Fenri

Dokument zachycující první přímé volby prezidenta ČR dostál tomu, co o něm tvůrci říkali - snaha o pouhé sledování zákulisí, nikterak o manipulaci a objevení Ameriky. Sice postupem času mírně sklouzává k sympatiím k tomu či onomu, avšak v rámci mezí a bez manipulativního podsouvání. Tak se dostáváme do dvou hodin světa, který jsme už jednou prožili. Krůček po krůčku projdeme všechny důležité momenty voleb, od samotného oznámení kandidatur, až po radostné halekání státní hymny a dalších válů u vínečka. Ten, kdo volby pozorně sledoval, nebude ničím překvapen. A nakonec, to, že se podařilo vše zachytit s co největší mírou objektivity, dokazuje konec filmu - ten je pro jednoho happyendem, pro druhého hořkou pilulkou. Až mne vlastně napadá otázka, co film vlastně znamená. Momentálně asi nic, protože názor veřejnosti na věc nezmění, ani celou záležitost nekomentuje. Jako dobový záznam by ale mohl zahrát zajímavou roli v příštích letech - třeba u dalších voleb - pro ty, co mají slabou paměť.

Doteď nechápu, že jsem se na to podíval. Doteď nechápu, že jsem se na to dodíval. Nechápu. Drama z americké střední v plné parádě. Hloupé sexbomby, nadržení a nabouchaní hráči lakrosu (aby to nebylo jen o ragby, žejo) vs. "novinářka" outsiderka. Nevim, no. Snad to časem vytěsním, ale ono to možná přijde samo. Ten film je tak strašně nevýrazný, že naň asi za chvíli s chutí a bez problému zapomenu.

Před shlédnutím filmu už jsem mu dávno dal nálepku "už jsi viděl ten film, jak tam Jolie střílí za roh?" No uznejte, že to neni zrovna nejlepší začátek. V tomhle filmu ale nejde o střílení za roh. Tedy ne prvoplánově. Celá myšlenka není kdovíjak převratná, ale je konzistentní a zároveň na divákovi nechává, aby si domyslel, coby kdyby... Shrnutě řečeno - je to klasická akce, a každý potřebuje jednou za čas upustit páru od každodenního nudného pracování v kanclu (doprovázeného buzerací tlustého šéfa) nějakou pořádnou hovadinou, vystřelenýma mozkama, několika bullet timama, explozí a koneckonců i mrdačkou. No ne? To střílení, to jen dává takovou třešínku na dortu, čímž ze sebe dělá ultimátně kulervoucí akční hovadinu a odliší se od desítek podobných filmů. Úkol splněn.

Ani Wrightova režijní zručnost z podprůměrného scénáře nedokázala vymáčknout víc, než ty dvě hvězdy. Ty putují právě za Wrightem s doporučením, aby si takový braky už nevybíral a točil filmy, který si jeho um zaslouží.

Joe Wright si rád hraje s proměnami scén za pochodu, to už je z jeho prvních dvou filmů jasná věc. V této adaptaci ruské klasiky tomu není jinak, ba naopak svou hravost roztáčí na plné obrátky - a proměny scén se nestávají pouhou lyrickou epizodou, ale narativním postupem. Člověk se ocitá bez půdy pod nohama, místa scén se mění a mění a mění... Plynule, nezávazně a nenuceně. Jako bychom se neocitli v Tolstého realismu, ale skočili přímo do magična mistra Bulgakova. Přesto se nemůžu přemoci, předchozí Wrightovy adaptace byly lepší. Zde přeci jen vyhrává forma, ovšem to ono se napodařilo přenést tak skvěle jako v Pokání a snad i Pýše. 75%

"You know somethin' Utivich? I think this just might be my masterpiece." - Doufám, že ne, já na Tarantinův masterpiece pořád čekám. Ale i tak, vydatná podívaná to je.

Hodnotit nehodnotím, protože se nemůžu rozhodnout. Celá myšlenka filmu je skvělá, prvních dvacet minut mě nadchlo, když se ale rozjely dějové linky, z nichž každá byla dlouhá až ouvej a měla hluchá místa, bylo mi do breku. Někdy je prostě nejlepší volba volbu neudělat. A proto nehodnotím.

Je mi z toho zle, z mozku mám žíněnku. Nenapíšu nic.

Matlas Braků. Šest žánrově odlišných příběhů, které originalitou ani náhodou nevynikají, naopak, jsou plné klišé. Musí se ocenit střih, protože ve chvílích, kdy už už jeden příběh začíná nudit, skočí se na jiný, aby si divák mohl odpočinout a zdánlivě ho tak udržuje film ve střehu. Ve skutečnosti ale kloužeme po šesti povídkách, jejichž propojení a takový myšlenkový nosný most, který z filmu má udělat něco víc než ukrutně dlouhý, vizuálně propracovaný snímek, je vlastně úplně banální a divákovi nic nepřinese. Mnoho povyku pro velmi málo.

Po dlouhé době pohádka, která má hlavu a patu. Vlastně první pohádka od Anděla páně. Režijní obsazení asi není náhoda - začínám mít pocit, že Jiří Strach je momentálně jediný televizní režisér, který netočí úplný sračky, ale relativně průměrné, především pak koukatelné filmy, což je přesně to, co se od takových filmů dá čekat. Přítomnost klasicky skvělého Ivana Trojana pak zvedá koukatelnost ještě o milión procent nahoru.