Cascabel

Tvůrci chytají příliš zajíců najednou, a to je v tomhle žánru na škodu (zvlášť když se to neumí).

Správný historický film, který nepřežvýkává učebnice dějepisu, ale vyjadřuje se k době, kdy byl natočen. Skvělý scénář apeluje na sdílené hodnoty černých i bílých Američanů proti bělošskému, ale i černošskému rasismu (Nation of Islam, teze historiků o pozici Afroameričanů mimo společenskou smlouvu). Denzel Washington měl vrátit Oscara, protože ho dostal za vedlejší roli, ač ve skutečnosti hrál tu hlavní - bývalého otroka, který bojuje v občanské válce, aby ukojil svou touhu pomstít příkoří, jež na něm spáchali bílí, a rebeluje i proti svým soukmenovcům, kteří nesdílí jeho negativní identitu, ale v krizovém okamžiku, téměř až ve své smrti, se k Americe přihlásí. Patos odpovídající sdělení. Nacionalismus jako pozitivní hodnota v porovnání s rasismem. A ta Broderickova nejistota? Ve střetu kultur je málokdo suverén, jen ten Denzel Washington... si na něj hraje.

„První pokus naší kinematografie o vyrovnání s někdejšími nesprávnými metodami stranické práce“ (slovy dobového tisku) byl natáčen ve stejném roce, kdy byl rehabilitován soudruh Slánský, klasická oběť nesprávných metod stranické práce. Když se dostalo aspoň na filmovou rehabilitaci obětí samotného komunismu, zazvonili Brežněv s Husákem na zvonec a komunistické pohádky o vyrovnávání se s minulostí byl konec. V trezoru se potom tenhle schematický snímek sešel se skutečnými a umělecky hodnotnými kinematografickými reflexemi kolektivizace. Film přesto stojí za zhlédnutí díky úžasnému výkonu Ilji Prachaře, kterému zdatně sekundují Lohniský, Kačer a Lackovič. Na své si přijdou i milovníci Šumavy. Občasné záblesky poetiky, kterou vídáme spíš u Kachyni nebo Vláčila, jsou však zcela plané.

Smutný, ale nikoliv dojemný film. Všechny ty anachronismy (účesy, šaty i železniční vagóny ze 60. namísto 40. let), které tu řada komentátorů považuje za chyby, jsou určitě záměr, jak příběh zpřítomnit (abychom si nemysleli, že jsme vyhráli).

Sugestivní podívaná. Překvapivě lineární vyprávění (vzhledem k popisu, který sliboval obtížnou skládačku). Na můj vkus některé scény přehnaně dlouhé, což může být vyprávěcí prostředek, který jsem ale ne vždycky chápal.

Hra natočená tak, aby ještě vyniklo, že jde o divadelní konstrukt, a jediným filmařským vkladem se zdála snaha o efekt. Jedna hvězda je za Mastroianniho, díky kterému se na to dá koukat.

Mockumentary exploatující současnou oblibu islandské detektivky, xenofobní nálady a spektakulární rozklad státní autority. Žánrově provařený a filmařsky nenápaditý snímek s naivním příběhem. Při sledování vynikne určitá spojitost se současnou televizní dokumentaristikou, která se hranými dotáčkami většinou nesnaží o nic jiného, než ulít kulku... víme z čeho.

Film postrádá zřetelnější dramatický oblouk, spor dvou starých přátel, tak jak je pojatý, na to nestačí. Zdaleka proto nedosahuje kvalit Železného šéfa. Přesto Giuliano Gemma hraje skvěle a první setkání "Corrada Cattaniho" s "Tanem Carridim" v mafiánském filmu také stojí za to.

Slibný námět + scénář, který jej příliš nerozvíjí + směšná realizace (ale smích je vlastně zdravý!) = film nedosahuje ani úrovně italowesternových céček, mezi které řadím i druhý Hosseinův western (Une corde, un Colt / Cimitero senza croci). Nihilismus si tu bohužel nepodává ruku s cynismem ani snahou o zábavu, které jsou kořením většiny zapatawesternů. Zaujmou jugoslávské lokace, které měly teprve později spoluvytvářet poetiku filmových mayovek, světe div se, méně naivních a rozhodně zábavnějších snímků než toto dílko.

Šíleně naivní vykrádačka, ale má řadu westernových vychytávek, pěknou kameru, Elvise, fajn herce v hlavní roli a spolehlivou Golšifte Farahání, co víc si přát?