AdamXB-1

Druhá světová, film o holocaustu, zas a znova? Ne tak docela, tentokrát jinak, s novým, obtížným nápadem a s důrazem na vizuální vyprávění. Časté výstřely a štiplavý kouř ti nemusí vadit, když si plníš sen o krásném bydlení se zahradou a chováš se tak jak chce führer. V jednom domě se zde soustředí postoj celého národa, který nechtěl nic vědět a nebo možná ještě jinak, chtěl souhlasit se vším. Zpracovat takový nápad je ovšem opravdu obtížné, film postrádá rozmanitost, na začátku nastaví znepokojivou atmosféru a zůstane v ní až do konce, na jedné úrovni a divákovi nezbyde, než si to celý film trochu monotónně odsedět. Nějaký silnější pocit po shlédnutí nemá ambice ve mě přetrvat delší dobu. Tři hvězdy za postoj a odvahu pro tvůrce.

Až fanaticky manipulátorský thriller s jen velmi malou nutriční hodnotou, ale o to větší  hodnotou uměleckou. Hudba, školní uniformy, charaktery postav, tohle ve filmu vybočuje, vystřeluje, ujíždí a svým jistým způsobem velmi vtipně provokuje. Nejsilnější stránka Jessica Hauser je bezesporu kompozice prostředí, nebyl snad jediný záběr, kdy bych si neřekl: Tam chci být, kde to je? Sečteno podtrženo, jde o koukatelně zpracovaný nápad, provokativní, ale pocitově odlehčený a vtipný. Nic nejíst, jednoduché, ale musíte věřit.

Joo záchodky v Tokiu, to je úplně jiná liga. Uklízet je, poslouchat hitovky 70. a 80. let, fotit stromy, číst knihy z výprodeje, s rutinou jsou dny perfektní. A co se stane když tu rutinu sem tam něco nabourá? Vznikne poetické, všednodenní a pomalé drama, pro pocit příjemně strávených dvou hodin.

Íránská komedoška, co si pod tím představit? Kultura, prostředí, zvyky, vše je jiné, divák musí trochu přeladit a pak o vtipné momenty není nouze. Jen ta stopáž, na tu člověk tak snadno nepřeladí, rodinné spory jsou v Íránu zřejmě něco, co se jen v pár slovech prostě neodbyde.

Francouzských emocí a chutí plné, romantické dramátko, určeno "jen" pro opravdové labužníky, o čemž se dá konec konců přesvědčit hned v úvodní kulinářské scéně. Jídlo (v hlavní roli) je v tomto snímku povýšeno na úplně novou, mně dosud neznámou a doslova uměleckou úroveň a nutno dodat, že milostná rovina (ve vedlejší roli) za ním o mnoho nezaostává. Anh Hung Tran tady ale nevyniká jen schopností ztvárnit "pouze" umění jíst a milovat, ale oplivá i uměním nasnímat dlouhými záběry krásu světla a stínu. Film je tedy příjemně emotivní, chutný a vizuálně mistrovský zároveň. Přidám ještě doporučení, před filmem neplánovat večeři v makáči, po zhlédnutí vám to přijde jako čistá zhovadilost.

Hořkosladké drama, které bylo natočeno v roce 1970 a na plátna kin se po remasteru dostalo až dnes... nebo tak to aspoň vypadá, velice autenticky, divák snadno získá velmi silný dojem prostředí 70. let. Herecky je snímek obdivuhodný, možná to nejlepší za poslední rok (když bych hodnotil všechny role jako celek) a pokud by se někde dávala cena za trojroli, pro vítěze není třeba chodit daleko. Pravdou je, že jednou za dekádu (max dvě dekády) se někomu v Americe podaří natočit moc pěkný vánoční film... takže příštích deset let vybráno Alexanderem Paynem.

Bizarní steampunková cesta za poznáním, ozářená o level výš než všichni ostatní hrající Emmou Stone, jejíž pornart scény jsou natolik veselé až téměř nepobořují. U Lanthimose je zde i v jeho předchozí Favoritce vidět nábor širšího publika tak, že k skvělé práci s postavami, přidává i snahu o dokonalost vizuální, ta se mu až tak nedaří a s přibývajícím množství kapitol působí trochu monotónně. Takže pro mne jeho Humr (soustředící se jen na excelentní práci s lidmi) stále zůstává nepřekonaný, i když musím uznat, že Poor Things patří k tomu nejlepšímu co dokázali oscarové nominace nabídnout... a za to díky.

Pečlivě vrstvená Coming-of-age story v minimalismu Quebeckého jezera, kde Charlotte Le Bon v malých dávkách šikovně přidává napětí a dokáže tak na diváka přenést atmosféru "hrůzy" nesmělé mladé lásky. Vyzdvihnul bych i její práci s "dětmi" v hlavních rolích, kterým se bez přemýšlení dá věřit každé slovo, pohyb a výraz. Falkon lake je tedy pomalý snímek o dospívání, jež po svém závěru zanechá velké množství otázek, na které si už každý musí odpovědět po svém.

Etické drama z transylvánské vesnice, kde Mungiu bohužel zaostává za svým debutem, který jsem měl tu možnost vidět a s kterým se mi nabízí srovnání. Snaha vypořádat se s větším množství palčivých sociálních témat celý snímek trochu zbytečně natahuje a divák si musí na nějakou tu lepší filmařinu počkat až do poslední půlhodinky. Závěr je ovšem vystavěný skvěle, ledasco zachrání a divák alespoň nemusí mít strach, že bude ochuzen o kvalitní společenskou sondu.

Duna Franka Herberta je pro mne elementární záležitost, formovala mi fantazii ranného sci-fi a patřím mezi uctívače celého kultu, takže nějakou tu představu o tom, jak by mohla vypadat její filmová podoba mám. Bylo by tedy nasnadě předpokládat, že mé hodnocení bude přímo úměrné tomu, jak moc se tvůrcům podaří přiblížit téhle mé představě. Kupodivu je zde opak pravdou, Villeneuve je mým představám na hony vzdálený, přesto mohu jeho Dunu označit za výbornou, málo barevnou, uhlazenou, mainstreamu přístupnější, ale přesto výbornou.