Cascabel

Western, kerý se táhne jako nudle a má rušivou hudbu. Aspoň, že Poitier je typický westernový hrdina a Harry Belafonte docela fajn americký Tuco. Vykradení banky je také zajímavým ohlasem zkažených italowesternových hrdinů.

Školácká záležitost, bohužel. Herecké obsazení i kameraman slibovali jinačí podívanou. Stopáž přitom není tak krátká, aby opravňovala povahové obrátky o 180 stupňů za 8 minut, leda by to bývalo bylo pojato absurdněji (náběhy tam byly a s Víznerem v čele by to šlo náramně dobře realizovat). Škoda nevyužité příležitosti, takhle z toho je televizní film, který již v době svého natočení (narozdíl od rozhlasové předlohy) postrádal společensko-politický význam.

Francouzská odpověď na Čtyři lvy těží z národních sterotypů i postmoderního bábelu, ale dělá to strašně povrchně. Přitom se nejedná o mainstream a scénáristé museli být občas pořádně zhulení. Paradoxně nejvtipnější je samotný závěr, který vykrádá právě Čtyři lvy. Vlastní dobré nápady zapadly - např. když domorodá hlídka prosí únosce, ať Obamovu babičku nevracejí, aby se ze střeženého poutního místa stala opět vesnice, ve které se dá normálně žít.

Extrémně pomalé tempo vyprávění, u televizního dvojfilmu strašně riskantní, spousta uměle vyprovokovaných životních mouder a časté multikulturní úlitby, volají po radikálním zásahu nůžek. Pak by to mohly být 3 ne-li 4 hvězdičky. Na druhou stranu řada krásných záběrů, skvělé herecké výkony, moc dobrý příběh a velmi americké morální poselství, které westernovému žánru tak sluší.

Zabijačka bez hlavy a paty a bez scénáře. Aspoň že pomsta tu není spojena s kladným hrdinou (a to ho hraje Steffen!). Zajímavá kamera.

Násobením a řetězením peripetií se docela dobrý nápad mění na grotesku, jenže nechtěnou a trapnou.

Film se zdá aspoň o čtvrt hodiny delší než je. Neumí se rozhodnout mezi komedií a skoro psychlogickou trudností. V závěru se pak divákovi vysměje.

Jako by byl Jiří Svoboda přesvědčen, že psychologický film dělá Brejška, Kňažko, kamera z béčkového hororu a nepřekládané dialogy v cizích jazycích. Bohužel neznám literární předlohu, takže nevím, do jaké míry byl tento postup adekvátní, ale tuším, že témata byla typicky Körnerovská, tedy taková, která se podařilo jiným režisérům lépe uchopit (kdyby jen Vláčilovi, nebylo by nad čím lamentovat).

Nabízí se srovnání se Spodním proudem (Brim) Árniho Ásgeirssona, tedy rovněž původně divadelní hrou Jóna A. Jónassona. Oba příběhy mi připadají jako metafora islandské společnosti. Zatímco Spodní proud je v tomto směru ambicióznější, ale ve své aktuálnosti vlastně bezradný, Hluboko je tradičnější, sdělnější a také filmařsky rafinovanější. Velmi si cením věrohodné montáže autentických záběrů erupce na Heimaey a likvidace jejích následků s dotáčkami, které postupně obsáhnou nejen evakuaci a návrat Gulliho rodiny, ale také jeho život s kamarády (nyní mrtvými) i plány na ten jediný den, který Gulli od boha žádá. Co bych filmu naopak vytknul, jsou závěrečné autentické záběry, které byly dříve ve filmu sehrány znovu. Ale to právě souvisí s tou sdělností a vůlí najít zářný historický dvojpříklad (Heimaey a Gulli). Jinak souhlas s Marigoldem.

Od feministické režisérky bych opravdu nečekal lechtivý rodokaps. Film mě zaujal (nikoli však potěšil) jedině unavujícím vypravěčským stylem, jakousi zpovědí milenci. Herečky dobré, herci většinou přehrávají (v tom jediném lze feministku za kamerou poznat), hudba podřadná a nevhodně umísťovaná. Tisíckrát filmařsky kvalitnější a daleko drsnější ukázkou podobného vztahu ženy a muže než tahle červená knihovna je Corbucciho Banda J.S.: Cronaca criminale del Far West.