Boris313

Čekal jsem něco na styl Django Unchained a inu, bylo to blíže k From Dusk till Down. Zde se mi ale scény plné krve a násilí zdali trochu uměle vsazené do děje, pokud se dá dějem nazvat ta jednoduchá nepřesvědčivá story, která do sebe z teoretického pohledu tak nějak zapadá, ale i na Tarantina je příliš přeexponovaná. Mohu říct, že mne bavil spíše úvod a některé vtipné vsuvky a dialogy, než ten zbytek. Trochu zklamání. Od druhého, více než dvouhodinového westernového příspěvku Tarantina jsem si představoval mnohem více stylu, děje a spádu. Problém je, že se Tarantino snaží půl filmu budovat napětí, poté diváka téměř uspí a následně se tam lidi začnou střílet. Klobouk Samuel L. Jackson a Walton Goggins.

Musím přiznat, že jsem se nenudil. Film měl správný spád bez „hluchých míst“. Připomenulo mi to Shutter Island, který měl ale o něco děsivější atmosféru. Stonehearst Asylum oproti tomu odlehčuje mrazivé prostředí sanatoria dialogy postav a jednáním místních rezidentů. Je to zábavné, žánrově pojato to ale působí napůl nedotaženo. Ne že by to tak vadilo, ale už od začátku jsem bral všechno s rezervou a tím pádem mi ani nevadilo, že scénář po několika kličkách nedával smysl.

David Fincher je pán režisér a presne takéto drámy vie zinscenovať do dokonalosti. Dejová línia vyniká dramatickosťou, komplexnosťou a prepracovanosťou. V tomto mi pripomenula Eastwoodov Mystic River. Páči sa mi, ako všetko do seba postupne zapadá a naväzuje, ako je dej popretkávaný množstvom zvratov a podnetov. Oproti Mystic River ale z hereckého obsadenia vyniká akurát Rosamund Pike. Neil Patick Harris mi až tak nevadí, i keď skôr preto, že má iba pár výstupov. Horšie je to s Benom Affleckom - vôbec neviem, čo si mám o ňom myslieť. Nehovorím, že je to zle zahrané, ale jeho postava je nevýrazná - zrejme to aj malo byť úmyslom, ale hlavne začiatok, keď sa dozvie o zmiznutí, nepôsobí vôbec dôveryhodne. Najvyššie hodnotenie si film vyslúžil za to, že predstavil zvláštny a veľmi podnetný obraz manželstva. Svojím obsahom pritom prispieva do tzv. "Hollywood Comedy of Remarriage" (napr. The Philadelphia Story (1940) alebo It happened one night (1934), i keď možno nie žánrovo, ale tematicky (tento subžáner tak pomenoval Stanley Cavell). Film pokladá základné otázky týkajúce sa podstaty manželstva. Zaujímavo znie hlavne záverečná diskusia Nicka a Amy o ďalšom trvaní ich vzťahu, v ktorej rezonuje téza Stanleyho Cavella, že "vzájomná vôľa manželov vrátiť sa k sebe je to, čo manželstvo skutočne stvrdzuje". Je však vôbec možné o tom za týchto okolností uvažovať?

V živote každého renomovaného režiséra príde zrejme chvíľa, keď sa rozhodne natočiť kvázi biografický príbeh o tom, aké je to nesmierne náročné a stresujúce pohybovať sa vo filmovom biznise. Inarritu je samozrejme extra trieda a tak obvolal pár čísiel aby dal dokopy viac než slušnú hereckú partiu, za ktorou rozhodne nezaostáva ani hudba, kamera či výprava. Potiaľto by všetko bolo úplne dokonalé. Herecké prejavy boli perfektné, do toho hrala vynikajúca hudba, kamera ma priamo vtiahla do deja až som sa cítil stáť na tých istých divadelných doskách ako hlavní protagonisti. Micheal Keaton sa mi spočiatku zdal najslabším článkom v rámci tohoto zloženia, ale približne v polovici, rovnako ako sa zhoršoval psychický stav Riggana, gradoval aj jeho výkon. Ako som sa tak kochal na všetkých týchto dokonalostiach, bohužiaľ som stihol zachytiť aj niečo z deja a to som robiť nemal. Zistil som, že sa jedná o príbeh o niekoľkých psychických narušených hercoch snažiacich sa preraziť na Broadway na čele s Birdmanom, teda Rigganom, ktorému celá jeho predchádzajúca rola superhrdinu tak stúpla do hlavy, až z toho dostal chudák schizofréniu a samovražedné sklony a (dokonca!!!) sa s ním rozišla žena. Našťastie však stihol ešte predviesť niekoľko skvelých výkonov na divadelných doskách. Záver dáva poslednú ranu akejkoľvek žánrovej vyhranenosti a dejovej logike. Okrem týchto hereckých výkonov a super hudby, na ktoré za chvíľu aj tak zabudnem, som si teda odniesol z tohoto dvojhodinového snímku to, že, áno, herectvo je naozaj nesmierne náročné povolanie, sprevádzané častými psychickými problémami a nadmernou konzumáciou alkoholu, nikotínu a trávy. Jednoznačne mám teda obrovský duchovný zážitok, dozvedel som sa niečo nové, čo som nikdy netušil a to iba za dve hodiny!

Film som dopozeral na trikrát a so sebazaprením. A síce bol záver dobrým vyústením, celý film vo mne zanechal dojem nedotiahnutej a nepodarenej severskej "pulp fiction". Absencia tvorivosti a predstavivosti vyústila do okázalého a tuctového podania väčšiny akčných záberov. Dôslednosť a precíznosť severskej kinematografie je v prostredí absurdnej drámy/trileru totálne nevhodným umeleckým prostriedkom a pôsobí viac škody než úžitku. Scény, ktoré snáď boli mienené komicky vyznievajú nanajvýš neutrálne. Mám pocit, že ani samotní herci niekedy nevedeli, čo sa od nich očakáva. Keby to bolo robené ako klasický severský triler, malo by to u mňa oveľa vyššie šance na úspech.

Denzel Washington se zřejmě stavil s Arnoldem Schwarzeneggrem o roli v dalším Expendables, že dokáže na staré kolena zahrát kvalitního superhrdinu. Bohužel si naložil více, než dokáže unést a proto v každé scéně kulhal, až konečně upadl. Ve mně pak, přes všechny chuck-norrisovské triky, mantru ničím neohroženého, nesmrtelného zabijáka na důchodu, bojujícího o práva slabých a utlačovaných, zůstavá jediná otázka. Bylo to vše nutné?

Tak, ako dej naberal na spáde, tak sa vo mne utvrdzovala predstava typického B-čkového trháku. So všetkými tuctovými zápletkami, detektívom vo výsluhe a bandou ruských kvázimafiánov s kolagénovými ksichtmi na dokreslenie "drsnosti" celého príbehu. I keď moje najhoršie očakávania príbehu ako cez kopírák sa nenaplnili, tuctovosť sa tu ukazuje v každej druhej scéne. To celé doplnené o pár nepresvedčivých hereckých výkonov a niektoré režisérove kúsky s kamerou, ktoré sa podľa mňa až tak nehodili do formátu akčného filmu a skôr mi prekážali.

Jim Jarmusch si tentokrát propůjčil upíří tematiku a výsledkem opět nezklamal. Typicky jarmuschovski jiné, vizuálně a esteticky dokonale zpracované. Nejedná se o žádný akční triler, divák si najde dostatek času vychutnat si jednotlivé scény a rozvíjet svou vlastní fantazii. Upíři v ponětí Jarmuscha nejsou tak krvelační a své prokletí i dar v jednom – dlouhověkost, využívají v naplnění historických, kulturních a uměleckých potřeb a zájmů. Není se proto co divit, že upíři jsou jenom můstkem k zamyšlení se nad tím, jak by člověk asi přežil tisíciletí života a v jaké hodnoty se oplatí věřit? Je však možné závěry filmu vztáhnout i na běžný život smrtelníka?

I když jsem zpočátku nebyl vůbec přesvědčen o použitých režijních metodách tohoto, trochu jinak podaného experimentálního sci-fi trileru, výsledek mne nakonec dostatečně zaujal. Bylo jenom za potřeby povznést se nad vědeckost a autentičnost běhu událostí a ponořit se do děje z pohledu trochu roztržitého netradičného hlavního hrdinu, který vyniká nad běžným člověkem snad jenom štěstím být „v pravé chvíli na nepravém místě“. Zatímco sledujeme osud nešťastného hrdinu, odbourávají se nám běžné předsudky o invazi mimozemšťanů – a zůstáváme ohromeni nad, v konečném důsledku nikoli nereálnou možností, že i v takovém případě nám primárně hrozí nebezpečí způsobené degenerací lidského potenciálu a lidskou nenasytnosti.

Máme tady očekávané pokračování hladových her. Tentokrát však už o žádnou hru nejde, distrikty se otevřeně vzbouřily vůči Kapitolu, který tvrdě vrací úder. I ve skutečné válce Katniss Everdeenová sehrává důležitou roli v propagandistické kampani rebelů ve snaze rekrutovat co nejvíc bojovníků do jejich řad. Musím říct, že ve filmu, kde akční scény plné napětí střídají hlubší dojemné chvilky v pravidelných patnáctiminutových intervalech s mezerami, nechávajícími čas akorát tak na pár chipsů a doušek koly, jsem neměl čas se nudit. A kdybych si neuvědomil, na co se koukám, snad bych uronil i slzu nad zvěrstvem prezidenta Snowa a jeho vojáků, které bylo plně odhaleno Katniss Everdeenovou.