SamVimes

V první polovině a zejména ve scénách z minulosti Edgar Wright vede Poslední noc v Soho docela jistou rukou a po trošku delším (ale nikoliv úmorném) úvodu pak nabízí stylové šedesátkové výjevy s krásnými kostýmy i kulisami a s doprovodem vynikajícího soundtracku. To vše snímané nápaditými pohyby kamery, jež si nenuceně hraje se zrcadly a výměnou obou hrdinek. Když se ovšem šedesátková nostalgie rozplyne, scény s bubáky ve třetím aktu už zapadají do mnohokrát vyjetých kolejí a je potřeba přivřít oči i nad občasnou scenáristickou berličkou. Rozuzlení se Wrightovi nakonec podaří, byť se neobejde bez zaškobrtnutí nebo několika případů přílišné doslovnosti, kdy film něco poměrně jasně naznačí, ale pak to pro jistotu ještě explicitně vysvětlí. Výborná Thomasin McKenzie i Anya Taylor-Joy každopádně nikdy nenechají Soho klesnout z lehkého nadprůměru a pro milovníky šedesátkové hudby a stylu je Wrightova novinka povinnost.

Lokiho nakonec potkal podobný osud jako jeho oběť z prvních Avengers, agenta Coulsona – zemřel ve filmu a vrátil se v seriálu. V první třetině se musí Loki, toho času ještě nenapravený padouch z bitvy o New York seznámit a smířit s budoucností, jež ho měla čekat, se svou současnou situací i s více ranami pro jeho pýchu, než mu kdy mohl udělit Thor s přáteli. Protivníkem i parťákem pro toto sebepoznávání mu je agent Mobius Owena Wilsona, jenž dobře zvládá jak zábavnější, tak především i vážné scény. Hraje přiměřeně své roli i seriálu, v němž se objevuje, místo aby jen recykloval rozjívenou polohu ze svých starších komedií, což je něco, co bohužel není samozřejmé a třeba o Julii Louis-Dreyfus v předchozím Falconovi se to říct nedá. Výborná scenáristická práce jen máloco nechává mít pouze jeden smysl, jednu funkci, a tak třeba těžítka z Kamenů nekonečna jsou stejně tak zábavným gagem, jako zlomovým momentem Lokiho uvědomění si vlastní malosti a malichernosti svého prvotního vzdoru agentuře. Stejně tak hádka s Mobiem o tom, jestli si má nebo nemá stoupnout pro dramatický efekt své řeči, je nejen povedeným vtipem, ale také skvělou praktickou ilustrací jejich debaty o svobodné vůli. Později se už seriál nevěnuje introspekci bývalého asgardského zlosyna tolik a ne tak explicitně, nechává jej ale alespoň opakovaně nahlížet do pokřivených zrcadel v podobě různých jeho dvojníků. Wilsona jako Lokiho protějšek následně zastíní vynikající Sophia di Martino jako Sylvie, která s Tomem Hiddlestonem bez potíží drží krok a jejich špičkování je na seriálu snad tím nejzábavnějším. Kdo by to byl čekal, že seriálový Loki bude v jádru vlastně love story. Je to právě jeden intenzivní pohled, co naše hrdiny nakonec (zprostředkovaně) zachrání na ničeném měsíci, je to právě zamilovanost, co jindy ovládajícího se iluzionistu přiměje k nejvýraznějším projevům emocí. A co na tom, že jde o jinou tvář jeho samotného, k sebestřednému bohu falše se taková narcistní láska perfektně hodí. Stejně jako jeho opilá a sotva funkční metafora o dýce. Hudební podkres zajišťuje skvělý soundtrack, jež v sobě snoubí všechny tváře seriálu. A tak kombinuje futuristické zvuky thereminu a syntezátorů, klasické orchestrální aranže s důrazem na smyčce, staré skandinávské nástroje a také zvuky tikotu hodin. Vizuálně zase využívá jak futuretro stylizaci pro agenturu TVA, tak fantaskní stylizaci cizích světů a trochu asgardské estetiky. Po Halloweenu ve WandaVision navíc Marvel znovu našel funkční způsob, jak použít staré komiksové kostýmy, jež by jinak na plátně byly směšné. A je přiléhavé, že „klasický Loki“ je skutečně starý i jako postava. Samotné finále pak doširoka rozkopává dveře do dalších příběhů v MCU, tyto důsledky na sebe ale strhávají pozornost na úkor katarzí pro Sylvii i ostatní. Ti se naštěstí vrátí v druhé řadě, která na sebe snad nenechá čekat dlouho.

Po epizodě soustředěné na Lokiho a Sylvii a odehrávající se v terénu, se tentokrát přesouváme zpátky do útrob centrály TVA a na scénu se vrací Wilsonův agent Mobius a jeho šéfová Ravonna Renslayer. Parťáctví mezi Lokim a Mobiem skončilo ještě rychleji než začalo, a tak je Asgarďan provizorně uvržen do malé časové smyčky, kde jej hostující Jamie Alexander jako lady Sif trestá za ustřižené vlasy. Mimochodem, další hezká připomínka kořenů ve skandinávských mýtech. Mobius má mezitím čas přemýšlet o tom, co mu Loki řekl a kdo všechno mu lže. Celá epizoda nabízí hned několik (nejméně pět) emocionálně silných momentů. Jednou je Loki přinucen zahodit nonšalantní poker face a vyložit karty na stůl, podruhé už ani neskrývá své upřímné rozrušení, jindy pak Wunmi Mosaku dodává nečekanou lidskost své dříve nepříliš sympatické postavě Hunter B-15. Je přiléhavé, že v seriálu o bohu falše většina těchto momentů tak či onak vychází ze lži, nic jim to však neubírá na působivosti, pokud té lži postavy věří.

V centru pre-apokalyptickém dobrodružství jako z Doctora Who stojí tradičně skvělý Hiddleston a neméně výborná Sophia Di Martino. Právě jejich kočkování a opatrné poznávání se je tím nejzajímavějším i nejzábavnějším na epizodě. Nikdo nedokáže propíchnout bublinu Lokiho teatrální pompéznosti tak rychle jako Sylvie. A zároveň ona potkala po dlouhé době někoho, kdo by se jí snad mohl měřit. Jeden z malých vrcholů dílu přichází v debatě o lásce. Zatímco WandaVision nabídla krásný citát o lásce a truchlení, Loki se vytáhnul s metaforou o iluzorní dýce. Žít bychom podle ní asi nechtěli, ale pro toho času opilého boha falše, který lže všem okolo a tak trochu i sám sobě, se hodí dokonale. Je skvělé, že seriálový Loki nezapomíná ani na skandinávské kořeny své hlavní postavy, a tak jej nechá zpívat jeho starým jazykem nebo zopakuje Thorův gag se sklenicí. Je to pěkná práce s kontinuitou. V některých scénách, zejména v „exteriérech“ pustiny titulního měsíce Lamentis, jsou zelená plátna vidět trochu víc, než by měla (vlastně obdobně jako v již zmíněném Doctorovi Who). Aby se dalo hovořit o filmové úrovni, chtělo by to ještě trochu práce u počítače s laděním světla. Ale rozhodně nejde o nic, co by tahalo za oči, a epizoda to pak vynahrazuje na jiných místech, jako v Sylviiných akčních scénách nebo při kamerovém průletu na konci v bouřícím se městě.

Speciál Přátel je pestrou kombinací mnoha různých segmentů, mezi nimiž poměrně rychle prostřihuje. Díky tomu stominutová stopáž pořadu celkem dobře ubíhá. A tak se od emotivního začátku s postupnými příchody na starý seriálový set přesouváme k talkshow s Jamesem Cordenem, zpátky do ikonického bytu na kvíz, záběry ze studia jsou střídány předtočenými rozhovory s tvůrci seriálu a to celé je prokládáno krátkými vstupy jako módní přehlídka, Phoebe s kytarou nebo vzpomínky fanoušků z celého světa, co pro ně Přátelé znamenali. Něco funguje víc, něco míň. Třeba mnoho z dalších hereckých hostů doslova jen přijdou, pozdraví se s Přáteli a zase jdou pryč. Osobně bych bez klipů s fanoušky obešel klidně úplně, byť třeba kolega krauset je dále v textu vyzdvihuje. Naopak nostalgické vzpomínání centrální šestice (nejen) v ikonických kulisách funguje moc hezky a jak herci, tak i tvůrci seriálu prozradí některé nové zajímavostí. Speciál Přátel není ničím převratným, ale pro fanoušky je to povinnost, která příjemně naláká na opětovné shlédnutí těch starých deseti sezón. A zároveň jde také o skvělý argument, proč opravdu nechtít regulérní pokračování (pokud o tom tedy někdo ještě pochyboval).

Tvůrci se rozhodli pro pookénkovou animaci („stop-motion“). Jestli je výsledná stylizace na pohled pěkná, to už je velmi subjektivní, rozhodně se jí však nedají upřít dvě přednosti. Jednak je mnohem méně okoukaná. A jednak si animátoři dali opravdu hodně záležet s kulisami, jež jsou až překvapivě bohaté v detailech. Jakožto komiksový animák pro odrostlejší publiku a se záporákem jako protagonistou dává MODOK vzpomenout na seriálovou Harley Quinn. Jenže jí se daří skvěle vyvažovat cynický humor, parodii a seriózní dějové linky, jež z postav dělají víc než jen pointu vtipu. Oproti tomu MODOK– přinejmenším v prvních dílech – většinu humoru těží buď z toho, že se hlavní postava chová jako napoleonským komplexem stižený agresivní cholerik, anebo z absurdního spojení „MODOK a jeho rodinný život“. To by ještě nebylo tak špatné (byť je to možná trochu málo), problém ale je, že se scenáristé až příliš spoléhají na to, že jejich hlavní postava je přerostlá zdeformovaná hlava, a že tohle samo o sobě za ně odvede velkou část komediální práce. A to už rozhodně je málo. Patton Oswalt se v dabingu MODOKa snaží, potřeboval by ale jistější podporu v napsaných vtipech, jež často – navzdory významu akronymu A.I.M. – nemíří zrovna do černého.

Mírné zklamání, v kontextu jak předchozí WandaVision, tak filmového Návratu prvního Avengera, který se seriálovou novinkou sdílí žánr i velkou část obsazení. Celá minisérie Falcon a Winter Soldier působí, jako kdyby ji nahrubo rozvrhnul někdo talentovaný (možná někdo jménem Kevin…), naplánoval o čem to má rámcově být, jaké budou hlavní zvraty a kde a jak má která postava skončit. A pak to k rozpracování do konkrétních scén a dialogů dostal někdo další. Někdo podstatně méně talentovaný. Audiovizuálně je minisérie na velice vysoké úrovni. I vzhledem k širokoúhlému formátu by se chtělo říci „na filmové úrovni“, před vstupem do kin by ale některé scény se CGI přeci jen snesly ještě trošku cizelování. Nejde o nic, co by bilo do očí, jen nechci Falcona v technických kategoriích ledabyle stavět na roveň Avengers. Akční scény nejsou tak dobré, jako ve druhém Kapitánovi, ale jsou přinejmenším dost slušné. A rozhodně potěší, že i po několika sólovkách a týmovkách choreografové stále nacházejí nápadité využití pro ikonický štít. U WandaVision šli tvůrci se sitcomovým žánrem až na dřeň, u Falcona a Winter Soldiera si s akčním buddy filmem spíš jen vypomáhají. Vždy je to ale divácky vděčné, ať už jde o hláškování nebo schémata typu „povinné rozhovory s policejní psycholožkou“ či „hádající se parťáci hlídají padoucha“. Oceňuji, že Marvel rozpracovává důsledky zmizení a objevení poloviny populace, že je nezamete pod koberec mezi filmy („zmizelí se znovu objevili a pak všichni prostě šli domů a žili šťastně“), nýbrž z nich dělá přímo hybnou sílu pro konflikty dalších příběhů. Jenže kvalita onoho rozpracování je značně proměnlivá. Třeba postava Johna Walkera, nového muže v kostýmu z vlajky, má asi nejpoutavější vývoj a hned několik působivých scén. Na druhou stranu zajímavě navržená záporácká skupina, jejíž ideály by se daly dobře pochopit, vyznívá vniveč, když jsou jak jejich spratkovitá vůdkyně, tak i Falcon na opačné straně tlačení do průběžných a závěrečných pozic ani ne tak přirozeným vývojem, jako hrubou silou scénáře, který je tam potřebuje mít. A tak Falcon střídá relativizování terorismu (po němž by se snad rovnou mohl připojit na temnou stranu) s mravoučným kázáním, za které by se styděl i Steve Rogers. Nová marvelovská minisérie má skvělé momenty, ale jako celek nedrží pohromadě tak, jak by měla.

Dvě nejvýraznější věci v novém díle jsou město a kapitán. Prahy si tady užijeme do sytosti, objektivně se tvůrcům povedlo vybrat hezké lokace a navozovat jimi tu správnou (a pro Američana mírně exotickou) atmosféru středo-/východoevropské metropole. Čistě subjektivně mi pohled na pasáž Lucerny nebo Zámecké schody jaksi boří iluzi, že bychom měli být někde v Pobaltí, ale zase mám radost, že vidím hrdiny od Marvelu na důvěrně známých místech. Pro děj zásadnější je pak kapitán, přesněji tedy John Walker, nový Captain America. Někteří sice tvrdí, že je jeho představitel Wyatt Russell herecké dřevo, mně ale přijde pro roli armádního panáka adekvátní. Je zajímavé sledovat jeho posun od vyznamenaného vojáka, jenž svou absenci superschopností podává jako pozitivum (alespoň ideově), k někomu, kdo ve světě kostýmovaných hrdinů dostává opakovaně nakládačku. Což nakonec vygraduje až k velice působivému závěru.

První díl se rozjíždí poměrně pozvolna, tím spíš, že epizody nemají typickou dvaceti- až třicetiminutovou stopáž animovaných seriálů, ale plnokrevných čtyřicet až padesát minut. Mark chodí do školy, kde není nikým výjimečným, pak si s otcovou pomocí pomalu osvojuje nové schopnosti a osahává si práci kostýmovaného hrdiny… Seriál se zpočátku tváří docela normálně, až dokud nepřijde závěr prvního dílu a velice působivá scéna, jež v tomto ohledu diváka vyvede z omylu. Hlasové obsazení táhne především charismatický J.K. Simmons, který mluví Omni-Mana, dále pak Walton Goggins jako obdoba Nicka Furyho. Milé intertextuální pomrknutí představuje, že vedle Stevena Yeuna v hlavní roli jsou ještě i vedlejší role všech členů místních „Avengers“ obsazeny herci z Kirkmanovy další adaptace, Walking Dead. Animace přibližně odpovídá současnému standardu, nijak nad něj nevyčnívá, ale rozhodně ani neurazí. Kresba a design postav nabízí příležitostné vizuální vtípky jako když zdejší „Aquaman“ je skutečně napůl ryba nebo když postava Robota z mladé generace superhrdinů má na hlavě součástky, jež připomínají hipsterský culík. V akčních scénách se Invincible vcelku sympaticky nebojí krve a u fatalit neuhýbá kamerou ani je necenzuruje do úhledné sterility. Vcelku realisticky znázorňuje také škody, jaké napáchají souboje bytostí se schopnostmi v městské zástavbě. Zároveň se seriál neomezuje jen na zobrazení těchto následků, ale přímo je i tematizuje. Takže třeba Mark musí řešit tvrdou srážku iluzí s realitou, když zjišťuje, že nemůže zachránit každého civilistu a že skutečný boj je špinavější než v jeho oblíbených komiksech. Invincible zkrátka nabízí ještě málo okoukaný pohled na superhrdinský subžánr, pokládá zajímavé otázky, a i když možná každého nechytne hned v prvních minutách, nejpozději po konci prvního dílu už diváka spolehlivě zaháčkuje.

„Pohoda v rytmu country“ zní jako nechtěně sarkastický název. V celé epizodě není ani jediný vtipný vtip, herci se zase předhánějí v teatrálním přehrávání. Trapnost jejich replik pak ještě podtrhává stopa s (nezaslouženým) diváckým smíchem. Jako kdyby to nestačilo, všichni mluví strašnými jižanskými přízvuky (kdybych si za každé „y’all“ dal panáka, možná by to nakonec začalo být snesitelné). A jako kdyby to pořád nestačilo, je tam ještě… country (pravda, název mohl napovědět). A to nikoliv v jedné ze svých snesitelnějších poloh jako country rock nebo country blues, nýbrž pekelný country pop. Country Comfort vypadá jako kdyby jej někdo vymyslel někdy v osmdesátých letech, ale i tehdy mu to připadalo trapné, a tak projekt putoval do koše, odkud jej teď Netflix vytáhnul. Asi bych mohl ještě rozebírat, jak herci sice asi alespoň trochu hrát umí, ale bolestně zjevně hrají na playback. Což je samo o sobě jako způsob natáčení hudebních vystoupení naprosto v pořádku, ovšem nemělo by to ze zobrazeného zacházení s nástroji a mikrofony tolik bít do očí. Jenže je to v porovnání se vším ostatním vlastně jen zanedbatelný detail. Ale pravděpodobně nikdo z nás není cílová skupina, a milovníci country v maloměstech na americkém středozápadě, kam teď čerstvě dorazila osmdesátá léta, budou spokojeni.