HrochOch

Má filmová láska. Předem se omlouvám, ale pro změnu bez spoileru snad ani půl řádku.Snad jediná divadelní inscenace, která se dokázala vyhnout zažitým nešvarům( například přechodu mezi interiéry střihem) a to právě díky jedinečné formě. Ta nejen, že smete léty zkostnatělé postupy ale dokresluje chod maloměsta jako takový. Právě ono odstranění bariér, v tomto směru, dá vyniknout ztrátě anonymity, soudržnosti a veřejným tajemstvím, jež spojuje veškeré obyvatelstvo. Každá vesnice se od života ve městě liší právě absencí onoho pomyslného zdiva. Bariér, jimiž chráníme vlastní soukromí. Co je na filmu nejhodnotnější, je ale přesah myšlenky, až v samotném závěru zformované. Hlavní hrdinka byla nucena pochopit pojem arogance v celé šíři jeho významu. Ani většina z nás si ho není s to uvědomit. Arogantní nejsem jen činy negativními. Přílišná blahosklonnost a snaha obhájit chování obyvatel má původ právě v přezíravosti. O co jsou oni menšími lidmi než já, v čem se liší natolik, abych jim byla schopna odpustit neodpustitelné, jež na mně dnes a denně páchají. Aby tohoto "milosrdenství" byl člověk schopen, musí k druhým vskutku shlížet s piedestalu a jejich chování sám sobě omlouvat čistě jen na základech toho, že oni jsou, ať už z jakéhokoliv důvodu o něco méně než já. Jakožto osoba, jež má své etické návyky vybudované, jsem lepší a nadále musím zůstat. Povznést se nad okolnosti, vždyť ti chudáci za to nemohou, neměli, nestihli, nemohli...to vše ač sama bych to nikdy neudělala. Zašlapat vznešené mravy abych se dostala na úroveň. Člověk se nikdy nestane lepším, nezmění své chování, pokud mu někdo neukáže co dělá špatně. Nepotrestá ho a nedá mu motiv stát se lepším. Člověk jež není omezován dopadem vlastního chování nemá důvod stavět sám sobě mantinely..Úuuf možná trochu dost zmateně napsáno, pardon, jsem toho vždy tak plná, až to ze mě lítá na vše strany (časem smysluplněji přepíšu.))..Herecké výkony byly naprosto strhující a až napodruhé jsem si všimla, kolik střihu je použito v dialozích, konkrétně například v rozhovoru Grace a Toma o toužení.

Óho z přemíry chladu snad začnu teplat. Chlad interiérů, chlad exteriéru, chlad v hlavě i každé vyřčené větě. Tento film vřele nedoporučuji nedůvěřivým, od přirození žárlivým ženám. Po dokoukání budete nuceny smířit se s faktem, že nevěra je ta nejpřirozenější věc na světě a každý nalezený klíček vám naježí bobra. Inu tuze pěkný byteček spojuje príma partu manželkami znuděných můžu v produktivních letech..Tady vidím první chybu, kolik očí o nevěře ví, toliko hub o ní může mluvit. Celý film je složený z pokecu nad mrtvolou, pokecu ve vazbě a pokecu s kámoši a pantery. Veškeré dialogy jsou perfektně vedené, psychologie postav i přes veškerý mráz bravurně vystavěná. Vztah k hlavním postavám se s přibývající minutáží převrací o 180. Spoilers time: (Jen Chris "nudou jsi a v nudu se obrátíš" zůstane galantní do poslední vteřiny.) Zprvu politováníhodný křupan, se (na základě srovnání) mávnutím proutku promění v domácí poklad. Kokešák vás rozněžní bezbřehou láskou k mladší sestřičce. Dostáváme se k obrácenému vývoji sympatií - sekáč Vincent, charismatem a inteligencí oplývající šedovlas, navíc šarmantní mistr vtipu. Svůj hranolek se nezdráhá smočit v každém dostupném sosíku a stává se tak vrchním ochutnavačem družiny. Smekám klobouk, on jako jediný udržel myšlenku loftu, princip jednonočních radovánek. Za slizouna numero uno je zde věrňouš Lucc, který pravidelně inzulinem opíchává ženu, páč nenašel koule píchat kohokoliv jiného. Ale podívá se rád, žejo, s párkem v ruce, sledujíc domácí videa, sní o tom, že je na jedinej den takovej šamstr jako Vincek. Že dokáže buchtu alespoň oslovit. Jeho ego, patrně korespondující s velikostí údu, mu pošeptá jednodušší variantu. Sejmi eso a ostatním klukům se po letech šaolinského tréningu snad vyrovnáš. (jako selfomluva postačí "když měl na všechny, neměl co sahat na tu o které si tiše snívám")..Faktem je, že konec působí dosti překombinovaně, neustále zvraty v pointách jsou ve finále otravné. Scénárista patrně vymyslel závěrů hned několik a z mladistvé nerozvážnosti je po vzoru pejska a kočičky smíchal. Ano, možná trochu křivda,konce jsou logicky navazující, dokreslí nepopsanou postavu a její fascinaci hohomevideem. Ale jeden konec stačí drahoušku. Já osobně bych ho nejraději viděla v části, kde vypluje napovrch drobnůstka o neúplné mrtvosti mrtvoly. Závěrečná romantika vždycky sux. Nakonec jeden pravdivý loft citát pro muže: "Já se změním!".."V co? V žábu?" a jeden moudrý pro ženy "Moje máma má umělý zuby. Když se směje, řeknete si - Jemináčku, jsou umělý?"

Parádní psychologická akčňárna s perfektním hudebním doprovodem. Z milovaných, vizuálněmasturbačních pasáží musím zmínit honičku po hotelových stěnách. Právě proto, že je drtivá většina akčních pasáží poutavá a spádná by bylo záhodno vynechat lyžovačku..celé tohle několikaminutově martyrium využilo potenciálu asi jako dojička ve stáji jalovic. Při třetí, domácí, podívané jsem ji nadšeně využila jako čůrací pauzy. Celý princip využití snu, jako cesty k podvědomí druhých je pochopitelně nejen nesmírně působivý, ale provedení samo, je na plátno přenesený ráj každého snílka. Ne často se mi namane, že svůj sen mohu ovládat, přesně v tu chvíli mezi spánkem a probuzením se občas naskytne vteřinka, kdy si děj můžu upravovat za pomoci plného vědomí, přesně v tuhle chvíli víčka držím pevně sevřená a hltám každou setinu prostoru oscilace na hranici "podvědomého vědomí".(přichází patrně pár spoilerů...) Cobbova snem pokroucená mysl, zde utváří celou dramatickou linku. Jeho zesnulá žena, mu jako projekce podvědomí, násilná vzpomínka a němá výčitka vtrhne do každého snu. Ať už cizího, či vlastního, ať "ona sama" nebo jen část jejich bytí (vlak). Od její smrti není schopen tento fakt ovládat, stejně jako tvořit vlastní snovou vzpomínek prostou realitu, jelikož jeho skrytá část mozku je plná pouze a jen Mell samotné. Ve chvíli, kdy se zjeví, zpravidla kazí veškeré Cobbovi akce a vyniká notnou agresí vůči němu a jeho spolupracovníkům. Patrně z toho důvodu, že jako vzpomínková projekce, vůči svému vinou ztrápenému stvořiteli cítí zášť a to právě proto, že "ona sama" ví vše co on , ví, že porušil pravidla a nechtěně tím způsobil její smrt. To on si ji projektuje do pozice nešťastné, zhrzené, zrazené a pomstychtivé ženy. Cobb se sám se sebou hádá o její hmotné existenci. Jediné, co mi trochu utíká je fakt, že celou fázi pustiny si Cobb oba pamatuje jako mladý pár a až na závěr, je oba ve vzpomínkách představí jako staříky. Jednalo se o další vnuknutí projekci, či o reálnou, doposud špatně zobrazovanou vzpomínku?

Už uplynul den od sledování a stále ještě jsem v názorech rozháraná jak sousedovic Amina..Po závěrečných titulcích mě až rozčílila celá naivita filmu, Abel na mě působil jako John Cofey nebo Lennie Small vsazený do příběhu "kterak Hurvajs válkou prošel". Zaujala mě Abelova důvěra k dětem a zvířatům, patrně plynoucí z negativní zkušenosti se světem dospělých v dobách svého pobytu ve svatém Kryštofovi. Proč ale ty děti? Už na škole měl jen jednoho přítele (a vykořisťovatele v jedené osobě), který byl k jeho lítosti zpopelněn společně se školou. Avšak v celém filmu jsou právě dětem připisovány na vrub podrazy a vypočítavost. Děvčátko jež fotí, ho podrazí pro jeho neochotu ač ve věci banální, hoši z Hitlerjugend mu dají čočku za nesouhlas s režimem.. přesto jsou pro něj většími přáteli než dospělí, u nichž v tomto snímku vyniká dětinskost ať už v groteskní pravdě o francouzské gurmánské prohře (jak dlouho tvrdím, že jedinou zbraní francouzů je jídlo), tak v postavě Rachel, která jako každá žena, dítě zastydlé, nechce nic jiného než kouska citu..Nemluvě o postavě Goringa, lačného, poživačného, nadšeně trucovitého tlouštíka, jež si s Nestorem nezadá...Netvrdím, že bylo záhodno změnit věkovou kategorii zájmu, ale asi bych zůstala u zvířátek..Barvitě vykreslená byla nacistická manipulace, která samotnému Abelovi, dala pocit, že strana je tím nejlepším čeho se může dětem dostat.. A to nebyla zdaleka jediná věc, která na ni narážela, nejpochopitelnější byla z hlasitého pohrdání šlechtice..Naprostá ztráta individuality, vlastní hrdosti, mašinerie a kolosální divalo, které strhne veškeré slabší diváky s sebou a dá jim domnělý pocit moci. Potěšilo mě genetické okénko doktora Blattchena. Pořád ale nejsem s to uvěřit, že by v nacistickém sídle dokázal beztrestně schovávat jewish child, nehledě na to, že ho nechal v ponižujícím trestaneckém mundůru..A možná bych vystřídala víc jazyků než 1 a půl.)..Btw. knižní předloha: Michel Tournier - Král duchů

Inu po dokoukání mám náladu na trochu Mugwumpova spermatu a bližší seznámení s šoustací mnohonožkou. Jsem okouzlena mluvícím rektem psacích strojů a do měsíce chci mít na stole předlohu, snad ta mi poskytne ždibíček vysvětlení k tomuhle pervert tripu..

uuuuííí uíííí jipíí ááá Kláro já miluju toho, ne toho a ten byl skvělej a to úžasný tyvole a jak mu, no ten tank, výbuch, ty padáky.. místy nedutám, vnitřně se tetelím, vzrušena, dojata, ohromena autenticitou, chci další a znova,víc, neberte mi to prosím!! Díly 6, 7 a 9 jsou nejlepčí. Stille nacht znějící tichou nocí bezmoci..och jak poetické. Slibuju, že až to po druhé zkouknu a nebudu bratrů bratru tak plna, napíšu smysluplný komentář k dílům po sobě jdoucím. Btw. úvodní znělka smrdí!

Snad víc než polovina filmu se vleče jak masitej heml po skle, pravda, že mírně atmosféricky, ale kurevsky dlouho. Ze začátku jsem ho nadšeně a s očekáváním sledovala, po půl hodině stékání se mi omrzel, stejně jako přespřílišné řvaní. Nemám ráda jakkoliv řvoucí děti a zbytečně řvoucí asiatky (maj mít sakra důvod, neasi). Nabyla jsem dojmu, že tvůrce byl gafou přilepen ke křesílku a s posledním epilovaným chloupkem nadšeně sykl, naplněn pocitem vytoužené svobody, začal, málem násilím tahat z rodinného čapce tolik králíků, až chlupy létaly a oči natékaly...pravda, že závěrečná pointa je stonásobně lepší, než středová domnělá, okouzlí a nabádá ke znovuzhlédnutí..ale..toho promrhaného času v první půli...

Patrně trochu zaspoiluju tak beware.) Film je báječná a realistická sonda do podstaty a průběhu šikany. Ústřední postavy Kaspar a Jooseph se sbližují s přibývajícími šrámy na těle..Hlavní záporák Anders, jež si, zjevě před začátkem děje samotného, Joosepha zvolil jako fackovacího panáka, je ať už obdivovanou nebo tiše respektovanou (Kerli) ikonou celé třídy. Má absolutní právo veta (v dokládaném rozsahu až mírně přehnané), ve svých motivech je dost neoblomný, což mi bylo proti srsti například ve scéně o značkách, po které bych čekala, že se Joosephovi dostane alespoň kouska zaslouženého klidu a uznání. Báječně zpracovaná psychologie postav je zjevná jak v podání babičky, která nečinně přihlíží Kasparově životě, nevěříc mu ni slova, to vše jen na základě obrovské komunikační rokle, jež se mezi nimi rozprostírá. Naopak Joosephovi rodiče jsou při seznámení s šikanou víc než typickými. O problému netuší, než prvně spatří fyzické známky. Otec (jež se se synovou situací seznámil ještě před modřinou), dřív patrně lampasák, dnes frustrované individuum, má snahu synovi vysvětlit, že za pozici třídního otloukánka si může sám (v čemž má v zásadě pravdu i Kaspar si určitý respekt drží právě na základě ofenzivy vůči Andersovi..jedinou cestou je skutečně "přemoci" strůjce) se ve chvíli kdy vidí promodralého syna neudrží a praští ho tak, jak to po něm chtěl, tak jak to měl udělat aby sám nebyl budižkničemu jako jeho tatínek, takovou silou, jakou se měl syn sám postavit na nohy a zvrátit svůj osud, krásné. Matka, nečekaně, volá do školy, čímž oběma chlapcům situaci jen zkomplikuje. Školský systém šikanu nikdy řešit neuměl a dle mého neumí dodnes, verbálně trestat útočníky je pošetilost nejvyššího kalibru. Neschopnost instituce patrně tušil sám Kaspar, proto byl při rozhovoru s řiditelkou tak odevzdaný. Skvěle zpracované je popření a do země zašlapaní nahlas vyřčené myšlenky romantismu. Thea, která byla prvotně znechucena Kasparovou spoluúčastí na šikaně, čímžpádem mu jako první vnukla myšlenku Joosephovi obrany, z tohoto stanoviska ustupuje a to z naprosto neromantického důvodu, jako je společenské postavení. S Kasparem se jako každý správny kamarád šikanovaného schází jen za zády okolí a když je nucena veřejně se zvolit mezi láskou a přízní, zvolí druhou variantu. V závěru samotném, je skvěle zpracovaná čirá nenávist vůči původci zla. Celá podívaná ovšem stojí na barvitém zpracování postav a dobrých hereckých výkonech, technicky film působí amatérsky v negativním smyslu slova. Na konci samotném až lacině.

Myslím, že se v klidu můžu označit za Kingova fandu co se týče knih i jejich adaptací. Čtyři roční doby jsem však nečetla a teď teprve to začínám považovat za chybu..Včelku by mě zajímalo z jaké strany a s jakou vervou se do tohoto tématu zakousl Stephen. Téma jako takové je pro mě už notně přežité. Nacizmus jako zlo zel, v každém kolečku celé mašinerie do sklonku života zakořeněné. Ách jo, já fakt chápu, že blažený pocit absolutní moci musí být víc než orgastický, dříve hrdé nitro, které je teď začleněno do plytkého toku života, by se rádo dralo napovrch. Kterak z člověka zrůdu udělat zvládnu vypracovat na deset způsobů za domácí úkol. Nevěřím však, že tomu tak je u každého jedince. Naopak bych ocenila,kdyby to jednou někdo vzal z druhého konce, z pozice oné zrůdy, tu nevím v jaké knize to bylo, jak si nacistický oficír okopával zahrádku a krmil králíčky, než odbila čtvrtá, navlíkl hacafrak a šel rutinně na osmičkovou šichtu kopat židy.."v jednoduchosti je síla, řek tatínek" a v absurditě a kontrastu ještě větší. Nu dost úvah vedlejších. Bradovi toho slizkýho sráče věřím se vším všudy (a fascinaci třetí říší a konečným řešením máme velice podobnou, doufám, že neumlátím bezdomovce), narozdíl od Iana, jehož šílenost v očích jsem zjevně přehlédla. Schwimmer, gumák jeden školská, byl stejně nádherně přeamerickej jako sráčovi rodiče. Věřím, že kdyby se film nebral tak zasraně vážně, okouzlí mě též. Ale sliny mi smíchy od huby lítaly, když jsem sledovala jak oficírská uniforma působí jako hopsinková šťáva nebo asterixův lektvar..dva blesky viděti znamená zlým stávati se, jak praví každej dobrej snář. Jakmile se ten kus kousavýho textilu dotkne vašeho těla, zmocní se vás koncentrované zlo, jež přinutí i ty nejsilnější pálit kočky zaživa a tančit šavlák s bezdomovci. Groteskní..Možná taky lépe vynechat reálná jména jako Auschwitz a Bergen, když tam pak naseru neexistující Patin, legendu o trubkách s plynem a stále kontroverzní urban legend o předkožkových mýdlech..Těžko však vytýkat USA, že polkne každé sousto, když má na hodné straně přímky boha a přesně na té druhé Adolfa s červeným chlupatým vocasem.

První řádky mého komentáře bych ráda věnovala titulkáři z Northvideo..Milý strejdo, chápu, že jsou v životě chvíle, kdy si člověk potřebuje připadat potřebný, příště ale pro pomoc handicapovaných zvol raději koupi magnetků, věřím, že české sdružení hluchoněmých, má tvou fotku u postele, ale já ve svých letech bezpečně poznám zvuk rychle jedoucího auta..Tvůj překlad je volný asi jako guma na polostopořeném penise asijského studenta..ku příkladu "get high" vyřčeno megajunkie Koolaidem bude znamenat "dostat se nahoru" možná až zamaká na kariéře skladníka.) Film jako takový je de facto gheto tour pro propustku A38 (rozuměj zdravotní kartu.) Konfrontace mezi dvěma smažkama s příhodnými jmény (restekpa za Stretche a Spoona) a otrávenými ksichty všech těch důležitých úředníčku - musím přiznat, že humor na byrokratické úrovni je duševní potravou mému pokroucenému charakteru,ach ta nádherná bezmoc..Poklona Wrightovi za superniggaspeach pětkrát prsk prsk hoho za "v hlavní roli bota", "špatný nákup" a zejména pak znalost anatomie. Cookie je fakt sweet bitch a konec absurdní podle gusta mého, jen příště bez toho umění prosím.)