Pavkan

Jéžišmarjá! Vedle jak ta jedle. Panoptikum bizarních figurek v zapadlé vesnici točil už Bohdan Sláma nebo Marek Najbrt, ale dělali to neskonale lépe než debutující Miroslav Krobot. Ten se sice obklopil hereckou elitou, která však bohužel nemá moc co hrát. Každý dialog navíc brutálně devastuje podivuhodné nářečí, které je tady jednoznačně navíc. Až do konce filmu jsem čekal na nějaký geniální zvrat, který mi kompletně změní optiku. Tolik jsem Mirkovi věřil. Jenže pak přišly závěrečné titulky...

Famózní. Mádl má moře talentu. Ani k němu nemusí jezdit. Pro mě naprosté zjevení.

Mám v souvislosti s tímhle filmem veliký handicap, protože mě podobný saďour kvůli nedostatku talentu vyhodil z lidušky hned u přijímaček, takže nevím, o čem ta muzika úplně je. Simmons je bez diskuze dokonalý tyran, jen jsem měl problém pochopit ty lidi, kteří navzdory dechberoucí šikaně dobrovolně zůstávali pod jeho taktovkou. I proto mi trvalo, než se mi Whiplash dostal pod kůži. Ovšem těch posledních zhruba 15 minut, to je nepopsatelné a jasný argument pro oscarovou nominaci za nejlepší film.

Keanu Reeves mi v posledních letech připadá "jakési ztuhlé". Je fajn, když z toho někdo udělá přednost. Není ale fajn, když na sobě člověk pozoruje známky rostoucího věku a zjišťuje, že to, co mu stačilo v devadesátkách, už mu zdaleka nestačí. Bez mučení přiznávám, že ať John Wick dělal, co dělal, občas jsem si klimbnul. Škoda, že ve scénáři nebylo víc perel typu "hotel pro zabijáky a jeho pravidla".

Když se žena unavená žitím na dvě hodiny promění v dychtivou pannu lačnící po prvním sexuálním kontaktu, je to zázrak srovantelný snad jen s kruhy v obilí. U Padesáti odstínů šedi nelze hodnotit tradiční složky jako jsou režie, scénář, herecké výkony či střih. Pro mě jako pro chlapa je to neznámá půda, kterou ani nemám chuť prozkoumat, ale když vidím tu sílu, s jakou působí na maminy, intelektuálky, důchodkyně, pubescentky, nezbývá mi než smeknout a udělit plné skóre.

Po druhém díle jsem nadšený. Viděl jsem originální dvojici vyšetřovatelů v seriálu Most a myslel jsem si, že u nás něco takového není možné. Až mně to vyvrátila dvojice Melíšková - Krobot. Ti dva jsou naprosto sví, přitom přesní a zábavní. Navíc mě nečekaně baví, jak dobře Hřebejk prolíná "odlehčené" špičkování v policejním týmu s napětím plynoucím z dalších zločincových aktivit. Zajíci by se samozřejmě měli počítat až po honu, ale po včerejším nadšení nemůžu jinak.

Pohled na svět dětskýma očima může nabízet zcela nečekanou perspektivu. Juraj Nvota s přehledem potvrdil, že je nejlepší slovenský režisér (Bacha, žádné Jednooký mezi slepými králem), konečně někoho napadlo postavit vedle sebe Libuši Šafránkovou a Milana Lasicu, malý Richard Labuda potvrdil, že herecký talent se může přenášet v genech... Za mě velká spokojenost a příjemné překvapení.

Vzpomněl jsem si mimoděk na sovětské válečné filmy. Hrdinové se nebáli jít do předem prohraných soubojů. Nepřátele kosili po stovkách, protože vykazovali zoufalou inteligenci a šli před kulomety "těch našich" jako ovce na porážku. Přesto hrdinové nakonec zhasli. V tu chvíli na pár vteřin jako by zázrakem palba utichla, aby se divák mohl s právě padlým bohatýrem nerušeně rozloučit. Tak přesně taková jsou Železná srdce ve své poslední třetině - nesnesitelná. Škoda. První dvě třetiny se prezentuje jako slušný válečný film se zajímavými, byť nijak originálními postavami, pak ale na jedné křižovatce scénář stejně jako tank najel na minu a bylo vymalováno.

Možná i proto, že je ten film o relativitě času, jsem si hned po jeho skončení uvědomil, jak je čas relativní. Uběhly skoro tři hodiny a já toho pořád ještě neměl dost. Každý rok se těším aspoň na jeden filmový zážitek, který mě kompletně unese. Letos už mám splněno. Christopher Nolan je vážně jinde než jeho režírující současníci.

Velmi příjemné překvapení. Od propojení Alice Nellis s Michalem Vieweghem jsem raději příliš nečekal, ale dostal jsem andělský zážitek. Herecky je film excelentní, jak bývá u Alice zvykem, kamera Matěje Cibulky snímá nápaditě a filmově, soundtrack bych rád poslouchal samostatně a originální závěr filmu ve mně bude ještě chvíli rezonovat. Přesně takové filmy potřebuje česká kinematografie ke své rehabilitaci.