Jara.Cimrman.jr

"Zakazuji ti mluvit s tou jezinkou. Je to ďáblice." Já jsem hodný kluk, ale když někdo škaredě promluví o mé matce, ženě, dětech či křečkovi, tak ho zašlapu do země jako Bobby Boucher. Bobby kdo? No přece Boucher, ten retardovaný vodonoš, který se dokázal jedinečně namotivovat při skládání a rozcupování protihráče na atomy. A mě to bavilo, protože naše IQ si rozumí a můj pověstný filmový nevkus neshledal jedinou chybu v práci osvětlovače, kostyméra ani klapky.

"Katolická církev žádné chyby nedělá." A já s tím nesouhlasím. Bůh nedělá žádný chyby, alespoň mi to minule sám říkala, ale církve jsou zlo. Proto mě tenhle frontální útok na církve, náboženství a Bibli měl hodně bavit, ale zůstalo to někde na půl cesty. Asi proto, že nemám moc důkladně nastudovaný zbraně nepřítele, tak jsem nepobral některý souvislosti, ale povzdech arcibiskupa nad tím, jak má církev při náboru oveček nesrovnatelně horší výsledky než tabákovej průmysl, mě dostal. A taky souhlasím s tím, co žádná Bible netvrdí: "Kristus rád sedával u ohně a naslouchal mně i ostatním. Když jsme mluvili o něčem nepodstatným, měl na tváři takovej zvláštní úsměv. Na lidstvu ho štve jedině to, co všechno tu dokáže dělat jeho jménem. Války, fanatismus, televizní kázání ... ale nejvíc dělení všech náboženství. Lidstvo to špatně pochopilo, když vzalo dobrou myšlenku a vytvořilo institut víry."

"Povídali, že se ztratil tento ... Bobík. To je kolosálně komické, že?" Hledání pyramidálně pitomého psiska, jak ztraceného foxteriéra vtipně označil báječný pan Ríša, mě kdysi hodně bavilo. Jenže tehdejší Film pro pamětníky reprízoval toto pátrání, zmatenou tetičku, falešného Bobíka a nějaké ty trapásky tak často, že to pro mne po čase celkem ztratilo kouzlo.

"0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, 89, 144 ..." Matematické zobrazení přírody aneb cesta od Fibonacciho posloupnosti ke křídlům vážky mě dost bavila. Barvy byly okouzlující, hledání souvislostí zajímavé a já si jdu přepočítat ten úhel náklonu slunečnice, abych matematicky dokázal, jestli tohle má něco do sebe nebo je to vizuálně úžasný blábol.

"Máš to blbě převedený, tady dělíš nulou, seš fakt slepice." Tak to je fakt slepice a navíc jí jde pouze kreslení spojené s kouzlením a tím svou matematickou demenci fakt nezachránila.

"Je dvanáct hodin." Tak strašidelná kukačka z hodin mě nevyděsila, ale ti dva čoklíci s IQ pod úrovní běžného podvraťáka rozhodně nebyli špatní. Mě docela bavilo, kterak uvnitř domu, ve kterém fyzikální zákony stejně nikdy neplatily, dostalo jejich uštěkané sebevědomí těžké rány od rafinovaného králíka a vychytralého provazu. Navíc těm chudákům rozumím, protože mě sice žádný králík ještě neoblafnul přes zavřené dveře, ale provaz už mě několikrát dostal.

"Mňau, mňau - kočičí metal" dokázal, že kvílícím kočkám není metal cizí, ale to následné jamování se zmutovanými zvířaty mi hudebně nějak nesedlo.

"Nicku Vaughane, vezmeš si mě, Brooke Daltonovou, za falešnou přítelkyni?" Takové nabídce se nedá odolat a to zejména proto, že hrdinové se bejvalek nebojí. Nick mi sice připadal, že se nebojí vůbec ničeho, tedy kromě setkání s bejvalkou, ale stavěl se ke všem problémům naprosto skvěle. Zkrátka ještě nikdy se nestalo, aby to nějak nedopadlo, takže nač se stresovat. To bylo inspirativní, noc s Nickem a Brooke taky utekla celkem příjemně, ale žádný důvod probdít v New Yorku nějakou další noc jsem v tom nenašel.

"Spousta hrdinů začínala jako zločinci." Bratři Hansonové jsou prostě boží. Oni jsou jediným důvodem ke zhlédnutí tohoto snímku. Oni masakrují soupeře, diváky, prodavače buráků, varhaníka i rozhodčí a jsou přitom neskutečně zábavní. To ostatní tak zábavné zdaleka není, i když nahé zadky v okýnkách autobusu jako pozdrav pro fanoušky soupeře taky stály za to. Já jsem se tedy fanouškem Charlestown Chiefs nestal, ale když vidím vyjíždět bratry Hansony na led, tak nikdy nepřepínám a bavím se.

"Co Vás pojí s nevěstou a ženichem?" Celkem nic, jedná se totiž až o stůl číslo 19, což je stůl těch, kteří měli s lítostí odmítnout pozvání a poslat pěkný dárek ze seznamu. Kdyby mě tedy někdo někdy na nějakou svatbu pozval, tak skončím přesně u tohoto stolu, ale všichni vědí, že nemám čas, tak mě raději nezvou. Nicméně obsazení stolu mi s přibývajícími drinky připadalo stále zábavnější a přivedlo mě na myšlenku, že nechat si vytetovat smajlíka na konec penisu není vůbec špatný nápad. A mám-li něco ocenit, tak je to "úspěšný byznysmen" Walter, protože takový magor by byl ozdobou každé svatby, a vypalovačka Bad Reputaion zpívaná ve španělštině.