Vajonek

"Protože občas člověk nevidí, že to nejlepší, co vás může v životě potkat, vám sedí přímo před nosem..." Velmi příjemná romantická komedie, u které se můžete trochu dojmout, trochu pobavit a ještě vám to celé doprovodí příjemná hudba. A budete si moci užít úžasnou chemii mezi hlavními představiteli, což je u romantického filmu asi základ úspěchu. Vzájemné zalíbení jsem Alexovi a Rosie rozhodně věřila a asi bych jim skočila i na to dlouhé míjení se, nebýt toho, že už pak trvalo opravdu až moc dlouho. Ke konci jsem prostě těm dvěma většinou už jen v duchu spílala a skoro se modlila, ať scénáristé nepřidají další překážky, které zase zabrání tomu, na co divák - po většinu času se zájmem - čeká od samého začátku. Protože už by si asi vážně zasloužil se dočkat. Další věc, co v mých očích hodnoty tohoto jinak zdařilého filmu trochu snižuje a brání mi dát tomu pět, je to, jaké partnery si hlavní představitelé vybírali, než konečně naplno pochopili, že patří k sobě. Myslím, že to, jaké, s prominutím, blby (blbky) si volili, zbytečně trochu ubíralo na sympatiích jim samotným. Podle mě by ten film fungoval, i kdyby jim do té jejich životní cesty připletli scénáristé někoho (charakterově) "normálnějšího", lepšího. Bylo by to asi trochu těžší napsat, ale působilo by to pak celkově uvěřitelněji a pozvedlo snímek na pomyslném žebříčku romantických filmů, které nejsou blbé a stojí za to je vidět, ještě o kousek výše. Jo a český dabing, v němž jsem to bohužel sledovala, hlavně pokud jde o vedlejší postavy, celkem hrůza (to ale samozřejmě v hodnocení nezohledňuji). 80 %.

Tak co jsem to vlastně viděla? Drama? Horor? Apokalyptickou vizi? Sci-fi s náboženskými prvky? Těžko říci, asi od každého trochu. Určitě to mělo atmosféru, bylo to originální, s nápadem a spoustou postav a postaviček, skrze jejichž příběhy nám celou tu netradiční zápletku tvůrci naservírovali. I když herecké výkony v Půlnoční mši stojí za to celkově, mou favoritkou je asi Samantha Sloyan, která ve své postavě naoko vše dobře myslící a ve jménu boží vůle konající knězovy pomocnice předvedla jednoduše koncentrované zlo. A pak samozřejmě Hamish Linklater, který postavu pátera pojal takovým způsobem, že v člověku dokázal probudit opravdu pestrou škálu emocí od zvědavosti, sympatií, přes ohromení, zlost, až po jakési zvláštní pochopení. U jeho promluv jsem se (někdy skoro v jeden a tentýž moment, někdy pěkně na střídačku) najednou dokázala vžít do pocitů lidí, kteří právě kvůli něčemu takovémuto nenávidí cokoli spojené s náboženstvím, i do těch, kteří se nechají naprosto lapit svým charismatickým vůdcem a vstoupí třeba do té nejšílenější sekty, jakou si kdo dokáže představit a jsou schopni ve jménu vůdcových (jakože božích) pravd udělat cokoli. Půlnoční mše se také vyznačuje působivou hudbou, přitažlivými scenériemi, s postupujícím dějem místy překvapivě skoro až akčními scénami (někdy možná až moc "výraznými", křiklavými, až si člověk říkal, jestli už to není moc hnané na efekt, za hranou vkusu). Někdy se v tom už trochu moc "kecá" a je to celé možná přehnaně natahované, na druhou stranu se v dialozích (když se člověk dokáže soustředit, počká si na to) objevují opravdu zajímavé, hluboké myšlenky, důležité pro celkové vyznění, sdělení. Líbilo se mi, že ve chvílích, kdy už se mohlo pomalu začínat zdát, že se to převrací v bezduchou blbost (ve stylu všichni se tady vzájemně požerem, ale vlastně moc nevíme proč), se objevila nějaká chytrá myšlenka, zvrat, který tomu dal nějaký smysl a řád (typicky "pátrání a objevy" doktorky). Nechyběly opravdu překvapivé až šokující momenty, pro mě nejvýraznějším byl ten na konci 5. dílu, kde jsem zůstala zírat s otevřenou pusou, protože jsem to, co se stalo (člověku, kterého jsem vlastně do té doby asi považovala za hlavní postavu), vážně nečekala. Kdybych věděla, co přijde dál, tak překvapená bych samozřejmě nebyla, tenhle díl byl totiž podle mě právě takovým předělem mezi tajemným, spíše poklidnějším mysteriózním dramatem, kdy člověk ještě moc netušil a hororovější podívanou, kterou od Půlnoční mše zřejmě mnozí diváci čekali zejména. Rozumím tomu, že to mísení žánrů a pomalý rozjezd nemusely vyhovovat každému. Když se ale obrníte trpělivostí a nebudete čekat oddechovku, nenáročný lekací krvák, ale připravíte se na to, že přijde něco trochu jiného, že si s vámi budou lehce pohrávat a vy se budete muset trochu soustředit a přemýšlet u toho, věřím, že vám Půlnoční mše dokáže něco dát (nakonec asi právě i ten nenáročný krvák, jen s určitou nemarnou nadstavbou). 75 %.

Obsahuje mírné SPOILERY. Člověk je už tak nějak z poslední doby zvyklý na vynikající britské (nejen krimi) minisérie. Pro ty další přibývající je tak stále náročnější udržet vysoko nastavenou laťku a pokud ji snad chtějí dokonce překonat, tak je to pak ještě těžší. Troufám si tvrdit, že Riverovi se minimálně to udržení laťky bezpochyby podařilo. Nechci moc prozrazovat, ale minimálně od okamžiku, kdy se poprvé jakoby mimochodem objevila zakrvácená hlava jedné z hlavních postav, jsem tušila, že tenhle počin bude mít něco do sebe, že to bude něco neotřelého, poutavého. Hned se mi vybavila stará známá hláška "vídám mrtvé lidi", začala mě pohlcovat zvláštní hořkosladká atmosféra navozená už od počátku a byla jsem v příjemné zvědavosti a napětí, jak se to celé bude dále vyvíjet. Ozvláštnit či spíše vystavět seriál na postavě zranitelného detektiva se zvláštním psychickým problémem, se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Ne že bychom tu v jiných krimiseriálech už neměli řadu vyšetřovatelů s různými zvláštními poruchami, Stellanu Skarsgårdovi se ale (zřejmě i díky výbornému scénáři) podařilo Rivera ztvárnit tak, že vás mimořádně zajímal, soucítili jste s ním, nutilo vás to vžít se do jeho pocitů (či si obecně zkusit představit život člověka s nepříjemnou duševní poruchou). Byly vám sympatické i ty na první pohled nebo spíše poslech možná zvláštně zvolené ABBA vsuvky, které dokonale pomohly navodit tu správnou atmosféru, přiblížit osobnost hlavního detektiva i chemii jeho vztahu s parťačkou. Přitom by se mohlo při přílišném tlačení na pilu, přehrávání celkem snadno stát, že by to člověku začalo připadat celé směšné. Toho jsem se trochu obávala na samém počátku minisérie, brzy jsem ale pochopila, že s hereckým umem SS, který předvedl už mnohokrát v hodně různorodých rolích, se ani tady není vůbec čeho bát. Minisérii zdobí obecně skvělé herecké výkony a také silné dialogy (nejen ty mezi Riverem a jeho skrytě a nakonec odhaleně milovanou kolegyní), které se vám vryjí do paměti. A ten závěrečný tanec, ze kterého jde smutek i radost zároveň, je jednou z nejpůsobivějších věcí, které jsem v poslední době ve filmu/seriálu viděla. River mi chybí, v nejlepším se ale má asi přestat, možná by při více dílech opadlo to zvláštní kouzlo, které seriál má. 90 %.

Vzpomínám si, že když jsem film viděla před lety poprvé, byla jsem z něj nadšená. Teď při opakovaném zhlédnutí, i když se mi to stále líbilo a považuji to za povedený film, už to nějak nebylo takové, připadalo mi, že na to, kolik se tam toho událo, to bylo možná trochu moc dlouhé. V první polovině až třičtvrtině jsem se místy, musím to říct, navzdory precizní kameře, vhodné hudbě, opravdu realistickému vyznění všemožných scén z boxerského světa, přirozeným hereckým výkonům, upřímným dialogům, začínala trochu nudit. Těžko říct, čím to, možná roli hraje, že nejsem zrovna fanynka boxu, možná nějak opadlo kouzlo poprvé viděného, možná je snímek opravdu trochu zbytečně "natažený". Každopádně poslední "neringová" cca půlhodina mě nutí k tomu, dát stejně Clintovi, Hilary, Morganovi a spol. plný počet, protože to, jak se celá situace podařila vyobrazit, jak to bylo neuvěřitelně působivé, dojemné, přitom nepřehrávané, se prostě hned tak nevidí a je to za pět (a možná víc). Celkově zprůměrované to pak vidím tak na 80 %.

Důstojná pocta velkému zpěvákovi, v níž se podle mého podařilo dobře dohromady poskládat záběry z minulosti, současnosti, pasáže soukromé s těmi pracovními, zrekapitulovat do určité míry Gottův život (či se s ním možná spíše rozloučit). Byla tam řada silných momentů, hlavně z rodinného prostředí, přitom se to ale podařilo vybalancovat tak, aby to působilo přirozeně a zbytečně nehrálo na city. Prokládané spoustou hitů, hezky se na to dívalo, poslouchalo (až tedy na Gottovy výkony z posledních měsíců/let, to už moc poslouchat nešlo). Na to, jak dlouhá byla stopáž, mi ale přijde, že informačně to nebylo až tak bohaté, šlo se často spíše jen tak po povrchu, bylo tam od každého něco, ale vlastně nic příliš do hloubky (zvláště při zmínění těch méně příjemných momentů/"škraloupů" z minulosti to bylo hodně znát). Těžké rozhodování mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože ale příjemné dojmy po zhlédnutí přece jen převažují a z "řemeslného" hlediska působí film hodně zdařile, nakonec dávám slabší čtyři (70 %).

Až na některé trapné a zbytečné sexistické, rasistické či homofobní poznámky mě to celkově baví i po letech. Taková velmi velmi nenáročná, místy více a místy méně přiblblá komedie, která už se ve svém žánru asi stala klasikou. 75 %.

Asi bych takhle žít nemohla/nezvládla, každopádně bylo ale zajímavé přenést se na chvíli do toho drsného, ale zároveň v mnohém kouzelného prostředí, sledovat těžký prostý život těch lidí, vidět, jak málo mnohdy stačí člověku k radosti, jak může být život krásný v drobnostech i smutný, krutý zároveň. Protože nemám ráda med, tak jsem v průběhu filmu trochu trpěla, když jsem viděla, jak se s chutí zakusují do těch velkých kusů zlatavé krmě, na druhou stranu mě ty plástve a práce včel i lidí okolo ve stejnou chvíli zvláštně fascinovaly. Taky jsem musela v duchu stále odhadovat, kolik dětí od sousedů se dožije konce filmu (při některých scénách s nimi jsem trochu trnula, jak dopadnou, oceňuji ale, jak to bylo nepřikrášlené, přirozené). Možná bych snímek o něco zkrátila, bylo to na mě už trochu zdlouhavé (sice zde příběh psal život sám a bylo to tím, jak netradičně v netradičním prostředí hlavní hrdinové či spíše hrdinky žijí samo o sobě zajímavé, přece jen to z mého pohledu úplně nedokáže bez větších zápletek utáhnout celý film o nějaké "standardní" délce - hodinka by stačila). Určitě ale pokud někoho zajímá téma života nomádů, doporučila bych podívat se na Zemi medu spíše, než třeba na hranou Zemi nomádů. Sice nevím, nakolik byla Země medu opravdu dokumentem (nakolik do scén zasahovali tvůrci), oproti Zemi nomádů, která mi připadala hodně umělá, hrající na efekt, působila Země medu ve výsledku velmi autenticky, přirozeně, nechyběl tomu ani vtip, což celý snímek příjemně odlehčovalo, dělalo ho zajímavějším (bez těch vtípků by to možná působilo už neúnosně utahaně). 70 %.

O lásce, osudovosti a jejich různých podobách, o minulých životech, o tom, co vše nám může přinášet hudba... Dokonale řemeslně zpracované, zahrané, vzbuzující spoustu emocí. Od začátku jsem byla při sledování v příjemném napětí a zvědavosti, jakým způsobem se jednotlivé příběhy propojí a i když nemůžu říct, že bych byla přesvědčená o tom, že je možné se převtělovat a věřila na nadpřirozeno, rozuzlení mě vůbec nezklamalo. Tak jako už např. u Klubu poslední naděje, i tady na mě opravdu výrazně zapůsobila doprovodná hudba, pořád jsem se musela vrtět do rytmu a měla chuť se zvednout, jít někam tančit, nechat se hudbou pohltit, splynout s ní. Ano, je to film (mimo jiné) o hudbě, tak by bylo asi nešťastné, kdyby nestála za nic, i tak ale není jen tak, abych z ní a toho, jak byla vhodně propojena s jednotlivými scénami a dokreslovala nebo přímo vyjadřovala pocity postav, měla tak silné dojmy. Jednoduše v tomhle silně pocitovém snímku z mého pohledu do sebe vše krásně zapadalo, bylo skvěle zpracované, podané. Rozumím tomu, že to nemusí z různých důvodů (které možná ani nejdou dost dobře popsat) sednout každému, mně se ale Jean-Marc Vallée do chutí trefil hodně. A lituji toho, že už mi na smysly ničím novým bohužel nebude moci zapůsobit. 85 %.

Princeznu zakletou v čase jsem nějak pořád odkládala, příliš mě nelákala jednak proto, že moc nemusím fantasy a asi jsem se i trochu obávala, jak dopadne český pokus udělat v tomto žánru něco kloudného. Když jsem si film (moc to vlastně, navzdory názvu a některým dějovým linkám, nepovažuji vzhledem k celkové atmosféře a pojetí za pohádku) konečně pustila, byla jsem opravdu mile překvapena. Zajímavý příběh, vesměs velmi dobré uvěřitelné herecké výkony do značné míry neokoukaných herců (snad jen představitelka princezny mi svým projevem byla trochu protivná a zlepšilo se to vlastně až ke konci filmu). Na řadu hrajících se čistě jen z vizuální stránky (odhlédnu-li od jejich dobré herecké práce) opravdu dobře dívá (konečně jako člověk, co nejede na Slunečné, začínám chápat popularitu Marka Lambory a zároveň nevím proč z Romana Zacha pořád dělali takového kmeta, když tu vypadá tak dobře :D). Má to spád, je to tak akorát napínavé, romantické i vtipné. Vyzdvihnout lze určitě působivé efekty, které vůbec nebyly trapné, laciné. Ani třeba hudba nebyla marná. Nejsem v žánru fantasy sice znalec, ale skoro bych si troufla říct, že tohle klidně obstojí v mezinárodním srovnání. I když z filmů s takto pojatou časovou smyčkou u mě stále na prvním místě zůstává Groundhog Day, docela se těším, že se podívám na již avizované pokračování Princezny. A to jsem před zhlédnutím vážně nečekala. 75 %.

Dívalo se na to pěkně - kamera, kostýmy, masky (snad jen u exteriérů mi některé záběry připadaly, nevím proč, trochu umělé)... Obzvláště se mi líbil Vojta Kotek a to nejen vizáží, ale i tím, jak se dokázal celkově, včetně třeba hlasového projevu, vžít do role stárnoucího Františka Štěpána. Oproti předchozím dílům (kde to bylo obsaženo také výrazně, přece jen ale pořád dost prostoru dostaly i jiné linky) na mě byla (a ponechávám při tom úplně stranou historickou věrohodnost) Marie Terezie III ale až příliš zaměřená na vztahové (či spíše sňatkové) peripetie, působilo to už hodně "bulvárně", monotematicky. Čekala jsem prostě trochu více třeba o chystaných reformách, politice, více společných dialogů matky a syna z "pracovní" oblasti. Velice působivá byla ale závěrečná scéna pohřbu, důstojné zakončení. A v celkovém souhrnu si tento koprodukční projekt určitě zaslouží pochvalu - jsem přesvědčená, že řadu lidí nejen bavil, ale probudil v nich skutečný zájem o význačnou panovnici. Asi je to právě i tím, že tu byla velká snaha udělat filmy divácky co nejpřístupnější, možná trochu na úkor historické přesnosti nebo komplexnějšího podrobnějšího shrnutí života císařovny. Věřím, že si každopádně teď po zhlédnutí spousta diváků bude dohledávat bližší informace, některé věci upřesňovat (podobně jako se na to chystám já :D). Když nějaký počin něco takového dokáže spustit, vždycky se to podle mě počítá.