Adam Bernau

Přesně z těch filmů, o nichž nelze říci nic špatného ani dobrého. Film, který můžete vidět a nemusíte. Téma "osud bílé vrány" zdařile nastartováno (začíná se scénou v kantýně), v dalším průběhu je to slabší, ale čitelné. Ve své době měl tento film asi měl nějakou váhu, pro mne bylo příjemné sledovat, jak se Serpico obléká, jeho byt, jeho zahradu, jeho lásky.

Diváckým masám je už po desetiletí servírován policista coby nejtypičtější hrdina. Strážce systému je sympatický a inteligentní, on je tím, kdo usiluje o spravedlnost, řeší mravní dilemata, proniká do hlubin duše, v zájmu dobra neváhá obcházet předpisy. Zde ve vrcholné podobě: mstitel zavražděných dětí čelí zlovolnému úchylovi, hnusáckým byrokratům i vlastnímu svědomí. Ó jak trpí, tahle vylhaná švestka. Navíc je zde do dokonalosti dovedeno nezbytné kriminálkové pravidlo, podle nějž kriinalista před sebou neustále hrne spánkový dluh. Tady prý už několik nocí nespí a opravdu, několikrát ho vidíme bezútěšně bdít v posteli, ve dne vypadá čím dál strhaněji. Ačkoli mně ten chlápek připadal silně nevypsalý už na začátku. Kdyby si tvůrci byli přečetli něco o tom, co s člověkem udělá tak dlouhá doba bez spánku, možná by to bývalo mohlo být i zajímavé.Velku je to pěkný film se skvěle využitým prostředím.

Můj druhý Hoblův film a i zde tranzistorák v ptačí kleci, i zde je děj soustředěn na školu a žactvo, i zde se ředitel školy před její budovou netrpělivě připravuje na příchod vzácného příchozího. Souzi žáci, soužky žákyně! To rád vidím: pět hvězdiček od jediného hodnotícho z mých oblíbenců. Naprosto nechápu těch 5 odpadů a 9x jednu ušmudlanou z celkem 28 hodnocení pro tento skvělý hravý filmeček, tak krásně dobový a přece rokem vzniku skoro až neuvěřitelný, nebýt o rok starší Juráčkovy Postavy k podpírání; naopak direktní výpovědí jakoby ho celé desetiletí dělilo od rovněž o rok staršího Až přijde kocour, s nímž má obdobné schéma (městečko, škola, učitelstvo, děti, dospělí, vymykající se příchozí, děti v koalici s magickým elementem jako nástrojem korekce dospělými zkaženého světa). Řekl bych, že opakovaným výslovným upozorňováním na počátek 50. let používá film ony časy také jako srovnávací bázi pro satiru na svou vlastní dobu. V závěru ovšem úsměv tuhne. A učitelka Staňková?

Heil Piwetz! Můj favorit Hrušínský zde zcela zastíněn. Drei Sternchen für den Sieg des Reiches.

Dosud jsem viděl dva autorovy filmy a u obou si vystačím s totožným komentářem: Jde o zabití holky nějakým marným režisérovým kamarádem, který čumí na její fotku a vzpomíná na krásné chvíle s ní. Zdaleka nejlepším momentem celého filmu je vteřinový záběr úplňku. Nezapomeňte si přečíst autorův přípis k filmu. JE TO TAM.

Dosud jsem viděl dva autorovy filmy a u obou si vystačím s totožným komentářem: Jde o zabití holky nějakým marným režisérovým kamarádem, který čumí na její fotku a vzpomíná na krásné chvíle s ní. Zdaleka nejlepším momentem celého filmu je vteřinový záběr úplňku. Nezapomeňte si přečíst autorův přípis k filmu. JE TO TAM.

Na tento film jsem se dlouho těšil a dobře mi tak. Jedno z největších zklámání. Žádného Párala jsem nikdy nečetl a ani to nemám v úmyslu, nicméně nevěřím, že by byla předloha tak slabomyslná. Tak strašlivě slabomyslná jako je tento pokus o skloubení reality reálného socialismu se standhalovskou „obrazností“ ing. Paara (mimochodem, nic proti představiteli hlavní role, ale při povědomí o jeho další kariéře dodává „Pomeje standhalující“ celému dílu správně úchylný šmrnc). Obzvláště politováníhodné je, že tím, co kazí celek nejvíce, je právě ona nefungující hra na obraznost. Je to doslova „slátanina“: jednotlivé složky jsou prostě slátány k sobě. Signifikantní je trapná titulní píseň na otřesnou hudbu Karla Svobody v podání zcela mimo mísu se nacházejícího idiota Káji Nejromantičtějšího Milovníka Gotta. Nelžu vám, že na samém počátku jsem tu píseň i s Gottem považoval za podařené jemnně parodické intro; ale čím dále postupovala, tím víc sílilo hrůzné vědomí, že to pan režisér myslí vážně. Podobným vývojem jsem pak procházel i u samotného filmu. Co je ing. Paar vlastně zač? Snad to vědí čtenáři předlohy, já ne. SPOILERY A co ta trvale udržovaná nevěra s telátkem z koupaliště: proč vlastně? A přece jsou Muka obraznosti zajímavým filmem, byť zřejmě kouzlem nechtěného. Jednak finále, v němž je mi coby divákovi závěrečné sebedojímání hlavního hrdiny k smíchu, děsí mě však osud Ziny, když vidím, jak ji Bartoška laskavě přebírá zpět do své péče – ta ženská je prostě v kleci. KONEC SPOILERŮ A celkový dojem z onoho reálného socialismu. Jelikož jsem po celou dobu nebyl schopen rozlišit dobu vzniku a dobu příběhu (přes všudypřítomné dobové reálie), působil celek sympaticky bizarním dojmem, díky čemuž se mi místy jevil skoro až jako neúmyslný předskokan Hanákova Kouře. Díky postavě hygienika Artla a jeho ženy (Jirásková, Čepek) došlo i ke kýženému prolnutí reálného a románového světa (vždyť ing. Artl nemohl být než romantickou románovou postavou), takže nakonec bylo možno celý příběh sledovat dvoj(-troj)vrstvě. Ostatně, jako Páral to sice nestálo za nic, ale citáty ze Standhala (kterého asi taky nikdy číst nebudu) byly pěkné. Pokud jde o erotično, tak krom nebývalé sympatické odvážnosti postelových scén bohužel není co komentovat. Snad jen, abych neurazil, Zina byla dobrá. Komentáře: janisska (!), farmnf, jerrik7.

Króner a jeho manželka mi připadají jako ztělesnění té dvojice ze starých anekdot "přijde muž domů a říká ženě:...". S tím pravděpodobně souvisí i fakt, že mi celý ten film spadá do doby tak o 3-5 let dřívější, než byl natočen. A s touto dischronií zase souvisí fakt, že mě nepřesvědčil a nebavil (kdyby byl skutečně z roku 1963, vnímal bych ho mnohem příznivěji). Absurditka pěkná, jedna trefná momentka a hláška střídá druhou (za všechny: "Jsem novým ředitelem galerie. Můj předchůdce se nepohodl s vrátným.") Některé rezultáty, jakož i samotný závěr filmu (člověk x zvíře, výměna pozic) byly silné, podobně práce v "ničírně". Ovšem celkový dojem velmi slabý, nemohu si pomoci. Takový škrobený slepenec. Připomínalo mi to dojem z Juráčkova Případu pro začínajícího kata, kterému jsem sice málo rozuměl, za to mě strhával po celou dobu. Tomuto jsem naopak rozuměl dobře, leč bez zaujetí. Jen zcela mimochodem podotýkám, že malíř nemohl ve své závěti odkázat něco, co nebylo nikdy jeho vlastnictvím. Ale má to být absurdní, takže kuš.

Už podruhé se mé zvrhlé nízké pudy nechaly zlákat Verbalovým komentářem k filmu, který se nachází zcela mimo můj obzor. A v obou případech se s plenkovým guru shoduji v hodnocení. Poprvé to byl kulturní šok a pět hvězdiček pro Studenou rybu, nyní jedna chudinka pro kravinu tak nehoráznou, že snad musí odbourat i fanoušky žánru. Moje hvězdička je ale zářivější než Verbalova. Zde jsou důvody (se spoilery): Především celý úvod filmu, který, odhlédnu-li od vší už zde vládnoucí stupidity, trapného dialogu a bezostyšně upřímné prvoplánovosti, je vcelku dosti působivě vystavěn. Lidské zrůdy v medicínském kriminále, osvobození, vzpoura podlidskosti, chaos, rozvrat, revoluce, tanec svobody, při němž náhle nevím, s kým jako člověk sympatizovat (motiv, s nímž pracuje Švankmajer v Šílení). K tomu oblíbené klišé v postavě krásné doktorky, která se chce nebožákům věnovat, klišé, se kterým revoluce naloží podle svého a doktorka, podrobena sama léčbě, elegantně odchází ze scény dřív, než si stačila vyžádat jejich karty (její poslední souvislá věta: „mohu vám pomoci!“). Se satrapou sanatoria je naloženo anticko-orientálním způsobem hodným jeho postavení. A teprve po těchto událostech titulky oznamují, že začíná film. Bezprostředně následuje („po 27 letech“) příjemná pornoscéna hezkých mladých lidí, která ve své uzavřenosti vyvolává dojem, že po oněch 27 letech konečně zvítězil komunismus, lidstvo se věnuje užitečným činnostem a všechno patří všem. Ale už ve chvíli, kdy kamarádka otevře dveře a rozvine se dialog, začíná to jít s celým filmem z velmi strmého kopce, kterýžto směr se už nezmění. Během toho dlouhého sešupu ještě mělo nějakou váhu: když parta vjíždí do sálu na invalidních vozících, čímž dochází k nereflektovanému „sblížení“ obou společenských poddruhů; vůbec, dokud nedojde ke střetu, je zajímavé dívat se na tu dvojpólovost; dále chytání se stébla „třeba se o něco řízl“; potom hezké finále křehké blondýnky, jakož i odkopnutí její hlavy jejím chlapcem při zděšeném úprku; podobenství politické situace západní civilizace, když ve chvíli, kdy žrouti uřezávají z živého člověka kusy masa, skupina dává hlasovat. No a vynikající poslední minuta blbého filmu: klišé klišé klišé šmik!, let vzduchem, náklaďák. A divák ví, že někde v lese sedí pod stromem nejlepší lyžařka. Co se mi ale z celého filmu líbilo nejvíc, je pohyb, s nímž jeden ze z cely se dostavších virginských bratrů udeří do červeného tlačítka otvírajícího všechny cely. Jaká pomalost bezstarostné moci, jaká nespěchavost, s níž celá trojice s obdivuhodnou samozřejmostí dospěje od vlastního osvobození k tomuto historickému okamžiku. Jaké suverénní gesto jakoby mimochodem provedeného jediného úkonu ruky kráčejícího!

Tenkrát na Západě. Nelze nesrovnávat. V obou filmech nalézám podobná schémata a motivy: Především samotná trojice Hodný, Zlý a Ošklivý. Ten Ošklivý v TnZ není sice až tak ošklivý a na rozdíl od Tuca je postavou sympatickou až kladnou, ale stejně jako Tuco je hledaným desperádem, pak nějak spolčen s Hodným, s nímž se seznamuje v souvislosti se svým zatčením, útěkem, pouty. V obou filmech je Ošklivý Hodným pro finanční odměnu přiveden šerifovi. Ošklivý si rád popovídá, kdežto Hodný ani Zlý toho mnoho nenamluví. Hodného známe pouze pod přezdívkou, kterou mu na základě jisté charakteristické zvláštnosti uděluje Ošklivý. Hodný má pořád něco v ústech: Harmonika harmoniku, Blonďák cigáro. Zlý původně pracuje pro někoho jiného a zbaví se ho. Buď se jmenuje Angel Eye nebo je charakteristický svýma pronikavýma modrýma očima. Všechny tři spojuje jistý zájem; v TnZ nejsou zájmy sice zcela totožné, ale i tam se soustřeďují kolem místa se skrytým bohatstvím. Nejmarkantnějším rozdílem je ústřední ženská postava, která v GBaU chybí. Čtenářky prominou, ale v jistém smyslu ji lze chápat jako blížence zlata, v obou případech jde o atraktivní dědictví po mrtvém muži (a stejně jako ono zlato jím byla „uložena“ na místě, v němž příběh vrcholí). Mrtvý muž má v obou filmech za partnerku prostitutku. Oba filmy začínají scénou, v níž jistí mužové chtějí dostat jednu z postav (v TnZ Hodného, v GBaU Ošklivého) a ta je všechny odpráskne. V obou filmech po ní následuje scéna, v níž Zlý přichází, právě když se chystá jídlo, k (zatím ještě ne)mrtvému muži, který drží klíč k bohatství, a zabíjí ho i s rodinou (v GBaU jen s jedním členem rodiny; zde také nejde o toho pravého mrtvého muže, tato persona je zdvojena; tento první jen k onomu pravému poskytuje klíč). A do třetice následuje scéna seznámení Hodného s Ošklivým. V obou filmech je výrazná scéna koupele ve vaně, po níž následuje společná střílečka (byť v odlišné kombinaci), v obou případech je Hodný tím, kdo „nevhod“ vchází do koupelny. V závěru obou filmů vidíme muže v oprátce čekajícího, až jeho podpěra padne. V obou filmech je velmi důrazně traktován (a problematizován) jistý významný motiv z dějin USA: tam průmyslová kolonizace Západu (železný oř), tu válka Severu proti Jihu. Pomíjím shody, které jsou pro westerny nebo aspoň pro Leoneho westerny charakteristické obecně. Pokud jde o GBaU, tak Hodný není zas až tak hodný a Ošklivý je větší zmrd než Zlý. Ostatně Ugly neznamná jen „ošklivý“. The Bad je čistě zlý, the Ugly je šmejd. Budeme-li brát Blonďáka a Anděločka jako dokonalé protiklady, pak Tucův dokonalý protiklad nalézáme v jeho bratru Pablovi. Čistým správňákem není žádný z těch čtyř a nějakou tu ne-li morální, tedy alespoň kvazimorální převahu nad alespoň jedním z čtveřice má alespoň v jednom ohledu každý. Svým způsobem. Srovnám-li dojem z kvality či prostě požitek z filmu, TnZ jednoznačně vítězí. Všechno je tak sevřeně propojeno, každá scéna má svou působivost a žádná vteřina není navíc. V GBaU je toho navíc až moc. Rozvláčnost, přebytečnost celých scén (téměř celá sekvence od chvíle, co Blonďák opustí Tuca až do chvíle, kdy ho tento podruhé dostihne) vedla chvílemi až k nudě. Osvěžením bylo na půl rozdělené předání tajemství ukrytého zlata a co z toho plyne. A pak zase jen únavné pálící slunce. Leoneho rukopis, tak působivý v TnZ, nabízí sice pěkný zážitek i zde, ale je značně rozmělněn. Namnoze to zachraňovala muzika a osobní kouzlo všech tří postav, ačkoli samotný Eastwood se mi víc líbil v Pro hrst dolarů, třebaže jako celek je to slabší film. (Ovšem i zde je to, se svým univerzálním „jo“, borec největší.) Traktování občanské války mi neposkytovalo „reflexi dějin“, jen mě jako kulisa osobního pohádkového příběhu rušilo a působilo přebytečně, právě jako jeden z rozřeďujících faktorů. Celé dvě hodiny jsem to viděl na tři hvězdičky. Vtipné je, že dojem z GBaU se začal po těch dvou hodinách (kdy je standardní film už skončen i s reklamami!) zlepšovat a zlepšoval se stále víc. Občanská válka už nebyla zbytečnou kulisou, začalo se ukazovat, o čem tento film vlastně je. Je přece o zlatě na válečném hřbitově. Cesta k tomu zlatu vede přes nesmyslné hrůzy zákopů. Teprve díky bitvě o most máme možnost vidět, v čem je Hodný vlastně hodný (kromě toho, že je to sympaťouš). Na jednom břehu počastuje umírajícího seveřanského kapitána kořalkou, vyhodí s Tucem most (spojovník životů rozdělovníkem smrti) do povětří, načež na druhém břehu poskytne umírajícímu jižanskému vojáčkovi svůj kabát a dá mu zakouřit. Zbytečné, řeklo by se. Cigáro si od mrtvého bere zpět, kabát nikoli. (Na hřbitově se pak objeví ve zde nalezeném ponču – co tím chtěl básník říci? Očekávám vysvětlení od sombrérofila Segrestora!). Vidíme, že jakási moudrost lhostejnosti vůči válce a válčícím stranám je společná všem třem titulním postavám, ovšemže každá k tomu přistupuje sobě vlastním způsobem. Zkrátka: zvedl jsem to na čtyři hvězdičky. No ale když Tuco poté, co se dokutálí na hřbitov, začne běhat tanec Extasy of Gold, ústa kritikova oněměla. Náhle není co říci. Čili u mne proběhl podobný vývoj jako u Subjektiva. Pátá hvězdička ozářila celý předlouhý film. Fascinace. Když už to vypadá, že nás pan režisér nabažil a Extasy of Gold bude pomalu končit, rozjíždí se znovu. A znovu. Rychleji. Nekončící extáze. Zlato v zahradě smrti. Jedna z nejmocnějších scén, jaké jsem kdy ve filmu vnímal. Finále jsem si pak už užil, jak se patří. Ta fyzikální dokonalost, s jakou se utvoří a udržuje trojvazebný kruh! Ten Tuco na oprátce hledící na své zlato! Atd. Každá následující rošáda těch závěrečných šachů vyvrací „pravdivost“ té předešlé, přitom je každá sama v sobě dokonalá. Rytmické bubnování, když Blonďák opouští Tuca a ticho, jakmile se ztratí z dohledu. A zase bubnování, když se v dálce objeví. Poprvé zlověstné, po druhé nadějné, přitom pokaždé je to tentýž zvuk. Tím posledním, co Anděločko v životě řekne, je nejprve „Proč?“ a potom „Jak?“. Po pár týdnech jsem si film pustil znovu, abych ho od začátku sledoval jako pětihvězdičkový a stálo to za to. Najednou není nic přebytečného, ani ta dvojitost Tucova pokusu o popravu Blonďáka: musel mu přece provést obojí: napřed oprátku a potom cestu pouští. Mnohem lépe vidím promyšlené detaily i celek. Zdánlivě nešikovný střih, když se bombardovaný Tuco, odjíždějící od břehu, dokutálí k cíli, se nyní jeví jako dokonalý přechod. Atd. atp. Příběh koltů na pozadí historie kanónů. Konečný verdikt: Tenkrát na Západě je vymakanější. Ale Hodný, zlý a ošklivý má Extasy of Gold. Ještě kvíz pro fanoušky: V jedné scéně se objeví tři Indiáni, řekl bych v příznačné roli. Kde?