wizaard

Přiznám se, na Dokonalou lež jsem šel samozřejmě především kvůli dvojici Mirren-McKellen. A co se hereckých výkonů této hvězdné a zkušené dvojice týče, nemohu mít žádné námitky - McKellen se zhostil přetvařujícího se podvodníka (tedy dvojrole dobře vychovaného starého dědečka, co nemůže na koleno, a chladnokrevného, vypočítavého křiváka) skvěle, Mirren zase perfektně ztělesnila bezelstnou bohatou vdovu. Podobně jako ostatním mi tam moc nesedl vnuk (Tovey), ale to je vedlejší. Zhruba do poloviny je film výborný, pak se ale stáčí jiným směrem, něž bych očekával (probírání minulosti), ale závěr je vyloženě uspěchané, odfláknuté a hlavně těžko uvěřitelné skoro až klišé, které pro mě filmu sráží minimálně dvě hvězdičky, ale kvůli skvělému hereckému duu musím nechat aspoň ty 4. Film se mohl vyvíjet jiným směrem, těžit z potenciálu hereckého koncertu Helen a Iana. Nebo stačí jen ustřihnout vše od Betty sedící v prázdné místnosti.

Myslím, že plakát filmu Dva papežové, kdy vedle sebe na židličkách na trávníku sedí papež Benedikt a kardinál Jorge, docela trefně podtrhuje celý film. Jedná se totiž o rozpravu dvou velmi rozdílných osobností, kdy jedna, přestože v jedné z nejvyšších a nejuznávanějších funkcí na planetě, nakonec dokáže překročit svůj vlastní stín, díky čemuž si k sobě dva lidé najdou cestu a také smíření se svou minulostí a osudy. Bál jsem se, že bude film hodně náboženský, ale není to tak. Čili pokud nepotřebujete přemíru akce a "stačí" vám výborně zahraná diskuse a vzpomínání dvou starších pánů, během které diskutují také velmi zásadní otázky života, víry a pohledu na ně, doporučuji! Člověk se samozřejmě může jen domýšlet, co je realita a co "umělecká svoboda", protože mám pocit, že velká dávka toho, co se na obrazovce děje, je silná idealizace, ale pokud přistoupíte na to to neřešit, ve finále ve vás film zanechá velmi dobrý pocit, že vlastně není všechno špatně.

After Life se mi hrozně těžko hodnotí. Ačkoliv mám rád Rickyho humor a způsob vyprávění, které z každé repliky přímo srší, je seriál (alespoň jeho první řada) plný nedostatků, promarněných šancí, někdy mi vadila nedokonalost (až banální prvoplánovitost) zpracování některých scén a - protože Ricky rád vypráví bez příkras - často je až příliš civilní. Je ale prostě takový jako samotný život. A proto si mě asi seriál získal. Polovina první série je spíš úvod, díly 5 a 6 mě ale dostaly totálně. Souhlasím s tím, že postavy nejsou moc prokreslené a slouží často jen jako propriety pro hlavní postavu. Nicméně třeba to otevírá nějaký potenciál do další série.

Poslední díl Pirátů jsem původně nechtěl vidět a jeho zhlédnutí jsem odkládal, jak to jen šlo. Ale pak jsem si ho nakonec na Netflixu jednoho večera pustil a ve finále jsem vůbec nebyl zklamaný - naopak. Na poměry série se jedná o velmi důstojné uzavření příběhu, které sází na ověřené nápady z minulých dílů a nabídne všechny známé tváře, zajímavého záporáka (i když Davy Jones se mi líbil ještě o trochu víc), nešetří s zábavnými eskapádami a také grafické efekty jsou velmi povedené a párkrát i originální (scéna s rozestoupeným oceánem se povedla). Takže jen doufám, že se skutečně jedná o poslední díl (nerad bych, aby tvůrci sérii dál trápili), pak jsem ochotný 4 hvězdy bez větších výčitek nechat a sérii zamávat.

(Bez spoilerů.) První část filmu, která vede k samotné vraždě, byla pro mě na (téměř) čistých pět hvězd - Mark Wahlberg se mi v roli tatínka prostě moc nelíbí, pak babička i záporák (obzvlášť) jsou příliš karikaturističtí (proto "téměř pět hvězd"). Samotná scéna vraždy byla špičková, napětím vyšponovaná až do poslední chvíle - klobouk dolů. Románek nepotěšil - to Peter neumí, jeho vrcholem byla (téměř platonická) Arwen s Aragornem v Pánu prstenů a vše, co přišlo potom, stálo za starou belu, tady tomu není jinak - prvoplánová vsuvka pro přidání emocí především na konci. Ale dobrá, beru. Celkově se mi moc líbila barevná paleta filmu a ladění 70. let fungovalo. Po vraždě se zbytek filmu nesl na velmi solidní vlně, spousta myšlenek a paralel mezi oběma "světy" fungovala (alespoň pro mě), bylo tu zbytečně moc trikových scén - mnoho z nich bez jakéhokoliv smyslu, zřejmě jen proto, že Peter prostě CGI miluje na úkor skoro všeho. Jenže Lovely Bones v kvalitě efektů nedosahuje na hobití filmy, některé scény tak působily vynuceně a vyloženě uměle. Pořád jsem byl ale celkově u čtyřech hvězd a nemyslel si, že to Peter může už jakkoliv změnit, laťka byla vážně slušná. Ale pak přišel konec, který byl čistě Jacksonovský (kdo viděl rozšířenou verzi třetího Hobita, pochopí) a v několika minutách mě totálně zklamal. Proto nakonec jen tři hvězdy, ale jsou to spíš tři a půl...

Spousta nápadů, rovin, témat a příběhových linek, které se nakonec Nolanovi povedlo celkem důstojně dovést do finále. O Interstellaru je těžké psát, protože pod rouškou spousty sci-fi pozlátka (které táhne, nakonec přitáhlo i mě) se skrývá film, jež mluví o jednom velkém tématu (existence a zodpovědnost vůči planetě) a mnoha menších, intimních (které se točí kolem dětí a rodičů). Zároveň je to film, který Nolanovým vlastním stylem dokáže udržet vaši pozornost a gradovat napětí a příval emocí (ano, někdy prvoplánově a lacině, ale čert to vem), že i po skončení jeho takřka tříhodinové stopáže budete sedět v křesle jako přimražení ještě několik minut během titulků. Ale dokonalý není – vzhledem k mnoha rozjetým liniím příběhu jsem už začínal mít strach, že tvůrci nebudou umět film dovést do konce a vše nějak spojit (člověk má strach o to větší, když vidí, že témat přibývá, ale jejich uzavření je v nedohlednu). Nakonec se to povedlo, ale zrovna úplně elegantní to nebylo. Je to ale fuk, protože vlna emocí vás smete a filmu tyhle drobnosti rádi odpustíte.

Robinson Crusoe na Marsu. Celkově se film Ridleymu Scottovi povedl – nese se v lehčím, pozitivním duchu, chvílemi zabředává až do naivně pozitivního pohledu na svět (ve znamení toho, jak by to mělo fungovat, ač všichni víme, že nefunguje; člověku to až vyčaruje posměšný úškleb s povzdechem, než si uvědomí, že by se neměl posmívat, ale litovat nad tím, že to tak na světě nefunguje a samotnému mu to už ani nepřijde zvláštní), ale divák se stále má na co koukat a – ač je mu jasné, jak to dopadne – hltá téměř 2,5 hodiny filmu (a zvláště pak posledních 45 minut) doslova jedním napjatým dechem. A to ani nemluvím o skvělém Mattu Damonovi, kterému věříte i to, že má v břiše zabodnutý kus antény, zbytek herců spíš jen sekunduje. Podtrženo, sečteno: velmi dobrý film!

Jelikož mě hodně překvapilo převážně velmi pozitivní hodnocení filmu Warcraft zde na ČSFD (v době psaní textu 75 %), přidám také svou krátkou trošku do mlýna... Inu, grafická stránka filmu je povedená (na to jsme však u podobných filmů v roce 2016 tak nějak zvyklí), hudba tematicky správná, ale naprosto nezajímavá (žádné jasné motivy, které si budete broukat, nenajdete, veškerá hudební složka je jen standardně připravené podkreslení), příběh a celkově scénář je i na film podle hry až příliš jednoduchý a (samozřejmě) plný klišé toho nejhrubšího zrna s motivy (i scénami), které jsme už mnohokrát předtím viděli jinde. Co mě mrzí dvojnásob, jsou uměle vytvořené "emocionální" scény, které se drží ověřených a prvoplánových šablon, které nezbaštím ani já. Opravdu hodně mi nesedlo herecké obsazení - jednak většina herců ve filmu v podstatě nehraje (možná jim křivdím a za vše může scénář s často topornými nebo naopak extrémně plochými dialogy), jednak máme - jak to tak bývá - osazenstvo plné krasavců a krásek, kterým nevěřím skoro nic, co na plátně předvádí, no a jednak mi spousta herců na své role přijde příliš mladá. Děkuji za pozornost!

Jako fanoušek staré trilogie (IV-VI) a do jisté míry i trilogie nové (I-III) jsem nakonec považoval za „občanskou povinnost" jít do kina na epizodu VII. Když už pro nic jiného, tak z nostalgie a taky proto, abych se přesvědčil, jak že budou Hvězdné války vypadat pod novým vedením a s J.J. Abramsem u kormidla. Namísto tuctového sci-fi s tématikou Star Wars jsem v kině bohužel viděl prachsprostou, duchaprázdnou kopii předchozích dílů (především epizody IV), která přinesla novinky jen v podobě věku, pohlaví či barvy kůže hlavních postav a – co bolelo ještě víc – každá vteřina filmu byla tak neskutečně předvídatelná, že jediný důvod k udržení pozornosti byly perfektně zvládnuté grafické efekty a akční záběry. Škoda...

Na Zootropolis jsem byl náhodou jen proto, abych ukrátil čas. A jelikož nic jiného nedávali a já animáky většinou můžu, risknul jsem to. A chyba to nebyla! Zootropolis typicky hravou, dětskou a barevnou formou vypráví celkem aktuální příběh o rozdělování lidí (v tomto případě zvířat), politických a jiných intrikách, snaží se bojovat proti škatulkování a předsudkům a učí, že i ten nejmenší může změnit svět. A to je asi příjemné poselství hlavně pro děti. Mně osobně, coby dospělému divákovi, se sice úplně nelíbil příliš předvídatelný a uspěchaný konec spolu s rozuzlením, nicméně s ohledem na to, že se jedná především o dětský film, to chápu. P.S. Lenochodi coby úředníci samozřejmě jednoznačně nejlepší část filmu!