marhoul

Tohle možná stropem filmové tvorby není, ale tak mi to sedlo, tak se mi líbil námět, obsazení, dojala mě reálná skutečnost, z níž autoři vycházeli, i způsob, jakým pojali propojení dvou časových pásem, že spokojeně hodnotím známkou nejvyšší. Asi každý, kdo čekal dítě, říkal si, jaké asi bude? Jak bude vypadat ve třech, v deseti, v osmnácti letech? Co teprve maminka, která ví, že se toho nedožije. Hezké. Moc hezké a ačkoli dojemné, vcelku docela drsné.

Působivé, pro mě v několika momentech i překvapivé, laskavé, důstojné, dojemné. O soukromí se toho moc nedozvíme, což mi je sympatické a co se týče tvorby- studnice beze dna. Zrovna čtu jeho Deoduši- pohádky a bajky pro dospělé, je z nich cítit smutek. Obdivuhodný mozek s výjimečnou schopností prezentace, zvláštní je, že mi nebyl nikdy zrovna sympatický, ovšem jeho tvorba patří k pokladům naší kultury a v tomto směru bezmezný obdiv. Překvapilo mě, co všechno stihnul, měl velmi zajímavý život, cosi jako jízdu na horské dráze. Turbuletní dvacáté století mu dalo do těla. Vždy, když letěl vzhůru, přistřihlo mu cosi zákeřného křídla. Zvláštní život... Jeho sousedem ve vile byl básník Vladimír Holan. Wericha nesnášel. Měj mu toho za zlé nemálo, beztak to bylo vzájemné. V dokumentu se ke kritickým pasážím nedostáváme, jsou jen lehounce naťuknuty jakési prkotiny stran Werichovo povahy. Rozumím tomu, že o mistrovi jen dobře, ale jsme lidé, čili ono by ho to nijak nepoškodilo. Škoda, že film nevznikal ještě v době, kdy ho pamatovalo více umělců, jak tady jeden pán zmiňuje. Ale nevadí, sakum prdum plný počet. Dokument je to krásný a velmi podnětný.

Dlouhé. Výborně otevřené další téma. Vytýkanou pletku ombudsmana se studentkou vnímám pouze jako analogii starého názoru versus názor současného mládí, čili ok. Rachid Taha v úvodu potěšil. Hrdinku čtu jako vychcaného spratka, který míchal hrušky jabka, pročež ne každý je zaprděný Pepík, který vystrčil od Macháče rypák max do Chorvatska, jsou mezi námi i tací, kteří se s rozsáhlým arabským světem seznámili ještě v časech, kdy dnešní otevřené mládí o tomto nemělo ani páru, vlastně ani nebylo na světě. A je velice zvláštní, že pakliže má člověk osobní, dokonce letité zkušenosti ze života v těchto končinách a se zdviženým obočím sleduje vlny tolerance, vítání a pochopení, bývá označen za zpátečníka, hlupáka s předsudky, nevzdělance, či voliče SPD. Kolik nadšenců žilo dva roky třeba v Kuvajtu a tři v Sýrii, když ještě stála? Hm? Takto: bavíme se o postavě dívky, která pochází z kultury, v níž přímo záleží na tom, co jí dovolí tatínek, bratr, manžel. Má-li štěstí, může studovat, cestovat, nebo se dokonce provdat za koho chce. Pokud na takovou rodinu má štěstí, znamená to, že tato se vyvázala a odřízla od rodiny předešlé. Tatínek byl v tomto seriále vykreslen přesně. I s názory a s vyjádřením vděčnosti vůči společnosti, která ho přijala, nijak ho neomezuje a díky které můžou jeho šikovné dcery žít jinak, než její vrstevnice na dálném východě. Co z toho je kultura a co islám, je složitá debata, ale podstatné je, že v této "kultuře" stále fungují termíny jako fatva nebo krevní msta. To druhé znamená, že pokud sestra silně věřícího bratra třeba nenosí plenku na palici, ten ji smí podříznout jako jehně. Celá věc je velmi složitá a ano, v drtivé většině jsou lidé, kteří na Západ přišli před migrační vlnou schopní, kultivovaní, pracovití, úspěšní a vděční za život v míru, chtějí své děti vychovat tak, aby obstály a úspěšně žily v západním světě, tedy bez kamenování žen, znásilňování dvanáctiletých nevěst, kterým je upíráno vzdělání, cestování, prosté dětské hry i důstojný život. Jen volně z hlavy vysypu svého skvělého zubaře Syřana, Afghánce, který nám dělal koupelnu a výsledek byl tak parádní a precizní, že byl doporučen do dalších dvaceti rodin, chlap maká jak šroubek, má naši ženu, přizpůsobil se a ještě je fešák. Můžeme se pobavit o řadě schopných lékařů nebo o zmrzlináři, který má tu nejlepší v našem městě a nikomu v ospalé díře nevadí, že jeho dcera nosí hidžáb, chlap má srdce na dlani, s ním posedí rád každý. Ona je to ta vůně dálek. Můžeme se pobavit o naší profesorce, která si vzala Syřana, žila tam s ním pět let, pak ale i s dětmi přijeli na Západ, protože nejen sukně ke kolenům nebo třeba že myla z nudy okna, byl pro zbytek tamního světa problém, kvílející zahalené ženy házejíc kamením taky nebyly zrovna kámošky, co by jedna chtěla, a když přišla pánská návštěva za manželem, ona se musela schovat vzadu v bytě a ták. Nebo se můžu zmínit o dcerce kamarádky, která se za Afghánce provdala, rodí mu jedno dítě za druhým, pochopitelně zahalená, ten leží na gauči a nehne se, hadru na hlavě musí mít i miminko, ale holka je prý šťastná. Všechno to jsou jednotlivci. Kteří nesou stigma za své krajany, bratry ve víře. Zajímavé, že zastánci ženských práv často podporují, vítají a tolerují islám, přičemž zrovna toto je v přímém rozporu, poněvadž v ortodoxních rodinách to mají dívky velmi těžké. Přisuzuji to omezenému vnímání bez schopnosti číst realitu v kontextech. Dále, když přijede anesteziolog pracovat do Kuvajtu, první co mu kladou zkušení na srdce: nesmí nikdy nikde říct, že je ateista. Šlo by mu o život. Otázku, jakého je vyznání mu položí každý od uklízečky přes kolegy, pacienty nebo příbuzné. Žádné respektování soukromí a neexistuje neodpovědět, nebo říct, že na tohle sere, že je to jeho věc. Aha? Jiný pohled, že? Jiná optika a jsme doma. Pokud přijede do Kuvajtu pracovat zkušená árařka, je za pět dní zpátky. Neříkám, že každá, ale znám takovou. Se slovy, že ani omylem!!! Mentalita, v níž ti slova inšálláh mají být odpovědí na cokoli, je jiná. Jednotlivci, kteří se uplatnili v Západním světě, jsou často fajn, vzdělaní a to, že se přizpůsobili čemusi tak odlišnému svědčí o jejich mimořádné vůli, inteligenci a toleranci. Problém jsou, a to je doloženo a nemá to sympatického řešení, jsou jejich děti nebo vnuci, kteří se radikalizují. Kteří už neví, z čeho jejich předci utekli a i kdyby jim to ti vtloukali do hlavy a prosili je na kolenou, vše je marné. Chtějí tady svoji Arábii, do toho uprchlická krize, která se taky nepovedla, neboť chlapi přišli většinou bez žen, nemají vzdělání, nejsou zvyklí makat, nelíbí se jim náš svět, tady se nebavíme o zmiňovaných výše, čili pro málokterou západní ženu atraktivní a co teď? Člověk nemusí být volič SPD, Trikolory ani Le Penn, aby pochopil, že tohle smrdí. Že hadra na hlavě je jen symbolický prvek na střetu dvou odlišných světů, přičemž křesťanství je taky bordel na entou, to ale v naší ateistické zemi nemá v současnosti až takové zázemí. Střet světů, kdy společně mohou fungovat pouze ti, kteří se znají osobně a to jen dočasně, než nastoupí další generace a kdy předsudky nejsou jen ze strany naší, kdeže! Je velmi důležité mít na paměti, že muslimové ateisty neakceptují. Tolerují jiná vyznání, ale ateisty ne. Takto se aspoň chovali před dvaceti lety na svém území. Zvláštní, že jim toto dneska na naší půdě nevadí. Jsme přece nevěřící psi! Na ty oni nemůžou ani pohlédnout! Elaborát se dotýká tématu pouze okrajově, informací a zkušeností k tomu by bylo na delší píseň. Ale třeba i to, že se zdravotní sestřička, v Londýně studovaná, v londýnských barech vykrúcaná, vymalovaná, moderně odívaná, zlitá jak kára po mnoho let, vrátí do své domoviny, jeden-dva roky v ní doznívá vánek západního a najednou se začne zahalovat, protože prostě tak to má být, tak to cítí a nakonec ji na ulici nepoznáte, protože proti vám kráčí černý složený plážový slunečník, ze kterého už nikdy neuvidíte nic, mi teda děsivé přišlo. Tohle není o hadře. Tohle je o rozpínavosti, o flexibilitě jejich vlastních názorů, které se ohýbají často podle jejich úsudku, je to o radikalizaci dětí a je to o obavě lidí, kteří se s tím mohli na vlastní kůži seznámit. Za sebe proto říkám: ne. Ale můžeme se pobavit o vůni pestrého koření, ranních a večerních zpěvech, které svolávají k modlitbám, o hedvábných šátcích, pouštních bouřích, břišních tanečnicích, kvalitních kobercích, o překrásných saluki běžících zlatou pouští nebo o arabském hřebci, jako z pohádky. Můžeme si dát perfektní kafe, pustit si Asian Dud Foundation nebo Rachida Tahu, můžeme zavolat na oběd kamaráda Mourada, ozdobit se zlatem, nastrojit se v duchu jiné kultury a zahrát si na Šeherezádu. Anebo si můžeme sehnat švédský seriál Chálifát a vrátit se do reality, která je smutná a je tady.

Příjemný a důstojný medailonek o Danieli Craigovi a jeho ztvárnění 007. Fajn záběry, krásné fotky z natáčení, dojetí v závěru mi taky sedlo. Trefilo se mi do nálady. Mně se Daniel jako Bond líbil moc, on a Sean Connery, a popravdě nejsem zvědavá, co přinese budoucnost. Do mého vkusu by se beztak netrefili, takže jsem se u tohoto dokumentu loučila vlastně víc, než u poslední bondovky, která mi svou rozcajdaností, ušmudlanou tuctovou maminou a pitomým koncem velkou radost neudělala. Konec jedné éry. Ale tak snad se móda přežene a jednou se dočkáme, my holky, co rády pořádné, chlupaté, statné a šarmantní chlapy, fešáka anglického střihu, který suverénně opře o futro nejednu nádhernou, dlouhonohou sexy kobru, která se toho taky nebojí a která mu žádné robátko nepovine. Protože je chytrá.

Neviděla bych to tak černě. Prostě lehká zábava pro široké publikum, využití dnešních animačních možností, humor, který je jednoduchý, ale není otravný, ani přiblblý, Tom Hardy je zábavný sám o sobě, příjemná stopáž, žádné veledílo, ale jako zábava mě to  nepohoršilo. Zasmáli jsem s chutí a častěji, než bychom čekali. Prudce filosofické kritiky stran promarněného potenciálu možná na místě jsou, jenomže se bavíme o komiksu. O komiksu.  Teda o soft zábavě pro děcka.

Jiné. Líbilo se mi to. Teda prvních deset minut jsem kroutila hlavou nad střihem, kamerou a zmatkem, pojetí vskutku prapodivné, pak se ale u Artuše v tomto směru uklidnili a začal film. Vánoční pohádka pro dospělé. A bylo na co koukat. Trochu podle hesla Cesta je cíl, finále v duchu celého filmu, Dave Patel byl skvělý v obou rovinách, kvalitní herec, role mu padla, Alicia v roli Pokušení rovněž výborná, hudba krásná, vizuálně promakané, ale nebude to kultovka pro kde koho. Mě to ale oslovilo. Zeleného rytíře jsem neviděla naposledy, však rozumím rozporuplným reakcím publika. Fantasy úlet v dobrém slova smyslu, pomalý, bez větší akce, spíše záležitost filosofická.

Dám stranou absurdity, jako ombudsmana na komíně nebo jeho vyšetřování po bytech, nemocnici, experta na IT paučitelku Žilkovou, to jsou samozřejmě kraviny, ale neřeším. Sdělení je jasné, pojetí příběhu v tomto případě jede podle hesla účel světí prostředky. Účel splněn. Široká veřejnost se seznamuje s dalším "problémem", s nadaným dítětem a celým spektrem situací, co to obnáší. Přestože to bylo natočeno perfektně a popisně, stále v rovině pouhých obrysů, protože kdo viděl takové dítě, kdo zná unavené a často úplně grogy rodiče, dobře ví. Lucie Žáčková, mám ji tak ráda!- šupa nenormální. Martin Hoffman, Lukáš Vaculík, Pavel Řezníček... Vynikajíci vedení herců, vizuál, mozaika, kód a ty komíny... Skvělý díl. "Dívá se moudrýma očima dospělých, pořád se ptá, zná řešení, ptá se proč se to dělá špatně a kdo to tak špatně vymyslel..." Tenisky.

Četla jsem sice dávno, ale takto přesně si ji pamatuji. Jsem absolutně a nekriticky nadšená, Hans Zimmer nikdy nesložil lepší hudbu, ve 4D pecka absolutní. No, jak to tak beru zleva zprava, pro mě asi TOP biják od Pána prstenů a to jsem velký fanda filmů. Mně se zavděčili přesně, chci znovu a ještě víc. Krásné. Pak že Duna nejde natočit. Vousaté sci-fi. ;-)

Druhý týden ve snách. Estébák to projel, komanč se rozplynul do věčných lovišť, cirhóza na prkně, gumová záskoková bludná ruka čmrká o sto péro nebo si hraje s razítkem, sbírají se diplomatické pasy, šašci agenta s krycím jménem Dědek dávno neviděli, vlastně ho ani vůbec, úplně nejvíc neznají, stará v černém pod reálnou hrozbou, že neuvidí ani floka, blekotá o náhlé, překvapivé nemoci a žádá pro kun*a sem kun*a tam o soucit, úctu a pochopení, Ovca spočívá v modlitbách a Jiříkově vidění, krysy opouštějí loď a obracejí kabáty, začíná z poslední křeče bitva o hrad. Malýklaus a žitoland zalezlí jak švábi, jak to už u největších vlastenců a populistických buditelů pro jednoduché bývá, neschopni se zorientovat v situaci, přemítají, se kterou písničkou na rtu vyrazí na kolbiště v časech příštích. Banda s papouškem na rameni se mezitím vším velkým děním soustředěně učí malovat kolečko, prokladá to dotazem "PROČ?". Myslící část obyvatelstva se válí smíchy a sjíždí Cimrmany a Pandrholu, duchem mdlejší stále věří, že Hlava mu šlape zvesela lije bylinkovou a střílí peckama po sestrách, oděn jak antický bůh v bederní roušce a vinných klobáskách jak kolem krku, tak na ctěné, moudré hlavě, no a Ridley natočil historický, sice Játaky, film, ale pozor, bez toho, aniž by to na francouzském dvoře, i dvorku, čtrnáctého století vypadlo, jako na zastávce v Senegalu nebo v tržnici, kde čím víc pruhů znamená tím více adidas. A toho si považujme. Nevím, jak to stařík dokázal, každopádně v tomto směru dech beroucí! Film je to dlouhý, komorní, konverzační, zápletka je vcelku prostá, nicméně nepředvídatelná, na tom ale při dalších shlédnutích film bude tratit. Ačkoli nevidíme bojůvek, na kolik jsme bývali zvyklí před dvaceti lety, film je to výpravný, smrdí středověkem, zahrálo si kde jaké zvíře, brnění i nelehká vesta, vizuál pro milovníka této doby uspokojivý, mohlo to být sice špinavější, ale budiž. Opakovačky mohly být natočeny rychleji a možná i jinak, ale nevadí. V bijáku pecka. Adam a fešanda perfektní, všechna orgastická čest. Matt šmiknutý na Jágra mě nikdy moc nebavil, na plátně vždy těstovitý asexuální hodňas a přitroublík, přičemž reálně schopný a chytrý kluk, který tady hraje zuřivého, analfabetického primitiva, udatného udávajícího, který vcelku záhadně (a nevím, kdy se tak stalo) připustil, že baba má fištróna a pak už jen trhal, jak ona dýchala. Blonďatý alkáč od Lopezky už jen mrká očima, o jakémsi mimickém výkonu nemůže být řeči, však odstín norské Aurory pobavil. Nevím, jak to vypálí na bedně a trailer taky slibuje cosi odlišného, odezva tedy může být všelijaká, mně se to ale líbilo moc. Historický film na velkém plátně, kterých už moc nevzniká. Je jasné, že trio scénáristů upletlo z celkem měkkého proutek, ale výsledkem byla solidní podívaná s nádhernou hudbou, kvalitní režií a kamerou, takže tentokrát nechám mouchy klidně lítat.

Banksy je v pohodě zábava, sdělení často trefné, letní výstava v Praze v odsvěceném kostele u Staromáku fajn, ovšem dělat ze sprejerského aktivismu největší výtvarné umění vůbec, je mimo mísu. Vnímám ho, ať je to jakákoli skupina, jako součást dnešní doby, no krásu umění si vychutnávám v podání starých mistrů, impresionistů, holandských mistrů, renesančních géniů atd., atd., atd. . Na oceňování hovna v koutě nebo igelitky, kterou uklízečka v galerii moderního umění vyhodila, protože si myslela, že to tam někdo zapomněl a ono to bylo umění, si nepotrpím.