Adam Bernau

Pravá konzistence pouťového barvotisku: směs romantiky a celoživotního pohřbu. Právě jsem viděl dokonalý černobílý barvotisk. Ta vzácná dečka: nestravitelné. O Vildomcovi samotném nelze říci, že by se nějak změnil, prošel vývojem či prodělal „přerod“. Jeho jednoduchý duševní organismus pouze provedl přepólování, což pejsek jistě ocení. Obranná vytěsňující reakce: zhroucení iluze nutí k nesnesitelnému přímému pohledu a je tedy nutno beze zbytku zlikvidovat její trosky a nahradit ji jinými bezpečnými brýlemi. Ostatně z hlediska psychohygieny není co vytknout. Nejstrašnější na tom všem je to jojo na konci, naznačující, že nejde o problém nějakého Pepíka Vildomce. Teď teprve je jako všichni ostatní. Tohle v roce 1970, prosím pěkně. Pokud jde o Hrzána: vždycky jsem byl bezradný, co si s ním vlastně počít, jak ho vnímat; nyní vím, že mi chyběl hlavní díl mozaiky. /// Komentáře: Marigold (jediný nespoilerový) a Jusek (který je hlavně kvalitním postižením obsahu s politizujícím vyhodnocením). Zajímavý pohled nabízí též MarJel (při troše trpělivosti). Z podprůměrně hodnotících stojí za pozornost jen Ulrich. Komentář od uživatele „nehodnotit“ budiž ukázkovým příkladem stereotypní divácké nechápavosti.

Správný Američan respektuje fyzikální zákony, nevytváří černé díry a stará se o svou posádku. Jinak hrozí chaos a peklo. Ou nóóóóóuuuu.

„Už tři dny se mi o ní nezdálo. Je to zablokovaný!“ „Co vás to napadlo člověče, zbouchnout vlastní animu.“ SPOILERY Dle Freuda každý chlapec prochází tzv. Oidipovým komplexem (touhou odstranit otce jako sexuálního konkurenta a mít tak matku jen pro sebe), ale jen Honzíček Švankmajerů to opravdu dotáhl do konce a je z toho film se zápletkou takřka detektivní. Tuhle zápletku ale nikdo nerozplete. Petříček je vlastně Evžen, stejně jako jeho otec Milan je Evžen, stejně jako celá řada předků jsou Evženové. Bodejť – Petříček, Milan i současný Evžen jsou táž osoboa – jednak v tomto filmu (a ve snu), jednak jako evženský substrát pod osobitostí každého nového člena rodu. Evžen, to je Eugen, tedy „dobrého rodu“, Urozený (srov. „eugenika“). A matka – věčně mladá milenka je rovněž Evženie (animus – anima, aby si přišel na své i druhý z klasiků). Poprvé se představuje jako Eva, což paní doktor náležitě vysvětluje. S významem jejích dalších jmen si nevím rady, nicméně Eliška a Elizabeta jsou vlastně dvě formy téhož jména („Alžběta“ - v Lukášově evangeliu se tak jmenuje neplodná stařena, která porodila Jana Křtitele). Je ovšem možné, že jména zde nic neznamenají a Evžen(ie) je jen názvukem jména Eva, buď kvůli té biblické nebo kvůli autorově manželce. Když zpočátku ještě nebylo jasné, o co půjde, vychutnával jsem placatost postav evokující spolu s omalovánkově-monstrózními detaily a okolím kvazirealitu snu, skutečnější než je veškerá realita bdělého člověka – Švankmajer opět geniálně dosahuje maximálního efektu. Tedy ne, že by to působilo „snově“ – na to je vše příliš jasně patrné a zřetelně ohraničené. Ale hned od začátku víme, že jsme v dimenzi , v níž se nám nic nezdá – ve světě snu. Posléze si všímáme, že stejným způsobem je řešena i bdělá realita, takže jsou od sebe takřka nerozlišitelné. Skvělým filmečkem ve filmu jsou série němých gagů pánů Freuda a Junga – kam se hrabe Chaplin nebo Burian. Na každé jejich reakci je vidět, jak Švankmajer velmi dobře ví, o čem tahle groteska pojednává. Pokud jde o živé herce, pro Švankmajerovy filmy typické dřevěné herectví i zde dokonale souzní s celkovou formou, stejně jako krásně primitivní dialogy. Pokud jde o vztah dílo – autor, celkově se mi vnucuje srovnání s pozdní tvorbou Zdeňka Svěráka, zvláště Vratné lahve si o to říkají. Švankmajer narozdíl od moudrého diletanta Svěráka nemá potřebu prolaskavovat svět, vyjednávat se světem, aby se v něm mohl zabydlet, neřkuli plnit nějaké to poslání. Šaman Švankmajer jde, jak říkával učitel Malinka, „tvrdě na dělohu“, a to doslova. Reálný svět, reálný život je jen látkou pro pravý život snový. (Z jiné strany by se dalo srovnávat i s Chytilové Faunem.) Proč je v tomto filmu všechno interpretováno, takže divákovi jako by nezbýval prostor pro vlastní pochopení? Proč je řešení detektivky tak brzy zřejmé? Proč zároveň Evžen doktorčinu (zcela adekvátní) interpretaci odmítá? Protože dokonalost (v detailech i v celku) a prvoplánovost klasicky psychoanalitického podání je zde východiskem, nikoli pointou. Psychoanalytička zde ostatně představuje jen další psychickou složku – teoretické rádoby pochopení smyslu skutečnosti. Tady však nejde o terapeutické odvysvětlení. Nejde o to „pochopit“ svůj sen. Tady jde o to žít ho, dostat se do něj. Jestli je zde vůbec nějaká psychoanalytická pointa, pak totální identifikace všech Evženů. Ale lze žít sen? Jak napovídá finální scéna s vanou, v posledku jde o návrat do dělohy a nevím nevím, zda se chci s takovou životní perspektivou spokojit, jakkoli je to scéna velmi silná. Švankmajer v tomto filmu zcela redukuje život ve snu na freudovskou homeostatiku. Ale dělá to dokonale, přesvědčivě, krásně, lákavě a navíc vtipně. Hlavně ale sen a skryté libido (tedy nadrealita a podrealita) zde tvoří koalici proti realitě, která ponechána sama sobě nestojí za nic. Všimněte si Evženova pracoviště: nevíme, co vlastně dělá, ale evidentně jde o osobně i společensky zcela zbytečnou činnost sloužící zřejmě tomu, aby někdo prodal víc produktu než někdo jiný. Standardní oblek s kravatou je úborem otrokářů a otroků. V celém veřejném prostoru jde jen o to uhodnout šťastná čísla a „vyhrát“. Tikety na štěstí jsou k dostání v kině. V kině Svět. Veřejnou komunikaci představuje jen auto projíždějící ulicemi s dechovkovým tlampačem vyvolávajícím výherní čísla. Veřejný prostor je v moci neznámých sil – auto, z nějž se šťastlivcům vydává výhra, podzemní plaz lovící na místě běhající upachtěnce (oboje se v manželčině snu spojuje ve vysavač). Tah šťastných čísel proniká skrze televizi i domů, kde ho manželka napjatě sleduje. Vlastní manželka je vlastně cizím člověkem, nad jejím hloupým „buď já nebo ona“ neváhá Evžen ani vteřinu. Ostatně sama připomíná spíš zestárlou přespříliš pečovatelskou matku. Matka a manželka si tak vyměňují role a vtipně zvráceně se tak naplňuje biblické „opustí muž matku svou i otce svého a přilne ke své ženě“, které jinak platí potud, že je jen jediná žena – pramatka Eva. Srov. též každou chvíli se odněkud valící obří jablko – to je v Bibli prostředkem prvotního hříchu (u nějž samozřejmě Eva figuruje). Ten ve skutečnosti nespočíval v sexualitě, nýbrž v neposlušnosti a nedůvěře Bohu. Sexualita je tam ovšem zamotána a zcela jednoduše nestranně vyjádřeno jde o porušení tabu. Pro Freuda je však základním tabu, které chce být porušováno, incest. Hned v úvodním snu, v němž se v pyžamu pohybuje Evženovo bezradné Ego, vidíme červeně ustrojenou Evu jako jeho Animu, za níž stojí po jedné straně Superego, po druhé Id, které je však stejně ošklivé (přestárlá prostitutka). Všechny dílčí snové motivy lze vnímat nejprve vágně jako atributy snové skutečnosti jako takové, pak konkrétně v klasické interpretaci, nakonec jako od počátku cílevědomě nastražované náležitosti Evženova příběhu. Je půvabné, jak spolu komunikují jednotlivé psychické složky (např. otec jako pasák přestárlého Id). Už jen kvůli všem těm detailům stojí za to podívat se na film znovu. Z těch méně nápadných uvádím jako příklad zavřená okna domu coby hluché místo paměti, když Evžen u doktorky zmíní vzpomínku na plavání. Nejde však jen o psychoanalytické motivy. Např. detailní záběr na ústa vždy zdůrazňuje právě vyslovované slovo – jak moc chce hovořící postava vyslovit právě toto (nebo prostě autorovo zdůraznění slova jeho násilným oddělením, vyčeřením z kontextu). Matčina sebevražda dovádí Oidipův komplex k dokonalosti, o níž se Freudovi ani nesnilo. Právě její ztráta v „oidipovském“ období umožňuje Evženovi tento klasický civilizačně-psychický mýtus skutečně prožít. Závěrečnou scénu jsem interpretoval jako návrat do dělohy. Na druhé straně právě tato scéna dvojím způsobem obrací zpět k realitě: jednak evokuje terapeutickou katarzi při rozpomenutí, jednak ukazuje „plavání“ v moři reality dospělých pod maminčiným laskavým dohledem. Á dva tři, á dva tři... a valčík na evokaci snů; nebyl Freud náhodou Vídeňák? Klasické švankmajerovské motivy skříní, schránek a klíčů jsou zde velmi neápadné (snad pro mistrovy fanoušky), naopak slepice dostává svou velkou roli. Za povšimnutí stojí, jak zde Švankmajer nakládá se svým oblíbeným motivem jídla. Zatímco v jeho „klasické“ tvorbě je žravost jakýmsi přírodním principem života, všechno je jedlíkem i jídlem zároveň (případně sebejedlíkem a svým vlastním jídlem – ať konzumovaným nebo jako substrát), zde má jídlo jednak fyzicky způsobovat žádoucí psychično („Sny jsou od plnýho žaludku“ - a lze si pohrát s interpretací Evženova přežrání), jednak jídlo figuruje jako snové symboly ztrácející svůj primární potravinový význam – viz koláčky. Některé drobnosti: V Petříčkově pokoji vidí Evžen na stěně dva stejné obrázky, jaké visely v hospodě (prase a mužský portrét), doplněné třetím (lodě na moři). Kniha, na níž antikvariátník nejprve sahá hledaje tu o snech, má titul „Constitution and disease“ (rozuměj „tělesná konstituce a choroba“). Správce domu má pod blůzou oblečené pyžamo. Nevím, co s kolegovými sny o únikových cestách, ale rozhodně byly zajímavé. Jedno podezření: Zajímalo by mě, jestli Švankmajer četl Klímovu Slavnou Nemesis: kromě honby za „Ní“ v nerozlišitelnosti snu a skutečnosti srov. i nepodplatitelnou zásvětní stařenu, která „Ji“ nějak tajmně zná; rovněž ostatní postavy představují jakési archetypické posly či exponenty skrytých mocností (domovník, lékař a Fikejz, o doktorce nemluvě; mimochodem, pan Fikejz mi připadá jako postavy "spojky" v Matrixu - Vědma, Seraf, Klíčík aj.). Evžen je podezřele podobný Švankmajerovi. Zbývá tedy otázka, co by na tento film řekla Švankmajerova manželka (je to první mistrův film po její smrti!). Myslím, že by mohla být klidná, jmenuje se totiž Eva. Navíc klasická psychoanalýza zná i Elektřin komplex - opět „E“. Každopádně stojí za pozornost, že se v celém filmu jedná o lidi, kteří už patří do kategorie „starých“, aniž by však byli pojímáni v této sociologické škatulce. Jak už jsem řekl, Švankmajer se světem nevyjednává. Evžen je už starý, ale pořád je to on, po prožití jakoby nedůležitého mládí vracející se k čemusi eminentnímu, stále pupeční šňůrou spojen s věčně mladou milenkou - matkou. Švankmajer je už starý, ale pořád je to on a točí si svoje filmy. Pro mne prototypem filmového tvůrce, který si dělá, co chce. Jsem rád, že to dělá i pro mne. A dělá to i pro své herce. Nejlépe se to ukazuje na Novém, který mi sedí spíše do podřadných filmů a je to právě Švankmajer, kdo ho opakovaným obsazováním v mých očích plně rehabilituje. Kdokoli hrál větší úlohu v některém mistrově snímku, má nesmrtelnost zajištěnu (a sice teprve touto rolí, jakkoli jde často o známé celebrity). Issová má nyní dokonce vlastní měnu. Komentáře: Bezvýhradně pochvalné ohlasy sklidili jen gagující Freud s Jungem, ostatně plným právem. Z „kritických“ komentářů mám dojem, že diváci, kteří nejsou ochotni nebo schopni přistoupit na osobitý autorský projev, by se měli Švankmajerovým filmům vyhýbat nebo aspoň se k nim nevyjadřovat. Vyjímkou jsou mi komentáře honajzův a Vodnářčin (oba dvě hvězdičky), které stojí za přečtení (možná nejvíc ze všech). Zvláštní kategorií jsou tříhvězdičkové komentáře, většinou inteligentní, ale poněkud snobsky zhýčkané, často si stěžující na předvídatelnost, polopatičnost psychoanalýzy, ploché výtvarno či ploché herectví, nudný příběh – vesměs správné postřehy, kdyby nešlo o věci, které tvoří tento film právě tímto filmem. Nicméně: Kdo stojí o dikskusi nad dílem, měl by si přečíst právě tříhvězdičkáře:krom jedno- až dvouřádkových výkřiků jsou vcelku zajímavější a hodnotnější než komentáře čtyř- a pětihvězdičkové, u nichž naopak platí, že čím kratší, tím lepší. Z pětihvězdičkových nutno upozornit na Morien (!!), dále Marys, alergik a miklaras. Komentář od Jester_X je zajímavý v tom, že chápe film v závislosti na chápání života přesně opačně než já (přesto hodnotí stejně). S uživatelem Sharlay mám pravděpodobně některé společné známé. ČSFD obsah („oficiální text distributora“) říká sice o filmu hovno, zato je jedním velkým spoilerem. Pohlédneme-li na Přežít svůj život jako na poslední kus v řadě mistrových celovečeráků, jimž je společné zabývání se snem a bystrá i poučená introspekce, z nichž je však každý – přes čitelnou švankmajerovštinu – zcela odlišný obsahově i formálně, lze zkratkovitě srovnat: Alenka jako bystrá dívenka v mezidobí mezi raným libidózním vývojem a pubertou, navíc prosta samčího pronikacího pudu, dosahuje snovou fantazií precizního pozorovatelství světa, v němž je jí dáno existovat; světa, který ji nemá v moci a proto ho může vidět jako magický prostor zaplněný prapodivnými individualitami (které v moci světa jsou). Chlapec Petříček – Evžen je naopak zcela v moci světa a potřebuje klíč k záchraně, ke svým vlastním dveřím. Fausta, který naprosto není schopen Alenčina pohledu a chce intelektem proniknout bezednost světa a vlastní duše, spojuje s Evženem moto „všechno nebo nic“. Evžen je jakýmsi Spiklencem slasti, který však nemá s kým se spiknout, jeho pohled nezachraňuje svět z banality, má však pro koho se spiknout proti světu. S Šílením má poslední film společný problém s matkou (ostatně i s otcem); i zde lze psychoanalyzovat, kterážto práce je však ještě zcela ponechána na divákovi; v Šílení potkáváme také jistou archetypální ženu, bylo by však neslušné identifikovat Evženii s Šarlotou. V Otesánkovi naopak potkáváme přemoudřelou verzi Alenky, zatímco synáček je zde personifikovaným vyvrcholením švankmajerovského jídla; rodinný trojúhelník zde není viděn Freudovýma očima, dítě je produktem žeroucím vlastní rodiče; přesto ho lze vidět jako tutéž situaci z pohledu otce - manžela; "Otík" je jeho dokonalým konkurentem; ostatně Otesánek stejně jako Evžen přijde o rodiče v období sice ne ještě oidipovském, zato však způsobem, před kterým i Oidipus bledne; a Oidipus byl pohozen někam do lesa, Otesánek z lesa vzešel. Každopádně, pokud jde o děti u Švankmajera, tak pozorovatelky světa, schopné s ním nějak nakládat nebo nucené nějak přežít jeho nástrahy, jsou dívky (Do pivnice, Alenka, Otesánek), kdežto chlapci (Otesánek, Přežít svůj život, ale i Šílení, kde chlapci už vyrostli) jsou buď zcela zosobněním některé jeho funkce nebo jsou alespoň v jeho moci, vnitřně konstituováni jeho fungováním, nevidomí a bezradní, hledající kód k záchraně; vždy je tam spojitost s matkou, kdežto dívky stojí vůči dospělým ve svobodné opozici. Suma: muž (ať dítě nebo dspělý) je u Švankmajera zplozencem světa, v lepším případě hledajícím kód; žena vždy představuje nějaký archetyp (ovšemže pro muže; vyjímkou jsou Spiklenci slasti, kde jsou na tom ženy stejně jako muži; také Otesánek, kde ale máme archetyp - či spíše prototyp - matky); pouze dívka – dítě představuje nezávislého dívajícího se člověka, stojícího vůči světu v čisté opozici. Otázkou je, zda jí tak paradoxně není upřena možnost skutečně zažitého poznání. Jisté je, že je pro Švankmajera nečitelná, do kontextu světa nevsaditelná a tedy přece jen archetypální: archetypem svobodně jednajícího nekategorizovatelného suveréna.

Dvanáctý nejlepší film? Prcat. Čím víc českých filmů z doby po pádu KSČ znám, tím víc se mi zdá, že Hřebejkovu tvorbu dokonale vystihuje slovo „průměr“. Jeho filmy stojí vysoko nad olmerovskými, troškovskými a jim podobnými trapnostmi, hluboko se však krčí pod filmy skutečně zajímavými a to nikoli jen proto, že chtějí být pro každého. Disponují dobrými nápady, programovou sociologickou (bohužel nikoli psychologickou) vnímavostí ohledně člověka naší (či nedávné) doby, vkusným pohledem, sympatickou komikou a zajímavými herci, ale s vyjímkou Musíme si pomáhat působí dojmem plytkými být nechtějících, v plytkosti však břednoucích polotovarů, z jejichž ambicí je naplněna jediná, totiž být cool. Šabachovo Hovno hoří jsem si kdysi přečetl a líbilo se mi. Asi jsem to četl v tom správném věku. Smál jsem se téměř nepřetržitě, oceňoval životní postřehy a moc se mi chtělo všem těm neuvěřitelným historkám věřit. Pelíšky poprvé vcelku vidím až teď a nebaví mě, jejich historkám se mi věřit nechce. Bylo to hezké, oblíbení komici nezklamali. Celkově jsem ale vnímal jen účelový slepenec programově „kultovních“ scének a hlášek. Každá jednotlivá scénka je diametrálně lepší než celý film. Hlubší pohledy a lidsky zajímavé momenty nechybějí, v kontextu celého filmu však vyznívají zcela hluše. Douglasův komentář k Horem pádem by se myslím lépe hodil sem. Ačkoli všemožné podivíny a úchyláky mám ve filmech rád, tady jsem se utíkal k prostě normálním ženským postavám (hlavně Stašová a Holubová). Mužské postavy (snad kromě Polívkova strýce, ale včetně mladistvého vypravěče) mi byly protivné, nikoli vinou svých představitelů. (Film tak v mém případě dosahuje nechtěné realističnosti.) Příběhy ostatních dorostenců a dětí lhostejné. Atmosféra šedesátých se ne a ne dostavit, marginální reflexe osumašedesátého spolu s patosem srpnové invaze ne a ne zafungovat. Malé plus připisuji za popření oblíbeného motivu „nejkrásnější holka chodí s největším hezounem a nakonec ji dostane nějaký chcípák jen proto, že je hlavní postavou filmu“. Minus za hraní na city preludováním Kde domov můj, aniž by následovalo Nad Tatrou sa blýská. Podbarvení dobovou Neckářovou „Kytárou“ paradoxně vystihuje bezradnost, s níž Pelíšky s touto dobou nakládají. Z komentářů mých oblíbenců lze doporučit fmash a taky Radek99, ačkoli si takovou chválu Pelíšky naprosto nezaslouží.

Vypadá to hezky. Tudíž jedna hvězdička jako předpoklad, že autor ví, proč to natočil. Druhá za to, jak se ta tisícovka na konci krásně rozplácne. Komentáře: Arbiter, Segrestor.

Viděno dávno pradávno a rozhodně by rádo bylo viděno znovu.

„...pomyslela si Alenka.“ Hned první větou mě dostala. Alenka v kraji Jana Švankmajera. Svět je magický multiprostor, jehož oltáři jsou stolky s šuplíky. Díky těmto šuplíkům svět funguje. Z nich povstávají věci a do nich jsou opět ukrývány, jimi lze procházet z dimenze do dimenze. Jestliže se šuplík otevírá na tlesknutí (podobně jako se udělá světlo zmáčknutím čehosi na zdi), mělo by to tak fungovat pokaždé. Nefunguje. Ale Alenka vždy najde způsob, jak šuplík otevřít. Být Alenkou neznamená být naivním nehotovým před-člověkem, nýbrž být chladně racionálním soudcem, vnímavým pozorovatelem tohoto magického světa, hravým suverénem. Přesto: Když se Alenka píchne, teče krev. Když je smutná, tečou slzy. Z ostatních se sypou jen piliny. Magičnost světa je jen jednou jeho stránkou; svět, v němž jest každému stát se do-spěl-ým, je nekonečnou řadou pilinových ultimát. Stát se dospělým znamená stát se Bílým Králíkem. Spěchajícím, ustrašeným, vyšňořeným hlupákem, jemuž je vše samozřejmé. A jenž se mstí za to, že nemá čas, že je jen funkcí zbytečna. Anebo mít času dost, doslova, jako Zajíc s Kloboučníkem: stále dokola se opakující totéž bez významu. Anebo být kartou ve hře vyšších karet, případně vyšší kartou ve hře nikoho. Srazte jim hlavu! Na Alenčině hlavě však můžete dříví štípat, ale rozdělávat oheň už ne. Švankmajera bych považoval za jejího spojence, nebýt toho žlutého másla, co si Bílý Králík otřel do její bílé podkolenky. Asi mu dám srazit hlavu.

Hrůza.

Muzika i děj jako z večerníčků Václava Čtvrtka. Bacha na cyklisty, jsou to práskači. A ty policistky, to je jako v pořádku?

Francouzská komedie. Ach jo. Naivně jsem se domníval, že s Belmondem to bude ke koukání. (Mimochodem, syndrom Funés-Filipovský: zjišťuji, že i dabovaný Belmondo je pro mne víc Belmondo než originál.)