Markussis

Fight Club je velké téma a je zde velmi detailně rozebráno. Forma jakou Finscher vypráví děj, je novátorská a fascinující. Úchvatná kritika moderní společnosti postupně hraničící až s anarchií. Z toho rázem vzniká problém jedince, který před vším utíká, uzavírá se do sebe. Jedinec si začíná vytvářet svůj vlastní imaginární svět. Podává se všemu již naprosto klidně a může konečně volně dýchat. Bohužel ale asi vše má své hranice. Souhlasím s tím, že je to v každém z nás. A je také na nás, kdy a kde tomu podlehneme a necháme tomu volný průběh. Věřím, že to duševně musí být fascinující pocit. V každém případě by asi bylo naivní si myslet, že se mezi tím vším dá delší dobu udržet nějaká rovnováha. Tak alespoň občas si na tu základní myšlenku vzpomenout. Myslím, že to člověka poté alespoň na okamžik trochu uklidní, že zde na světě celkem nakonec o nic nejde, snad je důležitá jen krása a požitek přítomného okamžiku.

Scarface je opravdový odvaz. Je to sice do jisté míry kýčovitá osmdesátka jak vystřižená. Tedy film neoplývá zrovna moc nějakou vnitřní noblesou, narozdíl od Kmotra. Ovšem ten Al je opravdu Ďábel s velkým D. Já bych raději tento film z Kmotry nesrovnával, nejedná se o nějaké poetické vykreslení rodinné ságy, jde jen o pobavení. Toho je tu ruku na srdce požehnaně. Tony Montana je nekompromisní a závěr rámuje celé plynutí děje. Otázkou zůstává, zda lze film označit za klasiku. Problém odpovědět na tuto otázku je ale v tom, že film lavíruje mezi klasickými prvky mafiánského filmu a mezi prvky ryze akčními. Takže je to takové napůl. Scarface je jistá zpoveď jednoho charizmatického herce, je to jakési jeho vlastní sebevyjádření. Zde k tomu Al Pacino dostal největší prostor a tak vznikla jeho herecká dokonalá one man show, která ovšem při pohledu na celý film má své mouchy. Dávám plný počet, protože si myslím, že v tomto případě hlavně o onu one man show Al Pacina jde.

Příjemný, upřímný, naturalistický snímek. Redford je velký romantik a jeho kamera je zde silně zaměřena na přírodní panoramata. Těmito místy neteče jen řeka, ale zde se odehrává i životní příběh jedné rodiny. Film pouze tento příběh ukazuje, nesnaží se v něm interpretovat nějaké moudro. Jde pouze jen o znázornění krásy přítomného okamžiku. Velmi hezký film.

Já myslím, že toto je právě životní role Alaina Delona. Nikdy nebylo jednoduché najít hereckou osobnost, která bude schopna ztvárnit nějakou postavu Melvillova filmu. V žádném případě netvrdím, že Alain Delon nehrál v jiných kvalitních filmech zajímavé a uhrančivě působící osobnosti. Ovšem Samuraj je film, který sám vytváří svět pro Delona a to naprosto přesně na míru. Film byl natočen v době, kdy Delon již byl skutečnou hereckou osobností. Delon byl vždy i v soukromém životě tak trochu člověk několika tváří. Stejně tak tomu bylo i na filmovém plátně. Zde je to Delon někde mezi a v polovině. Zde je to ten opravdový naprosto naturalistický Delon. On zde nehraje, pouze se jakýmsi meditativním způsobem soustředí do hlubokého nitra své osobnosti. Ona bájná záhadnost a démoničnost jeho povahy a vůbec celého jeho vzezření jsou zde pocelou dobu přímo pulzující. To dělá film na jednu stranu velmi stylovým a na tu druhou také magneticky přitažlivým. Scénář zde má několik mezer, ale zkušený divácký matador samozřejmě pozná, že jde o záměr. Melville zde útočí na divákovu mysl a snaží se ,aby na ony mezery hledal odpovědi právě v osamělé a nepřístupné duši samuraje. To je právě ten nejzábavnější aspekt tohoto filmu. Je to takový začarovaný kruh. Melville zde vytváří něco, co má snad možná až prvky mysteriozního filmu. Film z jiného světa = Delon a Melville

Jestli toto je pouho pouhé drama, o tom se dá skutečně jen polemizovat. Ale definivní odpověď na otázku po nějaké vyhraněnosti, mantinelech žánru snad ani nehledejme. Snad ani podle takovýchto kritérií v tomhle případě nehodnoťme. Jedná se zde totiž o zcela výjimečný film. Existencionalismus je zajisté pevně definovaný literární směr. Ovšem na druhou stranu existují i v literárním světě daleko větší a obsáhlejší pojmové množiny, které tento směr naprosto nevědomě pohlcují. Jedna z těchto veličin je nepochybně samotný romantismus. Visconti zde jako geniální alchymista rozpoznal správný čas k jistému propojení těchto pojmů. Na jedné straně příběh a na druhé straně přímo pudová Mastroianniho touha po hledání rajských zahrad zde na zemi. Jeho naturalistická lítost prochází celým tímto dílem. V závěru se hlavní představitel naprosto logicky strachuje o svou budoucí existenci, o zachování svého bytí. Bojí se naprosté prázdnoty, byť o ni na oko před knězem uvažuje a odmítá boha jako jistý vyšší princip. Na straně druhé popisuje nejrůznější vjemy, které vnímá do poslední chvilky každým kouskem své mysli a těla s blížícím se koncem o to intenzivněji. Slyší dokonce samotnou marnotratnost zpěvu sirén. Závěrem rozumím patrnou podobnost s Májem Karla Hynka Máchy. Toto je ten pravý a nefalšovaný romantismus obohacený o jistou špetku podle mne nutného existencionalismu. Do jaké míry je toto existencionalistické obohacení nutné, (přijatelné), je spíše otázkou pro ortodoxního literáta, niko-li pro mne samotného. Nadpozemské, geniální.

První dva díly jsou bez diskuze americká klasika. Je pravda, že druhý díl kopíruje do velké míry základní myšlenku toho prvního, ale na druhou stranu vzhledem k tomu, kde se odehrává, tak je více zábavný. Sám doma je už navždy spojen s Vánocemi a když se k tomu přidá ještě starý dobrý, štědrovečerní New York, tak je o atmosféru postaráno, nemluvě o zábavě při pohledu na trable dlouhoprstých banditů.

Ač je to někdy obtížné pro škarohlídy si přiznat, tak je pravdou, že Delon i v novém tisíciletí stále umí. Tento mini-krimi cyklus jsem si velmi oblíbil. Samozřejmě, že souhlasím se zdejšími ortodoxními fanoušky v tom, že se to starým francouzským kriminálkám nevyrovná. To snad ani není možné. Přesto jsem přesvědčen o tom, že tento cyklus je ve všech směrech natočen velmi profesionálně. Delonova osobnost tím jak stárne vůbec neupadá, jen dostává úplně nový rozměr. Delon zde již těží ze svého charizmatu založeném zejména na jeho životních zkušenostech. Scénář je napsán celkem efektivně a zručně. José Pinhero zde předvádí možná vůbec nejlepší spolupráci s Alainem Delonem.

Melodie podzemí je zkrátka delikatesa. Zvláště dnes, již s odstupem mnoha let je to film skutečně pro fajnšmekra, skutečného fanouška francouzského filmu. Celý film se nese na takové zvláštní ojedinělé vlně vyprávění. S ničím podobným jsem se u jiného filmu nesetkal. Gabin naprosto cool a Delon? To je tady prostě frajer se vším všudy. Samotná legendární loupež je jedna krásná ukázka toho, jak vůbec nádherně artově se dá právě tato, přitom jednoduchá loupež, natočit. Hudba, spojená zde s prostředím luxusních hotelů na francouzské riviéře, je jedním slovem dokonalá.Melodie podzemí skutečně není nadnesený název, platí zde doslovně. V hlavě mi utkvěly názvy těchto luxusních hotelů. Možná i právě díky tomu, že vyšly z úst Jeana Gabina. Byl to hotel Majestic a pension Marley. Film jako takový má sice naprosto jednoduchou kostru, ale je natočen takovým způsobem, že má přesto i dnes výpovědní hodnotu o své době a také o prostředí, ve kterém se odehrával. Jeho samotný závěr je naprosto grandiozní. Je to možná obrovský paradox vůči době, kdy byl film natočen, ale právě on je důkazem toho, že už i tehdy se točily filmy, které svými výrazovými prostředky dokázaly zastínit svůj obsah, avšak naprosto mistrným způsobem. Myslím si, že v některých ohledech tento film není dodnes ve svém žánru překonán. Je jedním slovem kouzelný. Diváku nabízí velmi zvláštní filmový zážitek.

Důstojné filmové zpracování knihy Umberta Eca. Nádherné realistické dobové prostředí plné znetvořených hodnostářů církve, kterému divák nemůže odolat. Toto zmíněné prostředí vytváří atmosféru, která by se dala skutečně krájet. Charisma Seana Conneryho samozřejmě také nemůže zklamat. Jak tedy hodnotit? Nevím, je to sice v podstatě jen obyčejná detektivka, ale film jako takový je opravdu silný.Díky svému prostředí, ve kterém se odehrává, je neuvěřitelně působivý a stylový. Za sebe jsem měl pocit, jako bych se opravdu do opatství ve čtrnáctém století přenesl.

Richard gere zejména v devadesátých letech točil, tolik pro něho symbolické, romantické filmy. Vše odstartovalo Pretty woman a Podzim v New Yorku tuto dékádu již více méně završuje. Od počátku nového tisíciletí Gere již přeci jen točí filmy obsahově zajímavější. Tento film je naprosto průměrný, je velice rozvleklý a místy i dost nudný. Přínosem je ukázka hezkého amerického podzimu a také celkem sympatičtí herci. Tedy hodnocení filmu je do velké míry otázkou vkusu, je otázkou vyhraněnosti vůči nějakému žánru. Jde o film, který nic neřeší, ale snad ani neurazí.