KlonyIlony

Výborný film, jehož ústředním motivem je strojové vědomí. Jak víme díky kritikám Turingova testu jako je argument čínského pokoje, schopnost inteligentně odpovídat na otázky není dostatečná pro prokázání schopnosti porozumění, a tedy i skutečné inteligence a/nebo vědomí. Závěr filmu ukáže, že hyper-inteligentní stroj má skutečné vědomí, protože prokázal, že má city a touhy (touha po svobodě). Film výborně ztvárňuje filozofická témata, ale je také drama s dobrým spádem. V závěru uvidíme také docela nekonvenční práci s kamerou, která umocňuje defamiliarizaci.

Toto je spíš film z prostředí newyorského polosvěta diskoték a světa modelingu, atmosférou trochu připomínající filmy Abela Ferrary, než skutečné scifi, mimozemský prvek je tu spíš jen definuje kontury, v nichž se odehrává dost pozemské, byť dekadentní drama. Hlavní hrdinka Margaret je zosobněním andorgynního ideálu krásy ovlivněného estetikou new wave a její kariéra modelky fotící pro avantgardní módní časopisy je dobře rozjetá, Margaret ale vnitřně tuší, že žije za jakousi maskou (několikrát je právě s tímto konfrontována), stejně jako ostatní příliš abiciózní modelové a modelky, a že všichni se utápí v drogách a nezřízeném hédonismu. Když ale Margaret zjistí, že po sexu s tí umírají muži, využije to k pomstě proti světu, ze kterého by ráda unikla a našla místo, ve kterém by našla celistvost. Svého času dost úspěšný indie-film, který si zaslouží status "kultovky".

Po všech stránkách vynikající dokument o frontmanovi kultovní, ale málo komerčně úspěšné kapely Pentagram. Začíná dost děsivě: v prvním záběru Liebling, který je už vlastně jednou nohou v hrobě, filmařům říká, že ještě chvíli přežije, pokud budou chtít. Rozhovory s ním v době, kdy žije jako chodící mrtvola v domě svých rodičů, rozhodně nejsou pro slabší povahy... Pomalu se ale díky zasahu štěstěny dává dohromady, byť je to docela drama - je to snad první hudební dokument, u kterého jsem si hryzal prsty v očekávání, jak to skončí. Nakonec zažije comeback (jak může předpokládat každý, kdo se podíval na diskografii nebo nedávná turné kapely) a je tam na závěr i malý happyend, i když arci takový trochu rozpačitý… Dokument je záživný po dramatické stránce a zároveň je to fascinující portrét talentovaného člověka, který musí bojovat s mnoha démony. Jejich podlední album je prý výborné.

Mr. Cutris to opět dokázal. Svoji recepturu mixování rozmáchlého vyprávění a mikroskopických detailů tady dotáhl snad do ještě většího extrému a ve výsledku to působí až sureálně. Curtis byl vždy kritickým filmařem, tj. někým, kdo se snažil o to, dát publiku novou perspertivu, nový, smyslupnější narativ, ať už to bylo se záměrev vzdělávat, nebo podat alternativu k zaběhlým ideologickým narativům. Tento film je možná víc než kterýkoliv předtím přivádí diváka k reflexi nad narativem jako takovým. Film jasně říká, že hegemonní narativ selhal, svůj vlastní pohled tady Curtis dost redukuje, nechává více mluvit obrazy (několikrát mě napadlo, že se to ponořování do bezprostřední přítomnosti blíží stylu T. Malicka apod.). Film silně vsugerováná otázku: Co je ten pravý narativ? Postmodernista může namírnout, že na tom nezáleží, že všechno je "jenom narativ", ale takové salónní úvahy budou mít těžko apel na člověka, který si uvědomuje hrůznost mnoha dnešních problémů. Lidé jakožto sebeurčující, autonomní tvorové nemůžou nemít narativ, který by dával smysl jejich kolektivní existenciů jde jen o to, jaký si vyberou.

Tento film je pro mě tak trochu vrcholem evoluce filmů o "bežných mladých teenagerech" z šedých, nezajímavých maloměst v běžných životních situacích do nichž se vklíní nějaké drama (každému se asi vybaví American Graffiti či Omámení a zmatení); zkrátka je to globální pohled na mládež své doby a jakýsi komentář k ní, který z americké kinematografie trochu zmizel, nebo si našel nějakou niku mezi "festivalovými filmy" (Ken Park, Kids, Gummo). Jak příznačné, že tento globální sociální komentář dosahuje míry absurdna a depresivnosti jako skoro čistě osobní dramata ("teenagerské" filmy jako Heathers nebo Donnie Darko). Jestli se k nějakému filmu hodí název Omámení a zmatení, tak je to právě tento film, nevybavuju si jiný film, který by vykresloval celou generaci jako naprosto ztracené mimoně.

Z filmu jde docela cítit, že má literární předlohu, je to prostě krásně odvyprávěný poutavý příběh; zajímavé na filmu jsou také historické reálie (konec starých samurajských pořádků), morální pointa (feudální potentáti jsou hajzlové a zabíjet v jejich jménu je špatné), vrcholná romantická scéna určitě ma místo v panteonu filmových milostných scén a zároveň je to asi ta nejbizarnější, jakou jsem kdy viděl.

Hodně zvláštní fantasy/scifi s propracovaným univerzem, kde se na pozadí cesty vesmírnou lodí v podobě vlaku odhaluje "vyšší plán věcí".

Výborný počin. Dobře jsou shrnuty zásadní životní momenty a idiosynkazie tohoto excentrika (géniové to mají těžké…). Až po shlédnutí mi došlo, jak významné musí být dílo, které zůstalo v pozůstalosti, a které se začne od příštího roku vydávat. Už jsem o tom slyšel, ale nevěděl jsem, že je to taková bomba.

… aneb nesnesitelná lehkost filmování____ Jigoku de naze warui je podle mě dost vážná teze o životě: i když na povrchu to vyzní hlavně jako komentář fimového/zábavního průmyslu, v postatě to říká něco o postavení jednince ve společnosti (moderní, postindustriální samozřejmě). Typické "hollywoodské" schéma o tom, jak looser ke štěstí přišel subvertuje a ukazuje příběh, kde si ten vysněný fame někdo získá jenom přes hromady mrtvol - je jedno, že jeho srdíčko je na správném místě, že kvůli své vášni obětoval všechno, jediná cesta k naplnění o snu vede k totálnímu gore masakru (přes ten už cesta mezi vyvolené pochopitelně nevede). Mluví zkrátka o nejistotách a neurózách moderního člověka, který žije v sociálních pohyblivých píscích a je víc než kdy předtím závislý na uznání druhých, což znamená, že se musí snažit dělat víc a víc pro to, aby si je nějakým způsobem získal, třeba i za cenu toho že ze sebe dělá debila na Youtube, v reality show atd. (geekové prostě mají jenom svoji specifickou strategii, jak se prosadit). Skvělé je třeba to, jak subvertuje postavu jakuzáka, který přehnaně lpí na tom, aby se jeho dcera prosadila jako herečka, čímž se odhaluje jeho neuróza a podvědomý strach ze ztráty společenského postavení - správný jakuzák se bojí jenom toho, že skončí ve vězení nebo s kulkou v zátylku. Jako ironický sociální komentář je to skvělé, o ironii jako takové si ale můžem klást otázky: http://www.stasisjournal.net/all-issues/1-politics-of-negativity/13-when-negativity-becomes-vanity-hegel-s-critique-of-romantic-irony

Kouzlo tohoto filmu možná spočívá v tom, že v jádru se podobá pohádkám, ale přitom je - v protikladu k pohádkám - v podstatě amorální; Borgman možná nějakou morálku má, ale její logika je nám naprosto cizí a nepochopitelná. Je tu pohádková temnost a záhadnost - temný les, podivné bytosti (realističtější verze Jezinek), malé děti v nebezpečí (Budulínci), přímo magické (magicko-realistické) prvky, kdy příchod postav na scénu ohlašují zvířata (nebo jsou zvířata samotné postavy?). Toto všechno je vtipně zkombinované s prozaickými elementy - kariéra, manželské vztahy, sociální interakce. Podivná logika chování postav ale veškerou normalitu pohltí a převrátí naruby.