marhoul

Já tuhle výbornou věc viděla až včera a absolutní spokojenost. Možná to chtělo čas, poněvadž ve své době to diváky příliš neoslovilo. Skvělá akční podívaná, zábavná, mistrovsky animovaná, styl, švih, za mě příjemné, rodinné překvápko, byť vousaté. Děcka spokojeně vrněly, jako dávno ne.

Počiny Terezy Kopáčové mě těší. Je mi fuk, jestli jsou uvedeny na ČT nebo pro Novu, tato dáma má vytříbený cit pro téma, scénář, vkusné dialogy a dobře vede herce, což v naší tvorbě není běžné. Těším se na zbytek Roubala i práci další.

Dlouhé: Fajn to bylo. Moc fajn. Koninu bych sice vypustila, ale celkově se mi to líbilo. Snadno si člověk zavzpomínal na rodičovské začátky vlastní. Mít miminko je fajn, ale ne každý v tom vidí úplně jediný smysl života, kterému by, aspoň zpočátku, obětoval na oltář vše. Někdo potřebuje i trochu času na věci další, bez nich ještě není naučený fungovat. Nemusíme létat vysoko, stačí zmínit spánek. Včera se nám živě vybavily situace, které by člověk neznalý, nevymyslel. Chlap měl při sledování žaludek v osmičce, sahal po ovladači, že to vypne, že to je příliš brzo. Chtěl vidět film, nikoli horor. Evidentně si do určitých scén promítl sám sebe, přitom my první dítě zvládli levou zadní. Ačkoli několik let nespalo slovy ani minutu, zato řvalo jako pavián non stop, ovšem jakmile jsme nějaký ten pátek poté obohatili svět i  o juniora, nastaly chvíle, kterým sama odmítám uvěřit. Kupříkladu situace, kdy coby unavená matka dvou dětí, vzhledu, jaký svět ještě neviděl, snídám za pochodu ve čtyři odpoledne, nebo ta rána, kdy se po řadě probděných nocí, kdy se zlý sen stíral s realitou, potřebuji  proboxovat přes veškeré úkoly z ložnice až do koupelny, kde má být vykonána rutinní očista včetně močení, ale během systematického postupu vpřed jako chobotnice vařím vodu, chystám čaje, vykládám myčku nádobí, přebaluji, krmím, házím do trouby cokoliv, hledám pojebaný vitamín D, savičku k flašce, oblíbenou hračku, převlíkám poblité, zapínám hrací kolotoč, ze kterého mi hrabe, hledám v odpadkovém koši vyhozený monitor dechu, který se připíná na plenku, sbírám odevšad špinavé prádlo, utírám stůl, přicházím vítězně do předsíně, tam se mi o nohu jemně otírá nejhodnější, nejtaktnější chrt ve vesmíru, protože potřebuje ven, kde  během minuty solidárně vykonává obě potřeby zároveň, následně si sám očistí tlapy o hadr, nasype si dva panáky granulí a nažraný zaleze na  místo, odkud může veškeré dění sledovat aniž by překážel. Jako v zabijácké videohře dosahuji levelu Koupelna, kde se ale ukazuje, že bylo během strastiplné cesty čisté spodní prádlo kdesi potraceno, takže co teď? Buďto budu umytá v teplácích naostro, nebo se vypravím po celé trase zpět ke skříni, přičemž reálně hrozí, že se do koupelny do večera nedostanu. Nevím, jestli by to někoho zajímalo, ale náš byt byl po těchto náročných nocích obohacen o početná tzv. zákopová stanoviště, to znamená, že jsme často ulehli kdekoli, kam řev našich nočních tyranů nebyl tolik slyšet. Třeba jsme leželi volně na zemi přikryti svetrem, nebo ve vaně s osuškou pod hlavou, a pokud to ten chytřejší stihl, odebral se spát do auta nebo do práce. Ráno o tom nebyl schopen mluvit nikdo. O lásce k vlastním dětem nemohlo být taky řeči. Hledat v designovém bytě, který se původnímu záměru už nijak nepodobal, protože jej opanoval zcela chaoticky bordel, čisté šestinedělní bombarďáky, byla hotová mission impossible. Ale ony se nakonec našly. Večer. V postýlce u juniora. Pochopitelně jsme se často ocitali v situacích, kdy jsme hořce litovali svých nezodpovědných erotických činů. Neexistovalo východisko, ani světlo v tunelu. U lékaře nám bylo sděleno, že každé dítě pláče, takže jsme se, prosti babiček, vrhli do toho marasu po hlavě, s chabou nadějí, že ono to nějak dopadne. Stalo se asi tak 2853 rodičovských selhání, ale z dnešního pohledu můžu říct, že to naše děti jenom zocelilo. Pravda, nějaký rozhovor s bio matkou a nebo matkou všehomíra, kterou její úděl naplňuje způsobem, že ji už nikdy více nic jiného naplnit nedokáže, nepřipadal v úvahu. Rovněž porady se zkušenými rodiči o generace staršími. Velmi rychle jsme pochopili, že pokud necháme dítě odpoledne slastně usnout, odsoudíme se k probdělé celé další noci. Co se týče mrkvových, bramborových, dietních příkrmů, u této disciplíny jsme pohořeli totálně. Chutnal jim ale citrón s chemicky ošetřenou slupkou. V rámci strategie, jsme se pokusili nechat potomka na čisté vodě, a on tak fungoval, vzácně ani neřval, v klidu třeba celý den. Prostě příkrm do něj nedostaneš, i kdyby ses rozkrájel. Vlastně až jednou na chatě, kde jsme ve skříňce našli tu nejsprostější gulášovou polévku, navíc ještě prošlou, z nostalgie ji povařili a ze škodolibé srandy dali dětem ochutnat, ty se po ní šly doslova umlátit a bylo to vlastně asi první, co vůbec snědly. Tímto se začalo datovat období, kdy začaly jíst normálně všechno. Čistá voda? Ani omylem. Nechej dítě pár hodin bez tekutin, ono ji nakonec rádo vypije. Hmmm. Tak to asi platí na nějaké jiné dítě. Naše vodu bez šťávy nevypily ani s pistolí u hlavy. Zlomilo se to až ve dvou letech, od té doby čistá voda hrdě až dosud. Jedly bůček, uzené i ostré, dnes jedí v pohodě zeleninu na páře, vlastně i všechno zdravé, co se běžně harantům doporučuje. Co se týče bonbonů, v tomto bodě jsem zažila svých pár minut slávy na pediatrii, kdy bylo jakési podezření, že se jedno z dětí ocitá na hranici slepoty, načež jsem mávala rukou a ujistila starou lékařku i sestru, že to nebude tak horké, protože dítě vidí gumového medvídka z pokoje až do kuchyně, aniž bych zašustila sáčkem. Rovněž vybírá bordel z koberce, když není uklizeno. Test na blízko i na dálku tedy hotov, žádanku nikam nepotřebuju. Na to obě spráskly ruce, že takovou maminku, která dává dětem bonbóny a testuje děcko postaru, neviděly asi patnáct let. Taky mě pochválily, že děti mají nejtenčí zdravotní  karty, co se viróz, angín a všelijakých jiných infekčních onemocnění běžných pro malé děti týče. Ptaly se mě, jak je to možné, podělila jsem se s nimi tedy o názor, že kojení se přeceňuje a taky že nevyblbujeme s každou kravinou. Současné zanícené bankokojičky a sveřepé batikované bio matky ještě vyšokuji přiznáním, že se mi včera živě vybavily časy, kdy bych za dudlík, jednorázovou plenu nebo Nutrilon položila život. Že se stala spousta chyb, třeba že nám obě děti spadly, když jsme byli přímo u nich, nebo že matku jeden den neviděly, protože ta se ztřískala večer u špajzu „na beznaděj“ a druhý den vyspávala kocovinu, zatímco vše zastával otec, který byl na tom psychicky zrovna lépe. Dále bylo ratolestem klidně řečeno, že je nechceme do rána ani vidět, nebo viděly matku utíkat z bytu, až se jí za patami prášilo, se skrytou krabičkou Šťastných Svátků a zapalovačem, kdy nemilosrdně vypla telefon a po různých lavičkách hleděla x hodin do zeleného, což ji připadlo jako ten nejlepší biják vůbec a bylo jí totálně jedno, jestli to má chlap pod kontrolou, jestli to doma vybouchne. Stalo se, že o jarní kontrole u lékaře byly batolátku sundány punčošky a to mělo na patičce nalepenou slupku z cibule, která v punčoše zůstala od Mikuláše, nebo že sem tam chodily obě dětičky spinkat hezky oblečené do čistých body a punčoch, ve kterých byly ráno rychleji expedovány do školky, přičemž takový odsun se vzácně obešel bez kraválu a protestů, naopak vypáčit je odtama odpoledne domů, obnášelo ostudu, neboť obě vřeštěly, svíjely se při táhnutí za ruku v piruetách smrti, protože domů ani za Boha nechtěly. Zažily chvíle, kdy si rodiče potichu šeptali pochybnosti stran jejich původu, neboť oni když byli malí, byli klidní, potichu a rádi na světě. Dosud netušíme, čí ty děti jsou, ale těší nás, že jsme vše přežili jako úplná rodina, aniž by byli někteří členové, pod rouškou tmy posazeni, coby už odrostlejší, k nejbližšímu baby boxu.  Jediný úspěch, kterým se můžeme hrdě pyšnit, je fakt, že s námi nikdy nespaly v posteli. Tak hluboko jsme tedy neklesli, ale jinak jsme selhali na celé čáře. Čas však všechno zahojil, čili dneska už o tom můžu mluvit zcela veřejně. Děti máme fajn, nikomu se nic nestalo a život jde dál. Taky docela  pomohlo, že se nebereme moc vážně. Chvíle, kdy pachatel všeho opouštěl byt na dvacet čtyři hodin za výdělkem, jakožto oficiálně uznaný hrdina z profese, a já hrála psycho videohru nonstop, patří k období jakési naší osobní tmy, na kterou jsme se včera oba rozpomněli. Připouštím, že v celé věci sehrála roli i špatná organizace práce, ale jednoho dne se to nějak usadilo a dál už to šlo samo. Dávno víme, že děcko přežije skoro všecko a že nejdůležitější je hlavně se z toho všeho neposrat. 😆 Mějte pěkný advent!

Do prčic. Mnohem slabší, než Hallmark standard. U nás se žehlí velmi zřídka, sušička je perfektní věc, když je kvalitní, stačí vše poskládat, takže u nás doma formát "k žehlení dobré" nehrozí. Brook vypadá jako ošklivá, zlá čarodějnice z japonského animáku, střihnutá Morticií z Addams family. Věk nezastavíš, ok, ovšem herectví nula a šminky bych tipla na tvrdé mastné kydance značky Máňakej, kdy vizážistka neprošla řádným školením, nemá vkus, líčí nejdřív oči, mejkap plácá nakonec, nejlépe v rohu v koutě, kde není ani světlo, ani vzduch, finální vizuál odpovídá looku nejtvrdší dominy a rozumný fotograf si proto dává fikaně do smlouvy, že tímto zmachlené nekritické zoufalky fotit nebude ani za nic.  Prostředí skotského hradu pěkné, ovšem v kombinaci se zbytkem celek působí, jako pěst na ok. Nemám nic proti lehkým romantickým filmům, pokud jde navíc i o kýč vánoční, bývám vcelku laskavá. Vánoční hrad je lehký a děsivý až moc.

Vidět, slyšet, umřít. Nenormální šleha. Peter Jackson mi poněkolikáté otevřel jiný svět. TOHLE!

Šupa! Sedím s nima, jsem znovu a zase okouzlena neuvěřitelným charismatem každého z nich. Skvělý materiál, podnětný, kreativní, civilní flashback zpět jako lusk, s pocitem, že to bylo včera. Vynikající spolupráce, sehranost, osobnostní vyzrálost, vzájemný respekt a geniální výsledek. Hobit opět zaboduje, tohle fandy rozseká. Meky to viděl? Nestihl. Škoda!!!! Pokud ale čekáte klasický doku, opatrně. Sedíme a několik dnů zkoušíme.. Tak hezky zkoušíme. Hrajeme si třeba i pro radost.. Pro muzikany a fanoušky The Beatles povinnost.

Dvě je až moc. Příběh to mohl být pěkný, pokud by byl lépe poskládán, čili lépe napsán, lépe zahrán, pokud by nebyl odtažitý, sterilní, takový sám pro sebe si. Nebavilo mě řešit vypravěče a co, kde, kdo asi jak. Takhle mě to minulo, nudilo, vlastně mě ani nezajímalo, co z toho vzejde, neladilo nic. Ale bílý pejsek byl pěkný.

Vaření prochází, pečení irituje. Nevím proč. Na české Peče celá země jsem kdysi naskočila náhodou až v průběhu a nečekaně zabavilo, čili když se mi doneslo, že se letos peče na Slovensku, nebylo o čem. V záplavě kravin, které nám televize nabízejí, nemám s tímto rodinným formátem, kdy k bedně nastoupí od dudlíkovaných po devadesát plus, absolutně problém. Naopak si dovolím pořad pochválit a ocenit jeho kultivovanost. Ne každý sjíždí streamy, ne každý jede tvorbu Felliniho, Triera, Coppoly nebo Afronského. Většinu společnosti tvoří lidé, kteří filmy nežijí, rádi si večer sednou unavení k bedně a mrknou na něco pohodového, co nejen že neškodí, ale naopak jim rozšíří obzory. A já říkám: zaplať Ty nahoře, jestli zapnou tohle, místo rádoby zábavných trapáren bažin komerčních (viz Love Island, Výměna manželek atd.), často zbytky IQ ubíjejících. Nechme stranou, nakolik je hodnocení úspěšných pekařek, porotkyň, objektivní, nepochybuji v nejmenším o jejich profesionální "absolutnosti", ale říkám narovinu, že v některých pekařských disciplínách zaváží i sympatie k soutěžícím. Nevadí. Líbí se mi formát, oba moderátoři jsou neservilní, příjemní a k soutěžícím? V dnešní době, kdy je HATE normou, kdy hrubé hulvátství, sprosté buranství, politická nekultura a výsměchy adresované v jakékoli formě celé společnosti jsou běžnou součástí našich životů, se ráda podívám na skupinku cizích lidí, kteří jsou schopní, slušní a umí se zasmát i sami sobě. Co vím ze svého okolí, podobně to vnímá mnoho lidí, taháme si zvesela z uložto do obýváků slovenské pečení, při projekci se nalíváme whiskou nebo šampáněm, obdivujeme výkony, k troubě nás tedy většinou nevyprovokovali, spíše podporujeme okolní cukráře a cpeme se třeba jejich větrníky, spojilo se tedy příjemné s užitečným a najednou i blbá laskonka je cosi, co jím tak nějak jinak, protože sama bych ji dokonalou nesplácala. Divili byste se, kolik chlapů kouká. Kdo má kule, s pořadem problém nemá. Takže jen tak dál, není to pro každého, ale své fanoušky to má. Mimochodem díl s pečením Rubikovy kostky neměl chybu. Ve Francii tenhle dezert stojí přes 250 éček, jestli to někdo z tvůrců čtete, vyřiďte soutěžícím, že to dali ppč! Na pána! Klobouček. Respekt!

V závěru to akční mouchy mělo, ovšem já, jakožto nekritický fanda dánských laskomin počínaje parádním, ve všech ohledech skvostným Forbrydelsen, který člověk musí vidět zásadně ve verzi originální, nikoli opičárně americké, přes případy Oddělení Q, koprodukční Mosty, politické Vlády či asi veškeré záběry s jedním nebo oběma Mikkelseny, vlastně snad veškerými dánskými počiny včetně dílek dogmatických, na které v naší tvůrčí Pustině dosáhnu, Kaštánek radostně vychválím až na půdu. Sledovat dánskou tvorbu je záležitost vytříbeného vkusu, oni tohle umí jako nikdo a veškeré obšlehaniny, zůstanou navždy jen odvarem silného dryáku, kterému když přijdeš na chuť, budeš mít divácký svět výrazně bohatší. Měřítka dostávají lepší rozměr, už tě pak nenadchne kde jaká splácanina s průměrně hrajícími herci, kterým nevěříš nos mezi očima, vyladíš si oko na dobrou kameru, oceníš střih, scénář, komplexní vizuál, atmosféru, perfektní postavy a budeš se hodně těšit na další cokoli, co z nich někdy vypadne. Kaštánek není strop, ne. Ale stále si drží laťku nadstandardně vysoko. Je syrový, originální, dánsky klasický. Je v něm ta esence, kterou umí jenom oni a někteří tvůrci ze Skandinávie, Islandu včetně. Danica Curcic je talentovaná lvice, která seriálu mimořádně slušela, celkově to je perfektně obsazené. Ideální na den, kdy vyměňuješ z parapetů figurky z kaštanů, které ti tam v říjnu naskládaly děti, za výzdobu adventní. Venku začíná sněžit, dáváš si čaj s chilli, prokládáš kabinetním vínem a domácí, čerstvě vyuzenou klobásou, na zprávy zásadně nekoukáš, raději se omezuješ na příležitostné stahování a sjíždění překvapivě příjemného Peče celé Slovensko, protože fakt už tě to všechno sere a potřebuješ prostě něco úplně jiného; a pak, s vanilkovým cukrem na fusách, dostaneš slinu na důstojnou, nervy žeroucí krimi. ;) Mějte se fajn.

Moc pěkný film, který mě překvapil vlastně ve všem. Nebude to šálek pro každého, to ne, ale mě citlivé, v podstatě filosofické téma, doslova okouzlilo. Za mě je to snímek, který v mé filmografii oblíbených počinů nezapadne, ani nesplyne s něčím jiným. Přestože jde o povědomou romantickou love story, má originální pojetí, je komorní, jemné a přesné v každém detailu a to mi skvěle sedlo. Osamělost versus naprostá láska na míru, která není pro každého. Těžko říct, kdo by tohle chtěl, kdo nechtěl, já volím spíš vášnivou Itálii, ale znám pár jemných, osamělých duší, kterým by to udělalo život hezčí a dovedu si je v takovém vztahu představit. Příjemné, nevtíravé, racionální, ale i snové. Robot neměl chybu! ;-)