pursulus

Jsou diváci nesoudná miminka?¬         Odpověď zní: ano, a to asi v 78,949 % případů.¬                 Pro tenhle snímek platí totéž, co jsem psal v poznamenání ke známému snímku Vetřelec. Zde spočívá naprostá nepravděpodobnost dějová v tom, že základnu na Měsíci by NIKDY NEMOHL OBSLUHOVATI JEDEN ČLOVĚK! I při naprosto dokonalé technice je to z bezpečnostních důvodů úplně vyloučeno!! Při tom, právě na tom je celý děj postavený, jinak by se vše zhroutilo jako domeček z karet. Chce se mi říci, že režisér a tvůrce příběhu zároveň, pan Duncan Jones, je prostě mdlého rozumu, ale ono tomu je mnohem spíše tak, že spolehl na to, že mdlého rozumu je alespoň 78,949 % budoucích diváků.¬                 Zpracování děje není špatné; ale když se spojí s nejvýše průměrným scénářem, v němž navíc je ta drzá, myslícího člověka urážející nesmyslnost, možná z pouhé lenivosti, možná z neschopnosti pana Jonese vymysleti něco lepšího, vyjde mi: slabý průměr, a přídavkem nesoudnost a tupost. Pan Duncan je z Velké Británie; svým přístupem k věcem se ale přiblížil tomu umaštěnému a nekulturnímu přístupu, jaký má zhruba 78,949 % jeho kolegů v U.S.A.¬                 Poznámka: Názory některých filmových odborníků mi připomínají inkubátor, v němž místo nedochůdčete, které by v přirozeném prostředí zemřelo, je hodnocené dílo; chytnout se takový odborník může čehokoli, vždyť všemu se dá dáti odůvodnitelná známka významnosti. Avšak, podotýkám, potom se jedná o významnost pouze konstručního druhu a takový odborník se lehce může přibližiti projevem pouhému kecalovi, podobně jako novinář, který se chytne prdu, aby z něho vykřesal ohňostroj. Vše je v pořádku, použije-li se takový vývod správným způsobem, tedy jako konstrukční prvek mající podpořiti nějaký náhled, ale přestane to býti v pořádku a stane se šalbou ve chvíli, kdy je nedochůdče vyzdvihováno na roveň s bukolícím zrozencem.

Moře a jeho hlubiny.¬         Jako znalý knižní předlohy říkám, že tento dvoudílný snímek není špatný a "povrch" předlohy sleduje docela věrně. Zajímavé je, že napínavost a čtivost knihy neruší řada filosofických rozhovorů (zvláště mezi Vlkem Larsenem a "spisovatelem kritik"), kteréžto rozhovory zde řada uživatelů kritizuje. Důvod hledejme v naturelu oněch uživatelů a také v tom, že zatímco v tomto snímku jde o vsuvky, v knize tvoří tyto úvahy s vnějším příběhem celek nedílný.¬                 Spisovatel J. London nebyl člověkem, který by psaní přizpůsoboval výdělku, byl vždy svůj a jeho povídky a romány (nevyjímaje "Mořského vlka") nikdy nebyly tuctové, byť se námět kolikrát opakoval. Nepsal vymyšlené příběhy, vymyšlené v tom smyslu, že by byly přizpůsobovány, krouceny, psychologicky upravovány, hlavně aby se zalíbily a byly úspěšné, a tyto příběhy jsou, jako u každého skutečného umělce, vždy o něčem víc, než se ukazuje. Potíž je v tom, že ukázati tohle skloubení v přesvědčivé komposici tenhle snímek dobře nezvládl.

Moucha (1986).¬         Poznámka: Toto opoznámkování i mé (zprůměrované) hodnocení je za celou řadu "Mouchy". Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".¬                 Známému filmovému tvůrci Davidu Cronenbergovi se jeho "Moucha" opravdu povedla. Do dnes nepůsobí zastarale (jako tomu je u "Mouchy" K. Neumanna z r. 1958). Kvalitou zpracování námětu-předlohy snese srovnání s "Věcí" J. Carpentera z r. 1982, kterýžto snímek je ale o poznání dynamičtější, akčnější a tudíž divácky vděčnější. Nelze mi, než doporučiti jako hororovou fantastiku té lepší řady!¬                 V r. 1958 natočil filmový tvůrce K. Neumann "Mouchu" jako první pokus o filmové zpracování povídky spisovatele G. Langelaana; z dnešního pohledu se jeho snímek jeví zastaralým jak po stránce zvláštních účinů, tak i podáním; to ovšem neznamená, že je Neumannova "Moucha" umělecky na nižší úrovni; není tomu tak, obě "Mouchy", Neumannova z r. 1958 a Cronenbergova z r. 1986 se co se umělecké stránky týká nacházejí přibližně na téže úrovni.¬                 "Moucha 2" v režii Ch. Walase je podřadná záležitost a nelze mi ji doporučiti. Úroveň celé "Muší" řady hodně pokazila.¬                 Původní Cronenbergovu "Mouchu" hodnotím za 3 *.

Ve vší slušnosti.¬         Poznámka: Toto opoznámkování i mé (zprůměrované) hodnocení je za celou řadu "Mouchy". Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".¬                 Slušně udělaný a zahraný horor se slušným hereckým obsazením. Scénář dělal známý spisovatel James Clavell (proslulý přede vším svým "Králem Krysou" z prostředí japonského druhosvětoválečného lágru), režíroval původem Němec přibyvší do Hollywoodu, specialista na sci-fi snímky Kurt Neumann. Co snímku nemohu vyčítati je, že nepředběhl svou dobu, a proto se dnešnímu divákovi bude za často jeviti zastaralým.¬                 Když si vzpomenu na tento snímek, vybaví se mi často seriál československé televize z r. 1960 "Robot Emil"; hranatý robot Emil, z jehož postavy zrovna čišelo, že je hrán mužem v jakémsi na půl kosmickém, na půl podvodním skafandru, mi připomíná úroveň zvláštních účinů Neumannovo "Mouchy", ovšem, v oné době jsme taková podání nebrali posměšně a dnešní divák by se měl snažiti se přes tuto zastaralost přenésti a vzíti si z tohoto kvalitního snímku jeho lepší stránku, kterou je slušné zpracování povídky G. Langelaana.¬                 V r. 1986 natočil filmový tvůrce D. Cronenberg novou podobu "Mouchy", z dnešního pohledu výrazně lepší pro modernější zvláštní účiny a podání příběhu vůbec, což ovšem neznamená, že je Cronenbergova "Moucha" umělecky na vyšší úrovni; není tomu tak, obě "Mouchy", Neumannova z r. 1958 a Cronenbergova z r. 1986 se co se umělecké stránky týká nacházejí přibližně na téže úrovni.¬                 "Moucha 2" v režii Ch. Walase je podřadná záležitost a nelze mi ji doporučiti. Úroveň celé "Muší" řady hodně pokazila.¬                 Původní Neumannovu "Mouchu" hodnotím za 3 *.

Mé hodnocení celé řady "Mouchy" a můj názor na ni jsou ZDE pro původní "Mouchu" Clavellovu a Neumannovu z r. 1958 a ZDE pro původní "Mouchu" Cronenbergovu z r. 1986. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Béčkový snímek první třídy.¬         B-A1. O Egyptě se nedozvíte nic, co by nebylo zavádějící, získáte názor, že chudák egyptský chrobák (scarabeus) je nebezpečný masožravec, leč duch nenávisti, dřímající v zetlelém proradném knězi, vám otevře oči doširoka a nedovolí je přivřít až do samého konce. Kdyby měly béčkové snímky svou vlastní soutěž, získal by tenhle všechny hvězdičky. Tady tomu ale tak není. A béčkům se prostě nejvyšší ocenění z podstaty nedávají. Takže, náročný diváku, ruce pryč od tohohle "škváru", a ti ostatní — směle hleď!

Poezie umění.¬         Vyprávění o muži, který tichou, skromnou plodnou a neúnavnou činností proměnil vyprahlé, téměř liduprosté podhůří široko daleko v bohatý a kvetoucí kraj plný lesů a vláhy, je docela prostým příběhem, jehož prostotu ještě umocňuje jeho provedení způsobem kresebné animace. Vypráví vlastně Jean Giono, který se měl s mužem sázejícím stromy vídati v průběhu dlouhých let a podle jehož novely "Muž, který sázel stromy" byl příběh natočen.¬                 Citlivou povahu to chytí za srdce, přes hroší kůži se ale poezie snímku nedostane. Také jsou lidé, jimž za hroší kůži slouží tak zvaný životní realismus a kteří mávnou nad podobnou věcí rukou. Avšak čtenář poezie je dojat; cítí, jak ve srovnání s jeho životem je život muže, který sázel stromy, bohatý, opravdový, nezištný, čistý, a tím také krásný, že. Tu a tam ukápne i slza nad tím krásným lopocením, nad neúnavností, která je tak přirozená! Touha, po níž následuje povzdech, po němž následuje uložení do krabičky v srdci, která se u zvlášť citlivých jen tak neotvírá...¬                 Možná by citlivým a milcům poezie prospělo, kdyby se dozvěděli, že muž, který sázel stromy, Elzéard Bouffier, je vymyšlená postava a že se nikdy nenarodil ani jako literární předloha. Že je vysněným prázdnem a jeho lesy též. Že to prázdno bych měl naplňovati já jakožto člověk, jehož ten příběh vyburcoval, to dochází zřejmě nemnohým (přesvědčil jsem se o tom z ozvů na snímek na různých webových stránkách).¬                 A přece záměr byl ten. Gionno k tomu později sám napsal (úředníkovi z města Digne): "Musím Vás zklamat, ale Elzéard Bouffier je fiktivní postava. Cílem bylo zatraktivnit stromy, nebo ještě lépe, zatraktivnit sázení stromů." [Zdroj: Česká Wikipedie].¬                 Ano, je to krásný, a poučný příběh. Neschovejme jej však do krabičky jako mrtvé umění.

Vařili dort?¬         Švédský kriminální thriller z roku 1976 "Muž na střeše" je jakousi krmí ze dvou oddělených složek. První složku tvoří první polovina snímku a je jí něco hodně podobného známému a úspěšnému českému tvůrci detektivek šedesátých let 20. stor. Petru Schulhoffovi; druhou složku tvoří druhá polovina snímku a připomíná budování akce a napětí na způsob úspěšného snímku z produkce USA z roku 1988 "Smrtonosná past". První polovina je tudíž poněkud intelektuálská a důchodcovská ve srovnání s polovinou druhou, kde to jede bez ohledu na cokoliv.¬                 Žel, není mi možno napsati, že by po některé stránce byl "Muž na střeše" lepší než detektivky Schulhoffovy či akce Smrtonosné pasti; naopak, intelektuální promyšlenost zmíněných českých detektivek je na úrovni znatelně vyšší, a akce, účiny i děj Smrtonostné pasti jsou neporovnatelné s nízkou kvalitou švédského snímku.¬                 Případné opoznámkování: uživ Kimon.

Ošidná tvář umění.¬         Muž s kamerou je dobovým umělecko-experimentálním snímkem, a proto hodnotiti jej ve smyslu pro širokou veřejnost je ošidné. V Sovětském svazu bylo ve 20. letech dost prostoru pro tvořivé umělce nadšené revolucí a otevírající nové možnosti tvorby v nové společnosti, bořící starý svět. "Umění lidu", "umění pro život" byla jedna z hesel tohoto pozoruhodného období, jež tak brzy zklamalo většinu z jeho tvořivých účastníků. Prolínání filmu a života ukazuje se v Muži s kamerou chrlením bleskurychlých střihů a zrychlováním záběrů za hranici možnosti.¬                 Domnívám se, že byl tehdy natočen pozoruhodný dokument, dnes už pouze s historickou cenou. Filosoficko-umělecké vývody po jeho shlédnutí je možno jistě pronášeti i nadále; jenomže živost diskuse se nebude už točiti kolem tohoto experimentu tak mnoho jako spíše kolem jiných, současnějších věcí, poznatků, náhledů.¬                 Pro běžného diváka je shlédnutí Muže s kamerou velice pravděpodobně ztrátou času. Bude státi za shlédnutí tomu, kdo se zabývá historií filmu či historií porevolučního Ruska a obory souvisícími. Takový člověk má však předběžné znalosti a bude tento snímek hodnotiti zcela jinak než běžný divák.¬                 Zajímavé a poučné (škoda, že v jednom velice dlouhém odstavci psané) opoznámkování: uživ. Tsunami_X.

Voskový horor v toku času.¬         Povídka (novela?) ve své době úspěšného amerického scénáristy z New Jersey Charlese Beldena o muzeu voskových figurín byla zfilmována třikrát.¬                 Filmový přepis z r. 1933 zrežíroval pod názvem Mystery of the Wax Museum maďarský Američan Michael Curtiz, tento počin odpovídá průměrné kvalitě snímků té doby a není ničím překvapivý, lze také říci, že možnosti skryté v námětu z daleka plně nevyužil.¬                 O dvacet roků později následoval House of Wax v režii rakouského Američana André de Totha, který se původního filmového přepisu držel téměř do slova, při čemž jako jedinou přidanou hodnotu k filmovému přepisu z r. 1933 můžeme vytknouti magickou postavu "gotického" herce Vincenta Priceho v hlavní úloze. (Vedlejší postavu, pomocníka, hraje známý "westernový" herec Charles Bronson, kterému bylo v době natáčení něco přes třicet roků; jeho proměna od této doby do doby natáčení westernu 'Tenkrát na západě' je téměř neuvěřitelná.)¬                 Posledním přepisem je House of Wax z r. 2005 režírovaný Španělem Jaumem Collet-Serrou (známým nejspíše ve spojitosti s hororovým dramatem 'Orphan' z r. 2009). Tento přepis má společné s původní předlohou Beldenovou pouze voskové figuríny. Provedení odpovídá zcela současnému hororu "po španělsku" plus komerčně pojatým scénářům současnosti, z čehož vznikla poněkud nesourodá záležitost: chabý scénář je držen vysokou invencí režisérovou na úrovni slušné podívané.¬                 Můj soud v obecné rovině o kvalitě jednotlivých zpracování Beldenovy povídky zní "kvalita přibližně stejná u všech tří zpracování, vždy slušný průměr". K nízkému hodnocení přepisu z r. 2005 nepřihlížím, považuji jej za nepřiměřeně odsuzující, neboť chabý scénář je vyvážen viditelně "hororovějším" zpracováním oproti starším přepisům.