení užitkově žánrové přesnosti a zřetelnosti a uměnné brilantnosti a jemnosti (vedle toho srov. např. též, jak dnes takřka neznámý Těšík pronáší v okrajové roli vojenského krejčího po typické zkoušce na šití své půvabné krejčovské „hotovo, děkuju“). A potom a právě: Kachyňa a Illík! Práče je totiž nečekaně krásný film (dojem z formálně silného začátku bohužel oslabují úvodní titulky, po nichž teprve následuje). Nadto pěkně např. využívá detailů a sotva se některý dialog sveze do plakátové proklamačky, je ukončen silnou zámlkou. A konečně ten ještě překvapivější dojem z hlavní postavy: Jakékoli silné momentální hnutí mysli a především ta mlčky projevovaná hraje kluk neuvěřitelně (totiž neuvěřitelně, že to hraje!), což neutralizuje jednak od očekávatelné reality odtrženou účelovou vycucanost onoho dětského válečného dobrodružství, jednak podobně nemožné klukovo vojácké panákování. Jenže taky s tím svým „nemožným panákováním“ (ale i se svou počáteční psychologickou zajímavostí) je tato postava více než subjektem vlastního příběhu průvodcem jednotlivými fázemi filmu: chlapcova sveřepá (ano: u dítěte, které právě prožilo koncentrák, sotva představitelná) touha a snaha být hned teď vojákem právě díky těm spektakulárně vojáckým způsobům od začátku slouží jako konfrontace pro dospělé postavy – polní prádelníky, kteří se přímých bojů účastnit nemohou (a tudíž nemusejí). To pod prvoplánovým povrchem působí velice silně. Na druhé straně je ale divák s mnohým konfrontován právě prostřednictvím některých Františkových prožitků (obzvláště v situacích, kdy z různých důvodů pláče, což je ostatně vždy silný moment právě na pozadí oné chlapcovy zarputilé bojechtivosti a okázalé tvrdosti). Od chvíle, kdy se na scéně objeví Marijka se svou krávou, nabývá film nové, téměř halucinační a zároveň silně alegorické dimenze. První scéna v lese působí svou situací i rozhovorem obou dětí až dadaisticky absurdně, mnohé následující scény (právě díky Marijčině přítomnosti) pak jako podivný sen. Ten film má v sobě nesmírně mnoho. Je to ale „něčí“ sen, ukončitelný probuzením? Ty to nereflektuješ, ale je ti devět let, tvá rodina je zahubena, účastníš se války s hroutící se říší zhouby, na dostřel míru a návratu kam? Snová dimenze přichází s Marijkou vlastně nutně, vždyť dívka a kráva přišly z vlasti nevědomky přes „frontu“, o níž zde víme z doslechu a z dostřelu, v jejímž těsném zápolí postavy filmu bytují, dva kroky od ukrutných krvavých bojů o Duklu, o hranici Československa. Tak toto je Kachyňův film o přechodu Dukly! Nastojte: Jen dvakrát se objevilo to divné znamení hvězdy se srpem a kladivem: na začátku prakticky neznatelně na čepici vojáka odnášejícího chlapce z tábora smrti a pak tumáš: zřetelně na čepici nepřátelského špióna. Někde blízko jsou spojenci „Rusové“, leč slova jako „rudá“ či „sovětský“ nikdy nezazněla. Nejsou, nedávají se. Doporučuju hodnotit čtyřmi hvězdami, ale sám musím dát pět. „A načo že ti vytlačili to číslo?“ „Aby se v nás vyznali“.

Ideové poselství, jak ho prozrazuje překvapivá pointa, je nakonec velmi prosté: hrdina se vlastně prokopává k západní civilizací ztracenému mužství, východisko a intence jsou právě opačné, než se nám celou dobu zdá. Lze se sice přít o míněném ideovém vztahu celého dosavadního průběh filmu k této pointě (nebo je to úplně jinak, totiž tak, že hrdina zde vlastně představuje - diváka?), každopádně ale Kulkami spravedlnosti tvůrci z východních zemí ukazují Západu, že v otázce rovnosti pohlaví a v nediskriminačním přístupu má ještě co dohánět (včetně práva žen na knír). Jak ve funkci "nastavení zrcadla" (nejen v popsané rovině a nejen Západu), tak i čistě jako kulturní artefakt je jejich film labužnickou ukázkou skvěle zvládnutého postmoderního přístupu; spočíváť kvalita tohoto filmu 1) ve využití vlastní béčkovosti k subverzi žánru, 2) v gradaci ohromení a dávkování zásadních informací, 3) v kombinaci. Ad 2: Každé WTF je o něco později přebito dalším, silnějším, přičemž často nejde o marginálie, ale o podstatné prvky příběhu (např. že Justice dokáže cestovat časem, je naprosto WTF zjištění, které navíc přichází až poté, co došlo k úplnému zmatení diváka ohledně kauzální legitimity jedné zásadní dějové sekvence - nehledě k tomu, že k vysvětlení tohoto zmatku není možnost přesunu v čase použita). Ad 3: Všechno to, co už jsme viděli jinde (totiž ve stále se opakující produkci filmového průmyslu), se zde kombinuje jak mezi sebou, tak i s tím, co jsme ještě nikde neviděli, či jak jsme to ještě neviděli. Přičemž to vše významně promlouvá k dnešní společenské a civilizační realitě. Co říci závěrem? Každý druh diváka si tu přijde na své: Zazní nejméně jedna echtovní arnoldovská hláška, nejméně jedna postava se jmenuje Uwe a nejmíň jeden superhrdina s rambovským "úsměvem" střílí ze zdi (ZE! zdi), avšak přilba se nepokládala na lavici, batoh se neotvíral a uzel na sáčku nerozvazoval nikdy tak dlouho. A tím myslím fakt dlouho. Artově dlouho.

Text obsahuje nejméně jednu dojmem nedostatečných rozlišovacích schopností působící pasáž, což je, pokud jde o dané téma, u děvčice ze Slovácka zarážející. Přesto právem bylo toto dílko v kruzích pražských kandidátů evangelického bohosloví oblíbeným youtubovým hitem dávno před tím, než autorka přišla do módy, stejně jako byla mezi nimi o něco dříve hitem jeho předloha.

(1+2+3 dir. cut) Výrazné posuny (oproti knize) v charakterech a jednání Theodena, Denethora a Faramira (v jeho případě lze mluvit o nehoráznosti) vcelku vykazují zřetelný sklon snížit charakterové či mravní kvality důležitých lidských postav, které stojí na straně dobra, ale nejsou členy Družiny. Pachuť něčeho podobného ostatně pociťujeme i na Erlondově přimyšleném sporu s Arwen. Nebylo-li motivací tvůrců toto „snížení“ samotné, nabízejí se mi dvě vysvětlení: snaha zplastičnit původní postavy a snaha o jakási psychologická zdramatizování děje. Bohužel ve výsledku je např. z černokněžnického vlivu osvobozený král vedoucí svůj lid do války ve filmu zosobněním rezignovanosti, jen aby se „to v něm zlomilo“ po Aragornově motivační hlášce (a ještě po vítězství stále lavíruje s pomocí Gondoru, jen aby se zase mohlo něco zlomit). U Faramirova zprasení je podobná motivace ještě zřetelnější (Tolkienovým čtenářům to líčit nemusím a ostatní to vědět nepotřebují) a tvůrci za tím účelem využili Denethorovy hyperkritičnosti k mladšímu synovi k tomu, aby tomuto výkvětu ctností implantovali mindrák a snahu se před tatínkem předvést (jen proto musíme sledovat přimyšlený rozhovor otce a obou synů, který sice má svou, místy i doslovnou, předlohu v knize, ale změnou kontextu je jeho efekt úplně jiný; navíc se Faramir neustále tváří jako týrané dítě, člověku je ho už na pohled líto). Dramatický moment Faramirova obrácení je potom předveden v další implantované, navíc absurdní scéně. Že jsou mravní kvality nečlenů Družiny problematizovány účelově, a že tedy nešlo primárně o to, je prostě snížit, prozrazuje případ Eómerův, u nějž nic takového nepozorujeme, přidán je však jiný motiv s podobným efektem: ve filmu je zapuzen, protože nečekaný návrat vyhnaného dědice, který zachrání celou bitvu, je přece mnohem působivější. Na Stromovouse zase musejí filmoví Smíšek s Pipinem použít laciný trik, aby ho přiměli k výpravě proti Železnému pasu. Totéž jako s Eómerem (a s se stejným finálním účelem), ovšem s mnohem drastičtějším dopadem na charakter díla, se v posledním díle odehraje se Samem, jehož Frodo pod Glumovým vlivem (!) posílá pryč. Na druhé straně je u hobitích členů Družiny ve filmu zcela potlačeno, že procházejí, každý sám za sebe, nějakým vnitřním vývojem. Všemi různými změnami, posuny, implantáty se nebudu zaobírat (ačkoli i jiné by byly výkladově zajímavé, srov. např. Arwen). Ne všechny jsou nutně ke škodě věci (podle mne je jednou z nejhezčích sekvencí rovněž implantovaný pohřeb Theodenova syna), častěji jsou ale hloupé, zbytečně zabírají prostor motivům a částem, na něž se z knihy nedostalo (ostatně jako seriál by to bylo lepší) a nejednou vedou - vzhledem ke zřetelné snaze po zplastičnění paradoxně - k zploštění postav. Pravda, Tolkien není z nejsilnějších spisovatelů a filmové vyprávění mohlo jeho dílu dokonce i dodat na kvalitě. Jenže zatímco tvůrci Excaliburu o 20 let dříve ku prospěchu věci pochopili, že není důvod řeč legend vylepšovat, zbavovat ji její naivnosti (ať jde o charaktery postav či děj), tvůrci Pána prstenů si neumějí dobrý filmový příběh představit bez hollywoodských vyprávěcích klišé – bohužel. Přitom stačilo vážně pochopit to, co dělá Tolkienovo vyprávění tak velkým – všudypřítomný zřetel k živoucím kořenům světa a všeurčující motivy Cesty a Prstenu moci. Postav se na tento daný základ, stůj na něm celou dobu a nepotřebuješ vymýšlet zhovadilá vylepšení.

Zabili Frantu Šťastnýho! Parchanti! Teda skoro. Ale kdyby bývalý referent Málek svoje poznatky rovnou předal Veřejné Bezpečnosti, nepřišel by Franta o Irsko a slečna o život. Jinak film je to moc pěkný a je také, přestože jeho děj místy vykazuje povážlivé determinační mezery (rovněž jednání aktérů nedává vždy dobrý smysl), výborně zkomponován: uloupený poklad je od samého začátku až do konce prokletím všech různých postav kolem něj, přičemž různorodě a velmi dobře je sestaven soubor těchto postav, včetně těch, které se k pokladu jen nachomejtly, ať už podléhají jeho pokušení, nebo jednají na základě jiných motivací; ostatně i fakt, že zde pátrá bývalý kriminalista na vlastní pěst (aniž se dozvíme, za jakým účelem), není v podstatě ničím jiným, než jednou částí onoho rozrůznění "souboru". Proto také přijímáme všechny ty permanentní zvraty (směrem k závěru stále rychlejší), málo pravděpodobná jednání i např. fakt, že ostřílený a nebezpečný zločinec se pokaždé (3x!), když jde na někoho s bouchačkou, nechá odzbrojit, jako integrální prvky vyprávění, totiž toho, co se děje s lidmi v gravitační sféře uloupeného zlata. Nepřehlédnutelné jsou průniky filmového příběhu do reálného světa: Není to jen roztomilá kuriozita v osobě legendárního závodníka, ale i působivý úvod filmu, během nějž loupež probíhá "zevnitřně" dokumentárně hodnotných záběrů z výšky na Václavské náměstí a okolí. Velmi solidní pojetí jednotlivých postav je podpořeno jejich hereckým ztvárněním: vyzdvihnout lze každého (i každou) zvlášť; za sebe jmenuji Adamíru, jehož sledovat hrát je prostě rozkoš, ale také jen na začátku se účastnícího mladého Třísku, který umí stejně dobře zahrát živýho i mrtvýho. Zaznamenání si zaslouží i Bukového hudba; při poslechu závěrečného motivu se ukazuje, že rif z It´s a Beautiful Day od Bombay Calling nebude jedinou vykrádačkou, na níž Deep Puple roku 1969 postaví svou slavnou skladbu Child in Time.

Když jsem Doznání viděl jako kluk v Čs. televizi, snad hned v 90. roce, připadal mi ten film téměř hororově temný a měl pro mne cenu otřesného dokumentu. Loni jsem si přečetl Londonovu knihu a na film se podíval znovu. Dospělému mi už tak dobrý a děsivě působivý nepřipadá. Ale pořád dost dobrý na to, aby stál za vidění a jako solidní dokument pro někoho, kdo nerad čte, ho mohu stále doporučit.

Tohle jsou devadesátky, mladej, a ne nějaký posraný milénium! A tohle je (jak to, že Hirnlego a A_Fish nemají můj bod a Ony a Lupuscanis ano?) jeden z hlavních kandidátů (když zapřu celýho Magistra Švankmajera) na nejlepší, nejpropracovanější, nejnádhernější, nejnabitější, nejúžasnější a prosim pěkně nejdomyšlenější a nesmysluplnější český film za celých těch minulých třicet let, arci mě poslední minuta před titulky naplnila rozpaky a smysl jejího překvapení mi asi hned tak nedojde. Na přelomu tisíciletí musely být planety ve velmi pro českou kinematografii neblahém postavení: Postel, Eliška má ráda divočinu a Návrat idiota - tři nejlepší z tuzemských v letech 1998 a 1999 vzniklých filmů, z nichž dva byly autorským debutem, jen Idiot je Gedeonův druhý - však běda, od něj, od Reifa ani od Otakára jsme víckrát nic vidět nemohli. To je kruté. Natočil snad v novém tisíciletí Vorel nebo Trojan, o Hřebejkovi atd. ani nemluvím, tak dobrý film, jako je Otakárova Eliška? Eliška!, která není jen samoúčelným báječným, zběsilým a přece rytmickým tancem barev, zvuků, pohybů a slov, není ani jen detailně a nesmírně precisně vybroušeným klenotem. Je možno vidět, že je to film o těch samých věcech jako jiné filmy, jen forma podání se liší. Chtíč, drogy, zločinnost, manželské krize, vztahy rodičů a dětí, sousedské vztahy, menší a větší hříchy, ambice, obživa, užívání, otázka smrti. Co se jinde ukazuje, vypráví, řeší a prožívá tu setrvačně všedně, tu v náhlých zvratech, tu opatrně a tíživě, tu v dramatických, nesnadno napravovatelných střetech, nebo zase dětinsky v komediích, v Otakárově filmu se ukazuje, vypráví a řeší – děje – jako nepřetržitá bizarní show – je to však show životních forem – protože Eliška má ráda Divočinu. Co postavy v jiných filmech i v reálném životě zamlčují, říkají potichu nebo stranou, či pro co hledají vhodná slova i vhodnou příležitost (a tu a tam i ty reálné osoby potřebují nápovědu scénáře, jíž se jim v Elišce dostává), co je zraňuje, co je dráždí, co je potěšuje a činí šťastnými, k čemu teprve musejí dozrát, co pociťují – to se zde odehrává v tanci bezprostředních promluv a gest paradoxně autentické manýry. K čemu tíhnou nebo co charakterizuje jejich jednání, to „zjevně“ činí (srov. pokojskou Renátku při „úklidu“ pokoje, Hedviku v cukrárně atd. atd.). Ale v podobném monstrózním „gestu“ se odehrávají i běžná konvenční předstírání, která ani nejsme zvyklí u sebe reflektovat (srov. vzájemnostní sousedskou předávku šatů a olejíčku Elišky s Renátkou). Že místo skutečného jednání často vidíme symbolické úkony, mu na skutečnosti neubírají, ba naopak! Příběh jako takový je však stejně prostě kompaktní jako v každém druhém filmu. S přihlédnutím tedy k tomu, že sestává převážně z v podstatě běžných situací a dějů, může se divák velmi obohatit, jelikož má možnost ony běžné životní situace a vztahy nahlížet zpět skrze onu hýřivou manýru zjevnosti jako jedinečnou optiku. Pověstný „italský temperament“ obou hlavních postav je pak vhodným médiem k tak bezprostřednímu vyjevování a zpředmětňování vzájemné zlosti, že tato, jakkoli pochází z křivd a zklamání nikoli malých, nemá možnost otravovat lásku v jejich nitru (tím víc je mi stále nepochopitelným závěr filmu). K tomu, co jsem výše napsal, dlužno doplnit malou výhradu: ani Otakárův film není prost situací vpravdě dramatických, při nichž divákovi (totiž mně) tuhne krev v očekávání tragických zvratů. Stejně jako pracuje s běžnými životními situacemi či společenskými jevy, pracuje také s běžnými filmovými dramatickými postupy – jako s prostředky, ale zároveň jako s objekty své vlastní metody, což je na jakési metaúrovni korunováno (nevím, zda originálním, nicméně skvěle zakomponovaným) motivem nalezeného scénáře. Každý náruživý reflektovatel dějin kinematografie pak musí ocenit, do jakých konců (ba i začátků - je tu scénář, přijíždí režisér, točí se film) Otakáro dovedl odedávna již zejména v komediích oblíbený motiv finálního příjezdu kohosi, jehož překvapivá identita a odhalené záměry mnohé objasní (postavám i divákovi) a uvede na pravou míru. A toto vše bylo provedeno překrásným způsobem. Že je zde jedna z nejepesnějších filmových hudeb, nikomu nevnucuji: mně se líbí, jinému nemusí. Co však žádnému divákovi neodpustím, je úchvatná kamera, tvorba a sledy záběrů (o scénografii nemluvě), naprosto grandiózní práce se zvukem, skvělé obsazení a hraní od hlavních rolí do posledního křoví, mravence a vosy a zřídka slýchanou úplnou absenci hluchých, přiblblých či nepatřičných dialogů. Lze si přát víc? Lze: Kromě výsostného uměleckého zážitku a královské zábavy vděčím Otakárovi též za trvalé objasnění, proč mi vždycky česká hymna bez slovenského pokračování připadala tak – nehotová.

Takže druhácké cvičení na téma "přistižen při činu": Herci dost dobří, než jsem se dověděl, že to nejsou žádní druháci, ale dávno zajetí profesní herci. No a přistižení při činu, tedy odhalená esemeska, za pvé nemá na děj žádný vliv a za druhé je to asi jedniný zbytečně debilní moment z celého filmu. Absurdistická sekvence s "údržbářem" je nezvládnutá a jeho masku snad mohu považovat za pokus o vtip. Zato od chvíle, kdy se ukáže, o co jde, je to perfektní, i když mě znepokojuje, že jsem tady asi jediný, kdo tohle za "vtipné" nepovažuje. Natočený je celý film moc hezky. Jakože fakt pěkně. Ve světě KayyCarter naštěstí nežiju a Psychor nikdy nikde učit nebude.

Déčko dík. Markéta zase jednou viděla u příbuzných televizi, takže po týdnech se Sexy beruškou nastává temné obodbí s dalším polomuzikálovým zlem.

hnus