hot_spot

Bolestivě sugestivní útok na divákovy smysly podkreslený úžasnou hudbou a spoustou zneklidňující symboliky. Hořká generační výpověd povinná pro všechny fanoušky nejen kapely Pink Floyd, ale i artových filmů.

"We accept the reality of the world with which we are presented."

No hay banda! There is no band. It is all an illusion...

Dokonalost? Těžko. Jackson do filmu až příliš často cpe zpomalené kamerové průlety vším možným, heroické dialogy a uslzené oči, přeslazený závěr navíc leckterého cynika donutí zahodit svůj popcorn a klidit se ze sálu (zvláště je to znát u SE). Ale je snad něco, co by se nedalo odpustit filmové sérii, která je jedním z milníků světové kinematografie? Přes všechnu tu naivitu a megalomanství tuhle ságu prostě musíte milovat.

Nápis "ultimate trip" na plakátu ke Kubrickově Odysee, který se při závěrečné sekvenci dvakrát objeví v záběru, celkem jasně shrnuje podstatu celého díla. Irréversible je jedna dlouhá a trýznivá cesta pohrávající si s našimi postoji k sociálním normám a nutící nás odvracet oči od zobrazení temnějších zákoutí lidské psychiky, o kterých sami víme, ale naučili jsme se je přehlížet. Stavebním pilířem jsou tu dva elementy - zaprvé dynamická kamera, která místy ve spojení s "hudební" stránkou vytváří jen těžce stravitelnou a dusnou atmosféru a místy zas sleduje události s neméně znepokojujícím stoickým klidem (znásilnění). Zadruhé to jsou NESKUTEČNÉ herecké exhibice, kdy ze sebe aktéři musí v několikaminutových záběrech beze střihu vyždímat více emocí, než běžný herec obvykle předvede za celý film. Exceluje tu v podstatě každý a nejvíce uhrančivá je pochopitelně ústřední dvojice, která by si za své nasazení zasloužila aspoň pět Oscarů. Takhle důkladně mě vymáchalo ve špíně snad jen Requiem for Dream - na plný počet bohužel nejdu, protože poslední půlhodina (především scéna v metru) už svou sterilností opravdu nepříjemně zabíjí prožitek z filmu. Stejně tak se nemuselo tolik tlačit na pilu s kamerovými hrátkami - když jsem si po skončení znovu pustil úvodní sekvenci, sedla na mně z toho všeho pořádná migréna. K verdiktu krásně poslouží motiv pohybu kamery po spirálovité trajektorii na začátku a konci filmu - vtáhne a nepustí.

Cronenberg se definitivně vzdal záliby v organicko-syntetických kreaturách a vsadil na čistou filmařinu s důrazem na propracovanost a pomalejší tempo. Jeho rukopis však pořád lze rozeznat a zatímco u History of Violence tomu tak bylo například u nekonvenčního pojetí manželského sexu, tady vyčnívá hlavně neuvěřitelná rvačka v sauně, která se naprosto vymyká všemu, co nám američtí filmaři obvykle ve svých filmech předkládají. Na Mortensenovu uhrančivou kreaci se už napělo patřičné chvály dost, ovšem i ostatní herci rozhodně nezůstávají pozadu. Škoda jen, že stejně jako předchozí režisérův počin na mě i Přísliby nijak zvlášť nedolehly...

Slušná porce nevypočítatelného a pěkně černého britského humoru, která má sice i své slabší momenty, ale ty jí po skončení hravě odpustíte. Akorát toho nahého Alana Tudyka bylo až příliš :-(.

Buscemi je za kamerou stejně osobitý jako před ní. Film je snímán digitálně a většinou v podsvětleném interiéru, s hudbou si hlavu nedělal nikdo a postavy mění svá duševní rozpoložení snad každou minutou. Interview je nevypočítatelná a jízlivě napsaná šachová partie, kde se vítězící strana mění tak často, až vám z toho půjde hlava kolem. Těžko by se dala obsadit výstižněji - Buscemi dokáže cynickou nechuť vyjádřit pohnutím koutků a v životech Sienny Miller a Katji se zase dají nalézt zajímavé paralely. Kdyby se více vypiloval scénář, bylo by to na plný počet.

Snímek natočený levnejší digitální kamerou bez stativu a obsazený dvěma neherci, který svou přirozeností a působivostí strčí do kapsy leckterou holywoodskou romanci. Z ústředního dua vyčnívá hlavně Glen Hansard, který ze sebe na plátne dokáže vydat všechno, ať už v hudebních číslech (scéna na vylidněné noční ulici je ÚŽASNÁ) nebo v emocionálně vypjatých scénách. Na Markétě bohužel i nezkušený divák pozná, že s filmováním má zkušenosti poprvé, avšak její výkon (i chvílemi nesrozumitelný český akcent) vzhledem k civilnosti celého filmu ani nepůsobí rušivě a muzikantka je to samozřejmě výborná. Samostatnou kategorií je pak pochopitelně úžasný soundtrack, který chvílemi fascinoval i mně, i když jsem zaměřený na úplně jinou hudbu. Nenápadný klenot, který z hlavy navzdory jeho "obyčejnosti" dlouho nedostanete.

Brilantně natočená a zahraná psychologická one-man show, která selhává jen chvílemi díky nelogickým motivacím hlavní postavy. Robin Williams dokázal opět překvapit svým hereckým rejstříkem a roli komplikovaného magora vystřihl přímo hypnoticky.